Dirigentik

Thajske kapitoly III. (Bangkok.)

2010-04-07T14:57:00.005+02:00

Do Bangkoku dorazime jiz za tmy a krome vecerni dopravni spicky si plne zazivame chaos na Khao San Road. Hledani noclehu je trosku komplikovanejsi, ale nakonec se dari. Bydlime nedaleko Khao San Road, coz je nejrusnejsi turisticka ulicka v celem meste, praska to tu ve svech diky stankum se vsim moznym a ze vsech stran jednoho lakaji nadhaneci ruznych baru a hospod. Rano vyrazime k prohlidce mesta, na ktere mame jen dva dny pred odletem ze zeme. Jiz u snidane se s nami dava do reci zprvu sympaticky mladik, aby se z nej nasledne vyklubal zamestnanec nedalekeho krejcovstvi. Jeste jsem nedopil caj a uz mi malem zacal sit sako. Do ulic jdeme se zamerem pesky dojit k informacnimu centru a pote obejit nektere pamatky. Plan nam hati jakysi domorodec, ktery nas presvedcuje, ze dnes vlada plati ridicum tuk-tuku benzin, takze nas mohou cely den vozit jen za symbolickou cenu. Nechavame se ukecat a nasedame do nejblizsiho vozitka.

Prvni zastavka ma byt v chramu s cernym Buddhou, ktery je udajne pristupny pouze dnes, protoze je jakysi svatek. Chram je pekny, i kdyz podobny vsem ostatnim. Soska Buddhy se blyska svym pozlacenym povrchem, jako vetsina ostatnich podobnych. Ptame se tedy personalu chramu, proc je oznacovan jako cerny Buddha - puvodne pry cerny byl, nez jej pozlatili. Po prohlidce chramu si poroucime presun k Mramorovemu Chramu, stavel jej italsky architekt a maji tam byt patrne italske vlivy. Po chvilce jizdy nas ridic zastavuje pred jakymsi obchodem a naznacuje, abychom sli dovnitr. Nechapave tak cinime a za moment mi malem berou opet miry na sako. Nastvane opoustime obchod a durazne varuju naseho ridice (ktery ma jen velmi chabou anglictinu), at nezkousi zadne dalsi nevyzadane zastavky. Pak uz prijizdime k Mramorovemu Chramu a vyrazime na jeho prohlidku. Ukazuje se, ze hlavni svatyne je bohuzel zavrena, tak alespon okukuje jeho architekturu zvenku. Skutecne je tu obcas uzit ke stavbe mramor, ale nezda se nam, ze by nejak vyrazne dominoval. V obvodovem ochozu si prohlizime sochy buddhu, ktere tu umistuji rodiny svym zemrelym. Kolemjdouci muz nam slusnou anglictinou vysvetluje, ze cim bohatsi rodina, tim bohateji zdobenou sochu svym zemrelym postavi, takze muzeme porovnavat pristupy ruznych rodin. Zaroven nam potvrzuje, ze tuk-tuci dnes jezdi za zvlastnich promo podminek, kdy na benzin dostavaji kupon od vlady, a dalsi mohou dostat, pokud privezou turisty do exportnich sperkarskych obchodu. Venku si to jeste vyjasnujeme s nasim ridicem, ktery by zjevne rad nejake kupony pro svou mizernou zivnost ulovil. Delame mu laskavost a nechavame se odvezt do sperkarske fabriky. Tady nam zbezne ukazuji brusirnu a pak nas zdlouhave provadi mezi desitkami vyloh se sperky na prodej. Zjevne nechceme nic koupit, coz jim moc nevoni. Pak jiz mestem jedeme k sose stojiciho Buddhy, ktery je udajne nejvetsi sveho druhu. Socha s prilehlym chramem je alespon trosku zmenou, a pro zajisteni stesti do budoucnosti od mistniho ptacnika kupujeme klec se tremi ptacky, ktere pak Evka vypousti na svobodu. Jeste ridicovi dopravame dalsi kupon, ktery dostava, kdyz nas doveze do dalsiho zlatnictvi a potom i krejcovstvi. Tam jsou ale vyslovene neprijemni, takze se otravene otacime na podpatku. Nas ridic je nadmiru spokojeny, takze ani nechce zadne penize, neco mu presto davame a propoustime ho. Jeste chvilku diskutujeme o tom, jak pitomy system si tu vymysleli, a jak muze takovyto agresivni marketing jen tezko dobre fungovat. Vecer se rozhodujeme navstivit ctvrt s velkymi obchodnimi centry, protoze potrebujeme koupit par veci. Bohuzel vzhledem k jiz nekolikatydennim protivladnim demonstracim po celem meste, a s jednou protestni zakladnou prave v teto ctvrti, je vetsina nejvetsich obchodaku zavrena. A my se vubec nedivime, kdyz se prodirame mnohatisicovymi davy demonstrantu a klickujeme mezi zatarasy.

Nasledujici den mirime primo do kralovskeho Grand Palace a prilehleho chramu Wat Phra Kaeo. To je nejatraktivnejsi turisticka zajimavost celeho Thajska a ceny i mnozstvi turistu tomu odpovidaji. Na vsech stranach je ale na co koukat, nekolik vzajemne propojenych prostranstvi je naplneno mnozstvim svetskych i duchovnich budov, vsude se to leskne zlatem i barevnymi blyskavymi sklicky, stovky metru dlouhe malby pestre ilustruji pribehy z Ramajany, vysoke stupy chrani pamatky zemrelych i buddhovy relikty a nechybi ani kamenny model kambodzskeho chramoveho komplexu Angkor Wat. Prohlizime si dukladne vsechny svatyne chramu, vcetne vzacne sosky smaragdoveho Buddhy se zlatym oblekem, a pak pokracujeme do arealu kralovskeho palace. I tady navstevujeme nekolik kralovskych salu, historickou zbrojnici, a obdivujeme bohatou architekturu. Na zaver jeste prochazime male expozice zobrazujici kralovske korunovace se spoustou fotografii a modelem korunovacniho procesi. Grand Palace je natolik rozlehly a zajimavy, ze by tu clovek mohl stravit cely den. Presto jej v pulce odpoledne opoustime, nastupujeme na lod a po rece plujeme do severnejsi casti mesta. Tady chceme navstivit jeste dalsi kralovsky objekt, ktery je i zahrnut do palacoveho vstupneho.

Vimanmek Palace byl kdysi po nekolik let domovem kralovske rodiny, a jeste dnes obcas slouzi jako jakesi letni ci prilezitostne sidlo. Zajimavosti je, ze budova o 72 mistnostech je cela postavena z teakoveho dreva a puvodne bez jedineho hrebiku. Pruvodce nas provadi nekterymi saly a kralovskymi loznicemi a lze shlednout mnohe kralovske predmety a potreby. Nechybi ani sbirka kristalu pochazejici z Ceskoslovenska. Mimo palace je v arealu jeste nekolik dalsich budov a mensich muzei, z nichz navstevujeme Sloni Muzeum. Je venovano historii i soucasnosti kralovskych slonu, protoze kral vlastnil odjakziva nekolik slonich jedincu pro ruzne ucely a prilezitosti. Dozvidame se o ktere typy slonu se jednalo, ze bily slon je nejvzacnejsi a prohlizime si predmety a pomucky pri praci se slony pouzivane. Vecer se jeste prochazime ulicemi mesta v oblasti Monumentu Demokracie, kde se opet musime vyhybat davum a taborum demonstrantu, a navstevujeme jeste architektonicky zajimavou budovu nedalekeho chramu prezdivaneho Metal Palace, pro sve medene strechy a vezicky. Kratka doba vymerena pro Bangkok utekla jako voda a my se opet nachazime v letadle, ktere nas odnasi zpatky do Singapuru, a odtud uz pojedeme domu do Evropy.

Kambodzske kapitoly II. (Lesk i bida Phnom Penhu.)

2010-04-05T11:39:00.003+02:00

Dalsich par hodin autobusem a jsme v Phnom Penhu, hlavnim meste Kambodzi. Bereme tuk-tuk a nechavame se odvezt k vytipovanemu guesthousu, neni zvlast levny, ale prezijeme to. Dopravni chaos ve meste je neuveritelny, nektere viceproudove ulice prechazime jen zazrakem. Kambodza je chuda zeme a Phnom Penh neni nijak obrovske velkomesto, presto dopravni spicky stoji za to. Obzvlaste pri ohromnem mnozstvi motorek a beznem zvyku jezdit i v protismeru, nebo kdyz se do husteho proudu vozidel zaradi i kracejici slon. Zaciname vecerni prochazkou k mestskemu nabrezi, kde posedavaji mistni a nekteri sportuchtivi si chodi i s hudbou zacvicit. Obrazek line se valici a neprilis ciste reky Tonle Sap neni prilis romanticky, a clovek je navic co chvili vyrusovan detmi i dospelymi snazicimi se mu neco vnutit. A pri pohledu na male deti vlacejici tezke kyble se studenou vodou a napoji na prodej nas taky napadaji jen chmurne myslenky.

Nazitri mame napilno. Rano se nechavame presvedcit ridicem jmenem Lim, abychom si najali jeho tuk-tuk k celodennimu vyletu po meste. Nejprve se nechavame odvezt do Muzea Genocidy Toul Sleng, abychom se dozvedeli vic o rezimu Rudych Khmeru. Puvodne stredni skola byla po nastupu Rudych Khmeru k moci premenena na veznici s oznacenim S21. Rudi Khmerove se vydali cestou agrarni kolektivizace, a to az do te miry, ze nechali "evakuovat" vsechna vetsi mesta vcetne hlavniho, a obyvatele presidlili na venkov a zamestnali na polich. Intelektualove, vzdelanci i politicti odpurci byli masove vezneni, pokud ne rovnou popraveni. A prave veznice Toul Sleng byla tim hlavnim napravnym zarizenim s mnoha donucovacimi prostredky. Vetsina z jejich sverencu, pokud nezemreli pri muceni, skoncila v hromadnych hrobech na "polich smrti", z nichz mnoha jsou dnes rovnez navstevovana turisty. Za ctyri roky sve vlady dokazal komunisticky vudce Pol Pot nechat vyvrazdit pres milion lidi, nez radeni Rudych Kmeru v roce 1979 zarazila invaze Vietnamske armady. Presto dosud nebyl temer nikdo z tehdejsich vudcu za sve jednani potrestan a zbidacena zeme se jeste dnes vzpamatovava z nasledku. V Muzeu si prohlizime vezenske kobky, vybudovane jednoduse z puvodnich skolnich trid, a husi kuze nam naskakuje pri prohlizeni jednoduchych mucicich nastroju, uzivanych pri vyslesich. Celkovy dojem z nich je jeste umocnen barevnymi kresbami zobrazujicimi jejich pouziti v praxi. V nekterych prostorach pak lze videt stovky fotografii s portrety veznu. Zvlastni zajimavosti je vystava fotografii porizenych svedskou delegaci, ktera v roce 1978 zemi navstivila. Za pozornost stoji hlavne komentare k jednotlivych fotografiim, v nichz jsou vyjadreny nazory z te doby vedle nazoru soucasnych, stejne jako uvodni a zaverecny komentar fotografa-clena delegace. Je az zarazejici, jak i vzdelanym zapadnim navstevnikum v te dobe zustavaly skryty hruzy a zverstva v zemi se odehravajici, misto nichz si odvezli dojem snad i fungujici komunisticke spolecnosti.

V Toul Sleng jsme stravili docela dlouhou dobu, takze az odpoledne nas Lim prevazi ke chramu Wat Phnom na nevelkem vrsku. Tady si prohlizime sochu Buddhy Maitreji, budovu chramu i okoli se zdenou stupou a zdene podobizny hada Naga u pristupovych schodu. Jeste pred tim ale travime delsi rozhovor s Limem, pri kterem se snazime ziskat celkovou predstavu o beznem zivote kambodzanu a situaci v zemi. Vetsina obyvatel totiz mluvi anglicky jen minimalne nebo vubec a pracovnici v turismu s jazykovou vybavenosti zase turistum pravdu rikaji neradi. Lim je tak pro nas ridkou prilezitosti zeptat se na spoustu veci kolem skolstvi, infrastruktury, prijmu a zivotnich podminek, protoze jeho anglictina i porozumeni je velice solidni. Od chramu Wat Phnom jej jiz propoustime se slusnym dennim vydelkem, coz jej skoro prekvapuje. Prochazkou se pak vydavame podel reky ke Kralovskemu palaci a Stribrne Pagode. Cestou nas stale provazi detsti obchodnici, nabizejici piti za ruzne ceny, nebo proste zebrajici mrnousove znajici jedinou anglickou frazi: "Hello, money ?!

Areal Palace je hlavnim turistickym lakadlem v Phnom Penhu a stale je sidlem kambodzskeho panovnika. Ten sice nepoziva takovou uctu, jako jeho thajsky protejsek, presto jsou jeho portrety casto k videni. Palac je mistrovskym dilem asijske architektury, k videni je trunni sal i audiencni prostory a v arealu je jeste nekolik dalsich kapli a pavilonu. S arealem je spojen i prilehly komplex Stribrne Pagody, ctverhranny prostor s ochozem na obvodu a hlavnim chramem uprostred. Obvodova zed je zdobena malbami z Ramajany, na nichz je vsak silne patrny zub casu a zrejme nedostatek financi na obnovu. Pozoruhodne porovnani se stejnym dilem v thajskem Bangkoku. Stribrna Pagoda dostala sve jmeno podle podlahy ze stribrnych dlazdic, kterym vsak udrzba lepici paskou take moc neprospiva, a hlavnim klenotem je soska smaragdoveho Buddhy na hlavnim oltari. Svatyne je ale naplnena mnozstvim dalsich sosek buddhu ruznych materialu, typu i velikosti, i jinymi duchovnimi objekty. Pred pagodou pak stoji napadna kralovska jezdecka socha a po stranach jeste mensi pavilon. Zdobena khmerska architektura je rozhodne pastvou pro oci, bohuzel je k vzteku, kdyz uprostred prohlidky vypovi sluzbu fotak. Pri dalsi prochazce mestem jsme si jeste alespon zvenku prohledli budovu Narodniho Muzea, ktera sice neni prilis barevne zdobena, ale o to napadnejsi vyrezavane drevene tvary nabizi. Nedaleko Palace stoji i dalsi statni budova zarici zlatem a barvami sve pestre strechy, je to Narodni Shromazdeni tvorici dustojny protejsek palacove architekture.

V podvecernim soumraku jsme se pak vydali ke tride Sihanouk Boulevard, coz je nejmodernejsi mestska tepna. Jedno z mala mist, kterym se Kambodza podoba vyspelym zapadnim metropolim, je prave tato siroka trida. Nachazi se tu Monument Nezavislosti uprostred sirokeho kruhoveho objezdu, jsou tu upravene pesi promenady vyuzivane obyvateli ke zdravotnim prochazkam, i dostatek modernich obchodnich budov a luxusnich prodejen. Az neuveritelny kontrast k hromadam odpadku v jinych ulicich, probiranych obcas detmi i dospelymi, nebo prasnym silnicim na venkove. Kdyz pozdeji jedeme autobusem z Phnom Penhu zpatky k thajske hranici po hlavni narodni dalnici, zda se nam vzpominka na Sihanouk Boulevard jak z jineho sveta. Autobus nadskakuje po mizernem asfaltu s jednim pruhem v kazdem smeru, kde krajnici tvori jen cerveny prach a udusana hlina. Sem tam mijime zanovni auto renomovane znacky, casteji ale motorky a prskolety vseho druhu, nakladaky a traktory veteranskeho veku s urezanymi kabinami, a obcas nechybi ani konik s karkou nebo buvoli potah. Kambodza nas rozhodne zaujala, najde se tam mnoho hezkeho a atraktivniho k videni, ale taky spousta veci nuticich k premysleni. Treba o tom, jak moc je ta nase lidska civilizace opravdu vyspela.

Kambodzske kapitoly I. (Hura k Angkoru.)

2010-04-03T13:24:00.007+02:00

Bohuzel musime pres Bangkok, coz nam z Ayutthaya pridava dalsi dve hodiny cesty a posunuje budik na patou ranni. V Bangkoku bus zrovna jede, takze cekani prichazi az v ranni dopravni zacpe. V hranicnim thajskem mestecku Arranyaprahet jsme lehce po poledni a zacina to prave divadlo. Hned na zastavce u trziste se na nas vrhaji ruzni nahaneci a vlecou nas k jakemusi okenku. Pry nam do 15 minut zaridi kambodzske vizum, jen mame vyplnit formular. Zatim nikde nevidime hranici ani uradovnu Immigracniho, takze tusime zradu. Chvili se s nimi hadame, pak bereme batohy a razime si cestu dal. Thajsky prechod se objevuje po asi 100 metrech a my chceme nejprve vyridit povoleni pro zpetny vstup do Thajska (re-entry permit), protoze se chceme vracet a mame jen jednorazove thajske vizum. Vyplnujeme formular a platime oficialni poplatek 1000 bahtu, po par minutach cekani dostavame do pasu re-entry permit a opoustime Thajske kralovstvi. Na kambozdskou stranu je to jen dalsich dveste metru, vita nas zdobena kamenna brana, chaos a sileny neporadek. Pridava se k nam mladik s visackou Turistickych sluzeb na krku a naviguje nas v dalsim postupu. V osuntele stavebni bunce dvema holkam s rouskou pres pusu podepisujeme, ze nemame zadne vazne choroby. U dalsi osuntele boudy nas uz stavi immigracni urednici, od nichz chceme vizum on-arrival (VOA). Velka cedule na zdi hlasa cenu viza 20 dolaru. Urednik si bere pasy a fotky a hbite zada 950 bahtu (skoro 30 USD). To okamzite odmitame, hodlame platit v dolarech. Ihned vypali cenu 25 dolaru na hlavu. Zaciname se s nim hadat, ze oficialni cena je dvacet, a navic to ma napsane primo nad hlavou, o dva metry dal se stejne hada holandska dvojice s dalsim urednikem. Zdejsi korupce je obecne znama, ale nechceme prodat kuzi snadno. Po nekolikaminutove bourlive vymene nazoru uzavira tim, ze tedy muzeme platit dvacku, ale budeme na vizum cekat tri dny, na coz samozrejme nemame argument. Platime a dostavame vizum, v dalsi boude si nas pak jiny organ foti a dava nam vstupni razitka do pasu. Jsme na uzemi Kambodzskeho kralovstvi, jedne z nejchudsich a nejnerozvinutejsich zemi v JV Asii, a je to videt na vsem. Mladik s visackou je stale pobliz a naviguje nas k vladnimu autobusu (zdarma), ktery nas odveze na autobusak mestecka Poipet. Je to jen kousek od hranice a on jede s nami. Autobusak vypada normalne a dokonce ma i pokladnu prodavajici listky na bus i na taxiky. Kupujeme listky na autobus do Siem Reap, coz je asi 150 kilometru a ma trvat zhruba 3 hodiny. Beru si zpet drobne a mladik hlasi cosi, ze to bude jeho zpropitne. v duchu jsem pocital, ze mu neco dam, ale prekvapilo mne, kdyz si natvrdo rekl. Kolik dostane je ale pry na mem uvazeni. Nechavam mu vracene drobne, aby mne kompletne uzemnil hlaskou: "No tip, no smile."

Zrovna odjizdi nejaky autobus, pry jede do Siem Reap a s nasimi listky s nim muzeme jet. Posadku te hrozne rachotiny tvori ridic, jakysi pruvodce, a nas asi 20 cizincu. Po deseti minutach jizdy autobus zastavuje v jakesi garazi u domu s bufetem a pruvodce nam sdeluje, ze musime pockat na nejake dalsi turisty, kteri meli zpozdeni. Nechapeme, proc se tedy nevratime. Cekani se prodluzuje a ridic se nekam ztratil. Po hodine se nam to nelibi, pruvodce dela, ze nic nevi a udajne nevi, kde je ridic. Nekdo z turistu ridice kdesi odchytil, ten nejprve dela, ze nerozumi anglicky, pak nas posila za pruvodcem. Pruvodce tvrdi, ze nic nevi. Dalsi a dalsi se s nimi zaciname hadat, je jasne, ze se jedna o dalsi podraz (scam). Ridic udajne opakovane telefonuje svemu sefovi, ktery jej pry nuti cekat. Spolu s onim holandanem se s nim hadam a davame mu 10 minut na odjezd. Pta se nas na nasi narodnost a vyhrozuje, ze zavola policii, odpovidame mu, at to rozhodne udela. Dari se nam ho konecne poradne vytocit a vysledkem je, ze po dalsich deseti minutach autobus pokracuje v ceste.

Dalnice ma jen jeden pruh pro kazdy smer, asfalt je dost ubohy a rychlost vetsinou povolena jen 60 km/h. Presto se priblizujeme k Siem Reap. S jednou dalsi pauzou na jidlo a zachod pak konecne dorazime do Siem Reap, po asi peti hodinach a samozrejme za tmy. Ani nas neprekvapi, kdyz nas vysadi na jakemsi parkovisti na okraji mesta, po autobusaku ani pamatky. Hned se na nas sesypou ridici tuk-tuku a nabizeji dopravu do jimi vytipovanych guesthousu. Trvame na svem vytipovanem ubytovani, coz jim zjevne nevoni. Navic podminuji odvoz zitrejsi vyjizdkou po okoli mesta, coz kategoricky odmitame. Vsichni ostatni turiste jsou jiz pryc, a my nakonec po dalsim dohadovani ziskavame odvoz k nasemu guesthousu. V Happy Guesthouse nas ale vita prijemny personal s dobrou anglictinou, slusne a ciste ubytovani a vstricna cena 4 USD. Na sklonku dne je to tak PRVNI POZITIVNI ZKUSENOST v Kambodze.

Rano si pujcujeme kola a vyrazime mezi proslavene chramy na plosine Angkor. Jednodenni vstupne 20 USD je na mistni pomery znacne. Cely den nas vsude provazi hulakani trhovcu a ridicu tuk-tuku, kteri nam, stejne jako vsudypritomne deti, furt neco cpou. Angkor Wat je nejslavnejsi, i kdyz zdaleka ne jedinou stavbou tady. Presto je to uzasny komplex s rozlehlymi budovami chramu a palacu, vodnimi prikopy a balustradami. Interiery dlouhych chodeb jsou zdobeny tesanymi reliefy, veze a strechy spoustou soch a tvaru. Vetsinou se jedna o piskovec. Nekde je zdivo dobre zachovale a zrestaurovane, jinde vitezi zub casu a vandalismus. Presto je i dnes patrno, jak monumentalni sidlo tu muselo v dobe zlateho veku khmerske rise stat. Prohlizime si komplex Angkor Wat ze vsech stran a kruceni v brise nam pripomina, jak cas rychle leti. Vydavame se tedy k nedalekym stankum a restauracim, babka opekajici ryby nam nabizi stul v drevene boude. Za asistence nekolika kambodzskych holek si objednavame bezmase jidlo a ignorujice spinu okolo se s chuti sytime.

Pak uz slapeme smerem ke komplexu Angkor Thom. Je to rozsahla plocha obehnana nekolika vodnimi prikopy a systemem hradeb s velkymi branami. V dobe rozkvetu khmerske rise slouzil jako hlavni mesto a mohlo tu zit az kolem milionu obyvatel. Magnetem je hlavne ustredni chramova stavba Bayon, coz je kombinace kralovskeho palace i chramu. Jsou tu spousty chodeb, nadvori, vodni kanaly a plochy, prostory byvale knihovny. Nejvyraznejsim znakem stavby je ale puvodne 54 vezi, ktere jsou zdobeny 4 reliefy tvare na kazde vezi. Stavba je pomerne orientacne narocna a slozita, i diky nekolika prestavbam a dostavbam. Po opusteni Angkorske plosiny coby sidelniho mesta zdejsi ruiny tri stoleti zarustaly dzungli, nez byly znovuobjeveny francouzskymi vedci v pulce 19. stoleti. Pralesni porost byl pak postupne vymycen a chramy zacaly ziskavat znovu slavu. V padesatych a sedesatych letech 20. stoleti pak zacaly rozsahlejsi restauracni prace k uchovani a zachrane rozpadajicich se pamatek. Archeologove a restauratori rozebrali Bayon na jednotlive kamenne kvadry a dukladne zdokumentovali jejich umisteni pro zpetnou kompletaci po zrestaurovani. V sedmdesatych letech ovsem za krvaveho rezimu Rudych Khmeru veskere prace ustaly a restauratori museli opustit zemi. Prace opet zacaly az po padu Rudych Khmeru a v devadesatych letech doslo na opetovne sestaveni Bayonu. Bohuzel Rudi Khmerove se svym protikulturnim postojem dokazali znicit veskerou dokumentaci i stavebni vykresy, takze z Bayonu zustalo "nejvetsi puzzle na svete". Tisice stavebnich kamenu a reliefu musely byt znovu detailne premereny, ocislovany a zdokumentovany, aby pak s pomoci pocitacu vedci znovu kamen po kameni skladali mozaiku Bayonu a vytvorili nove vykresy. Dva roky trvalo prijit na to, kam ktery z kamenu polozenych po celem okoli Bayonu patri. Pokracujeme prochazkou na nedalekou Sloni Terasu, velkou kamennou rampu zdobenou reliefy desitek slonu a trojitymi slonimi hlavami. Pak obhlizime jeste nekolik okolnich kamennych vezi a dalsich ruin. Se sklanejicim se sluncem slapeme par dalsich kilometru k chramu Ta Phrom. Ten byl ponechan prakticky v puvodni podobe tak, jak jej obrostla dzungle. Muzeme tu tedy obdivovat silu prirody, jak prorusta strechami chodeb, kmeny a koreny stromu sviraji stare zdi a pomalu rozebiraji peclive sesazene kamenne kvadry. Restauracni prace jsou limitovany na obcasne zpevneni a monitorovani pohybu prvku s ohledem na bezpecnost navstevniku. Fotky zobrazujici silu stromu merici se se silou kamene tu patri k tem nejatraktivnejsim. Po navsteve par dalsich mensich ruin se pomalu vracime k mestu. Provazi nas stale hulakani prodavacu a zebrani deti, trpelive slapeme mezi smesici motorek a kouricich tuk-tuku. Do Siem Reap prijizdime se soumrakem a cestou jeste zbezne okukujeme park Kralovskych zahrad a Kralovskou residenci, stejne jako mnozstvi modernich a nablyskanych hotelu. Tak vyrazny kontrast proti zbytku krajiny.

Thajske kapitoly II. (Ayutthaya - kralovske ruiny.)

2010-03-30T09:37:00.006+02:00

Mirime do mesta Ayutthaya, a protoze se nam nechce platit drazsi mikrobusy agentur, volime verejnou dopravu. Dvema autobusy s prestupem je to sice celodenni vylet, ale vsechno probiha hladce a v pozdnim odpoledni se zabydlujeme v guesthousu Street Lamp. Jeste navecer vyrazime do ulic mesta, chceme ziskat alespon hrubou predstavu o okoli. Ayutthaya byla hlavnim mestem Siamskeho kralovstvi po nekolik stoleti a na jejim uzemi vznikly pomerne rozsahle svetske i duchovni stavby. Vetsina mesta vsak vzala za sve pri utoku sousedni Barmy v osmnactem stoleti, kdy vojaci mesto vyplenili a vetsinu budov poborili. Thajsko (Siam) pote zacalo budovat nove hlavni mesto.

Prvnim historickym komplexem, ktery jsme navstivili, byl Wat Ratchaburana. Rozsahla obdelnikova plocha obehnana ochrannou hradbou nabizi zbytky hned nekolika budov. Uprostred stoji ruiny vezovite stavby, ktera slouzila k ulozeni popela zesnuleho vladce. Okolo pak je nekolik budov slouzicich coby chramy pro ruzne duchovni ucely. Samozrejmosti byly sochy buddhu. Cast staveb je provedena z kamene, ale v prubehu doby pribyvalo i cihel. Nechybely ani zdobene ornamentalni omitky se stukovou vyzdobou. V polovine 20. stoleti zacaly byt ruiny cilem vykradacu hledajicich zlate predmety, coz donutilo vladu zasahnout. Zaroven byl zahajen archeologicky pruzkum, ktery prinesl mnoha prekvapeni. Prave chram Wat Ratchaburana byl mistem nejbohatsich nalezu, behem casu byly vyzvednuty desitky kilogramu zlatych sperku a nabozenskych predmetu. Bohuzel vetsinou prave vykradaci hrobu a ne vsechno z nejcennejsich uloupenych predmetu se podarila policii objevit. Presto se jednalo o nejvetsi zlaty poklad v historii Thajska a je zcasti k videni v muzejnich sbirkach.

Druhy den navstevujeme dalsi ruinovy komplex hned pres ulici odsud. Chram Wat Phra Mahathat se v mnohem podoba prvnimu komplexu. Centralni budova s mensimi okolo, tu a tam spicate kuzelove stupy. Tady je ovsem nekolik soch Buddhy pomerne zachovalych. Nejfotografovanejsim bodem je ale hlava Buddhy, ktera po zniceni puvodni sochy zustala lezet mezi koreny stromu, a do dnesniho dne je mezi nimi pevne vrostla. Slouzi i jako male obetiste ci oltar. Behem dne navstevujeme i nepoborene pamatky, jako treba Viharan Phra Mongkol Bopit, coz je chram postaveny ucelove pro velikou sochu sediciho Buddhy. Bronzova socha je udajne stara sestset let a puvodne se nachazela venku. V moderni dobe dostala zastreseni, a postupne tak vznikl prave tento chram. Jeste pozdeji se objevila myslenka sochu pozlatit, takze dnes je cela zlata. Zajimavosti je, ze socha kdysi utrpela castecne poskozeni, a pri jeho oprave byly uvnitr sochy nalezeny jeste dalsi mensi sosky zobrazujici Buddhu. Hned v sousedstvi chramu lze zase videt tri velike veze - stupy chramu Wat Phra Si Sanphet. Maji pomerne zachovalou omitku, coz se tu tolik nevidi. Opodal se pak nejakou dobu bavime pozorovanim "parkoviste slonu". Turiste si dopravaji vyjizdku na slonich hrbetech, a pro nas je dobrym kinem pozorovat jak chovani slonu a jejich mahoutu (pohanecu), tak prave turisty. Pozdeji se zastavujeme v Narodnim Muzeu, kde jsou casti nalezenych historickych pokladu, ale celkove nas muzeum spise otravilo. Jak extra turistickym vstupnym, tak pristupem personalu, i zanedbanosti sbirek. Alespon ale na zahrade muzea pozorujeme velikanske varany. Pak se jeste na kole projizdime kolem soutoku reky, kde jsou zbytky obranne pevnosti, a navstevujeme dva uzasne chramy (Wat Suwan Dararam) se statnym stromem boddhi. Ayutthaya byla fajn, ale my uz se tesime do Kambodze.

Thajske kapitoly I. (Z plazovych resortu za zbytky historie.)

2010-03-27T15:57:00.008+01:00

Nase prvni tydny thajskeho pobytu byly ve znameni plazove rekreace. Tedy ne tak docela, protoze nejsme zrovna moc plazove typy, privedlo nas sem pro zmenu skalni lezeni. Po sestihodinove ceste z malajskeho Penangu jsme pomerne hladce prekrocili thajskou hranici a po nejakem tom dalsim prestupu napul zmrzli (z klimatizace) dorazili do mesta Krabi. Po par dalsich peripetiich jsme se nejak dostali na spravne nabrezi a dlouhoocasa lod (longtail boat) nas odvezla na plaz Ton Sai, nas cil. Bydleni v bungalovech, az prilis teple more, ruzne ciste plaze, typkove vseho druhu ze vsech koutu sveta, a hlavne vsude okolo skalni steny. Tri tydny rychle ubehly ve znameni chabe snahy zvysit svou lezeckou vykonnost a okusit neco z dobrot zdejsich krasovych vapencu. Mezi lezenim samozrejme nejake koupani, vyjizdka na kajaku, prochazky po okolnich plazich, pozorovani krabu, opic, turistu a jine haveti, ci dopravani si barovych a gastronomickych vytvoru. Vzhledem k nasemu nemasovemu zalozeni drtive vedou zeleninove nudle Pad Thai a smazena ryze se zeleninou a tofu.

Kdyz jsme usoudili, ze valeni na slunicku a houpani na lanech jiz bylo dost, sbalili jsme batohy a vyrazili dal na cestu, tentokrat poznavat to opravdove Thajsko. Do mesta Kanchanaburi musime bohuzel pres Bangkok, z cehoz zejmena kvuli probihajicim protivladnim demonstracim vubec nemame radost. Po cele noci v autobuse nas tak ceka dopravni chaos velkomesta, zatarasy a vojenska pritomnost v mnoha ulicich, komunikacni problemy s mistnimi a podobne. Po nekolikahodinovem trapeni uspesne dorazime na to spravne vlakove nadrazi v Thonburi a pozde odpoledne stojime v Kanchanaburi. Tady uz jde vse hladce. Zustavame dva dny, navstevujeme Museum Thajsko-Barmske zeleznice, kde ziskavame zakladni historickou a faktickou orientaci v deni behem 2. svetove valky, v osudech spojeneckych zajatcu, i v technickych datech zeleznice. Pak samozrejme nase kroky vedou ke slavnemu Mostu pres reku Kwai. Okolo vcelku vsedniho zeleznicniho mostu se to hemzi turisty, cvakaji fotoaparaty, vsude stanky se suvenyry vseho druhu. Vlaky pres most stale jezdi, a mnoho turistu si nenechava ujit atrakci, jiz jizda po "Zeleznici Smrti" je. Behem rok a pul trvajici stavby tu nedobrovolne pracovalo pres dveste tisic lidi, z nichz sto tisic za to zaplatilo zivotem. Mezi nimi to byly i tisice zajatych spojeneckych vojaku, jejichz hroby lze dnes navstivit na nekolika upravenych hrbitovech po okoli. Vzdycky si tak rikam, jestli je clovek poucitelny, a kolik dalsich jeste bude.

Dalsi den pak na kole projizdime mezi okolnimi policky s ryzi, zeleninou a bananovymi haji, a zastavujeme se v klastere Khao Poon. Krome par kapli a klasternich budov je tu hlavni zajimavosti nekolik jeskynnich prostor, v nichz jsou krome krapnikove vyzdoby sochy Buddhy a dalsich idolu. Jeskynni komplex je udajne hodne stary, ale vlastne se nevi jak moc. Prijemnym mistem pak je vyhlidka na konci klastera, kde je kaple s tlustou sochou mnicha, ale hlavne vyborny vyhled na v hloubce se klikatici reku Kwai a v dalce zamlzene kopce. Pak se pomalu vracime a pozorujeme skadlici se psy, radici kluky - mnichy, i dalsi mnichy natirajici bilou barvou kapli a obcas z legrace i jeden druheho. Ve meste pak navstevujeme jeste jeden nazdobeny klasterni komplex a vecer pak travime v restauraci naseho guesthousu pozorovanim pobihajicich jesterek a diskuzi o nasich splaskach odtekajicich plynule do reky. Okoli Kanchanaburi nabizi spousty dalsich zajimavych atrakci a mist, vzhledem k utikajicimu casu ale odolavame.

Malajske kapitoly III. (Z Cameronske vysociny na ostrov Penang.)

2010-03-01T16:22:00.007+01:00

Kdyz jsme dali sbohem hlavnimu mestu, rozhodli jsme se zchladit na par dni v Cameron Highlands, coz je kopcovita krajina zhruba uprostred severni pulky Malajsie. Cesta autobusem byla umorna a posledni kilometry po klikate a strme stoupajici silnici jsme se jen modlili v rychly a bezbolestny konec. Ve zdravi jsme ale dorazili do mestecka Tannah Rata, kde se na nas hned na autobusaku vrhli dohazovaci jednotlivych hostelu. Vybrali jsme jeden se vstricnou cenou 25 ringitu za pokoj a nakonec jsme byli moc spokojeni. Prekvapenim bylo i to, ze indicky sef hostelu Twin Pines na nas dokazal slusne promluvit cesky, cestinu se trochu uci a vubec toho o nasi zemi dost vi. Asi i diky slivovici, kterou ho cas od casu cesi nalevaji. Cameron Highlands se svou vyskou pohybuji k dvema tisicum metru a jsou z vetsiny pokryty tropickym pralesem, coz vytvari pro nas prijemne klima. Pres den byva slunecno a horko, ale navecer se prijemne ochladi, takze jsme zde poprve a jedinkrat v Malajsii potrebovali na spani poradnou deku. Mestecko Tannah Rata je sice nevelke, ale prakticky jedine vyznamnejsi turisticke centrum v oblasti. Opravdove infocentrum tu nemaji, mapku jedinou velice pribliznou a turisticke znaceni mizerne. Poprve na nasi ceste se tedy nechavame premluvit k organizovane Tour, protoze tak zvladneme v jednom dni videt nekolik veci, ktere chceme.

Rano tedy spolu s dalsimi tremi evropany nasedame do omlaceneho Land Roveru a nas pruvodce si to s nami hasi po klikate hlavni silnici. Pozdeji nakladame jeste jednoho clena Orang Asli komunity, puvodni etnicke skupiny obyvatel dzungle. Bez nej by to udajne neslo, protoze jsou to strazci pralesa, ovsem behem cele cesty neudelal nic a dokonce ani nepromluvil. Kdyz odbocujeme ze silnice, jenom se pevne drzime, jak sebou auto hazi, naklani se do silenych uhlu a zmita se ve vymolech i hlubokem bahne pralesni cesty. Nas ridic je ale zjevne profik a zvlada triky terenniho rizeni bravurne. Pak vystupujeme z auta a pokracujeme asi 15 minut pesky k nasemu prvnimu cili. Tim je neobvykla pralesni rostlina zvana Rafflesia, jedna z nejvetsich kvetoucich rostlin na svete, jejiz kvet ma prumer az okolo metru. Kvete jen vzacne a pouze nekolik dni. K jednomu kvetu tedy prichazime a po kratkem informacnim uvodu od pruvodce fotime o sto sest. Odtud pak opet terenni cestou jedeme zpet a zastavujeme ve vesnici domorodych Orang Asli, kde nam predvadi a vysvetluji, jak se lovi foukackou. Vsichni si to zkousime, coz je docela zabava. Pak si prohlizime vesnici postavenou vesmes z bambusu a palmoveho listi. Zvedave nas okukuji deti, a maji z nas stejnou zabavu, jako my z nich. Pruvodce nam vypravi, jak jsou dnes Orang Asli, diky peci vlady, jiz vyspele etnikum a nikoli primitivni narod. Dokonce maji na opacne strane silnice i male zdene domky postavene statem. O neporadku a povalujicich se muzich okolo, kteri zjevne nepracuji, si vsak myslime svoje. Nedostatek hygienickeho a socialniho zazemi vesnice nemuze preci nahradit fakt, ze obyvatele maji motorky a obcas i auto. Dalsi program nas po obede vede na zdejsi cajove plantaze. Na okolnich svazich se pestuje leccos, spousta zeleniny a ovoce, reklamy upozornuji zejmena na jahodove plantaze, ale pro nas je atraktivni prave caj. Dozvidame se o jeho pestovani i zpracovani, prohlizime si okolni cajove keriky a potom navstevujeme malou tovarnu na jeho zpracovani. Cely postup je docela zajimavy a od vzrostle rostliny k salku caje proces trva zhruba pul roku. Na zaver prohlidky dostavame trochu casu na posezeni a ochutnani produkce ve firemni cajovne. Pak mame jeste posledni bod programu, coz je navsteva vlhkeho mechoviteho destneho lesa na jednom z nejvyssich kopcu. Samozrejme na nej lze vyjet autem, turiste se preci nemaji moc unavit. Prohlizime si ruzne druhy vegetace a zejmena vrstvy ruznych mechu a vlhkomilnych rostlin, mezi nimiz se najde i masozrava rosnatka. Do Tannah Rata se vracime az k veceru, a musime si priznat, ze to byl zajimavy den a nikoli vyhozene penize. Behem nasledujiciho dne si pak sami prochazime nektere stezky po okolnich lesich, kde nas ale jiz tradicne odpuzuji vsudypritomne odpadky. Plne prirodni pocity si pak uzivame, kdyz se pri prochazce tropickym porostem spusti tropicky lijak. Zazitek je to skutecne intenzivni, prudke proudy vody stekajici po obrovskych listech tropickych stromu jsou jako z televize, ale pozdejsi hodinovy pochod louzemi podel silnice v totalne promoklem obleceni je zas jinym zazitkem.

Cameron Highlands opoustime s prijemnym pocitem, ze jsme zas poznali trosku jinou tvar Malajsie. Nekolik hodin autobusem nas zase privede dolu do horka zapadniho pobrezi. Z pevniny po velikem moste prejizdime na ostrov Penang a na par dni se usazujeme ve meste Georgetown. Bydlime pro zmenu v Cinske ctvrti, a sehnat ubytovani je poprve na nasi ceste trosku komplikovanejsi. Turistu je tu zkratka docela dost. V Penangu bojujeme i se systemem dopravy, ktery je dost chaoticky a neni k dispozici zadna mapa autobusu. Pomalu si vsak zvykame a navstevujeme nektere zajimavosti oblasti. V Cinske ctvrti je mnoho chramu a starych klanovych domu, oltari s buddhy a sochami bohyne milosti Guan Yin se tu nesetri. Prohlizime si i zbytky kolonialni architektury mesta, jako je treba budova radnice a par krestanskych kostelu nedaleko Esplanade, a okukujeme stare kanony na zdech pevnosti Fort Cornwallis. Dalsi dny delame vylety k thajskemu buddhistickemu klasteru Wat Chaiyamangkala s obrovskou sochou leziciho Buddhy, rozlehlemu klasteru Kek Lok Si, kde je zas obrovita bronzova socha bohyne Guan Yin, a ve vecernich hod‌inach se se spoustou mistnich obyvatel tlacime v ulicich Chinatownu, kde se kona slavnostni pruvod na konec oslav Cinskeho Noveho roku. Je to pro nas dost neobvykla podivana, kdyz uz tak uzke ulicky stareho mesta, ktere jsou celodenne ucpane zmeti aut a blaznive se riticich motorek, jeste doplni pruvod nazdobenych slavnostnich vozu ruznych chramu, cechovnich spolku a cinskych firem, kazdy ruzne svitici a blikajici. Hluk pokrikujicich divaku se pak misi s kakofonii gongu, bubnu a radii v pruvodu, a do toho vrci generatory krmici tu svitici paradu elektrikou, stejne jako motory aut a vozitek vezoucich ty generatory. A kazdy si chce uzit tu podivanou, ktera se kona jen jednou za 12 let, vzdy na zacatku Roku Tygra. Penang a mesto Georgetown je pro nas ale dulezitou zastavkou jeste z praktickych duvodu, tady totiz navstevujeme konzulat, kde po dvojnasobnem vystani velikanske fronty ziskavame vizum pro cestu do Thajska.

Malajske kapitoly II. (Kuala Lumpur a okoli.)

2010-02-23T14:55:00.006+01:00

Hlavni a nejvetsi mesto Malajsie nas privitalo hlukem a dopravnim chaosem. S batohy na zadech se probijime mezi taxikari ven z autobusaku a vedrem a dopravnim smradem si to sineme do nedaleke Cinske ctvrti. Ma tu byt spousty levnych hostelu, tak doufame neco najit. Chinatown je v centru KL, coz by se nam hodilo pro vypravy do okoli. Ovsem zaroven rychle zjistujeme, ze je to tez jedna z nejzchatralejsich a nejspinavejsich ctvrti. Mistnimu standardu odpovida i hostel zvany Backpackers Travellers Lodge. Cena je to jedine, co se nam libi. Spiciho recepcniho jsme dve hodiny po poledni museli vzbudit, pokoje svou velikosti a stylem natolik pripominaji vezenske cely, ze jsme ihned zavrhli spolecnou nocleharnu (dormitory) pro ctyri lidi a vzali dvouluzak (palanda) o stejne male plose. Na klimatizaci si tu nehraji a chodby na vsech patrech maji stejne porad otevrene zadni dvere na pozarni schodiste. Jiz prvniho vecera jsme zjistili, ze je to zrejme proto, aby potkani mohli domu, nasi chodbu ve tretim patre pravidelne navstevovalo 2 az 5 kousku. Reggae Bar v prizemi se take ukazal jako hlucnejsi nocni kulisa, ale naoplatku tam nabizeli slusnou pizzu. Vzhledem k tomu, ze okolni ubytovaci zarizeni nevypadaly o nic lepe, zustali jsme alespon kvuli te cene 25 ringitu za noc/pokoj.

Pochopitelne prvni obhlidka zahrnovala okolni Chinatown. Nekolik uzkych a preplnenych ulicek lemovanych nejstarsimi domy v meste (cca 120 let stare), jejichz pomerne zajimave a pestre fasady jsou vetsinou hodne a jeste vice ponicene vlhkym podnebim, stinna podloubi u temer vsech domu, majici chranit pred destem a sluncem, ale dnes vetsinou vyplnena vsemoznymi stanky, takze chodci chodi po silnici, pomalu se sinouci nekonecna rada aut a taxiku snazicich se porovnat v prostoru, ktery s nimi nepocital. Samozrejme nechybi svatostanky, at jiz je to hinduisticky chram Sri Maha Mariamman Temple se spoustou indickych bozskych postavicek, ktery je momentalne pod lesenim, nebo cinske chramy bohyne Guan Yin a bojovnika Guan Di ovesene mnozstvim lampionu, vsechny nejakych 130 let stare. Pozdeji jsme jeste objevili taoisticky Sze Ya Temple, ale nejak se nam nepovedlo podivat se dovnitr, vzdycky bylo zavreno, a zvenci vypadal podobne jako ostatni cinske domy. Zajimavou budovou je cinsky klanovy dum Chan See Shue Yuen, ktery je tak pestre zdobeny, ze je casto zamenovan za svatyni. Desitky postavicek a ozdob jsou na stresnich hrebenech, dvernich stitech i v stenovych vyklencich.

Pri hledani informacniho centra (ktere jsme tam nenasli) navstevujeme rozlehlou budovu stareho KL nadrazi, ktera je zdobena cetnymi vezemi a vezickami, a je dobrym prikladem vychodni kolonialni architektury. Vlaky odsud stale jezdi, i kdyz mesto ma jiz novy modernejsi vlakovy terminal KL Sentral. Personal nam nedokazal poradit ani kde sehnat mapu mesta, ani kde najit opravdove infocentrum, coz nas uz ani neprekvapilo. Bohuzel jsme behem cesty mohli poznat i reku, dle ktere se Kuala Lumpur jmenuje (jmeno znamena Bahnity Soutok), a nevadila by nam tolik jeji kalna voda smyvajici blato z okolniho kraje, jako mnozstvi odpadku v ni a odpovidajici zapach. Na nabrezi jsme ale natrefili na trznici Central Market, ktera se ukazala byt prijemnym a atraktivnim mistem jak z pohledu vsemoznych prodejnich stanku, ovsem se zajimavym a vkusnym vicemene rukodelnym a umeleckym zbozim (i kdyz krapet drazsim),tak vzhledem k pomerne rozlehlemu Food Courtu v patre, s pestrou nabidkou asijske kuchyne a nadstandardni urovni cistoty.

Dalsi den jsme vyrazili do odlisnych casti mesta, protoze nelze navstivit KL bez navstevy modernich Petronas Twin Towers. Dvojice spickovych administrativnich budov s prilehlym obchodnim a nakupnim centrem a parkem vytvorila novy centralni bod moderni casti KL. 495 metru vysoka stavba dokonce drzela nekolik let vyskovy rekord a rozhodne je nejprodavanejsi dominantou mesta. Spickovy standard udrzby a cistoty je v drsnem kontrastu ke zbytku mesta i vetsiny JV Asie, a verejnosti tu krome nakupnich galerii slouzi i Petronas koncertni sin s pravidelnymi symfonickymi koncerty. Cestou k vezim jsme letmo okoukli i jinou vyskovou dominantu, jiz je KL Menara Tower - televizni vez s vyhlidkovou plosinou, lakajici turisty k navsteve za nemale vstupne. Vez je ale hodne podobna jinym obdobnym stavbam ve svetovych metropolich a prilis nas nezaujal ani prirodni park v jejim okoli. V teto casti mesta jsme ale konecne objevili velmi dobre fungujici centralni infocentrum pro turisty, takze jsme konecne obdrzeli vytouzene mapy mesta a par letacku na okolni zajimavosti. Hned jsme proto zasypali personal dotazy jak se dostat na nami vytipovana mista a parkrat museli zamestnanci centra dat hlavy dohromady. Celkove v nas ale infocentrum zanechalo vyborny dojem, ktery se jeste znasobil po navsteve vecerniho predstaveni tradicnich malajskych tancu ve zdejsim sale. Za cenu 5 ringittu (cca 25 korun) jsme obdrzeli temer hodinovou tanecni paradu se spoustou nadhernych tradicnich kostymu, milymi tanecniky, prijemnou zivou muzikou a uzasne pestrym programem. Az nam bylo lito, jak malo turistu tuto atraktivni podivanou vyuziva.

Jiny den jsme se vydali objevovat kolonialni tvar mesta, ktera je zastoupena zejmena okolim namesti Merdeka Square. Tady byla v roce 1957 vyhlasena nezavislost na Britanii a tady tez sidlila vetsina vladnich uradu. Namesti je lemovano vyznamnymi kolonialnimi budovami, na nichz se prolinaji prvky zapadni architektury s arabskymi i vychodoasijskymi vlivy. Moghulska budova Sultan Abdul Samad Building je nejnapadnejsi cihlovou stavbou i diky vezi s hodinami, kdysi tu sidlila vlada a pak soud. I sousedni budovy vladnich uradu a Muzea textilu jsou atraktivni svym kolonialne moghulskym stylem. Daleko mene honosne, ale nemalo atraktivne pusobi tudorovsky styl s hrazdenym zdivem Royal Selangor Clubu. Za shlednuti stoji i Viktorianska kasna na plose namesti, krestansky kostel na opacne strane nebo budova mestskeho divadla. Nedaleko za rekou se pak rozklada rozlehla bila budova mesity Masjid Jamek, z jejichz minaretu a vezicek se pravidelne ozyva volani k modlitbe. Den jsme pak doplnili navstevou Narodni Mesity, ktera je se svou nekulatou strechou atraktivni vyjimka z beznych tvaru techto budov. Obrovska svatyne je velice vkusne dekorovana islamskymi motivy a arabskymi texty, velice vkusne jsou zvoleny barvy okennich vyplni. Zeny turistky samozrejme musi obleknout erarni plaste, ktere zakryji celou postavu vcetne hlavy, takze se po nadvorich mesity pohybuje spousta rozevlatych fialovych bytosti vypadajicich stejne. Navstevu nam zprijemnila i sluzbu konajici dobrovolnice, ktera nam vysvetlila hodne zajimavych veci okolo islamu i stavby a zodpovedela nase dotazy. Spolu s mesitou jsme si prohledli i nedaleke Lake Gardens, tedy rozlehly park s mnozstvim hezkych zakouti, rostlin, malou oborou, jezerem a paradnim detskym hristem. Dokonce se nam u jezera povedlo videt i metrovou jesterku - varana!

Vydali jsme se ale i trosku dal od mesta. Velice nas zajimaly hinduisticke Batu Caves, coz jsou rozlehle skalni chramy na severnim okraji mesta. Ve vapencovem masivu priroda vytvorila obrovite prostory a lide tu vybudovali spoustu chramu, kapli a oltaru hinduistickym bohum. Hlavni prostora je pristupna po vysokem a strmem kamennem schodisti strezenem obrovskou zlatou sochou. Rozhodne neobycejna podivana, kterou ale vyrazne zkazi neunosne mnozstvi odpadku na kazdem kroku, stejne jako spousta opic, kohoutu a holubu pozirajicich kde co, a ktere se lidi vubec neboji a mnohdy na ne primo dotiraji. Bohuzel i okoli mista je ve znameni spousty trhoveckeho haraburdi a hluku vedlejsi frekventovane silnice bez prechodu pro chodce. Inu Asie. O to prijemneji nas ale prekvapila trosku zastrcena jeskyne Ramayana Cave, ktera je vyzdobena spoustou soch a vyjevu z indickeho eposu Ramajana. I kdyz je za provozu stale pomalu dostavovana a personal si rekl za vstupne, byla nejhezci casti nasi navstevy a byli jsme uvnitr uplne sami! Od Batu Caves jsme jeste popojeli do prirodni oblasti Templer Park, kde jsou zbytky puvodniho lesa a potok s vodopady, bohuzel jiz tradicne plne odpadku. Dalsi vyletni den jsme pak venovali navsteve mesta Putrajaya, coz je nove administrativni centrum federalni vlady asi tricet kilometru jizne od KL. Po potizich s hledanim spravneho autobusaku jsme jeli drazsim, ale perfektnim, vlakem Light Rail. Pak uz jsme po Putrajaya chodili pesky. Mesto bylo vybudovano prakticky v devadesatych letech 20. stoleti ciste jako sidlo administrativy. Vsechny budovy jsou nove a moderni, az neasijsky se dba na cistotu a sluzby. Urbanisticky pomaha i rozlehle a zajimave tvarovane jezero, na jehoz brezich a poloostrovech se mesto rozklada. Zajimava architektonicka reseni se jen predhaneji, uziva se nerez, sklo, ale i tradicni mramor a jine materialy. Centralni bulvar je uzavren budovou Dataran Putra, sidlem federalni vlady, s vyraznou zelenou kupolovitou strechou a parkem okolo. Opodal stoji moderni, presto tradicni, budova mesity Masjid Putra, ktera diky poloze na poloostrove pusobi dojmem, ze pluje na hladine jezera. Cervena kupole hlavni prostory i vyzdoba interieru pusobi moc prijemnym dojmem. Naprosto jinak, ale rovnez uzasne, se vyjima nad jinou casti jezera dalsi nova mesita, tentokrat velice hranata nahoru se rozsirujici budova s malou nerezove lesklou kupoli zarici do okoli. Se stribritym kovem se pekne doplnuje zlate bronzova spice Monumentu Millenium (Alaf Baru), ktery byl vztycen nedaleko. Putrajaya ma spoustu krasnych a zajimavych modernich staveb, nejen budov, ale i mostu pres jednotlive casti jezera. Vsechno je navic prolozeno vodotrysky a vsemoznou zeleni, diky cemuz mistni Putrajayu oznacuji jako "Garden City". Den nam tu rychle utekl a jen jsme litovali, ze nemame vice casu prohlednout si i dalsi casti tohoto noveho reprezentativniho malajskeho mesta. Pro cestu zpet do KL jsme jiz zvolili levnejsi a tradicni autobus namisto rychleho drazsiho vlaku, coz se ovsem ukazalo jako spatna volba. Metrobus nas totiz nejdriv skoro hodinu vozil po Putrajaye, aby se konecne vydal na dalnici, kde pri vecerni spicce zdolaval vetsinu z onech skoro triceti kilometru krokem. Inu, nekdy se nevyplati prilis setrit.

Malajske kapitoly I. (Z jihu do Melaky.)

2010-02-19T16:13:00.005+01:00

Do prvniho mesta Malajsie to bylo jen kousek a po asi desetiminutovem cekani opoustime imigracni prepazku s razitkem v pasech. Johor Bahru se tak stava prvnim mestem, ktere v zemi hodlame poznat. Neni to zadna turisticka destinace, vetsina turistu hned miri dale na sever, diky cemuz to je i s ubytovanim trochu slabsi. Nakonec ale mame kde hlavu slozit a muzeme zacit poznavat okoli. Dle pruvodce tu neni nic moc zajimaveho, ale v prvni regulerne islamske zemi je pro nas zajimave skoro vsechno.

Pri pesi obchuzce nejdrive navstevujeme jakysi park s jezirky a koupalisti, ktery nas ale zas tak nezaujal, pozdeji v centru okukujeme dominantni budovu Sultan Ibrahim, postavenou coby kralovsky palac a pak slouzici jako pevnost. Dnes je to sidlo vlady statu Johor, ktery je jednim z jedenacti statu Malajske Federace. Dale mirime k nabrezi, odkud pres vodu vidime Singapur, a upravenym parkem prichazime k zahradam kdysi rezidence kralovske rodiny Abu Bakar. Bile zarici budovy se hezky vyjimaji uprostred upravenych zelenych ploch, jen na protejsi strane dojem trosku kazi zjevne popularni, ale nevabne vyhlizejici sousedni Zoo. Obchazime ji obloukem a prichazime na navrsi s dalsi honosnou stavbou. Mesita Abu Bakar nam ale zustava nepristupna, vstup je povolen jiz pouze muslimum. Prochazime si tedy jeji hezke okoli a rozhlizime se tez do kraje. Pak se snazime obloukem vratit do centra, coz je vzhledem k absenci chodniku, rusnym hlavnim silnicim a smrdutym stokam v tesne blizkosti rozlehleho arealu nemocnice jaksi obtizne. Az za delsi dobu se vsak dari, takze se soumrakem dorazime pekne uondani domu. V rannim zacinajicim horku dalsi den slapeme s batohy pres mesto skoro hodinu na autobusak. Pekne zchvacene nas ale prijemne prekvapuje klimatizovany luxusne vypadajici autobus. Zvuky ozyvajici se po rozjeti pocit luxusu sice vyrazne schladi, ale po trech hodinach jizdy po dalnici mezi palmovymi haji bezpecne dorazime do mesta Melaka (Malacca).

Tady nezaciname nejslavneji, nejsme schopni se zorientovat podle mizerne mapky mesta v pruvodci. Nic jaksi neni tam, kde by melo byt (pozdeji se ukazuje, ze autobusak je jinde nez je nakreslen v mapce). Nakonec vyrazime odhadnutym smerem na centrum (ktery se pozdeji ukazuje spravnym) a ze spleti neprijemnych rusnych silnic bez chodniku nas vysvobozuje az kolem jedouci autobus. Ubytovavame se primo v centru v dvouluzaku bez oken za 50 ringitu se snidani. Behem tri dnu se pak snazime poznat alespon neco z historie tohoto kralovskeho mesta kdysi vyznamneho Melackeho Sultanatu. Sly tudy dejiny a zanechavaly stopu, puvodni prostredi Melackeho Sultanatu priblizuje replika sultanova palace z 15. stoleti s expozici kostymu, obyceju i architektonickych prvku, prijemnym doplnkem krasne drevene budovy je zajimavy prilehly park. Krasne vybudovany, bohuzel mizerne udrzovany. Holandskou kolonialni eru pak ilustruji torza puvodniho obranneho opevneni A Famosa, coz je vlastne jiz jen kamenna brana a nekolik kanonu, dale na kopci zbytky kostela St. Paul se starymi holanskymi nahrobky, a zejmena puvodni holandsky palac Stadhuys - sidlo guvernera, stejne jako opodal stojici kostel Christ Church. Ten je pak centralnim bodem jedne pulky mesta, a male namesticko pred nim, s kasnou a veznimi hodinami, je centrem turistickeho a trhoveckeho mumraje. Hlavne tady se v podvecer ozyva troubeni a hlasita hudba kazetaku namontovanych na vyzdobenych trickshaw - trikolovych vozitkach pro turisty, ktera si mistni ovesuji kvetinami a ozdobami, vybavuji svetylky a reproduktory, aby pak na autobaterii vyhravali naplno a kazdy neco jineho. Na holandskou historii odkazuje i replika drevene historicke lodi, v niz je umisteno namorni muzeum. Ta je zajimavym protejskem k modernimu obrovitemu obchodnimu centru o par kroku dal (a diky klimatizaci dobremu na ochlazeni), stejne jako k vyhlidkove pohyblive plosinovezi trefne prezdivane camember na mrkvi.

Jinou historickou eru pak prozivame na druhe strane reky, kde se propletame ulickami Chinatownu. Turistickym magnetem je uzka Jalan Hang Jebat, zvana tez Jonker Street. Spousty kramku, stanku a restauraci se vsim typicky cinskym a davy turistu odevsad. Pochopitelne nemuzeme vynechat nekolik cinskych chramu a tez jeden hinduisticky. Pozdeji si duchovni paletu jeste doplnujeme navstevou Islamskeho Muzea, kde si krapet ujasnujeme zakladni pojmy. Jinou zajimavou prochazkou byla navsteva tradicni dosud obyvane vesnice Kampung Village vyse po rece, kde lide stale bydli v prevazne drevenych domkach na kulech a s vyrezavanymi ozdobami. Vetsinu turistu sem vozi vyletni lode po zregulovanem toku reky s malovanymi nabrezimi a fasadami. My jsme dali prednost pesi prochazce, pri niz nasemu oku neuniklo nekolik skoro slumovych chatrci s do reky vytekajicimi splasky, ktere v tesne blizkosti turisticke promenady byly jako pest na oko. Par dnu v Melace uteklo rychle a ani vecerni Carlsbergy v hostelovem baru nas nemohly odradit od umyslu zvednout kotvy k dalsi ceste za poznanim.

Singapurska kapitola.

2010-02-16T15:58:00.006+01:00

Kdyz jsme prileteli do Singapuru, prvni co na nas drsne dolehlo bylo strasne dusno. Clovek se jen poti a poti, a to se jeste ma nejak hybat. S tezkymi batohy jsme to tedy zvladli do mesta a po mensich peripetiich se usadili v lacinem hostelu na severnim okraji ctvrti Little India. Singapurske ceny se ukazaly byt podobne jako na Zelandu, takze zatim zadna levna Asie. Ctvrt Little India byla prvni, kterou jsme zacali poznavat, vsude spousty kramku, stanku a hlavne lidi, kteri se shlukuji na ulicich i v pruchodech bez zdanlive priciny. Prekvapive vetsina z nich nevypada, ze by vubec nekdy neco delala. Drtivou vetsinu tez tvori muzi, zen je videt vyrazne mene, ale i tak muze clovek tu a tam obdivovat pestrobarevnost jejich sari. K dalsimu folkloru patri shaneni jidla, vsude jsou k dispozici tzv. hawker stalls, poulicni stolky a stanky nebo male kryte haly, kde se vari nekolik jidel na plynovych varicich a podava kolemjdoucim. Cistota na urovni Asie a neni radno prilis patrat po kuchynskem zazemi, ale vysledkem jsou velice povedena a chutna jidla za par supu. Bohuzel jak je pro Indii typicke, vetsinou hodne ci jeste vice ostra. Zacali jsme tak poznavat dobroty jako placky rotti, capati, tosai a ruzne podoby jidel s ryzi ci nudlemi.

Prvni navstivenou pametihodnosti byl hinduisticky chram Sri Veeramakaliamman Temple v nedaleke ulici, kde lze obdivovat nespocet barevnych soch indickych bozstev. Indove tvori vyraznou etnickou skupinu v multikulturnim Singapuru a vedle cinanu a malajcu davaji mestu velkou pestrost. V indicke ctvrti to stale voni palenym santalovym drevem, a vsude jsou videt obetni kvetiny a ovoce, protoze obeti se neprinaseji pouze do chramu, ale i k ruznym malym oltarkum postavenym pred kazdym druhym domem. Stinnou strankou pak je to, ze pozivatelne obetiny uvitaji nejen indicti bohove, ale i cetni singapursti kanalizacni hlodavci. Pak uz ale pri ceste mestem poznavame i dalsi ctvrti a kultury, prochazime arabskou ctvrti se spoustou obchodu s koberci i vsim moznym, okukujeme islamskou architekturu Sultanovy Mesity, a vecer pak hlavne podlehame cinskemu prostredi na singapurskem nabrezi a v Cinske ctvrti.

Nase navsteva mesta totiz pripadla presne na oslavy Cinskeho Noveho Roku, slaveneho podle lunarniho kalendare s promenlivym datem vetsinou behem unora. A protoze zacina Rok Tygra, vsude jsou k videni postavy tygru, nechybi svatecni cinske lampiony, umelecke skupiny po meste predvadi kostymovane tance, a na velike otevrene scene u more probihaji vecerni show. Krom toho je na plovouci plosine mnozstvi ruznych sviticich soch a figur draky pocinaje a pandami konce. Nedaleke trhy nabizeji zbozi a cetky dovezene primo z Ciny a nechybi originalni zastupci cinske kuchyne. Oslavy trvaji nekolik dni s kazdodennim ohnostrojem, ale ta novorocni noc je nejbourlivejsi a spojena s extra bohosluzbami a vyzdobami cinskych chramu. Diky tomu muzeme v noci navstivit i chramovy sal s jen dvakrat rocne vystavovanym Buddhovym zubem, ktery patri ke vzacnym relikviim. Je na co koukat, krome vlastniho zubu totiz stoji za obhlidku zlata klenotnice na zlatych dlazdickach podlahy, zlatem vykladany strop a pestre malovane postavy buddhu a bozstev na stenach. A pochopitelne i pagodovita budova chramu. Dale v Singapuru navstevujeme dalsi cinsky chram Bohyne Milosti a obhlizime i hinduisticky chram Sri Krishnan Temple opet s mnozstvim postav bohu na strese.

Singapur ale mel i svou britskou historii, takze v pristich dnech nase kroky vedou treba do Fort Canning Parku na malem kopci, kde stavala britska pevnost a dnes tu stale zustala jeji brana a zbytky opevneni. Mesto ale je zejmena centrem obchodu, coz je videt na stankarskem trzisti Buggis Village i na obrovskych a supermodernich komplexech na Orchard Road. Tady potkavame zcela jiny Singapur, moderni budovy vsemoznych designu a tvaru se lesknou nablyskanou cistotou, vsude perfektni klimatizace a renomovane obchodni znacky. Siroke a naprosto ciste chodniky jsou tezkym kontrastem proti uzkym a zaslym ulickam arabske, cinske ci indicke ctvrti. Podobny moderni luxus na nas pak dycha z nabrezi, kde se tyci zarici vyskove budovy vedle kolonialnich architektonickych skvostu jako Raffles Hotel, Fullerton a podobne. Nelze minout nasvicenou sochu Merliona, jakehosi morskeho lva chrliciho z tlamy proud vody, a zaujala nas rozhodne i moderni promenada Esplanade se zajimavymi budovami divadla a koncertniho salu.

Nas vikendovy svatecni cas v Singapuru utekl velice rychle a stale by bylo co objevovat, stejne jako si prijemne uzivat vsudypritomnych kavaren, baru i restauraci a stanku s cinskou, indickou, malajskou, thajskou a kdovijakou kuchyni. Cesta ale vede dal na sever, takze v jednom hostelu nechavame v uschove ten nejvetsi batoh a vyrazime autobusem pres dalnicni most do Malajsie.

Kiwi kapitola XIII. (Z hor do ruchu mesta.)

2010-02-06T08:50:00.004+01:00

Dalsi den chceme venovat jen jednodenni odpocinkove prochazce na kopec Avalanche Peak, slibujici uzasne vyhledy do kraje. Cedule nas strasi udajnymi 4 hodinami na vrchol a stezka stoupa opravdu zostra.

Po dvou hodinach namahave chuze ale stojime na vrcholu a s mnozstvim dalsich turistu pozorujeme nejen okolni kopce a ledovec, ale i vlezle papousky Kea snazici se vysomrovat neco k snedku. Ty potvory nejsou vubec plache a kdyz si clovek neda pozor, svymi silnymi a ostrymi zobaky dokazou v mziku kompletne zdemolovat batoh nebo vazne poskodit auto. Sestup byl podobne rychly a zbytek dne si uzivame prochazkou po vesnicce a posedavanim v mistni kavarne. Navecer jeste popojizdime po hlavni silnici k viaduktu pres rokli Otira Gorge, premosteni tohohle uzkeho a strmeho useku bylo tezkym inzenyrskym oriskem, zejmena vzhledem k neustalym kamennym sesuvum a nestabilnimu podlozi. Pak uz davame Arthur Passu sbohem a pristi rano parkujeme v rezervaci Cave Stream nedaleko Castle Hill.

Krasova rezervace nas nalakala svou hlavni atrakci. Cave Stream je totiz potok, ktery si ve vapencovem podlozi vyhloubil pulkilometrovou podzemni stolu, a touhle jeskyni se da za rozumneho stavu vody prolezt. Bereme tedy celovky a nase vode uvykle pohorky opet nutime do ricniho toku. Vytokova jeskyne nejprve vypada obrovska, jako tunel pro metro, brzy se ale zuzuje v chodbu na rozpeti pazi. Nejhlubsi misto je hned na zacatku a voda nam dosahuje akorat po zadek. Pak se hloubka promenuje, obvykle je nekde okolo kolen, a pristi skoro hodinu si jen uzivame uzasne vapencove formace a zakruty podzemni jeskyne, obcasne pereje a nejaky ten vodopad. Voda je pekne studena, takze kdyz se nakonec objevi otvor vtoku potoka do jeskyne, teple slunecni paprsky jsou opravdu vitane. Diky vcasnemu prijezdu jsme rano byli v jeskyni sami, ted jiz u auta potkavame dalsi skupiny lidi touzicich si uzit trosku jeskynariny.

Popojizdime ke Castle Hill a relaxujeme pri prochazce mezi vapencovymi balvany vsemoznych tvaru a velikosti. Priroda tu predvedla sve socharske schopnosti a oblast je navic popularnim cilem pro horolezce a zejmena boulderisty. Vetsina dne prijemne utekla a tak sedame do auta a zanedlouho jsme zpatky v Christchurch. Nas cas na Zelandu se pomalu chyli ke konci a dochazi na mene prijemne pripravy pred odletem. Hlavni starosti je prodat auto, coz je pri prevaze nabidky nad poptavkou znacne stresujici, ale nakonec se dari. Pak uz jen odpocitavame dny do odletu, spime ve stanu na zahrade hostelu, a snazime se ve meste zabavit, jak se da. A ono se da - prochazky v Botanicke Zahrade, zdarma koncerty a divadla v parcich, navsteva Kiwi Housu a Aquaria, par vystav, a mozna i nejake skalni lezeni v nedalekych Port Hills.

Kiwi kapitola XII. (Trekking v Arthur Passu.)

2010-02-01T23:58:00.008+01:00

V Christchurch se Evka nechava doockovat pro pristi cestovani a nase male auticko jde na testovaci stanici pri pravidelne kontrole na WOF (Warranty of Fitness). Zatimco v zime v Blenheimu jsme kontrolou prosli i s nekolika nefungujicimi drobnostmi (sterac, ostrikovac),sjetymi gumami a lehce orezlou karoserii, v Christchurch si na nas i pres vymenene pneumatiky, jiz opravene drobnosti a vytmelena a pretrena reznouci mista museli vymyslet alespon nejakou opravu. Takze diky odrbanym gumovym manzetam na kloubech rizeni, ktere jsou takove jiste jiz spoustu let, davame vydelat 130 dolaru jeste nedaleke garazi. Pak jiz ale uspesne dostavame novou WOF a pristi opravy snad bude delat az dalsi majitel naseho auticka. To uz nas ve meste nic nedrzi a radi vyrazime znovu do hor. Mirime do oblasti Arthur Passu, coz je vyznamny narodni park uprostred jiznich Alp a horsky prusmyk na hlavnim tahu z vychodniho pobrezi na zapadni. Stoupani je misty pekne prudke a sama zatacka, takze auticko dostava zase pekne zabrat. Nejprve projizdime oblast Castle Hill, ale navstevu planujeme na zpatecni cestu. Prespavame na DOC taboristi u rezervace Cragieburn, a koho tady nepotkavame, nez naseho lezeckeho kamarada Petra, s nimz jsme se poznali v Golden Bay. Brzy zrana ale vyrazime dal a roztrhanou mlhou prijizdime do udoli reky Waimakariri. Delame prvni fotky u dlouheho mostu pres stometrove ricni koryto, ktere ale vody ma jen dva nevelke potucky. Pak popojizdime do Arthur Pass Village, jedine vesnicky siroko daleko, kde je ovsem infocentrum DOC.

Predpoved pocasi vypada hodne dobre, hladiny rek jsou nizko, takze planujeme fajnovou turu. Chceme zkusit nekolikadenni okruh s prechodem pres sedlo Harman Pass a navratem k silnici na zapadni strane hor, a propojit ho s dvoudenni trasou na opacne strane silnice, ktera nas pres sedlo Goat Pass vrati zpatky temer k vychozimu bodu. Tak bychom vyresili obligatni problem vetsiny novozelandskych treku - odlisny pocatecni a koncovy bod trasy. Protoze cesta je klasifikovana jako narocnejsi a vhodna jen pro zkusene, vyplnujeme jeste formular pro pripad nouze zahrnujici kontakty, popis trasy a nejzazsi data pro navrat. Po navratu se tu musime opet ohlasit. Auto parkujeme na kempovisti Klondyke Corner, kde se da tez bezplatne kempovat. Pak uz hazime batohy na zada a vyrazime od dlouheho silnicniho mostu ricnim udolim proti proudu. Slapeme sutrovatym korytem s obcasnou travou a uzivame si slunneho dne a super vyhledu. Mijime malickou starou chatu Anti Crow Hut a po par dalsich hodinach nas jiz vita rozlehla chata Carrington Hut. Tady zustavame na noc a v prubehu vecera si vymenujeme zkusenosti a trekkingove tipy s belgicko-novozelandskym parem, ktery nam dela spolecnost. Nazitri nas ceka udajne hodne narocna pasaz a taky skonci obdobi suchych bot. Od chaty lesni stezkou prichazime k rece White River, ktera je docela prudka a pri destich hodne nebezpecna. I ted pri jeji nizke hladine opravdu silny proud s vodou nad kolena, a s velkym batohem na zadech, vyzaduje pozornost a fyzicke nasazeni. Od reky pokracujeme strmou kamenitou rokli vzhuru a hledame si cestu kudy se da mezi sesuvy z bocnich svahu a proudem draveho potoka. Po dvou hodinach ale jsme na hornim konci rokle a pred nami se otevira travnate sedlo Harman Pass.

Tady uz se vali cary mlh a mraku a okolo jsou zbytky snehovych poli. Viditelnost je ale dostatecna, abychom spravne identifikovali dalsi smer postupu k potoku Mary Creek, jelikoz tohle je jedno z kritickych mist trasy s moznosti zabloudeni. Zase nas chvilku vedou znackovaci tyce dolu do udoli a pak sledujeme tok potoka az na hranici lesa. To uz se z nej stava reka Taipo, kterou tez nekolikrat brodime, nez se pred nami objevi chata Julia Hut. Nevelka chata stoji nedaleko od sve starsi predchudkyne stejneho jmena, a je zajimave navstivit a porovnat obe. Prijemnou atrakci u chaty Julia Hut (te nove) jsou horke prameny. Jde se kousek podle reky a v kamenitem korytu na nekolika mistech probublava horka termalni voda z hlubin zeme. Pak uz je treba jen si vyhrabat ve sterku bazenek, pripadne privest spravne mnozstvi studene ricni vody strouhou pro optimalni teplotu, a prirodni lazne jsou hotove. My jsme vyuzili peknou diru po nasich predchudcich a po mensim prohloubeni jsme si nalezite uzili perfektni horkou koupel pro dva.

Dalsi den pak pokracujeme dolu udolim reky Taipo, mijime malou chatu Mid Taipo Hut a pred nasim noclezistem opet musime na druhou stranu reky. Ta uz je tu zase hodne silna a byla by znacne riskantni, takze je k dispozici mala prepravni lanovka. To je atrakce sama o sobe, kdy je na ocelovem lane na dvou kladkach zavesena robustni kovova klec, do ni vleze jeden clovek a bud se odstrkuje po lane pomoci kovove tyce k zahaknuti (dost drina), nebo ho druhy preveze ze brehu za pomoci dalsich kladek s klikou a taznym ocelovym lanem. K chate Seven Mile Creek je to pak jiz kousek. Rano nas pak ceka znovu stoupani z udolniho dna nad hranici lesa. Behem dvou hodin nabirame 9oo vyskovych metru a ocitame se na travnatych planich na hrebenech pasma Kelly Ranges. Tady je zase trosku narocnejsi orientace, ale diky super pocasi zvladame spravne proklickovat mezi horskymi plesy a za hrebinkem uz najit chatu Carroll Hut. Spolecnost nam na noc dela postarsi par z Christchurch a je s nimi vyborne popovidani, kdy se navic dozvidame, ze s vicedennim trampingem zacali az ve svych padesati!

Nas paty den vyletu znamena dokonceni prvni (delsi) casti cele trasy. Behem hodinky sbihame opravdu hodne strmym svahem dolu k silnici a po trech kilometrech slapani po asfaltu jsme na trailheadu druhe casti. Obvykle dvoudenni trasa je navic soucasti extremniho multidisciplinoveho zavodu od pobrezi k pobrezi, takze nas v prubehu dne nekolikrat miji bezci trenujici na zavod. Nutno je obdivovat, protoze teren je opravdu narocny. Trasa stoupa udolim reky Deception a vetsinou neni ani znacena. Proste se sleduje tok reky proti proudu, kde to jde tak po brehu, je-li treba se prebrodi a misty v horni casti udoli pak jiz primo mezi balvany toku. Nekolik desitek brodeni s vyskou vody az po stehna zajistuje dostatecne ochlazeni v horkem dni, stejne jako znacne zvysuje vahu jiz dost tezkych pohorek. Vetsinu dne se probijime udolim vzhuru a letmo se zdravime s makajicimi bezci. Nakonec ale vystoupame az pod sedlo Goat Pass, a vita nas velika chata s partickou spolunoclezniku. Rano se rozhodujeme pro rychly bocni vylet jen nalehko bez batohu, a svizne z Goat Passu stoupame k horskemu plesu Lake Mavis. Jezero je moc hezke, stejne jako okolni spicate kopce. Kdyz sebehneme zpet k chate pro batohy, uz potkavame dalsi skupinky bezcu v pulce jejich trasy. Ze sedla Goat Pass nam zbyvaji jiz jen nejake ctyri hodiny dolu udolim reky Mingha, tahle cast je navic bezneji chozena, takze i stezka je upravenejsi a mnohem snazsi. Brzy jiz mame opet na dohled silnici a po prebrodeni hlavniho toku uz jen kousek ke kempu Klondyke Corner. Moc radi u auta konecne sundavame promocene pohorky a odhazujeme velke batohy. Za krasneho pocasi mame za sebou dalsi vicedenni turu, a na DOC pri hlaseni navratu se jen divi, ze jsme zpatky skoro o dva dny drive, nez odhadovanych osm dni.

Kiwi kapitola XI. (Mt. Cook Village)

2010-01-25T00:12:00.010+01:00

Znamou cestou se vracime pres Queenstown do Wanaky, ale pocasi je dost promenlive, takze brzy zvedame kotvy. Mirime vice na sever a mame v planu podivat se do oblasti okolo Mt. Cook. Zaroven doufame, ze ujedeme nepeknemu pocasi. Mnoha serpentinami prejizdime Lindis Pass, kterym vstupujeme do neobvykle krajiny zvane McKenzie Basin. Je to vlastne rozlehla planina ohranicena oblymi kopci na vsech stranach, mezi nimiz je jen nekolik sedel s pristupovymi silnicemi. Protoze jsme jiz v provincii Canterbury a navic silne stineni Alpami, krajina je velice drsna a vyprahla, vetsinou tu roste jen polosucha trava a nejake to krovi. Sve jmeno oblast dostala podle Jocka McKenzieho, ktery sem udajne v pulce 19. stoleti objevil prustup mezi kopci a byl tu dopaden se stadem kradenych ovci. I dnes se tu zejmena farmari, ale pro dobytek tu neni zrovna moc prostreny stul. Vetsina pastvin se nutne musi silne zavlazovat, coz spolu s energetickym potencialem vedlo k vybudovani rozsahleho systemu jezer a prehrad s hydroelektrarnami na zdejsich rekach. Voda stekajici z Alp smerem na vychod tak behem sve cesty roztoci turbiny az osmi elektraren, ktere jsou propojene spleti kanalu a ricnich koryt. Cestou samozrejme muzeme obdivovat nektere z techto staveb, ktere vznikaly behem celeho 20. stoleti, a dnes slouzi i pro rekreaci. Ve zdejsim spravnim centru - mestecku Twizel zastavujeme na kavu a nejake ty drobne nakupy a na infocentru zjistujeme, ze si muzeme uzivat jeden z mala celkem hezkych dnu, opet ma zacit prset. Vyrazime tedy zcerstva smer Mt. Cook, a to s umyslem jeste dnes alespon videt nejvyssi horu Zelandu. Behem jednou zase slunecneho odpoledne ukrajujeme kilometry podel obrovskeho jezera Pukaki, ktere je vzpominkou na kdysi obri rozmery ledovce Tasman, a v dalce se nam stale priblizuji prvni siluety Alp. Pak uz ale prijizdime k vesnicce Mt. Cook Village, coz je samozrejme turisticka destinace.

Na noc zustaneme na zdejsim DOC kempu, kde nas bude prespani v aute stat 9 dolaru kazdeho, sprchy tu nemaji. Stale nam zbyva vetsi cast odpoledne, tak chceme stihnout videt, co se da. Prvnim cilem je udoli Tasman valley se stejnojmennym ledovcem. Po 14 kilometrech slusneho praseni na prasne ceste jsme na parkovisti a vyrazime po znacene stezce. Vine se mezi zbytky nekolika ledovcovych moren, jak ledovec stridave rostl a ubyval, miji odbocku k Blue Lakes, coz jsou malicka jezirka spise zelena, nez modra. Pak uz jsme ale na vrsku hromady sutru a mame dobry vyhled na vsechny okolni hromady sutru. Vsude okolo jsou videt obrovske zemni prace, ktere tu ledovec Tasman napachal a primo pod nami lezi seda kalna hladina jeho terminalniho jezera. Kdysi tu byl vsude jen led, ale s postupnym tanim ledovec ubyva, jeho celo se posunuje dal nahoru udolim a dolni partie mizi. Pred dvaceti lety se na jeho spodni casti objevilo nekolik jezirek rozhazenych po ledove plose, dnes je to jiz obrovske vodni jezero se zbytky ledovych ker. Na jeho spodnim okraji si pak voda hleda cestu mezi morenami v podobe ledovcove reky. Pristi generace tu budou moci videt stale vetsi jezero, a jednou uz ani neuvidi ledovec. Dukladne si prohlizime ledovec i jezero a uzivame si i pohledy na okolni horske velikany. Pak pomalu schazime dalsi stezkou primo ke brehu jezera, kde se houfuji platici turiste k vyjizdce na clunech mezi plovoucimi ledovymi krami. Za obvykle diskuze o globalnim oteplovani se vracime k autu a mirime do druheho udoli nedaleko kempu.

Mezi skupinkami lidicek nejprve mijime pamatnik obetem hor, coz je kamenna mohyla se spoustou bronzovych desek nestastne zabitym horolezcum a turistum. Pak prechazime po lanovem moste a vstupujeme do udoli Hooker Valley, jimz se s hukotem vali dalsi ledovcova reka. Vlevo se nam otevira pohled na ubyvajici ledovec Mueller Glacier a jeho kalne terminalni jezero. Nasi pozornost ale nejvice zaujima silueta nejvyssi hory Noveho Zelandu - Aoraki / Mt. Cook se tyci v udoli primo pred nami. Jak postupujeme udolim, zretelneji se nam objevuji detaily jeho zasnezenych zapadnich sten, a my se zase jen mlsne olizujeme pri predstave vystupu tam nahoru. Po necelych dvou hodinach chuze dorazime na breh dalsiho ledovcoveho jezera a na jeho protejsim konci se udolim vzhuru tahne ledovec Hooker. I toho samozrejme ubyva a prave ten je zdrojem divoke reky, jiz jsme po mostech prekracovali. Slunce se kloni k zapadu a v udoli se rychle ochlazuje, uzivame se podvecerni pohledy na tu prirodni krasu vsude okolo a cestou zpatky tusime, ze zitra nebude videt nic.

Rano odpovida predpovedi i ocekavani, vsude lezi nizke sedive mraky a co chvili nas zkrapi prehanky. Vetsina okolnich dvou a tritisicovek je kdesi v sedivem nebi a pocasi rozhodne neni nakloneno horske turistice. Prochazime si tedy vesnicku, jejimz hlavnim stredobodem je veliky komplex Hotelu Hermitage. Ten byl prvni stalou budovou v udoli a vznikl v polovine devatenacteho stoleti. Prvni budova stala na miste soucasneho kempu a v roce 1913 ji znicila povoden. Druhy hotel byl jiz premisten do pozdejsi vesnice a po jeho zniceni pozarem na stejnem miste vyrostl hotel treti, soucasny. Od pocatku byl Hermitage take hlavni zakladnou mistnich horskych vudcu, ktere si tu najimali movitejsi klienti na vypravy do kopcu, a to se nezmenilo do dnesnich dnu. V komplexu tez vzniklo Alpine Centrum, ktere je venovano horolezeckym a Antarktickym vypravam Zelandu a zejmena osobnosti nejslavnejsiho zelandana - Edmunda Hillariho. I ten byl jednim z alpinistu na okolnich kopcich a zaroven i klientem zdejsich vudcu. Pozdeji byla slavnemu prvovystupci na Mt. Everest odhalena jeste bronzova socha, ktera stoji na terase Hotelu Hermitage. Navstevu Alpine Centra, ktere skryva jeste 3-D kino a planetarium, jsme si odpustili, odradila nas cena i celkova architektura budovy, jaksi se sem nehodici. Misto toho jsme ale stravili znacnou cast dne v informacnim centru DOC, ktere je nedaleko. Rovnez skryva expozici venovanou zdejsim horam a horolezcum, ta je provedena velice zajimavym a vycerpavajicim zpusobem, a navic je zadarmo! Pak uz ale nemelo smysl tu zustavat, protoze pocasi bude spatne nekolik pristich dnu a dole v udoli moc dalsich moznosti neni. Opoustime tedy Narodni Park Mt. cook a stejnou cestou se vracime do plani Canterbury. Popojizdime k jezeru Tekapo, kde pocasi neni tak spatne a dopravame si kratkou prochazku po brehu jezera a ke kosteliku Good Shepherd. Nazitri dojizdime do mestecka Geraldine, kde uz jsou okolo opet lesy a normalni vegetace. Pokracujeme k rezervaci Peel Forest, kde zastavujeme v kempu DOC (se sprchami!!!), opet ale cely den prsi, takze z vyletu po okoli neni nic. Doufame alespon v kratke zlepseni pocasi, ale prsi tri dny v kuse, takze nakonec balime a zavlhlym autem jedeme smer Christchurch. V pristich dnech dest zvolna ustava, postupne susime auto a navstevujeme na jeden den metropoli jizniho ostrova, nez vyrazime na dalsi vypravu.

Kiwi kapitola X. (Queenstown a okoli.)

2010-01-18T03:10:00.005+01:00

Z Wanaky mirime do Queenstownu, dalsi turisticke destinace. Doufame v lepsi pocasi, ale jak projizdime mezi kopci a okolo lyzarskeho arealu Cardrona, zaciname zjistovat, ze bude spise hur. Queenstown nas vita zmoklymi ulicemi a problematickym parkovanim. Upravene mestecko je vtesnane mezi breh jezera Wakatipu a okolni kopce, takze centrum je propletene spoustou malych ulicek, ve kterych delaji chaos jak velka obytna auta, tak po ulicich se potloukajici turiste. Vyhledy na rozlehlou jezerni plochu i okolni kopce kazi nizke destove mraky, coz dle informace od pracovnika Infocentra neni nic neobvykleho, je to jiz druha proprsena sezona. Prochazime se ulickami mesta, jehoz hlavni trida je tvorena snad jen samymi infocentry. Vsude se rezervuji nejake adrenalinove aktivity, at je to bungy jumping ve Skippers kanonu nebo vyjizdky motorovym clunem po jezere, a kde se nic nerezervuje, tam poskytuji alespon informace kam jit rezervovat. Pozdeji z mokrych ulic utikame do stejne mokrych Queenstownskych zahrad, coz je moc pekny park se spoustou starych velikych stromu, zahony ruzi, jezirky s lekniny a jinych prijemnych zakouti. Pak uz ale mame padajici vody dost a vitezi sucha zem u McDonalda. V podvecer poodjizdime k nedalekemu Wye Creek, zpod zubatych vezi horskeho pasma Remarkables se strmou rokli vali dolu potok tvorici mnohe vodopady. Podel vede trasa turisticke stezky nedaleko niz se nachazi udajne nejlepsi zdejsi lezecka oblast. Spani se navic toleruje na louce pod kopcem, takze tu nachazime utociste. Nazitri je prekvapive dobre pocasi a brzy vykukuje i silici slunicko, takze si uzivame nadherny den s dostatkem dobreho lezeni. V prubehu dne pribyva prijizdejicich aut a nahore u skal je pomerne zivo. Pristi den je vsak opet ve znameni prehanek a rannich mraku, takze se balime a vracime do mesta. Po par nakupech alespon navstevujeme malicke skalky Arawata Terraces nad mestem, kde trosku lezeme. Vecer uz ale nasleduje ocista a odpocinek v motorkempu Frankton.

Probouzime se do krasneho rana a planujeme hodne odpocinkovy den. Klidnym tempem se presouvame na konec jezera do vesnicky Glenorchy, za niz nasleduje trekingovy raj. Asfalt je vystridan sterkem a pres ctyri brody se prokousavame s autickem k zacatku trailu do udoli Rees Valley. Planujeme prespat na trailheadu, ale slunne pocasi nas presvedcuje vyrazit hned na cestu. Jsou tri odpoledne a odpocinkovy den se meni v rychly presun do hor. Dny jsou sice dlouhe, ale k chate je to udajne 6 - 8 hodin pochodu. S batohy na zadech nas vita siroke a malebne udoli Rees Valley s klikatici se rekou a horskymi spicemi na obzoru. Hned od zacatku ale take pekne vydatne bocni pritoky, jez je nutne prekonavat. Nekolikrat tedy jdou boty dolu a nohy klopytaji po kamenitem dne ledovych toku. Mimo to si patricne uzivame bahnitych mokradu, kterymi je cele udoli povestne. Boty a ponozky nevzdoruji prilis dlouho a pres vsemoznou snahu se brzy plni mokrym a blativym obsahem. Po dvou hodinach vstupujeme do lesa a brzy jsme nad jeho hranici v alpinskem pasmu. objevuji se stale nove pohledy na masiv Mt. Earnslaw i na horni partie udoli. Po peti hodinach chuze se pred nami prekvapive objevuje chata Rock Shelter Hut. Na noc mame par spolunoclezniku, takze je o zabavu postarano a Evka se cile oddava hazardnim hram s australskou rodinkou.

Rano pokracujeme udolim vzhuru a po prekroceni sedla Rees Saddle nas vita krasna Krakonosova zahradka v alpskem pojeti. Spousty horskych kytek kvetou po brehu prudkeho toku Snowy River, okolo se ve slunci trpyti vrcholky zalednenych velikanu. Uzivame si cestu a pomalu sestupujeme k chate Dart Hut. Slunne pocasi ma zatim vydrzet, takze dalsi den, podobne jako vetsina zdatnejsich trekaru, venujeme postrannimu vyletu k ledovci Dart Glaciar a do sedla Cascade, odkud maji byt dobre vyhledy. Opet se prechazi nekolik dravych potoku, ale vetsinou je lze preskakat po balvanech. Po dvou hodinach dorazime k celu ledovce, ktere je komplet pokryte suti z okolnich kopcu. Trochu krkolomne nastupujeme na bocni svah a stoupame do sedla. Tady se trochu zdrzujeme, nez se rozhrnou mraky a dovoli nam vyhled na druhou stranu do udoli Matukituki. Cekani vyplnuje cila konverzace s postarsim velmi zcestovalym australanem Davidem. Stejnou cestou se vracime zpatky a znovu obdivujeme rozsah zemnich praci, ktere tu ledovec Dart dokazal udelat. Zpatky na chatu Dart Hut dorazime casne odpoledne a rozhodujeme se jeste pro presun zpet na Rock Shelter Hut. Obvykle se trail Dart/Rees chodi dal dolu udolim Dart, na jehoz zacatku pak konci, ovsem podminkou je mit zajisten transport z obou koncu jednosmerne trasy, coz ovsem nebyl nas pripad. Chceme se tedy vratit stejnou cestou zpet udolim Rees a obetovat spodni usek udoli Dart Valley. Znamym kvetinovym usekem a pak pres sedlo Rees se vracime na Rock Shelter Hut a dalsiho rana pak pokracujeme zpatky k autu. To uz ale pribyvaji mracky a vecer u auta jiz padaji kapky prvnich prehanek. V pristich dnech se pocasi kazi a my jen dekujeme Bohu, ze jsme si mohli uzit nekolika dnu krasneho slunecneho okna k absolvovani jednoho z nejlepsich treku v Narodnim Parku Mt. Aspiring.

Kiwi kapitola IX. (Zapadni pobrezi a Wanaka.)

2010-01-12T01:42:00.006+01:00

Po slunecnem pobytu v Golden Bay jsme na Silvestra vyrazili na jihozapad. Za stale krasneho pocasi projizdime rokli Buller Gorge a behem dvou dnu dojizdime do Westportu. To jsme jiz na zapadnim pobrezi, ktereho se nejaky cas budeme drzet. Pokracujeme na jih a prvni vetsi atrakci je misto zvane Pancake Rocks (Livancove skaly). V prirodni rezervaci Punakaiki tu hladove more okousalo pobrezi az na skalni podklad, ktery diky svemu sedimentarnimu puvodu tvori jednotlive dobre patrne horizontalni vrstvy. Vliv slane vody skalu nerovnomerne rozrusuje, takze vznikaji ruzne zubate tvary, veze a sloupy, ktere pusobi dojmem do sloupku naskladanych livancu. Navic jsou nektere skaly podemilane vodou zespodu a vznikaji tak ruzne tunely a jeskyne, a kdyz se jim casem nekde propadne strop, je na svete dalsi atraktivni Blow Hole. Tedy velika dira mnohdy pekne daleko od morskeho brehu, do niz spodem proudi voda a priboj v dire vytvari pekne dramaticke buracejici divadlo. Samozrejmosti tu je rozsahle Visitor Centrum, upravene stezky s vyhlidkami a informacnimi tabulemi, a nanestesti huste davy turistu. Dukladne jsme si misto prohledli a pak jsme radi pred proudicimi davy prchali dale na jih.

Kdyz projizdime mesto Greymouth jiz se na obloze stahuji cernocerne mraky. V noci se pak nebesa otevrou a vyvali spousty vody. Nazitri sice na par chvil prestane prset a vykoukne i slunicko, ale pak se zaplava opet rozjede a uz se nas nepusti. V desti tak na chvili zastavujeme u jezera Ianthe, a stale v desti pozdeji pokracujeme az do vesnicky Franz Josef Glacier. Zdejsi ledovec platici za hlavni atrakci celeho zapadniho pobrezi navstevujeme v kratkem okamziku, kdy si dest dal pauzu. Rozlehle udoli jemuz dominuje celo ledovce se samozrejme hemzi turisty a my se bavime zejmena pozorovanim skupinek tech, kdo zaplatili drahy peniz za prochazku s vudcem po ledove mase. V nasledujici vesnicce jiz druhy ledovec Fox vypoustime a delame jen odbocku k jezeru Matheson. Prijemna prochazka kolem jezera nas privede i na misto zvane View of views (Vyhled vyhledu), odkud by mel byt nezapomenutelny pohled na nejvyssi vrchol Mt. Cook, nabizi se ale jen vyhled na sedive mraky. Alespon si tu tedy Evka chvilku povida s peknym uhorem vyvalujicim se na melcine. Pri dalsi ceste si pak dopravame odbocku k Mauro Beach. Pocasi se zlepsilo, tak absolvujeme lesni prochazku k hezkemu pobrezi. Slibovani tucnaci uz tu sice nejsou, ale vlny narazejici do rozeklannych skal nabizi nemene atraktivni divadlo. Dalsi prochazku si uzivame nasledujiciho slunneho rana, kdy se zastavujeme u pisecnych dun v rezervaci Ship Creek. Pak se zas zacinaji stahovat mraky a my dojizdime do mestecka Haast, kde se od more obracime do vnitrozemi. Silnice stoupa do Haast Passu, kterym prekoname hlavni hreben Jiznich Alp a cestou je mnoho zajimavych prirodnich kras. Stavime u vodopadu Roaring Billy, pozdeji u dalsich se jmeny Thunder Creek Falls a Fantail Falls. Obdivujeme divoke pereje v soutezce Haast Gate a pri prijemne prochazce hluboke tune Blue Pools. Zvolna se dostavame na vychodni svahy Alp a vita nas malebne horske udoli Makaroa Valley.

Ve stejnojmenne vesnicce stavime v kempu a tesime se ze slunecneho odpoledne. Jeste za hezkeho pocasi nazitri sjizdime k velikanskym jezerum Hawea a Wanaka, ovsem po prijezdu do mestecka Wanaka uz zase zacina prset. V okoli Wanaky pak travime par dnu, kdy je porad hodne promenlivo. Mezi ruznymi prehankami zvladame nekolik vyletu a prochazek, jako vystup na kopec Roy's Peak nebo cestu okolo jezirka Diamond Lake a na Rocky Mountain. V dalce se nam obcas ukazou bile alpske vrcholky a rano nas obcas prekvapi cerstvy snih i na okolnich pomerne nizkych kopcich. Potulujeme se po mestecku Wanaka, ktere je moc hezke a pekne polozeme u sveho jezera, ovsem znacne plne lidi na dovolene, a nakonec to prokladame i toulkami kolem nedalekych skalek a nejakym tim lezenim. Obcas ale take zvitezi nechut k davum a rozmary pocasi, diky cemuz navstevujeme i Toy and Transport Museum se spoustou hracek, aut, letadel a vsemoznych zajimavosti. Zpestrenim je tez vedle stojici mikropivovar, kde testujeme vzorky zde varenych piv. Predpoved pocasi je ale stale nic moc, takze se balime a vyrazime z Wanaky na dalsi cestu.

Kiwi kapitola VIII. (Nelson a Golden Bay.)

2010-01-01T05:52:00.006+01:00

Prvni dny po navratu na Jizni ostrov travime v Blenheimu a okoli. Dokupujeme zasoby a odpocivame, travime cas v knihovne na internetu. Kdyz jsme odpocati, vyrazime smerem na Nelson. Projizdime mezi kopci Richmond Forest Parku, kde uz to trosku zname. Pak se opet priblizime k pobrezi a u Nelsonu uz nas vitaji plaze a nabrezni parky se spoustou obytnych aut a surfaru. Mesto samotne na nas pusobi moc prijemnym dojmem. Centrum s hlavni tridou Trafalgar Street je velice upravene, pruceli historickych domu zari barvami a vsude posedavaji lidicky v kavarnach a hospudkach. Na kopecku uprostred mesta stoji katedrala se zajimavou zvonici a jeji okoli tvori park s historickymi pres sto let starymi jehlicnany ze vsech koutu sveta. Krome centra jsme se jeste zastavili v japonske zahrade na kraji Nelsonu. Byla moc hezky navrzena a postavena, bohuzel ale udrzba ponekud selhava, coz je skoda.

Z mesta mirime do kopcu Narodniho parku Kahurangi, uzka asfaltka je brzy vystridana sotolinou a zacina mnohakilometrove stoupani. I pres znacne obavy se nam dari jej na nejnizsi ryhlostni stupen zdolat a dorazime na parkoviste na sedle Flora. Je tu prekvapive dost aut. Prespavame a rano vyrazime na dvoudenni turu. Nejprve sestupujeme do udoli k chate Flora Hut, abychom pak zase mohli stoupat po zalesnenem plochem hrebeni k chate Arthur Hut. Tady jiz obcas narazime na nejake turisty. Pocasi je jak vymalovane, tak pokracujeme dal vzhuru po hrebeni a dostavame se nad hranici lesa. Pred nami se rozprostira vapencove nahorni plato, ktere geologicke sily kdysi vyzdvihly z morskeho dna a zde je nazyvano Tableland. Po jeho okraji se vypina nekolik vyraznych kopcu, z nichz nejvyraznejsi je Mt. Arthur, nas cil. Pokracujeme po hrebinku a uzivame si vyhledu na cely Kahurangi park. Stezka se zvolna zacina klikatit do zahnuteho udoli pod Mt. Arthurem a od rozcesti pak stoupa na kopec. Okolo se jiz objevuji zbytky snehu vyplnujici stinne prohlubne a mnohe krasove zavrty. Po pomerne strmem stoupani dorazime na vrcholovy hreben kopce a po sto metrech jsme u vrcholove pyramidy. Uzivame si kruhovy rozhled a svacinu na vetrnem vrsku, a jsme radi, ze jsme sem dorazili jeste pred vzdalenymi mraky. Stejnou cestou pak sestupujeme zpet na rozcesti, od nejz se davame travnatou plani pres udoli smerem ke Gordon's Pyramid. Na tu musime opet nastoupat peknych par vyskovych metru, ale muzeme si stale uzivat rozhledy po Tableland. Prechazime Pyramidu a pak nas prudky sestup vede do puvodniho lesa se spoustou kapradin, podivnych stromu a mnozstvim blata. Brzy jsme ale z lesa venku a pres travnate plane jiz je jen kousek k chate Salisbury Lodge. Na vecer se tu schazi solidni spolecnost, a tak o druznou zabavu neni nouze. Povidame si hlavne s postarsim nemeckym parem zijicim v Golden Bay a po jejich vypraveni se tam zaciname docela tesit. Rano vyrazime ponekud neochotne zpatky k autu, protoze vecer mame domluvenou schuzku v Nelsonu. Nebyt toho, moc radi bychom v Kahurangi stravili delsi dobu. Slapeme opet pres travnatou plan a pak podel reky klikatym udolim. Cestou se zastavujeme u skalnich pristresku, ktere si prohlizime. Priroda tu vytvorila nekolik velkych skalnich previsu, jez odedavna slouzily lidem jako utociste pred neprizni pocasi, a behem doby byly ruzne vylepsovany. Takze dnes jsou to pomerne komfortni mista na prespani. V jednom pripade je pod previsem dostavena prakticky cela malicka chaticka, v jinem jsou tam alespon vybudovany palandy s matracemi a nedaleke ohniste a pramen vody. U kazdeho pristresku pak samozrejme solidni kadibudka. Udolim se zvolna dostavame opet k chate Flora hut, a odtud jiz jen strme stoupani zpatky na parkoviste k autu.

V Nelsonu vyrizujeme potrebne a cestou pak jeste v Motuece kupujeme na vrakovisti tri pneumatiky, ktere nam tu vymeni za nase ojete. Den pred Stedrym dnem si tak nadelujeme vanocni darek v hodnote 150 dolaru. Pak uz ale mirime smer Takaka a Golden Bay. Cesta je docela zajimava, stridaji se prudka stoupani a klikatice mezi kopci s otevrenymi pohledy na morske pobrezi vpredu i vzadu. Takaka Hill dava auto docela zabrat, ale krajina je velice atraktivni s NP Kahurangi na zapade a NP Abel Tasman na vychode. Nabizi se tu tez spousta kratkych stezek a prochazek. Prejizdime kopec a sjizdime jiz do roviny u mestecka Takaka, ktera bude pro pristich par dni nasim utocistem. Nevelke mestecko i okolni oblast Golden Bay jsou zname svym znacne alternativnim zivotnim stylem, coz je zpusobeno jak znacnym mnozstvim zde zijicich evropskych imigrantu, tak dosti hippies pristupem. Namisto komercnich obchodu s elektronikou, drahymi butiky a kosmetickymi salony se na hlavni ulici nachazeji spise obchudky racionalni vyzivy, obleceni v indickem a nepalskem stylu, kavarny a cajovny. V mestecku se peclive tridi odpad, udrzuje cistota a vubec je tu citit zajem o prirodni prostredi. O par kilometru dale se rozkladaji uzasne plaze u vesnicky Pohara a okolo zalivu Golden Bay, ktery proslul jako prvni kotviste evropskych moreplavcu na Novem Zelandu, kdyz tu holandan Abel Tasman kotvil se svymi lodemi v sedmnactem stoleti. Dnes je cela oblast velice popularnim prazdninovym letoviskem, takze jiz v dobe naseho prijezdu se zdejsi kempy plnily k prasknuti, jak sem obyvatele vetsich mest prijeli slavit slunecne Vanoce. Turistickym magnetem je zejmena tez trasa pobrezniho vicedenniho Great Walku Abel Tasman, ktery byva rezervovan na mnoho tydnu dopredu.

Nasim zdejsim cilem ale jsou hlavne vapencove skaly v oblasti Paynes Ford a primorske utesy v Pohare. Paynes Ford je prirodni rezervace kousek pred Takakou. Stykaji se tu dve reky, ktere tvori bezva misa na koupani, a nad nimi se tyci skalni bloky lemovane lesnim porostem. Skaly a lezecke cesty na nich se postupne staly nejlepsi a nejuznavanejsi sportovni lezeckou oblasti na Jiznim ostrove a sjizdi se sem silna lezecka komunita. Zakladnou je nedaleky kemp Hangdog, ktery je velice prosty, velice pohodovy a velmi levny, jak to maji lezci radi. V dobe naseho prijezdu byl kemp jiz plny, ale nebylo problemem prebyvat na placku primo u vstupu do rezervace. Stravili jsme tu par dnu hezkeho lezeni, koupani i povidani s lidmi, a tak nam to prijemne a nevsedni prostredi vytvorilo zaklad pro prijemne a nevsedni Vanoce.

Kiwi kapitola VII. (Whirinaki tramping.)

2009-12-17T00:58:00.005+01:00

Rotorua je jiz nase stara znama, prespavame v Holiday Parku, pereme a nakupujeme. Brzy se ale davame znovu na cestu, nejprve smerem na Taupo a pozdeji odbocujeme na silnici cislo 38. Ceka nas asi dvousetkilometrovy usek kopcovatou a lesnatou krajinou s minimem osidleni. Vetsina cesty je jen sotolina, takze to jde pomalu, a za ohromneho praseni a poskakovani vyzaduje jizda plnou pozornost. Nastesti je tu provoz temer nulovy. Vetsinu obyvatel teto bohem zapomenute krajiny tvori maorske obyvatelstvo a na podobe osad a vesnic je to dost videt. Spousta polorozpadlych staveni je zpravidla doplnovana mnozstvim temer rozpadlych autovraku a zemedelske mechanizace okolo, obcas odpad tezko definovatelneho charakteru. Tu a tam se pase dobytek a cas od casu stadecko koni. Okolni krajina je zejmena vyuzivana k tezbe dreva, kdy puvodni chranene lesy na rozlehlych plochach nahradily jehlicnate porosty prumyslove vyuzivane. Nasim cilem je Whirinaki Forest, lesni park s velkymi moznostmi dobreho trekovani, kteremu se na Zelandu obecne rika tramping.

Mame v planu projit par zdejsich stezek, jez tu tvori dva velke okruhy. Prespavat budeme na chatach, na nez nam plati nas Backcountry Pass. Zanechavame auto na malem parkovisti a vyrazime na turu. Stezka nas nejprve vede bujnym lesem s opravdu vysokymi uctyhodnymi stromy. Po moste prekracujeme reku a muzeme obdivovat ostre vyrezany skalnaty kanon, jenz vytvorila. O kus dal zastavujeme u buracejiciho vodopadu. Od nej pak stezka tu stoupa, tu klesa, aby nas pohodlnou cestou privedla k prostorne chate Central Whirinaki Hut. Je pulka odpoledne a my se rozhodujeme pokracovat jeste na dalsi usek k chate Upper whirinaki. Zahy ovsem cesta dostava znacne odlisny charakter. Musime prekonavat mnozstvi popadanych stromu, ktere stezku zatarasily pri vetrne bouri par let zpatky a jeste nejsou odklizeny. Postupne stezka temer mizi a z mapy a informacni cedule vime, ze mame sledovat tok potoka. I ten je vsak co par metru zatarasen padlymi stromy a postup vpred vyzaduje znacne hledani a usili. Znackovaci trojuhelnicky se nam co chvili ztraci a jen malo zretelna vyslapana stezicka tu a tam v hustem pobreznim porostu dava tusit, ze tudy opravdu obcas nekdo chodi. Udoli potoka se meni spise v rokli se strmymi brehy na obou stranach, les je velice husty s bujnym spodnim patrem, takze neustale stridame oba brehy, abychom se vubec posouvali kupredu. Nekdy preskakujeme po kamenech, jindy to jde po klade, ale nejvice proste brodime potok, a lameme si hlavu, jak by se to dalo udelat jinak. S pripozdivajici se hodinou se dostavame z nejhorsiho a opoustime tok potoka, abychom jej vystridali chuzi v huste a vysoke trave. Zacina mrholit a co nezvladl vodni tok, to dokonava mokra trava. K chate dorazime po stehna mokri a za neustaleho mrholeni. K nasemu prekvapeni je pomerne mala chata nacpana k prasknuti. Prespava tu parta postarsich novozelandanu jdoucich z opacneho smeru nez my, a jeste triclena skupinka maorskych chlapiku, kteri prorezavaji a cisti okolni turisticke stezky od padlych stromu. Nakonec se vsichni nejak poskladame a o konverzaci alespon neni nouze. Snazime se susit, co se da, ale ve stalem desti to moc nejde. Od postarsich dam se dozvidame, ze bez promocenych bot pry neni poradneho trampingu, a ze chozeni vodou je normalni soucasti tury. Trosku nas uklidnuje, ze jejich pohorky jsou take durch, presto v pristich dnech zvedave okukujeme obuv vsech, ktere potkavame. Po par dalsich konzultacich a zhodnoceni nasich planu a casovych moznosti se rozhodujeme nasi planovanou trasu upravit a absolvovat pouze kratsi 3 denni okruh. Nazitri vyrazime smerem k dalsi chate, a prestoze nocni dest rano ustal, mokra trava opet vykonava sve. Cesta nas navic znovu brzy vede k potoku a velice casto primo potokem. V prubehu dne potkavame dalsi particku a vsichni si tez uzivaji cvachtani vodou a blatem. S mokryma nohama, ale tentokrat bez vody shora, zvladame dojit k chate Mangatepo, ktera je umistena ve velice prijemnem sedle mezi kopci. Jakmile dorazime, spousti se pomerne solidni lijak, ale pozdeji k veceru se jeste zvlada vycasit. V chate jsme uplne sami a muzeme si vychutnat klid a ticho prichazejici noci. Novinovym papirem vysousime vetsi cast nasi obuvi a rano vyrazime do slunecneho dne. Se slunecnimi paprsky nad hlavou to samozrejme netrva dlouho, nez prichazi prvni river-crossing. Pripominame si slova te novozelandanky, i kdyz bychom uvitali mit v botech sucho ponekud dele. Stezka se brzy meni v soustavne prekonavani reky a misty jsme vic ve vode nez na suchu. Snazim se pocitat, kolikrat brodime, ale u padesati me to prestava bavit. Presto si uzivame hezkeho slunneho dne i civilizaci skoro nepoznamenane krajiny. Casne odpoledne najednou prichazime na upravenou cestu a to uz nam zbyva jen kousek k autu. Zouvame promocene pohorky a jen nalehko v sandalich jeste vyrazime na kratkou odpoledni prochazku k Lagune Aruhaki. Cestou mijime dve particky lovcu vracejicich se z lovu s prazdnou. Laguna se zahy ukazuje byt temer vyschlou a misto vody v ni roste jen spousta vysoke travy, i tak to ale byla prijemna prochazka ve slunnem dni. Pak uz ale balime a zaciname ukrajovat dalsi kilometry po sotolinove silnici.

Pristi zastavku planujeme u jezera Waikaremoana, turisticke destinace, v niz je rovnez jeden z Great Walks. Jiz nas tlaci cas, takze se rozhodujeme jen pro jednodenni navstevu. Pocasi je dosti promenlive, tak jsme pomerne stastni, kdyz se nam dari vyhnout se nekolika silnym prehankam. Nejprve delame kratkou zastavku u Papakorito Falls, moc prijemneho vodopadu s lagunou a klidnym okolim. Potom popojizdime k Onepoto Caves, kde nas stezka provede mezi skalnimi bloky a vychozy protkanymi mnoha jeskynemi, chodbami a dirami. Prubezne si uzivame vyhledy na jezero Waikaremoana, ktere svou polohou mezi dosti strmymi kopci skutecne opravnene lahodi oku turistu. Kochame se scenickymi vyhledy po okoli a v pokrocilem odpoledni pak opet vyrazime po prasne silnici k jihovychodu. Vede nas nejprve prudce dolu z kopcu a pozdeji se priblizujeme k pobrezi. To uz ale opet prichazi asfalt, po kterem to preci jen rychleji ubiha.

Nasledujici den nas vita mestecko Napier, ktere si behem dne prohlizime. Maji tu velice prijemne udelany nabrezni park, mezi mnozstvim stromu a kytek tu lze vychutnavat pohled na more, nebo se uvolnit v bazenu ci pri minigolfu. Hlavni atrakci Napieru vsak je mestske centrum, ktere bylo z velke casti vybudovano ve stylu Art Deco, potom co puvodni centrum srovnalo se zemi zemetreseni v roce 1931. Prochazime se mestem a obdivujeme puvabne fasady budov, zdobene geometrickymi, arabskymi i maorskymi vzory. Nekolik prijemnych zelenych parku ozivuje rusne ulice a vsude je spousta lakave vypadajicich kavaren a hospudek. Zase jedno z prijemnejsich mestecek. Vychutnavame si uzasne latte a snazime se jeste rychle nasat posledni dojmy ze Severniho Ostrova, protoze nazitri uz jen navstevujeme muzeum Te Papa ve Wellingtonu, a pak nas uprostred noci nabira ferry Interislander, aby nas po ctyrech tydnech prepravila zpatky na Jizni Ostrov.

Kiwi kapitola VI. (Poloostrov Coromandel.)

2009-12-10T01:47:00.006+01:00

Opoustime Rotoruu a nase cesta vede stale vicemene na sever. Zastavujeme v mestecku Te Aroha, kde ma byt lazensky park s gejzirem. Park je docela hezky, kvetinove zahony, rybnicek, hriste pro deti, koupaliste. V lazenske budove je moznost si zaplatit koupel ve zdejsi uhlicite vode. Z parku pak do nedalekeho kopce miri nekolik turistickych stezek. Nas ale nejvic zajima zdejsi gejzir, udajne jediny s uhlicitou bublajici vodou na jizni polokouli a udajne strikajici az do trimetrove vysky. Trosku nas zarazi mnozstvi trubek a ventilu vedoucich od vridla a tez cedule informujici nas, ze gejzir strika jen mezi polednem a druhou hodinou. Trpelive tedy cekame, abychom se nakonec opravdu dockali. Jenze bublajici a penici voda se vysplha maximalne do pulmetrove vysky a po chvilce bryndani opet umlkne. Inu, zrejme to spise BYL jedinecny gejzir, pro same lazenske vyuziti uz asi nezbyla voda na strikani. Vyrazime tedy na okolni turisticke stezky, trosku se protahnout slapanim do kopce. Z vrcholku Te Aroha je pekny rozhled do kraje a cestou mijime jeden strom Kauri, nas prvni.

Po dalsich desitkach kilometru jiz jsme na poloostrove Coromandel a mirime do stejnojmeneho zdejsiho lesniho parku. Maji tu hezke nove navstevnicke centrum a je to viditelne popularni vikendova destinace. Planujeme vyslap na zdejsi Pinnacles, skalnaty vrcholek s nedalekou DOC chatou. Od puvodniho zameru tam prespat nas odrazuje jednak jeji obri kapacita 80 lidi, a jednak cena 15 dolaru. Nase hut pasy tu neuznavaji. Vyrazime tedy na kopec jen na jednodenni vylet a radujeme se, ze vikendove zastupy jiz odjely. Cesta je to prijemna, nejprve bujnym lesem se spoustou stromovych kapradin a jinych vlhkomilnych rostlin, pozdeji ve vyssich partiich sussi kroviny a stromky. Tu a tam se objevuji skalni zebra a nakonec skalnaty vrchol vulkanickych Pinnacles. Trochu nas znechucuje pohled na upravene schodiste, kterym v ramci prevence eroze zdejsi DOC kopec ozdobilo. Vrcholove vyhledy jsou vsak uzasne. Cestou zpatky volime mensi okliku po stopach puvodni kolejove drahy pomahajici pri tezbe kauri stromu. Kauri strom je puvodni zdejsi druh lesniho velikana, ktery byl objeven zahy po prijezdu evropanu a pro svou enormni masu dreva ihned tezen. Pomalu rostouci strom dosahuje prumeru kmene az nekolika metru a muze se dozivat i pres tisic let. Tito velikani pak byli v letech zhruba 1870 az 1930 temer vykaceni, a to i pres to, ze transport obrovskych kmenu z kopcovate krajiny byl zapeklity orisek. Dnes je kauri chraneny a lze jej najit jen na nemnoha mistech. A jen par kusu patri mezi velikany s vekem kolem 600 let. I dnes vsak lze obdivovat tu a tam zapomenutou kladu v lese nebo parez gigantickych rozmeru. Po koupeli v rece odjizdime od Pinnacles a nasledujici rano se jdeme podivat na mensi hajek kauri stromu. Cesta ma byt nenarocna a vybavena mostky, misto toho ovsem neustale preskakujeme po kamenech nebo brodime potoky. Diky peknemu pocasi z toho ovsem mame spise legraci. Pak dojizdime do Coromandel Town, coz je docela hezke male mestecko, kde se vsechno deni soustredi na hlavni tride. I tady uz je patrny turisticky ruch a blizici se letni sezona. Odpoledne jeste zajizdime na silnici 309 navstivit zdejsi (nicmoc) vodopad a pak se projit prijemnou lesni stezkou k jiz uctyhodnym kauri. Jsou stare udajne 600 let a maji temer dva metry v prumeru.

To uz ale prejizdime k vychodnimu pobrezi a obracime se zpatky na jih. Nase prvni ranni zastavka je na Hot Water Beach. Je to docela hezka pisecna plaz u more, ovsem ma jistou pozoruhodnost. Lide chodici okolo s ryci a lopatkami v ruce pro to maji dobry duvod, uprostred plaze totiz piskem probublavaji horke prameny. Pri odlivu tak je mozne vyhrabat si v pisku jamu a po naplneni termalni vodou mit vlastni bazenek s teplotou pres 60 stupnu! A kdyz se clovek zacne prehrivat, muze se schladit ve stale jeste studenem mori. Zajimavy prirodni ukaz je znacne popularni a parkoviste se plni auty i karavany jiz od casneho rana, kdy vrcholi odliv. Vzhledem k absenci jakehokoli placeni je tu i hojne slyset cestina. Brouzdame se piskem, obcas si spalime chodidla v horkem praminku a pak se osvezujeme rychlou koupeli v mori. Slunce jiz je vysoko, kdyz prejizdime k nedaleke zatoce Cathedral Cove. Velice romanticke misto se skalnatym pobrezim ruznych tvaru vsak zahy preteka mnozstvim lidi, takze brzy prchame. Jedeme dal na jih a zastavujeme ve Waihi. V tomto nevelkem mestecku maji povrchovy zlaty dul Martha primo uprostred mesta! A terasovita hluboka jama je samozrejme i hlavni turistickou atrakci. Chvili pozorujeme obrovite stroje nakladajici a odvazejici zlatonosnou rudu, a dokonce jsme zrovna i svedky odstrelu dalsi skaly. Dost dlouhou dobu pak travime ve visitor centru se zajimavou expozici o tezbe a zpracovani zlatonosne rudy.

Dalsi tezebni zastavkou pak pro nas je navsteva udoli Karangahake Gorge. Hluboka ricni rokle je poseta zbytky starych dulnich a zpracovatelskych staveb, zbytky koleji uzkorozchodnych zeleznic i ruznych tunelu a mostu. Mnozstvi turistickych stezek sleduje bohatou zdejsi historii a zaroven dava moznost vychutnat si dramaticnost prirody. V hlubokem udoli se stekaji dve reky a kazda z nich si vytvorila mezi kopci velice scenicky kanon. Behem odpoledne a vecera si dopravame nekolik kratsich prochazek, z nichz cast absolvujeme s baterkami v rukou skrze stare stoly a razebni tunely. Karangahake Gorge se stava rozhodne jednim z nasich favoritu poslednich dnu. To uz ale pokracujeme k jihu abychom se od oblasti Coromandelu a Bay of Plenty vratili zpet k Rotorure.

Kiwi kapitola V. (Vulkanicke plato Taupo - Rotorua.)

2009-12-06T05:21:00.006+01:00

Od Tongarira se vydavame dale na sever a pres Turangi dorazime k Taupo. Je to stredne velke mestecko lezici na brehu stejnojmenneho velikeho jezera. Stale jsme v oblasti s nejvyssi vulkanickou aktivitou na Zelandu a prave i jezero Taupo je vlastne jejim produktem. Kdysi davno to byla sopka,jejiz sopecna kaldera byla tak rozlehla a vychrlila tolik sopecneho materialu, ze po zklidneni tu nezustal zadny sopecny kuzel, ale jen obrovska dira. A z te po postupnem zaplneni vodou vzniklo jezero Taupo. Horninu z one erupce lze najit temer vsude po severnim ostrove a tvori az metr silnou vrstvu. Vulkanicka aktivita ovsem uplne neskoncila a v prubehu doby cas od casu z jezera vybubla novy sopecny ostruvek. Presto jsou geologove presvedceni, ze sopecna kaldera Taupo jeste nerekla sve posledni slovo, a drive ci pozdeji dojde k dalsi obrovske erupci. Dorazime tedy k Taupu, ale pocasi zustava stale stejne mizerne. Sedive nebe nas obdaruje spoustou vody a jen obcas se najde chvilka bez deste. Jednu takovou chvili vyuzivame k navsteve Aratiatia Rapids, hydroelektrarny na rece Waikato.

Reka je jedinym prirozenym odtokem z jezera Taupo a byl na ni vybudovan cely system vodnich del. Diky dostatku vody a dostatecnemu prevyseni tak Waikato River vyrabi ctvrtinu Zelandske hydroelektriny. Vodni tok si u Aratiatia prorazil cestu skalnatym pasem, v nemz vytvoril uzky kanon plny pereji a valcu. Po vybudovani male prehrady a elektrarny byla voda svedena potrubim na tri turbiny a kanon zustal prazdny, ovsem alespon pri dostatku vody elektrarna pro turisty nekolikrat denne otvira prepadova vrata a cast vody odpousti do puvodniho kanonu. Stalo se to zajimavou atrakci, o cemz svedci mnozstvi aut i zajezdovych autobusu. Zacatek cele show je avizovan nekolika sirenami, ktere upozornuji, ze se budou otvirat vrata a plnit koryto. Oblast je totiz popularnim mistem vodnich sportu a nenadaly prival by mohl byt ohrozenim. Za par minut nasleduje otvirani prepadovych vrat, jimiz zacne proudit vodni masa do kanonu. Postupne se plni jednotlive laguny perejovych stupnu a pribyvajici voda si razi cestu dal, az s bourlivym hukotem zalije cely kanon a vali se dolu, kde pod budovou elektrarny opet pokracuje hlavnim korytem. Krome vyhlidky z mostu je mozne projit upravenou stezkou podel kanonu a zastavit se na dalsich dvou vyhlidkach umistenych nad nejdivocejsimi pasazemi. Zhruba po pul hodine se opet ozve sirena a vrata prehrady se pomalu uzavrou. Ovsem jeste dalsich patnact minut trva, nez vsechna voda odtece a perejnate stupne se objevi na suchu. Kontrast mezi prazdnym a zavodnenym kanonem je vskutku fascinujici, protoze nektere pereje jsou vytvoreny az petimetrovymi skalnimi balvany, ktere po napusteni uplne zmizi pod vodou!

Po Aratiatia Rapids jsme se vydali k navsteve dalsi vodni zajimavosti, kterou jsou Huka Falls. Ty jsou jednim z hlavnich turistickych lakadel Taupa. Reka Waikato si tu zase prorazela cestu skalami, coz vedlo k vytvoreni uzkeho kanalu, kde voda ovsem slusne nabrala na rychlosti, aby se na jeho konci vyvalila do sirokeho reciste nekolikametrovym buracivym vodopadem. Sila vody je tu vskutku uctyhodna, coz zivi hned nekolik agentur nabizejicich vylet pod vodopad se silnymi motorovymi cluny. Vecer si pak dopravame kratkou prochazku po nabrezi jezera, ktere je samozrejme lemovano spoustou resortu, hotylku a kavaren. Ani nazitri neni nijak hezky, presto se ale vydavame alespon na mensi ochutnavku vulkanickych zajimavosti. Navstevujeme misto zvane Craters of the Moon (Mesicni kratery). Na jakesi pasece uprostred lesu se tu nad zemi povaluji kourove chuchvalce a vsude to je citit sirou. Sledujeme upraveny chodnik a s pomoci vykladovych panelu muzeme obdivovat sopecne fumaroly (kourici dira), sirnate zbarvenou pudu okolo, diry s bublajici horkou vodou i s prskajicim varicim se sopecnym bahnem. Okoli je navic pozoruhodne vyskytem nekterych specialnich teplomilnych rostlin, ktere jinde nerostou. Bohuzel ani tady nejsme usetreni rozmaru pocasi a slizneme nejakou tu prehanku. Taupo nabizi spousty ruznych sopecnych tours a letaky s "must do" reklamami se na cloveka vali ze vsech stran. Presto nas krom pocasi odrazuji i ceny, obvykle v radu desitek dolaru, takze se spokojujeme s nasi malou levnejsi navstevou Craters of the Moon a opoustime Taupo. Mirice porad na sever, po ustani deste zastavujeme u Rainbow Mountain, sopecneho kopce, na nemz pruvodce doporucuje prijemnou prochazku. Slapeme tedy lesni pesinou, ktera nas v jednu chvili privede k okraji tyrkysove modreho jezirka v nevelkem byvalem krateru. Okolo se vypinaji ruznobarevne sopecne strze a skalni utvary, jez daly kopci jmeno. Pak pokracujeme vzhuru na vrchol, odkud je slusny rozhled do okoli. Take se tu davame do reci s jinou dvojici turistu, z nichz se vyklubou cesi. Slovo da slovo a spolecne odjizdime k nedalekemu potoku Kerosen Creek, zminovanemu v pruvodci. Je to celkem obycejny neprilis pruzracny potok v lese, jen v nem tece tepla voda. Opet diky vulkanicke aktivite oblasti se muzeme vsichni dostatecne vycachtat v tuni pod malym vodopadem, kde si uzivame asi ctyricetistupnove vody. A protoze to nestoji ani cent, promineme mistu i vsudypritomne sirnate aroma.

Do mesta Rotorua dorazime opet v desti. Ovsem ani ten nedokaze smazat jiz znamy pach sirnych plynu. Cela Rotorua, asi nejproslulejsi turisticke centrum Severniho ostrova, je jim doslova prosycena. A vulkanicka aktivita je vedle Maorske kultury i hlavnim turistickym lakadlem. I tady odolavame dosti drahym tours a vsemoznym agenturnim lakadlum. Namisto toho hned zrana vyrazime do Kuirau Parku, coz je velka zelena plocha v centru mesta. Nejprve prochazime mistni trh (je sobota), ktery nas ovsem tak moc nezaujal. O to vice nas vsak upoutavaji nespocetna vulkanicka zakouti parku. Najdou se tu potucky se spinavou horkou vodou a varicimi se tunemi, spousty kouricich der (fumaroly), at uz holych, ci skrytych ve vegetaci, velke jamy, na jejichz dne zlovestne duni a prska vrouci bahno, nebo klidna melka jezirka, kde sirnata voda vytvari barevne usazeniny. Okolo umistene cedulky jen varuji kolemjdouci, aby davali pozor kam slapou, nebot sopecna cinnost je stale v pohybu, tu ustane a o krok dal opet zacne. Pro relaxaci navstevniku je k dispozici i male lazenske pokuseni v podobe jednoho venkovniho a jednoho altanem zastreseneho brouzdaliste s termalni vodou, ktere jak domaci, tak turiste hojne vyuzivaji. Prochazka v Kuirau Parku se tak pro nas stala nejvyraznejsim a nejprijemnejsim setkanim se zdejsi sopecnou cinnosti, a skutecnost, ze je bez vstupneho a se svobodou pohybu, jen posilila nasi averzi k vetsine prodavanych turistickych lakadel. Z parku prochazkou pokracujeme do nedaleke ctvrti Ohinemutu, coz puvodne byla maorska vesnice, dnes je ale soucasti mesta. Zije tady jedna z nejstarsich maorskych komunit, jez se rada svym domovem pochlubi turistum. Pozoruhodne je zdejsi Marae (Komunitni centrum), ktere patri k velmi starym, a je bohate rezbarsky a barevne zdobene. Druhou zajimavosti pak je zdejsi kostel St. Faith, zvenku vcelku obvykly dreveny anglikansky kostelik, uvnitr ovsem bohate dekorovany maorskymi vytvory. Vsechny sloupy a tramy jsou zdobeny bohatymi rezbami, vykladane perletovymi muslemi, steny jsou pokryty rakosovymi propletanymi vzory. Velice vkusne a zajimave se tu snoubi krestanska symbolika s maorskym remeslnym umenim. Zajimavosti je i postava Krista vybrousena ve sklenene vyplni bocniho okna, za nimz lezi jezero Rotoroa. Pri pohledu z kostela ven tak Kristus kraci po hladine. Za prohlidku vesnice, pri niz je pouze zakazano fotografovat uvnitr kostela, neni predepsano zadne vstupne, vybira se pouze dobrovolny prispevek dle vule kazdeho navstevnika. Prochazku nam zprijemnilo i mile popovidani si s dvema mistnaky - zamestnanci, kteri nam ochotne vysvetlovali i mnohe zalezitosti jejich vsedniho zivota. Zaujalo nas ale nejen centrum vesnice, ktere navstevuji turiste, zvedave jsme okoukli i okolni obycejne domecky (nekdy upravene, jindy jen ruiny). Prakticky na kazde zahradce nekde ze zeme vystupuje sloup sirnate pary, i nektere obycejne ploty byly ozdobene maorskymi rezbami, a voda v louzi na kraji silnice bublala a varila se! Jak nam potvrdili i oba chlapi, vetsina mistnich vytapi sve domy termalni spodni vodou a tez ji vyuziva na umyvani a koupani. Sirnemu zapachu behem sveho zivota naprosto privykli.

Odpoledne se pak vydavame do tzv. Government Gardens, velkeho verejneho parku obklopujiciho Rotorua Museum. Byvale vladni zahrady dostavaly svou podobu koncem devatenacteho stoleti, kdy na miste puvodnich bazin zacalo pomalu vznikat misto pro smetanku. Opodal byla vybudovana rozlehla budova lecebnych lazni, ktera je dnes symbolem architektury Rotoruy. Udajne tu byly praktikovany mnohe znacne drasticke lecebne metody, vcetne elektrickych soku pri koupeli a podobne. Dnes je v budove umisteno museum venujici se nejen lecebnym proceduram, ale tez historii zdejsiho obyvatelstva, vcetne puvodniho. Okolnimu parku pak nechybi ruzova zahrada, pamatnik obetem valky, jezirko s altanem, mezi upravenymi cestickami pak nekolik opecovavanych hernich ploch pro bowls a petanque. Kolonialni atmosferu pak doplnuji bile obleceni postarsi hraci. Samozrejme i tady lze najit upraveny horky termalni pramen, stejne jako velkou cmoudici jamu s bublajicim bahnem na dne.

Kiwi kapitola IV. (Tongariro National Park.)

2009-11-30T02:30:00.007+01:00

Mirime do strediska Whakapapa Village, kde je informacni centrum pro oblast Narodniho Parku Tongariro. Jiz z dalky se na nas pod slunecnou oblohou usmivaji siluety zdejsich vulkanu vypinajicich se k nebi z ploche krajiny. Narodni Park Tongariro je pojmenovan dle stejnojmenne sopky a jedna se o posvatne uzemi maorskych obyvatel, ktere starsi nacelnici koncem devatenacteho stoleti predali do rukou vlady pro "vsechen lid Noveho Zelandu". Jinymi slovy jej radsi predali, nez by o nej prisli. Diky tomu ovsem Parlament zahy schvalil zrozeni nejstarsiho Narodniho Parku na Zelandu.

Dnes se jedna o vyznamny cil domacich i zahranicnich turistu touzicich vyrazit na zdejsi trekarske stezky, z nichz jedna cast patri i mezi novozelanske Great Walks (tedy devet nejslavnejsich tras). Ke slave zdejsich sopek jeste prispelo ucinkovani ve slavne trilogii Pan Prstenu, kde vytvorili prostredi Mordoru a Hory Osudu (Doom). Tomu samozrejme odpovidaji mistni ceny i turisticke zatizeni. V informacnim stredisku nas nejprve nepotesili predpovedi pocasi na pristi dny - silny vitr a nejaky dest. Presto jsme se rozhodli zkusit stesti a zakoupili prislusny permit pro potrebne prespani v horske chate, coz prijde na 25 NZD na hlavu a noc. Inu Great Walks ma Great ceny. Nasim planem je vyrazit na okruh kolem Tongarira (Tongariro Nothern Circuit), coz je prave ta slavna 3-4 denni trasa Great Walk, pokud mozno ji zvladnout s jedinym prespanim na chate, a pak pokracovat po navazujicim 4-6 dennim okruhu okolo hory Ruapehu (Round the Mountain Track). Ten jiz neni klasifikovan jako Great Walk, tudiz na zdejsich chatach muzeme uplatnit na spani nase pulrocni chatove karty (Backcountry Hut Pass) a neplatit dalsi penize. Po vyrizeni formalit v infocentru opoustime spesne zdejsi expozici a jeste vyrazime na odpoledni prochazku k vodopadu Taranaki Falls, ktera se zahy protahne az k jezerum Tama Lakes. Tim jsme si vlastne prosli velkou cast useku, jenz napojenim dvou tras hodlame vynechat.

Po noci stravene v aute na okraji parku pak casne rano prijizdime na parkoviste v Mangatepo Valley. I pres sotolinovou mizernou silnici tu jiz je znacne zivo. Pribyva aut a sve pridavaji i autobusy vsemoznych agentur. Ze skrovneho vybaveni vetsiny cestovatelu je patrne, ze maji vesmes v planu jen tzv. Tongariro Crossing, jednodenni prechod nejvyssi a nejatraktivnejsi pasaze, a po zdolani prislusnych 19 kilometru je na druhem konci opet nalozi autobusy. Vetsi ci mensi skupinky tak nalehko vyrazi do zamraceneho rana a my s nasimi nabalenymi batohy vyrazime s nimi. Pomerne pohodlna cesta vede nejprve sirokym udolim Mangatepo a po minuti odbocky k pramenum Soda Springs se zatina kroutit a stoupat. Diky vulkanickemu povrchu tu temer neni vegetace a vitr a valici se mraky nas maji za snadnou korist. Se zvysujici se vyskou vitr zesiluje a kdyz prochazime rozlehlou plani Jizniho Krateru, uz nas slusne tlaci kupredu. Prichazi stoupani na tupy hrebinek, a to uz jsme mu plne vystaveni. Mijime odbocku na vrchol Mt. Ngauruhoe, uzasne pravidelne sopky, ktera je ovsem ztracena kdesi v mlze. Stejne je to s dalsi odbockou na vrchol nizsiho Mt. Tongariro. Prechod hrebinku podel Cerveneho Krateru (Red Crater) se stava opravdovym bojem. Drtiva vetsina turistu se otaci a miri zpet, nikomu se nechce riskovat smeteni vetrem do strzi Cerveneho Krateru. Jen par nejzdatnejsich a nejodhodlanejsich jedincu zkousi prejit nejvyssi pasaz hrebene a uniknout vetru na druhou stranu. V asi osmdesatikilometrovych narazech se nam to pres nejvyssi usek dari jen po ctyrech, protoze stat se v tom vetru prakticky neda. Jedna z krajinove nejatraktivnejsich pasazi tak ziskava naprosto jiny, znacne adrenalinovy rozmer. Jakmile jsme za hrebenem, vitr je vyrazne slabsi, a my, se zvirenym piskem a prachem v ocich i zubech, se muzeme v klidu pokochat tyrkysovou krasou jezirek Emerald Lakes.

Dal na sever se pred nami otevira siroka plan Severniho Krateru a nad nim jezera Blue Lake, kudy vede trasa jednodenniho Tongariro Crossing. My se ale stacime na vychod, abychom pokracovali jiz mene chozenou trasou celeho okruhu. Jiz v zavetri kopcu si muzeme vychutnavat pohledy na strme vulkanicke svahy, z nichz tu a tam vyfukuji oblaka sirnych plynu. Krajina je velice dramaticka a v prubehu dne mraku ubyva a ukazuje se nam kuzel Mt. Ngauruhoe. Nase stezka se vine lavovym prachem a postupne prochazi mezi podivuhodnymi skulpturami vytvorenymi rychle ztuhlou vyvrelinou. V prubehu odpoledne pak prijemne dochazime k chate Oturere. Puvodne jsme tu planovali zustat na noc, ale nakonec jen svacime a hodlame pokracovat jeste v dalsim useku. Od jedne zdejsi nemecke turistky se dozvidame, ze ji vitr v mnohem mene exponovanem terenu srazil do kameni, kde si zranila kotniky, takze dost mozna dokonci vylet vrtulnikem. V pomerne slunecnem odpoledni pokracujeme v ture a zajimavou krajinou dochazime az k chate Waihohonu Hut. Tady je spousta trekaru vsech narodnosti a cely vecer to tu pekne bzuci. Cesi jsme jedini a drtivou vetsinu tvori nemci.

Z Waihohonu Hut je to jiz jen kousek na rozcesti, od nejz uz jsme na trase okruhu kolem Ruapehu. Tady je turistu jiz jen minimum, takze si muzeme uzivat prirodnich kras naprosto neruseni. Nejprve mijime silny pramen Ohinepago Springs, kdy pod lavovou vrstvou rovnou vyvera cela reka. Okoli vody je porostle hustym lesnim pokryvem, ale ten se zanedlouho ztraci. Strida jej stale sussi krajina, az se postupne dostavame do prakticky poustniho prostredi. Tato oblast se nachazi ve srazkovem stinu hory Mt. Ruapehu, takze vegetace se tu temer neudrzi. Piscita zem je rozbrazdena spoustou ryh a koryt, mnohdy zajimavych tvaru, ktere tu vytvoril vanouci vitr. Jsme radi, ze se oproti predchozimu dni uklidnil, pisku v zubech a ocich mame dost na nekolik dni. Slapeme hodinu za hodinou a zvolna prichazime k dalsi zajimavosti, kterou je zdejsi Lahar Valley. Kopec Mt. Ruapehu je cinna sopka, ktera jednou za nekolik let zacne vyvrhovat svuj sopecny obsah do okoli, a to ve vetsi ci mensi intenzite. Nejvetsi vulkanicka aktivita poslednich let byla v letech 1995-6, kdy silne erupce naprosto odepsaly zimni lyzarske sezony. Nejprve nebezpecnymi vybuchy a pozdeji silnou vrstvou prachu, ktera pokryla veskere sjezdovky i infrastrukturu. Mensi neskodne erupce vsak nastavaji co par let. Dalsim a asi vetsim nebezpecim jsou vsak takzvane Lahars - vulkanicke bahnotoky. Krater Mt. Ruapehu je totiz vyplnen kraterovym jezerem, jemuz zvolna stoupa hladina. A pri erupci nebo pri vyraznem narustu hladiny se nestabilni okraj krateru obcas protrhne a voda se spoustou kameni a sopecneho bahna se pak vali do udoli. V padesatych letech tak ohromny sesuv strhl zeleznicni most tesne pred prijizdejicim rychlikem a vysledkem bylo dveste mrtvych. V pozdejsich obdobich skody byly vetsinou jen majetkove, nejaktualneji to odnesly casti vleku a lanovek a nektere turisticke mosty v letech 1995, 1996, 1999. A prave udoli v kterem jsme se zrovna nachazeli je jednou z techto bahnotokovych tras. Ztuhle kusy lavy a nanosy vulkanickych vrstev jsou rozhodne zajimavou podivanou, a svou krasu pridava i pomerne drava reka, jiz prekonavame po lanovem moste.

Vyprahlou krajinou pak prichazime k chate Rangipo, kde si davame zaslouzeny obed. Po nem jeste pokracujeme dal az na chatu Mangaehuehu Hut, kde prespavame uplne sami a mame nadherny vyhled na Mt. Ruapehu. To uz jsme ale opet v oblasti s vegetaci a nasledujici den je husty puvodni les pravidelne stridan vresovisti a mokrady. Pocasi se opet kazi a za obcasnych sprsek a hustych mraku mijime nekolik vodopadu a dorazime k silnici Ohakune Road. Tri kilometry musime v desti slapat po ni, abychom kousek pod lyzarskym stredistem Turoa opet mohli sejit na stezku. Stale za drobneho deste pak sestupujeme podel skalnich stupnu tvoricich uzasne vodni kaskady znacne sirnateho potoka na dno udoli, kde nas ceka strecha chaty Mangaturuturu Hut. Pres noc leje jako z konve, ale u roztopenych kamen je nam dobre. V noci vsude pekne radi mysky, ale rano se presto dobre vyspani probouzime do krasneho slunicka. Den zaciname koupeli v potoce a pak uz vyrazime na cestu. Nejprve stoupani z udoli do skalnateho uboci, kde se zahy objevi melke jezero Surprise. Dal opet po vresovistich a horskych loukach, ktere jsou co chvili prerusovane sumicimi potoky a mnozstvim vodopadu. Jednomu z nich neodolame a nasleduje dalsi svezi koupel. S uzasnymi vyhledy na kopec pak prijemne dorazime na posledni nocleziste Whakapapaiti Hut. Pozdeji nam jeste delaji spolecnost dva australani, s kterymi uz jsme se nekolikrat potkali. Prijemny vecer s nadhernymi vyhledy jakoby daval najevo, ze je posledni.

Dalsi den je opet zamraceno a pozdeji zacina mrholit. V hustych mracich sestupujeme udolim a lesem pokracujeme dolu do vesnice Whakapapa Village. Jiz za husteho deste zastavujeme v nasem znamem infocentru, kde si v suchu muzeme doprohlednout celou expozici o sopkach i historii oblasti. Odpoledne se pak vydavame na posledni cast nasi cesty zpet k autu. Trihodinovy usek je opravdovym sebezaprenim. V silnem desti kracime plochou travnatou krajinou, kde se vyhloubena stezka zmenila v hluboke koryto potoka. Voda se na nas vali ze vsech stran, tak se jen snazime si v pohorkach stale udrzovat tu ohratou a moc ji nevymenovat za studenou. Videt neni nic krome mlhy a mraku. Takze jsme radi, kdyz konecne dorazime na parkoviste Mangatepopo, kde stale jeste mame auto. Mokro je i v batozich, takze spasou jsou hlavne veci, ktere zustaly v aute. Leje i dalsi den, cimz nase neskromne plany na vystup na vrchol Mt. Ngauruhoe berou za sve. Pohorky budeme susit jeste tyden, ale odjizdime s pocitem vdecnosti. I pres mizernou predpoved jsme dostali moznost si uzit uzasny vylet a videt uzasnou krajinu. A v peti dnech putovani zvladnout zdarne dva zajimave okruhy s tim, ze ten opravdovy dest nas splachl az na uplnem konci.

Kiwi kapitola III. (Na severni ostrov.)

2009-11-25T02:09:00.004+01:00

Po navratu z naseho Australskeho vyletu se snazime nezdrzovat v Christchurch a brzy vyrazime na sever. Znamou cestou jedeme do Blenheimu, odkud hodlame pokracovat na severni ostrov. V Blenheimu v knihovne pres internet shanime listky na trajekt a zjistujeme, ze jsou nejen drahe, ale pred Vanoci i vyprodane. Spekulujeme tedy s datumem a nakonec rezervaci ziskavame. A s ni i slusnou diru na uctu. V pet rano uz tedy najizdime na ferry, abychom o tri hodiny pozdeji poprve stanuli na pude hlavniho mesta.

Wellington nas vita dopravni spickou, ale mesto neni tak velike, takze se to da zvladnout. Parkujeme u nabrezi a vyrazime do ulic. Obchazime hlavni turisticka mista centra a da se to pohodlne zvladnout pesky. Obhlizime vladni budovu, ktera vypada celkem evropsky, a kolem Pamatniku obetem valky dorazime k Parlamentu. Je to docela rozlehlejsi komplex s parkovym okolim a je na nem pekne patrne, jak se postupne rozrustal. Na jednom konci zacina victorianskou budovou Parlamentni knihovny, nejpuvodnejsim sidlem zakonodarcu. Hlavni stredni trakt pak tvori sediva masa kamene s pseudo klasickym sloupovym prucelim, pred niz je umisteno nekolik soch byvalych premieru. A nejmodernejsi doba pak prispela svou troskou v podobe takzvaneho Beehive (Vceliho ulu) - betonove homole uzavirajici komplex na opacne strane. No, o nejmodernejsim sidle zakonodarcu musime prohlasit, ze je jiste zajimave, ovsem nikoli hezke. Od Parlamentu pak pokracujeme k nedaleke Wellingtonske katedrale. Anglikanska St. Paul's katedrala je rovnez stavbou moderni, ktera se rodila po vetsi cast druhe poloviny 20. stoleti. Hlavni lod je vskutku rozlehla, vybavena zajimavymi mozaikovymi okny a nechybi nekolik bocnich kapli pro mensi duchovni sluzby. Na nastennych deskach je zminovano mnoho historickych osobnosti duchovniho i svetskeho zivota, a momentalne nechybi ani kratka foto vystavka z historie a stavby katedraly. St. Paul je rovnez mistem nejvyznamnejsich statnich i kulturnich shromazdeni. Z katedraly mirime k dalsi duchovni pamatce, kterou je tzv. Old St. Paul. Jedna se o puvodni dreveny kostel, zasveceny stejnemu patronu, ktery puvodne slouzil jako Wellingtonska katedrala, a po postaveni nove budovy ztratil svuj ucel. Byl urcen k demolici, ale nastesti jej prevzal stat a uchoval jako vyraznou kulturni i duchovni pamatku. Rozhodne je to moc dobre, protoze v nevelke a zvenci mile vypadajici budove se skryva uzasny interier. Zejmena pseudogoticky dreveny strop je uzasnym rezbarskym dilem. Na cloveka tu dychne klid a pohoda, narusena jen skupinami turistickych zajezdu, ktere dostaly na probehnuti mista pouhych pet minut. Je to, pravda, hlavne jejich skoda, ale nejak to vnimame i jako neuctu k mistu, ktere si rozhodne stoji za to vychutnat. Nase dalsi kroky jeste miri ke kostelu St. Mary's, ktery slouzi jako hlavni Wellingtonska katedrala katolicke cirkve. Pote se odklanime od rusnych ulic centra a pokracujeme po nabrezi. Najde se tu jak mnozstvi ruznych historickych namornich artefaktu, starych kotev, lodnich sroubu, historickych jerabu i nekterych historickych lodi, tak mnozstvi modernich lec prijemnych zakouti s restauracemi a kavarnami. Upravene navrzene mostky a promenady esteticky propojuji stale fungujici pracovni pristav s misty pro odpocinek a turismus, takze tu je sportovni (lezecke) centrum, heliport pro vyhlidkove lety, jachtarske kluby i malicke obchudky s umeleckymi artefakty. K tomu tu a tam nejaka moderni ci maorska socha nebo plastika. Prijemnou prochazkou se tak vracime k budove Te Papa, nedaleko niz parkujeme. Je to moderne postavene Narodni novozelandske muzeum, ktere ma byt dalsi perlou Wellingtonu. Pro tentokrat ho vynechavame, budeme na nej mit snad dostatek casu pred navratem na jizni ostrov.

Z hlavniho mesta pokracujeme po hlavnim tahu podel zapadniho pobrezi na sever. V dalsich dnech se zhorsuje pocasi, projizdime mestecky Levin a Hawera a odolavame odbocce k Wanganui River, ktera vede k mnoha zajimavym mistum. Nasim cilem je sopecny kuzel hory Mt.Taranaki (neboli Mt. Egmont) a okolni narodni park. Na infocentru nam potvrzuji nehezkou predpoved pocasi, ale presto vyrazime na stezku k trekarske chate Maketawa Hut. Ta se na nasledujici dve noci stava nasim utocistem. Cestou se nam kopec sotva ukaze, tak doufame v lepsi zitrek. Rano se probouzime pod jasnym nebem a kopec zari svou snehovou cepici.

Vyrazime na turu smer vrchol, uvidime, kam nas snehove podminky pusti. Nejprve po zasobovaci ceste, pozdeji sutovymi roklemi a sutovym svahem se blizime ke skalnimu zebru. Uz pred nim prechazime prvni snehove pole a zjistujeme, ze snih je trochu zmrzly a bez macek to neni tak snadne. Po skalnim zebru to jde lepe a ziskavame vyskove metry. Bohuzel se zacinaji objevovat mraky nevestici nic dobreho. Zanedlouho zebro konci a cekaji nas jen snehove strane s obcasnym skalnim ostruvkem. Snazime se kopat si pohorkami stupy, ale je to dost pomale a unavne. Mraky pribyvaji a pomalu nas utapeji v bilem mliku. Nevidime, kam se skrabeme, strmy snehovy svah taky nic moc. Zkousime chvilku pockat, jestli se mraky neroztrhnou, ale po 40 minutach cekani se otacime. Sestup zmrzlym snehem nam jeste zneprijemnuje padajici voda a tez silne poryvy vetru prinasejici sekajici ledove krystalky. Dolu to jde pomalu, ale kdyz se dostaneme na skalni zebro, uz je to snazsi. Zanedlouho jsme zpatky na suti, i kdyz pekne promoceni. Dle zakona schvalnosti se mraky opet roztahuji a objevuje se slunicko, abychom mohli videt, ze zbyvalo snad padesat vyskovych metru ke krateru a dalsich par desitek k vrcholu. Chvilku jeste spekulujeme, zda to nezkusit znova, ale nakonec pokracujeme dolu k chate. K veceru nam prichazeji spolubydlici, parta asi deseti krestanskych mladezniku z ruznych zemi na outdoorovem kurzu, takze vecer rychle ubiha v druzne debate. Dalsi den se loucime a mensi oklikou s jeste dalsimi vyhledy do krajiny se vracime k parkovisti. Z dalky se na nas smeje Mt. Taranaki svym zasnezenym vrcholem, ktery tentokrat nasim krokum odolal. Jedeme dal na severovychod, silnici zvanou Zapomenuta dalnice. Klikati se mezi pastvinami, stoupa do strmych sedel a jen obcas potkame auto. Nasim dalsim cilem je oblast s nekolika sopkami - Tongariro National Park.

Australske kapitoly VI. (Blue Mountains.)

2009-11-18T07:27:00.006+01:00

Behem nasi zpatecni cesty jsme stravili jeste dalsich par prijemnych dnu v oblasti Arapiles, kde jsme si uzili skalniho lezeni i pekelneho vedra. Po odjezdu z kempu pak jen zastavujeme v Caravan Parku u jezera Natimuk, kde je moznost se za poplatek osprchovat. Tedy ono to jezero tady spise bylo, nez je, molo vede od plaze smerem na travnatou plochu, ktera kdysi byla jezernim dnem, a kde se dnes da najit jen nevelka strouha vody. Letita sucha udelala sve a z kdysi vodnimi sporty oplyvajiciho resortu zbyly jen cedule a mola na suchu. To se nam to v Evrope popira globalni oteplovani a zmeny klimatu, kdyz nam o nic nejde, ale tady je voda skutecne zivotne dulezita a zivotne nedostatkova. Kdyz se pak opet citime jako lidi (tedy konecne se "necitime"), vyrazime na dlouho cestu zpet do Noveho Jizniho Walesu. Cestu nam zneprijemnuje jen odskakujici kamen od protijedouciho kamionu, ktery nam na prednim skle vytvari dvoucentimetroveho "pavouka". Dva dny prakticky jen stridame silnice, abychom dorazili do posledni oblasti, kterou planujeme navstivit.

Blue Mountains je oblast rozkladajici se za humny zapadne od Sydney. Nekolik narodnich parku tady ma chranit pomerne unikatni krajinu, ktera je i vyznamnym cilem turistu a vikendovistem Sydneyanu. Pradavne morske usazeniny tu byly vyzdvizeny do vyssich poloh a vytvorili tak jakesi piskovcove plato. Nasledna vodni a vetrna eroze jej pak protkala kanony a roklemi, a na jeho okrajich se vytvorily strme skalni steny z nichz se riti vodopady. To vsechno jen nejakych sto kilometru od Sydney a o zhruba osmset metru vyse. Oznaceni Mountains (hory) je pro nas samozrejme znacne usmevne, ale na australske placate pomery je tady krajina preci jen clenitejsi. Jak prijizdime od zapadu po Great Western Highway, zacinaji se nam nabizet jednotliva turisticka mestecka a jejich atrakce. Prvni starosti je samozrejme misto k noclehu, coz resi kempoviste zdarma v bocnim udoli Megalong Valley. Kadibudka, popelnice, potok nedaleko a dostatek mista, kam postavit nase spaci auticko je vse, co potrebujeme. Puvodne planovano na jednu noc, ale pozdeji se pro nedostatek lepsich prilezitosti vracime opakovane. Prvni zamraceny a ostatni parne dny pak naplnujeme vylety po okoli.

Po letme zastavce v mestecku Lightgow, kde se hlavne tezilo uhli pro zeleznici a dnes tu jeste maji dve tepelne elektrarny, je nasi prvni vyznamnou zastavkou vesnicka Blackheath. Navstevujeme tu Visitor Centrum a pak uz mirime k nedaleke vyhlidce Govet's Leap. No, nevim kdo a kam tu skakal, ale musel si skocit pekne, protoze je to vlastne okraj te piskovcove plane a pod nim udoli o nekolik stovek metru nize. Lze tu pozorovat, jak eroze ohlodava tu tektonickou desku a neustale pekne "upravuje" vsechny ty kolme steny. Samozrejmosti pak je z vysky dolu padajici vodopad. Po obvodu pak vede nekolik vyhlidkovych tras, z nichz jednu zcasti absolvujeme, nez nas prehanka opet zazene. Nazitri uz je hezky, takze vyrazime na dalsi vyhlidku Evan's Lookout. Tady si pak prochazime puldenni trasu s nenapaditym jmenem Grand Canyon. Prestoze kvuli uzavere neslo udelat okruh a museli jsme se vracet stejnou cestou, tak to byla moc prijemna prochazka. Nejprve jsme se skulili po schodech az na dno udoli, aby nas stezka protahla vlhkym skoro pralesem podel potoka s romantickymi tunemi, nasledne se udoli sevrelo a vytvorilo kanon. Stezka pak pokracovala kanonem a ruzne stridala jednotliva patra. Chvilku jsme byli na jeho dne, pozdeji jsme prochazeli po rimsach v pulce vysky sten, a jindy jsme slapali po jeho hornim okraji a voda hucela hluboko pod nami. Na konci kanonu zas pro zmenu cekala vodopadova sprcha, nabizejici osvezeni, nebo moznost projit za sucha za vodni clonou. Behem vyletu se nam navic naskytla moznost uzasneho setkani s drakem. Tedy vlastne jen drackem, Eastern Water Dragon je zdejsi jesterka merici nekolik desitek centimetru a my jich v kanonu mohli pozorovat hned nekolik.

Z Blackheathu jsme pokracovali dal na vychod, zcasti turistickou silnici zvanou Cliff Drive, ktera kopiruje okraj piskovcove tabule a nabizi rozhledy do hlubokych udoli a pohledy na strme srazy. Tak jsme dojeli az do mestecka Katoomba, coz je hlavni turisticke centrum. Je tu mnozstvi turistickych tras a ruznych piknikovist, nekdy prekvapive zanedbanych. Prvni atrakci je kabinova lanovka, ktera premostila jakysi skalni zaliv s vodopadem. Zrejme nestacily vyhlidkove plosiny na ruznych stranach tohoto "zalivu", takze se turiste mohou vozit krabici povesenou na lane a pendlujici tam a zpet, a pritom si fotit vodopad. My jsme si zas na oplatku fotili turisty v te krabici. Take jsou tu schody vedouci dolu pod skalni stenu, kde je nekolik navazujicich stezek. Dalsi moznosti je sjet dolu jinou kabinkovou lanovkou a nebo zvolit moznost jizdy jakymsi vlackem, ktery vas po strmych kolejich dostane tez na dno udoli. Tento puvodne dulni dopravni prostredek (tezilo se tu uhli) je dnes prezentovan v turistickych pruvodcich jako nejstrmejsi zeleznice na svete, coz nas zaujalo. Ovsem nema to zadnou lokomotivu a po kolejich to taha lano, takze opet spis lanovka (byt pozemni), nez zeleznice. Prestoze jsme vetsine techto atrakci dokazali odolat, nutno priznat, ze misto ma sve kouzlo a vyhledy okolo Katoomba Falls rozhodne stoji za navstevu. Odsud jsme pak pokracovali dale do mestecka Katoomba, az na misto zvane Echo Point. To je ovsem spravny turisticky hub, lidickami se to tu jen hemzi a na parkovnem tu mesto spravne ryzuje. Proudy turistu neustale pendluji mezi zdejsim infocentrem a vyhlidkovym "namestim". Tady jsou totiz v videni Three Sisters (Tri Sestry), prezentovane ve vsech materialech jako to nejlepsi z nejlepsich. Jedna se o tri skalni veze, ktere eroze vymodelovala ze skalniho ostrohu vybihajiciho do udoli. Nekolik ruznych verzi legendy vypravi o tom, ze jsou to vlastne zkamenele aboriginske divky cekajici na svou zpetnou premenu. No, o konecnou premenu se asi stejne postara eroze. Skalni veze se ale v Blue Mountains prilis netvori, takze se nelze divit zivemu zajmu a tento (pro nas celkem obvykly) prirodni utvar. Po kratke prohlidce mista jsme radeji rychle utekli z turistickeho mumraje. Dalsi den jsme stravili troskou skalniho lezeni nedaleko Blackheath, kde jsme si alespon malicko osahali zdejsi piskovec a ochutnali mistni lezeckou klasifikaci v nekolika sportovnich cestach. Posledni vyraznou zastavkou pak bylo dalsi mestecko smerem na vychod, Wentworth Falls. Opet se tu z okraje piskovcove desky riti dolu proudy vody a vytvareji zajimave kaskady a stupne. Skalni stena je navic protkana siti turistickych tras, z nichz nas zaujal zejmena trail National Pass, ktery po uvodnim sestupu pod vodopad prochazi skalni stenou po polici zhruba v polovine jeji vysky. Po obejdeni nekolika vypoukluch skalnich sten nasledne trasa opet vystoupi nahoru na plosinu rokli zvanou Valley of the Waters (Udoli vod). Tady stezka strme kopiruje tok potoka, ktery si razi cestu shora a v ruznych vyskovych urovnich tvori rozmanite kaskady a vodopady prolozene tunemi a misami. Moc hezka prochazka, zejmena diky chladu a stinu v parnem dni. Prochazku jsme zakoncili u chaty zdejsi Spravy Parku, kde je tez kavarna. Bohuzel pote, co nas obsluha nezvladla za pul hodiny ani objednat, jsme se sebrali a sli se najist do auta. Od Wentworth Falls uz nase cesta miri jen na vychod. Prespavame v karavan parku v mestecku Perinth a odtud jiz je to jen skok do Sydney. Cestou jeste nutna mycka a tankovani auta, abychom ho mohli vratit pujcovne. Te pak jeste platime 220 dolaru za opravu predniho skla, nebot sklo pojistka nezahrnuje. Nas australsky vylet se tak uzavira a my se spoustou novych zazitku a kapsami skoro bez penez se vracime na Novy Zeland.

Australske kapitoly V. (Jizni Australie).

2009-11-06T04:31:00.007+01:00

Kdyz prijizdime do Adelaide, nastava typicky problem velkych mest, parkovani. Nakonec parkujeme u nemocnice na placenem vicepatrovem parkovisti, ve kterem zustaneme pozdeji i na noc. Mesto s asi milionem obyvatel ma nekolik pomerne prijemnych turistickych zajimavosti, vesmes koncentrovanych v mestskem centru. Centrum je vlastne tvoreno zejmena ulici North Terrace tahnouci se nedaleko reky, na ktere jsou soustredeny nejstarsi a nejvyznamnejsi budovy. Nachazi se tu budovy vlady, parlament, universitni campus, Narodni Museum, Art Gallery of South Australia, valecny pamatnik apod.

Nase prvni kroky smerovaly do Narodniho Musea (zdarma), a to zejmena kvuli jeho expozici aboriginskych kultur. K videni tu jsou lovecke i denni potreby puvodnich obyvatel Australie, ruzne ostepy a bumerangy, filmove zaznamy prezentuji zhotovovani techto veci, a lze shlednout i nejstarsi filmove dokumenty natocene badateli na zacatku dvacateho stoleti. Expozice je pomerne rozsahla, az se clovek v te zaplave ostepu zacina trosku ztracet. V hornich patrech pak muzeum pokracuje sbirkou zamerenou na ostatni pacificke narody, takze je mozne porovnavat zbrane, predmety ci ritualni masky puvodnich obyvatel z Papuy-Nove Guiney, Bali, Samoy, Vanuatu a dalsich ostrovnich statu. Mimo to jeste muzeum nabizi nevelkou expozici australske i svetove fauny, ovsem u nekterych vycpanin i popisku jsme byli trosku v rozpacich. V hale muzea je tez umisten zajimavy vyklad tykajici se morskych kytovcu, doplneny kosternimi exponaty. Navstevu muzea jsme pak ukoncili v nejvyssim patre, kde jsou prezentovany fosilni nalezy z oblasti Flinders Range, ktere posunuly historicko-geologickou hranici vyskytu prvnich zivocichu na zemi. Na jejich zaklade bylo vymezeno nove pre-cambrijske obdobi nazvane Ediacaran. Prijemnym rozptylenim pro nas jeste bylo setkani s ceskou divkou, ktera v Adelaide studuje anglictinu a mohla se s nami podelit o svoje dojmy a zkusenosti z Australie. V povidani jsme pak pokracovali jeste vecer u kafe. Krome Narodniho Musea a ostatnich historickych budov jsme behem odpoledne a nasledujiciho dne jeste podnikli prochazku podel reky, v jejimz okoli se nachazi nekolik naopak velice modernich architektonickych vytvoru, obcas doplnenych dekoraci s aboriginskou tematikou. Vyraznou budovou je zejmena komplex Festivaloveho divadla, ktere ma i venkovni amfiteatr. Okoli je pak oziveno nastennou malbou aboriginskeho autora (resp. jeji kopii) nebo napriklad skulpturou Solarnich stromu, specialne navrzenych solarnich panelu, ktere ke kolemjdoucimu promluvi o solarni energii a zobrazuji mnozstvi jimi vyrobene energie, pouzivane k osvetleni okoli. Libil se nam i nedaleko nadrazi vybudovany odpocinkovy prostor s lavickami, lemovany aboriginskymi malbami a mozaikami. Adelaide na nas celkove pusobilo dosti prijemnym dojmem a ziskali jsme z nej pocit, ze se jedna spise o studentske nez obchodni centrum.

Po kratkem seznameni s mestem jsme jeste vyrazili na nedaleke morske plaze, abychom si trosku ulevili od spalujiciho vedra. More vsak bylo jeste hodne studene, takze se jednalo spise o letme smoceni ve vlnach a dal jsme stravili nejaky cas brouzdanim se v pisku a pobreznich melcinach. Odtud jiz nase cesta smerovala k severu, protoze chceme navstivit Narodni Park Flinders Ranges. Je to vlastne cast stejnojmenneho horskeho pasma, ktere se tahne od Adelaide (Adelaide Hills) na sever v delce mnoha set kilometru, a v nemz je nekolik ruzne velkych parku. Pokracovali jsme tedy z Adelaide stale k severu, silnice se postupne menily na mensi a mensi a rovnez okolni krajina se znacne promenovala. Civilizace ubyvalo a pozdeji i dobytka. Po nekolika stech kilometrech jsme jiz jen zridka potkali auto a jeste ridceji nejakou obyvanou usedlost. Casto jsme mijeli jen ruiny po davnych obyvatelich a stopy zivota slo zaznamenat pouze dle obcasnych vetrniku pumpujicich vodu z vrtu do nadrzi. Otevrena voda v krajine prakticky neexistuje, zivot je tu zavisly prave jen na skromnych zasobach v podzemnich vrtech. Vyprahla krajina je pokryta jen trsy odolnych travin a obcasnym krovim. Pouze v dolicich, kde se behem destu voda udrzi dele, se vyskytuji eukalyptove stromy. Pod nimi pak odpocivaji klokani a prochazi se emu. Pozvolna se na obzoru zacinaji vynorovat obrysy vetsich a vetsich kopcu, az se pred nami objevi NP Flinders Ranges.

Zdejsim centrem je misto zvane Wilpena. Nelze jej nazvat ani vesnici, je to jen velke infocentrum s potravinovym obchodem, benzinovou pumpou a autokempem s nekolika chatickami. Wilpena zaroven slouzi jako vychozi bod pro vetsinu okolnich turistickych tras. Absolvovali jsme tu kratsi vyslap na kopec Ohlson-Bagger se solidnim vyhledem do okoli a udajne cetnym vyskytem vsemoznych jesterek. No, par jsme jich potkali, ale bohuzel zadnou z vetsich goan, ktere bychom radi. Pozdeji jsme projeli parkem vice k severu, mnohdy po cestach neslusicich nasemu autu. V jednom zastrcenem taboristi jsme pak potkali jeste skupinku cechu. Nazitri jsme si prosli stezku rokli Bunyeroo se zajimavymi skalnimi formacemi. Vubec cele Flinders jsou geologicky velmi zajimavym mistem, jak jsme jiz vedeli z muzea v Adelaide, a pozdeji jsme se utvrdili pri autoturistice po zdejsi geologicke trase. Je to asi 20 kilometrova prasna silnice prochazejici vychodozapadnim smerem napric parkem a formou vykladovych ceduli na prislusnych mistech navstevnika seznamuje s geologickym slozenim oblasti a jeji davnou prehistorii. Na vychozech geologickych vrstev je tu krasne viditelny profil z obdobi zhruba pred 620 miliony lety az po dobu asi pred 500 miliony lety. Po teto geo exkurzi jsme jeste zajeli na nekoli vyhlidek a na mista s aboriginskymi reliefy a malbami. Pred vyjezdem z parku je to Arkaroo Rock, skalni previs s carami vyvedenymi okrem a uhlem. To uz opoustime Narodni Park a vydavame se zpet k mestecku Hawker. Tady navstevujeme dalsi aboriginske misto, tentokrat Yourambulla Caves. Tri piskovcove jeskyne/previsy jsou vyzdobeny spoustou okrovych a uhlovych car a znacek, udajne opet az 10 tisic let starych. Uzivame si tu zapadu slunce a prespavame v aute na parkovisti nedaleko. Rano pak znovu vyrazime na zpatecni cestu na jih, postupne se blizime k rece Murray River, prvni opravdove rece s vodou, kterou dokonce prejizdime s privozem. Ale to uz jsme ve vinarskych oblastech, jimiz postupne projizdime az zpatky do Victorie.

Australske kapitoly IV. (Skaly Grampians a Arapiles).

2009-11-01T01:13:00.004+01:00

Po opusteni Great Ocean Road zaciname trosku stoupat a pomalu prijizdime k Narodnimu Parku Grampians. Tektonicke sily tu zvedly k nebi puvodni morska dna a vytvorily skalnate kopce a hrebeny s piskovcovymi stenami. Grampians nejsou nijak zvlast vysoke, ale kontrast dosti strmych sten a vyraznych udoli sam o sobe pusobi skoro neaustralsky. Centrem parku je mestecko Halls Gap se solidnim infocentrem a Aboriginskym kulturnim Centrem Brambuk. Zato s volnym spanim je to tu trosku komplikovanejsi. Prvni nasi prochazkou v Grampians je navsteva vodopadu Silverband Falls, pozoruhodny je tim, ze po dopadu na zem od nej neodteka zadna voda. Okamzite se totiz ztraci v kamenite zemi a potok zacina tvorit az o nekolik metru nize. Dalsi asi puldenni vyslap jsme vybrali na Pinnacles. Stezka jde nejprve okolo Venusinych lazni, tedy kamennych mis vymletych potokem, a pozdeji zvolna stoupa roklemi a kamennymi plosinami na vrchol kopce Pinnacles. Odtud jsou pak dobre vyhledu na cele udoli i na Halls Gap. Nejhodnotnejsi vsak pro nas byly ony pasaze, kdy se prochazelo uzkymi skalnatymi chodbami a kanony, kdy jeden je dokonce nazyvan Grand Canyon. I tady jsme uz objevili stopy horolezeckych aktivit, zejmena v podobe detskeho zajezdu za skalolezenim.

Nazitri mirime ke kopci Hollow Mountain, na vylet i na pruzkum lezeckych terenu. Cestou se zastavujeme na vyhlidkach Reed Lookout a Balconies. Hezka mista, jen nebyt tech prepeclivych pristupovych nerez schodu, jak na plovarne. Pozdeji prijizdime k Mount Zero, kde delame kratkou zastavku s pozorovanim jine organizovane skalolezecke skupinky deti, a primo u parkoviste jeste muzeme pozorovat Jezuru Australskou, ktera si tu shani neco mravencu k snedku. Potom se presouvame pod Hollow Mountain, kde se to ale hemzi outdoorovymi zajezdy. Prochazime si lezeckou oblast Summer valley a potom se vydavame na vyslap na kopec. Stezka patri k tem narocnejsim a tim i atraktivnejsim. Co chvili proleza skalni uzlabinou nebo je nutne skakat po piskovcovych balvanech. V prubehu vystupu a zejmena pak u vrcholu lze videt spoustu uzasne tvarovanych piskovcovych formaci, jak se tu vetrna i vodni eroze vyradily v sochareni. Jeskyne i previsy jsou plne vsemoznych tvaru, a podle stop magnezia je jasne, ze je uz objevili i mistni boulderiste. Od Hollow Mountain jeste popojizdime k mistu Gulgurn Manja Shelter, skalnimu previsu s primitivnimi aboriginskymi kresbami a carami. Udajne mohou byt stare az 10 tisic let. Skoda, ze jsou "chranene" pred vandalismem tak ohavnou barierou z pletiva. Potom uz opoustime park Grampians a mirime na zapad. Chceme se dostat k parku Arapiles.

Je to jen neco pres stovku kilometru z Grampians, jizne od mesta Horsham, nachazi se udajne nejlepsi lezecka oblast v Australii. Z hlubin zeme se tu kdysi vyzvedl mohutny masiv kremence a piskovce. Uprostred roviny tak vytvoril clenity shluk kopcu a skal rozbrazdenych kominy a sparami. Lezeni vseho druhu i obtiznosti, na jednu i vice delek. Kemp se nachazi primo pod skalami a je samozrejme plny horolezcu. Krome nich tu je pak spousta jesterek i vsudypritomnych papouchu. Jen tech much kdyby nebylo. Travime tu dva dny a snazime se trosku vratit ztracenou lezeckou formu. Libi se nam tu, takze se tu urcite jeste zastavime, az se budeme pri nasi ceste tudy vracet. Po lezeckem odpocinkovem pobytu opet balime, a vyrazime dal na zapad. Mirime do Adelaide a Jizni Australie.

Australske kapitoly III. (Jizni pobrezi a Victoria).

2009-10-25T11:33:00.005+01:00

Nase prvni zastavka ve statu Victoria je na miste zvanem Hanging Rock. Je to nevelka prirodni rezervace s piknikovisti a restauraci a nekolika vychazkovymi okruhy. Rezervace je rozlozena na ubocich skalnateho kopce, ktery tvori hlavni atrakci. Jedna se vlastne o vyvrely sopecny suk s erodovanou ztuhlou lavou, ktera tu vytvorila rozmanite skalni utvary, pruchody a jeskyne. Maji tu male informacni centrum s vystavkou a s mistem je spojen i dej knihy (a pozdeji filmu) o zmizeni mladych divek, ktere tu byly na skolnim pikniku. Je tu i konske zavodiste, ale v dobe nasi navstevy tu zavodili leda klokani. Stravili jsme zde prijemnych nekolik hodin a po zaplaceni parkoveho poplatku pri vyjezdu jsme opet vyrazili dal na jih. Postupne dorazime k jiznimu pobrezi a po dalnici se vyhybame Melbourne. Pokracujeme k mestecku Torquay, kde zastavujeme u info centra. To uz jsme v oblasti, kde se zije surfovanim, takze samozrejme musime navstivit alespon nejakou zdejsi plaz. Zajeli jsme tedy na Bells Beach, ktera je udajne jednou z nejlepsich (jako ostatne vetsina). Bohuzel moc surfaru tu zrovna nebylo, asi nebyly ty spravne vlny, a navic je more jeste docela studene.

Nasledujici dny uz nas bude provazet pobrezi, pojedeme takzvanou Great Ocean Road. Prvni zastavka je u majaku Split, a dalsi nas pak vedou po turistickych stezkach k vodopadum Erskine Falls a Straw Falls nedaleko mestecka Lorne. Ve zdejsim narodnim parku je vodopadu spousta, takze musime peclive vybirat kam jet, a co vynechat. Pozdeji jeste stavime u vodopadu Sheoak Falls a nedaleke Swallow Cave, jeskyne kde hnizdi spousty vlastovek. Dalsi zastavka je ve mestecku Kennet River, kde je k videni mnoho koal. Koaly tu lezou po stromech eucalyptus, jejichz listim se zivi. A neni problem si je v klidu prohlednout a vyfotit. Na noc pak pokracujeme do kempu u Elizabeth Lake, coz je lesni jezero s kolonii ptakopysku. Vecer jsme se na ne vypravili a po puldruhahodinovem tichem cekani jsme je skutecne videli cerit vodu pri lovu. Obcas nam dokonce ukazali z vody kousek zobaku.

Od jezera se vracime zpatky na pobrezi a pokracujeme v ceste. Zastavujeme se v letovisku Apollo Bay se spoustou kavaren a restauraci, parkoviste se jen hemzi turisty z projizdejicich autobusu. I tak ale mestecku nelze uprit jisty skoro stredomorsky puvab. Dalsi zastavku delame na Cape Otway, kde na vybezku pevniny stoji nejstarsi majak. O majaky vubec tady na pobrezi neni nouze, ale i tak jsou pobrezni vody slusnym historickym namornim hrbitovem. Koneckoncu prave ruzne ostruvky a skaliska jsou zdejsi atrakci. Pak uz nasleduje zastavka nejslavnejsi, Dvanact Apostolu. Jedna se prave o piskovcove skalni utesy, ktere po zerodovani pobreznich vybezku zustaly stat na svem miste oddelene od pevniny. Vytvorily tak jakesi sloupy ci veze ruznych tvaru i velikosti a dostaly ruzne nazvy. Zde je to tedy Dvanact Apostolu, i kdyz kazdemu ty pocty vychazi jinak. Pohled na morske vlny narazejici na piskovcove sloupy je ale rozhodne prijemny a zajimavy, i kdyz mozna tak uplne neodpovida tomu turistickemu humbuku, ktery s tim nadelaji zdejsi informacni kancelare. A dojem by byl jiste o to mocnejsi, kdyby tu clovek mohl byt chvili sam, a ne v davu turistu. O to vice casu pak travime na dalsi zastavce Loch Ard Gorge, uzkem a skalnatem zalivu, kde uz taky nejaka ta lodicka pozdravila dno. Dosti vysoke vlny tu svym cakanim delaji prave divy a je docela zabava to pozorovat. Navic diky pozdejsi podvecerni hodine je tu o poznani mene turistu. Nedaleko pak vlny jeste buraci v Blowing Hole, coz je velka dira v pevnine, zhruba 100 metru od pobrezi, ktera je ovsem spojena s morem podzemnim tunelem. Takze jak se vlny zenou po morske hladine, pokracuji i tunelem, aby se pak s mocnym striknutim a zahucenim vzepjaly prave v tehle dire. Divadlo podobneho druhu se pak odehrava i na nedaleke pevninske spici zvane Broken Head. Poslednim navstivenym utvarem pak je jeste The Arch, piskovcovy oblouk v mori, kde zastavujeme uz skoro za sera. Prespavame u zatoky Childers Cove, ktera je tez pohrebistem lodi. Nazitri uz se otacime vic na sever a opoustime morske pobrezi.

Australske kapitoly II. (Prvni kilometry a Canberra.)

2009-10-24T00:18:00.000+02:00

Mirime na jih podel pobrezi a zaciname ziskavat predstavu o zivote v Australii. Novy Jizni Wales je nejzalidnenejsi oblast a vubec se nedivime. Zaroven se zaciname seznamovat s nasim vozitkem a opet si zvykat na manualni prevodovku a razeni levou rukou. Jedeme po Ocean Road a zastavujeme se v Narodnim Parku Royal. Teple jarni dny uz sem o vikendu pritahuji spousty obyvatel, kteri vyuzivaji vybavena piknikoviste a decka radi v jeste chladne vode. Zaroven zjistujeme, ze za vjezd do parku v NSW se obvykle plati (tady 11 AUD). Po prvnim seznameni s "plazovou" kulturou pokracujeme jeste chvili po pobrezi a pote se nase cesta odklani vice do vnitrozemi. Krajina se zacina vice vlnit a zanedlouho projizdime kopcovatym pasmem Jamboree Range. Z nedostatku jine prilezitosti prespavame primo na skalni vyhlidce, kde nam pozdeji dela spolecnost jeste postarsi par v dodavce. Ocekavane ranni vyhledy s vychodem slunce nam hati husta oblacnost, takze jedeme dal spoustou klikatych serpentin, jak prejizdime kopce.

Zanedlouho nas vita Morton National Park a my zastavujeme u Visitor Centra u vodopadu Fitzroy Falls. V parku se opet plati, ale protoze tu nehodlame travit vice casu dalsimi zastavkami, platime jen 3 AUD pouze za jednotlivou zastavku. Vyrazime na vychazkove okruhy, ktere nas vedou po obvodu hlubokeho udoli vymodelovaneho v piskovcove desce. Z hrany desky pada dolu 30 metrovy vodopad a dal po potoce je jeste nekolik kaskadovych stupnu. Postupne obchazime horni okraje vymleteho udoli a objevujeme spousty ruznych vyhledu na padajici vodu i piskovcove skaly okolo. Na vykladovych tabulich se komiksovou formou docitame informace o rostlinach i zviratech, ktera se nam dari tu a tam i zahlednout. U Fitzroy Falls jsme prosli vetsinu nabizenych prochazek a rozhodne to bylo velice prijemne zastaveni. Potom najizdime na dalnici smerem na Canberru, kde cesta rychle ubiha, a kde muzeme poprve spatrit opravdove klokany. Bohuzel jen ty srazene auty, jejichz tela se vali po krajnici co par kilometru.

Canberra nas vita ranni dopravni spickou, takze pekne pomalu od semaforu k semaforu. Parkujeme na okraji sirsiho centra a dal razime po svych. Toto umele vytvorene hlavni mesto se zacalo budovat na zelenych pastvinach po ustaveni Australske federace a zpocatku si tezce vybojovavalo respekt i penize od jednotlivych australskych statu. Nakonec se vsak stalo pychou svych obyvatel a urbanistickou pozoruhodnosti. Cisty geometricky pudorys nenechava nikoho na pochybach, ze se zrodil na rysovacim prkne. Hlavni mestske tahy jsou ramovany pruhledy na dulezite dominanty, zaroven je vsude patrna snaha udrzet si ve meste dostatek prostoru a volnych zelenych ploch. Canberra sice postrada more, ale jeji poloha na obou brezich velkeho jezera ma jinou nevsedni osobitost. Velice brzy jsme zaznamenali i odlisny styl zdejsich obyvatel, zejmena byrokratu a uredniku. Po ulicich proudi zastupy bilych limecku, kravata nebo kostym je samozrejmosti. Nikde nejsou videt zadne plazove kratasy ani zabky na nohach, nikdo tu nechodi bez tricka nebo bos, jak je to bezne k videni v Sydney. Proste mesto-zastupce vsech australanu v Commonwealthu si musi udrzovat uroven. Presto je i tady (jako asi vsude v Australii) citit sportovni a aktivni duch obyvatel, kdyz vetsina uredniku si jde o pauze ci po praci zabehat, neustale vas miji cykliste a o tenisove kurty neni nouze. Proste to otevrene a maximalne zelene prostredi ke sportu primo vyzyva. Jen ta doprava ve spicce na centralne orientovanych silnicich a absence supermarketu v centru mesta by se dala vytknout.

V centru delame jakousi velkou okruzni prochazku. Pres jezero mirime ke kruhovemu Capitol Hill, na kopecku tu stoji vladni budovy. Blize k jezeru uprostred velke promenady bile sviti ctverhranna budova tzv. Stareho Parlamentu, kde je dnes umisteno Muzeum Demokracie. K budove prilehaji dve velmi prijemne zahrady, ktere puvodne slouzily obema komoram Parlamentu, dnes jsou otevrene verejnosti. V prodlouzene linii pak na vrcholku kopecka stoji takzvany Novy Parlament, moderni vystredne koncipovana budova, kde dnes zasedaji poslanci. Vsude na travnicich okolo pak poletuji ruznobarevni papouchove. Zajimavosti pro nas byl neobvykly obrazek nabizejici se na prostranstvi pred Starym Parlamentem. Mezi stromy se tu nachazi jakysi stanovy tabor napichnuty do verejne elektrorozvodny, okolo se povaluji zbytky starych kresel i jine kramy a cerna se nekolik nedohorelych ohnist. Pohled to pripominajici nektere nase domaci mensiny. Mezi tim vsim nekolik transparentu volajicich po doreseni jakychsi uzemnich sporu a neupirani prav. Tipujeme to na akci puvodnich aboriginskych obyvatel. Okolo korzujici bile limecky to vsak evidentne prilis nevzrusuje, proste "demokracie v praxi". Pak se vracime ke brehu jezera, kde nas ceka prehlidka moderni architektury v podobe budovy Galerie moderniho umeni, budovy Nejvyssiho soudu, a u kavy a zmrzky obdivujeme pres jezero vez pametni zvonkohry, ktera nam pravidelne hraje. Obchazime jezero a po zbezne odbocce k valecnemu pamatniku pozdeji dorazime k zajimave budove Australskeho Narodniho Muzea. Nachazi se na poloostrove u jezera, na miste byvaleho spitalu. Obklopena zeleni tu vyrostla barevna budova krivolakych tvaru a vzoru, ktera je dukazem, ze neobvyklou moderni stavbu lze udelat nejen zajimavou, ale i hezkou. Po dalnici opet opoustime Canberru a ukrajujeme dalsi kilometry. K noclehu stavime na malem odpocivadle kousek stranou od dalnice. Je u nej i mala vodni plocha s kvakajicima zabama, tak jdeme pred spanim na malou prochazku. Je uz sotva videt, slunce zalezlo, ale i jen podle zvuku hned vime, ze mame spolecnost. Hlasite funici wombat si vyrazil sehnat neco k veceri. Nehybne jsme ho pozorovali nekolik minut, kdy pri cenichani a delani hromadek dosel asi na 3 metry k nam, nez jsem ho vyplasil. Rano objevujeme i jeho nory.

V prubehu casu dorazime do oblasti Snowy Mountains, ktere jsou soucasti Velkeho predeloveho pohori. Mirime do Narodniho Parku Mt. Kosciuszko, kde je i stejnojmenna nejvyssi hora Australie. V mestecku Jindabyne zastavujeme u Visitor Centra, aby nam rekli, ze v kopcich je jeste moc snehu a na vylety do nejvyssiho pasma mame zapomenout. Bez lyzi bychom zapadali urcite po kolena, mozna az po zadek. Da se ale dojet autem do Charlotte Passu, kam je silnice protazena frezou, a odkud nejvyssi kopec muzeme vyfotit, a pak si uzit vylety v nizsich polohach. Snehove podminky pani jeste ilustruje fotkami trimetrovych profrezovanych zaveji z oblasti Charlotte Passu. Dekujeme, kupujeme nutny vstup do parku a vyrazime do zmineneho passu. Snehu pribyva, coz je opravdu silny kontrast k tricitkovym vedrum dole a na pobrezi. Nakonec prijizdime na koncove parkoviste, pred nimz je opravdu u silnice i trimetrova zavej. Vsude okolo to ale tipujeme zhruba na pul metru snehu. Obouvame pohorky a navleky a vyrazime smer nejvyssi hora. Snih mekne, ale neni to tak zle. Behem nasledujici cesty potkavame nekolik skialpinistu a bezkaru a par lidi na sneznicich. Jsme jedini, kdo se tu pohybuji jen v botach, ale jde to celkem obstojne. Stoupani je velmi pozvolne a nejvyssi australske hory pripominaji spis zvlnenou vysocinu. Zdolavame potrebnych 9 kilometru, a po mensim tapani, ktera hora je vlastne ta nejvyssi, stojime na vrcholu bileho kopce. Na betonovem bloku nam pisi, ze jsme na spicce Australie, Mt. Kosciuszko 2200 metru. Cestu dolu nam zneprijemnuje jen pocinajici cvachtani v botach. Snih je sice mekky, ale borime se maximalne po kotniky. Zato v prudkem zaricim slunci si poprve spalim krk. Autem sjizdime zpatky dolu a u silnice si poprve fotime ZIVE klokany. Cpou se travou a deni okolo dost ignoruji, vubec uz se nedivime, ze je tu tolik prejetych. Noc travime v prijemnem kempu u reky, ktery je zadarmo (v cene vstupu do parku). Klokanu je v okoli spousta a behem nasi vecere se klidne pasou jen par metru od nas. Druhy den nam konci placeny permit, tak spesne odjizdime po silnici Alpine Road. Jde to pomalu, sama zatacka, a vetsinou jedeme lesem s minimalnimi vyhledy. Mirime k jeskynim Yarrangobilly Caves. Tady navstevujeme jednu ze tri pristupnych krasovych jeskyni (Glory Hole Cave) a prochazime se po hezkem okoli. Velice taky vitame moznost koupani ve venkovnim bazenu s neprilis teplou (27 stupnu) termalni vodou (zdarma). Koneckoncu po par dnech na cestach uz jsme se potrebovali umyt, a voda v potocich i mori je znacne studenejsi. Navstevniku je tu minimum a spolecnost nam tak delaji jen cetne vyhrivajici se jesterky. Vecer v dalsim prazdnem kempu pozorujeme stada klokanu a jednoho Emu. Dalsi den po silnici Snowy Highway opoustime hory. Zastavujeme na chvilku u hydroelektrarny Tumut 1, kde maji pekne napsany vyklad. Navstevu jsme ale zavrhli, a tak jedeme az k perejim Adelong Falls. Kdysi se tu tezilo zlato a jsou tu k videni zbytky vodnich kol a nahonu a zpracovny rudy. Vsude behaji jesterky a scinkove. Odsud uz rychle ukrajujeme kilometry po Hume Highway, ktera nas dovede do statu Victoria.

Australske kapitoly I. (Sydney.)

2009-10-20T23:38:00.005+02:00

Po nasem pracovnim usili na Zelandu jsme si odskocili pres vodu do Australie, trosku se tam zrekreovat a pustit zilou tezce vydobytym dolarkum. Na co nejlevnejsi letenku jsme dorazili do Sydney casne zrana a jali se hledat nase zabukovane nejlevnejsi ubytko. Z letiste do centra jsme zvolili cestu vlakem, protoze to vypadalo nejsnadnejsi a nejrychlejsi, jen nas zarazila cena 15 dolaru za listek na cele ctyri zastavky. Az pozdeji jsme zjistili, ze ceny vlaku se vetsinou pohybuji v radu nekolika par dolaru, jen trat kolem letiste ma specialni tarif. Nasli jsme hostel a sdileli pokoj s dvema nemeckymi kluky s mizernou anglictinou. A pak uz zacalo nase objevovani Sydney.

Centrum jsme vesmes absolvovali pesky, nejhlavnejsi turisticke atrakce jsou rozesety okolo morskych zalivu, pristavist a centralni obchodni ctvrti CBD s vysokymi mrakodrapy. Kousek dal jsme se vydali do Hyde Parku, coz je docela prijemne misto s velikou fontanou a sochami, promenadou s vysokymi stromy, pamatnikem obetem valek, a v dobe nasi pritomnosti se tu zrovna nachazela venkovni expozice velkoplosnych fotek ze zivota australanu. Moc prijemne misto. Na okraji parku pak lze navstivit katredralu St. Mary s novou fasadou a moc peknym interierem (maji dvoje varhany). Postavena samozrejme v neogotickem slohu, protoze tady je vsechno neo, kdyz belosi jsou v Australii nejakych sotva dveste let. Nedaleko pak je National Museum of Australia a take Art Gallery of NSW, kterou jsme pozdeji navstivili. Vstup je zdarma (jako i do mnoha jinych statnich pamatek) a maji tam docela solidni sbirku evropskeho vytvarneho umeni.

Dalsi nase kroky smerovaly do Botanicke Zahrady, coz je v podstate velky otevreny park lezici u more. Je tady spousta ruznych uzasnych stromu a kytek, maly cinsky koutek, skalky a jezirka, kaktusy a obcas socha. Na vysokych stromech uprosted nas zaujaly stovky zavesenych velikych netopyru (nebo co to je), kteri zjevne stromum prilis nesvedci. Obcasny prelet velikych kridel a vriskot pri pranicich pritahovaly pozornost mnoha turistu. Na jezirkach je samozrejmosti spousta vodnich ptaku a ruznych kachen a o kus dal uz nas cekalo prvni setkani s australskymi papouchy. Tady to byli bili kakadu se svymi zlutymi punkovymi hrebinky, kteri si ovsem z lidi nic nedelali. Zrejme zdejsi obdoba nasich holubu. Skrze Botanickou Zahradu jsme pomalu dorazili k mori a odtud uz pres zaliv mohli obdivovat nejznamejsi a nejproflaklejsi ikonu Sydney - zdejsi operu. Nutno priznat, ze jeji plachty pripominajici tvary jsou rozhodne fotogenicke, a urcite jen potvrzuji, ze Australie je zemi zaslibenou moderni architektury. Stavbu od japonskeho architekta jeste dokresluje silueta zaveseneho mostu v pozadi. Dalsi dojmy clovek ziska pri pohledu po setmeni. Pri blizsim ohledani budovy nas trosku rozesmutnilo, ze se vlastne jedna hlavne jen o pohledovy beton, ktery je zblizka a v interieru haly dost neosobni a nehezky. V navsteve nejakeho koncertu ci predstaveni nam pak zabranila zejmena absence jakehokoli spolecenstejsiho odevu.

Jinym spolecenskym centrem pak je oblast u Darling Harbour. Je tu moc hezky upravene nabrezi se spoustou restauraci, obcerstveni a baru, vcetne fast foodu a pizzerii. Okolo jezdi vyletni lode a dale se tyci vyskove budovy mesta. Turistum se tu nabizi Cinska Zahrada a vsude po okoli spousta zajimavych fontan a vodotrysku. Jen nebyt tech doternych racku. My jsme navstivili zdejsi Maritime Museum (vstup zdarma), kde jsou expozice o historii i soucasnosti moreplavectvi, namorni technice, a treba i o modnim vyvoji plavek. Muzeu pak patri i nekolik venku zakotvenych lodi a lodicek, z nichz k nejvetsim atrakcim patri (jiz zpoplatnena) navsteva bitevni lodi, vojenske ponorky, majaku nebo treba historickeho dreveneho trojstezniku. Pri nasich pochuzkach po Sydney jsme samozrejme nemohli vynechat ani Cinskou ctvrt, se svou spoustou asijskych restauraci a bister. V prubehu pobytu ve meste jsme ale take pilne koukali a shaneli nejake vozitko, ktere by nas dostalo do jinych casti Australie. Po mnohych uvahach a porovnavani cen a pod tlakem nedostatku casu jsme nakonec zavrhli nejistou koupi auta a zvolili variantu pujcovny. To uz nas zacal vozit Holden (Opel) ve verzi pick-up, s tou nejmensi a nejlevnejsi dostupnou upravou pro prespani. A tak opoustime Sydney.

Kiwi kapitola II. (Blenheim a vinarstvi v Marlborough.)

2009-08-03T10:50:00.007+02:00

Oblast Marlborough s jejim hlavnim centrem Blenheim se stala nasim hlavnim zimovistem. Uz nekolik tydnu si uzivame pobytu v "nasem" karavanu, coz ma jista nepohodli, ale i presto jsme zatim zavrhli myslenku na stehovani se do mesta. Na nejakou dobu nas zamestnala dalsi kontraktorska firma a s dalsim jejim personalem jezdime za praci na vinice v blizkem i sirsim okoli. V praxi to znamena vstavat za tmy pred sestou rano, ozivit promrzle auto a presunout se do asi 5 km vzdaleneho Blenheimu na sraz s ostatnimi. Potom presun na prislusnou vinici v okoli Blenheimu nebo v asi 25 km vzdalenem Seddonu. Tam pak celodenni prace spocivajici ted v zime hlavne ve strihani a strhavani starych vetvi, zastrihovani vetvi pro pristi rok a jejich navazovani na draty. Plati se dle vykonu, v rozmezi nekolika desitek centu podle prislusneho ukonu a typu rostliny, podle poctu odpracovanych rostlin. Od celodenniho strihani a navazovani nepoddajnych vetvi boli ruce, od celodenniho stani boli nohy a zada. Pracuje se vetsinou zhruba do peti hodin, kdy se za soumraku odjizdi domu. Prace probihaji obvykle 7 dni v tydnu, ale vetsina evropanu obvykle nepracuje v nedeli. Ovsem nasi thajsti kolegove makaji furt. Vyjimkou jsou pouze dny, kdy silne prsi, protoze za deste se vetsinou ve vinohradech nepracuje. Zimni sezona zacala behem kvetna a pomalu se chyli ke konci, konci obvykle behem zari, ale letos asi ponekud driv. Letosni ceny za praci navic oproti minulosti znacne spadly a pocet sezonnich delniku se zvysil, takze jeste vice plati, co o praci rika pruvodce Lonely Planet: "Plat je mizerny, ale zato prace je tezka."

V prubehu naseho pobytu v teto vinarske oblasti jsme skutecne museli uznat, ze vinarstvi je tu zakladem vseho. Vinice kam se clovek podiva. Zda se, jakoby tu byly odjakziva, ovsem paradoxem je, ze jeste pred triceti lety se na vetsine ploch dnesnich vinic jen pasl dobytek. Vinarsky boom tu nastal az v sedmdesatych letech a postupne narustal az do dnesnich dnu. Zaroven jeho rozvoji ustupovala vetsina ostatnich zemedelskych oboru, coz se v dnesni dobe snazi mistni urady opet aspon trosku otocit. Faktem ovsem zustava, ze zdejsi Sauvignon Blanc je cenenym mokem na svetovych tabulich nejfajnovejsich sommelieru a i ostatni vinne odrudy se snazi ziskat Zelandu trochu slavy. Vinarstvi se tu stalo i zdrojem turistiky, kdy vetsina sklepu a vyroben nabizi ochutnavky, prohlidky a ruzne tours.

Blenheim samotny je nevelke mesto s dosti upravenym mestskym centrem a standardni obcanskou vybavenosti. Samozrejme nechybi mistni muzeum, venujici se pochopitelne zdejsimu vinarstvi. K nasemu prekvapeni ve meste je i dosti aktivni divadlo, navstivili jsme tu predstaveni West Side Story, nastudovane studenty zdejsich strednich skol, a hlediste bylo plne. Jinak je k dispozici samozrejme solidni kino, sportovni centrum (ovsem bez lezecke steny :-(( ) a nekolik prijemnych parku a mist na prochazku. Na druhou stranu vsak Blenheim neni zadnym uzasnym mistem k zivotu, protoze socialne je znacne ovlivnen velkym mnozstvim sezonnich delniku ze vsech koutu Asie i Zelandu, a s tim souvisejicich bezpecnostnich a socialnich neprijemnosti.

Kiwi kapitola I. (Vzhuru k protinozcum.)

2009-06-24T02:25:00.008+02:00

Po kanadske zime jsme si kratce uzili domaciho jara, abychom opet vyrazili do kalendarni zimy, tentokrat na jizni polokouli. Nalakal nas Novy Zeland, ktery by mohl byt opet novou a zajimavou zkusenosti. Let z Prahy pres Londyn probihal bez problemu, a to az do okamziku, kdy jsme po mezipristani v Bangkoku meli mit dalsi v australskem Sydney. Tesne pred dosednutim na plochu nas letiste odmitlo kvuli pocasi, respektive lehke mlze s viditelnosti tesne pod predepsane minimum. Letadlo bylo odkloneno do Brisbane, kde jsme stali asi hodinu na ranveji, abychom se potom opet vraceli do Sydney. Tentokrat to klaplo, ovsem podobne jako polovine cestujicich v nasem i dalsich letadlech nam samozrejme uletel pripoj do Christchurch. Po martyriu se shanenim nahradniho spoje nas soupli do letadla na Auckland, kterym bychom pak meli pokracovat pres Wellington do Christchurch. Do Aucklandu jsme dorazili, ne tak ovsem nase zavazadla, takze dalsi zdrzovani s vyplnovanim papiru na reklamacich a na celnici. Zatim nam ovsem zas uletelo letadlo do Wellingtonu, takze opet shanet nahradu. Nakonec jsme dostali vecerni spoj primo do Christchurch, kam jsme pozde vecer skutecne dorazili, po zavazadlech samozrejme ani stopy. Autobusem jsme uspesne doputovali do hostelu City Oasis, kam za nami druhy den prijely i batohy. Celkem jsme si uzili 41 hodin cesty, ktera vedla pres osm letist.

Christchurch nas privital vetrnym a destivym pocasim, i kdyz slunicko se obcas take ukazalo. Mesto ma asi 350 tisic obyvatel a zdalo se nam celkem prijemne. Centrum tvori namesti s katedralou a v blizkem okoli je par historickych budov. Cele mesto je celkem mlade, nejstarsi jadro je z poloviny 19. stoleti, i to je vsak na zdejsi pomery historie. Navstivili jsme take Canterbury Museum, podobne jako katedrala vystavene v neogotickem anglikanskem stylu,kde jsme se mohli dozvedet neco o kolonizaci Noveho Zelandu Polynesany (Maori) a pozdeji Evropany. Mezi dalsi zajimave pamatky pak patri treba komplex budov Art Centra (drive cast Univerzity) nebo byvala radnice. V dalsich dnech jsme se jeste prosli Hagley Parkem lemovanym tokem ricky Avon, jehoz soucasti je i botanicka zahrada s pro nas mnohdy exotickymi stromy. Hagley Park je prijemne a zive misto, kam vyrazi na prochazku rodinky s detmi a na mnoha zdejsich hristich se hraji rugbyove a fotbalove zapasy.

Nasi hlavni starosti v Christchurch vsak bylo sehnat nejake auto, kterym bychom mohli pokracovat dal po ostrove. Po nekolikadennim snazeni a obihani hostelovych vyvesek, trhu a bazaru, jsme se nakonec stali majiteli jednoho letiteho a neprilis perfektniho japonskeho vozitka, ovsem aspon za prijatelnou cenu. Nasi dalsi snahou bylo sehnat pracovni povoleni, ovsem po navsteve imigracniho uradu a spatreni te obrovske fronty jsme se rozhodli nechat to na pozdeji, a vyrazit do Blenheimu. Po statni highway 1, ktera odpovida tak nasi silnici 1. az 2. tridy jsme se nezavratnou rychlosti par hodin presouvali na sever jizniho ostrova do oblasti Marlborough. Oblast je proslula hlavne vinarstvim, ktere ji behem poslednich triceti let umistilo do svetoveho podvedomi svym Sauvignon Blanc, a hlavnim strediskem je mestecko Blenheim. Tady jsme se rozhodli zatim usidlit a po spani v aute a v kempove chaticce jsme nakonec zakotvili v trvalem karavanu v kempu Spring Creek. Prvni cesta vedla samozrejme na zdejsi urad, kde jsme po vyplneni papiru a zaplaceni patricnych obnosu dostali (asi po tydnu) sezonni pracovni povoleni pro zemedelstvi. Se shanenim prace to vsak bylo horsi, vsude jsme se dozvidali, ze maji plno, at to zkusime pozdeji. Nakonec jsme zacali pracovat pro jednu kontraktorskou firmu, sice za malo penez, ale aspon jsme zacali ziskavat praxi. Bohuzel prace je narazove, obcas je a obcas neni, takze uvidime v budoucnu.

V prubehu cekani na papiry a shaneni prace jsme vsak zvladli i vyrazit na vylet do okoli. Nase prvni cesta vedla do nedalekeho Narodniho Parku Nelson Lakes. Tvori jej zejmena dve krasna horska jezera Rotoiti a Rotoroa, okolo nichz se tyci horske vrcholy a rozkladaji zelene lesy. Pocasi nam tu zrovna nepralo, prselo a vsude mokro, ale i tak jsme si tu prosli nekolik kratsich vychazkovych tras a mohli si prohlizet novozelandskou floru, tolik jinou od te nasi. V Nelson Lakes parku zije i nekolik jedincu ptaka kiwi, ovsem na toho jsme stesti nemeli. Zato nam delala spolecnost spousta kachen, par nejakych kormoranu, jakasi divna koroptev zvana weka a fura vsemoznych pevcu. V lesich se tu pak vsude vidi spousta pasti a pasticek, do nichz se ochranci z DoC (Department of Conservations) snazi chytat skudce jako kuny, lasicky, krysy a oposumy. Tihle nepuvodni predatori jim tady totiz likviduji puvodni druhy ptaku, vcetne tech ohrozenych. Po necelych trech dnech jsme se jeste pri zpatecni ceste priblizili k oblasti Rainbow, kde lezi mensi lyzarske stredisko. Sezona jeste nezacala, takze jsme nemohli az do resortu, ale jiz pristupove udoli bylo krajinove docela zajimave, a tezko uverit, ze o kousek dal se ma lyzovat. Nevypadala na to ani jedina pristupova silnice, vhodna spise pro off-road, nez pro normalni auto.

Pri jednom z dalsich volnych dni jsme se vydali navstivit male mestecko Picton, ktere lezi asi 20 kilometru severne od Blenheimu. Je to pristav, odkud jezdi ferry na severni ostrov, a tudiz pomerne rusne misto. Maji tu hezky udelane kotviste malych lodi i prilehle okoli s plazi a nabreznim parkem. Pateri mesta je hlavni ulice High Street, kde je spousta roztomilych kavaren a malych obchudku. Picton lezi na konci uzkeho morskeho zalivu a po okolnich lesich vedou vychazkove trasy s vyhlidkou na zaliv, more i pristav. Rozhodne jedno z velmi prijemnych mist pro nenarocny volny den.

Kanadske kapitoly XXV. (Kanadsky zverinec - spolecnost).

2009-05-19T12:15:00.009+02:00

Kanada patri do spolku nejvyspelejsich statu sveta, takze nasinec predpoklada, ze se zde setka se standardem, na nejz jsme zvykli z domova, ne-li vyssim. Ovsem i zde plati uslovi: "jiny kraj, jiny mrav", a tudiz nekdy o prekvapeni neni nouze. I nas tu nekolik skutecnosti dost prekvapilo a nekdy i zaskocilo, stejne jako nektere kanadske postoje a nazory se znacne lisi od nasich. V dalsich radcich tedy uvadime par nasich postrehu a komentaru ohledne skutecnosti, ktere nam prisly prinejmensim zajimave.

1. Internet. Prestoze je Kanada velkym sousedem sveho velkeho souseda USA, ktere jsou Mekkou pocitacovych siti a internetu, internetove sluzby a predevsim ceny nas dosti prekvapily. Nejen, ze i v tak turisticky frekventovanych oblastech, jako Rockies neni internetova kavarna na kazdem rohu, ale mnohdy to vyzaduje znacne usili vubec nejakou najit. V Banffu je prakticky jen jedna, v Canmore tez jen jedna velice omezena, v Lake Louise jsou k dispozici jen 3 pocitace na postovnim urade. Ani ceny nejsou zanedbatelne pri sazbe 2 dolaru za 15 minut. Ani kdyz jste vybaveni vlastnim laptopem neni vyhrano, protoze vetsina hotelu a ubytovacich zarizeni sice nabizi wi-fi pripojeni (mnohdy nevalne kvality), ale vetsinou vam jej take nauctuje, a to v dosti podobne sazbe. Nezabezpecenych wi-fi siti ci siti zdarma je tu opravdove minimum, nektere hotely to na vas jeste ruzne zkousi.

2. Odpady. Kanadu jsme vzdycky meli zafixovanou jako zemi prirody a cistoty. Proto nas dosti zaskocilo nakladani s odpadem. Nevim jak na vychode, ale v Alberte se odpadovemu hospodarstvi teprve uci. Nejen, ze prakticky veskery komunalni odpad treba z Rockies miri ke Calgary na skladku, o nejake spalovne tu jeste neslyseli, ale bohuzel i recyklace je tu skoro v plenkach. Zacalo to jiz v Lake Louise, kde nam nas zamestnavatel rekl, ze proste nerecykluje. Je mu to sice lito, ale udajne nejsou k dispozici kontejnery na trideny odpad. Pritom konzumni kanadska spolecnost odpadu vyprodukuje skutecne uctyhodny kopec, jehoz velkou cast tvori plechovky a PET lahve od napoju. Po podrobnejsim pruzkumu jsme zjistili, ze preci jen jista moznost trideni existuje i v Lake Louise. Diky snaze nekolika nadsencu tam je totiz alespon pristavovan mobilni trailer, ktery v sobe mega pytle na trideny odpad skryva a dle predem daneho schematu pak strida v prubehu tydne tri lokality po Lake Louise. Alespon doma jsme tedy zacali peclive tridit odpad. V Banffu i Canmore se pak jiz v hotelech vesmes alespon cast odpadu tridila, i kdyz prapodivnym zpusobem, a buhvi kde mu pak je konec. Nas kamarad Kuba, ktery delal po nocich v HI Hostelu nas poucil, ze tam se taky tridi, aby to on pak pri sve sichte vsechno vysypal do jedne popelnice. :-/ Doufam, ze nas hotel to resil jinak. V meste jsou k dispozici kontejnery na trideni, i kdyz ne tak, jak jsme z domova zvykli. Kontejnery na smesny odpad musi byt "protimedvedi", tudiz je jeden velky na celou ulici, a tudiz se tu za odpad plati pausalni sazba. Pro trideni jsou pak urceny specialni kontejnery na jednom jedinem miste v Banffu (a dvou mistech v Canmore), kde je mozno odlozit kartony, smesny papir, konzervy, smesne sklo, mixovane plasty, zvlast kartony od mleka. "Refundables", tedy napojove obaly, za nez v obchode pri koupi platite mensi zalohu (napojove plechovky, PET lahve, tetra pakove krabicky, sklenene napojove lahve) je teoreticky mozno vratit do zarizeni "bottle depot", kde by vam meli vratit prislusne zalohy (v radu deseticentu), to vsak nikdo krome bezdomovcu nedela. Nebo je lze vyhodit do oznacenych k tomu urcenych kontejneru (nekde i kosu), kam se ovsem hazi vsechny dohromady - plechovky, sklo i plasty. Sklo se obcas rozmlati na strepy, a navic to pak vsechno zmixovane musi nekdo opet tridit.

3. Doprava. Verejna doprava, to je tedy orisek. V podstate jde o to, ze tu zadna neni nebo jen minimalni. I tady se zije v aute, a bez nej si nedojdete malem ani pro noviny. Ono kdyz neni verejna doprava, musite jezdit autem, a kdyz furt jezdite autem, proc by byla verejna doprava. V Banffu zavedli nekolik linek autobusove dopravy, ktera vyuziva tzv. hybridni autobusy, ktere maji byt ekologicke, protoze do nafty primichavaji castecne bioslozku. Maji sve autobusy krasne pomalovane divokymi zviratky a i marketingove se snazi je "prodavat", coz se jim celkem dari. Sklidili pochvalu ze vsech stran a dokonce i nejaka ekologicka oceneni. Ale mistni obyvatele autobusem stejne nejezdi, vyuzivan je v sezone zejmena turisty, pripadne imigranty z chudych zemi, kterym zamestnavatel priplaci na mesicni jizdenku. Ale presto je to chvalyhodna snaha mesta poskytnout verejnou dopravu a spolu se zdrazovanim a omezovanim parkovacich mist snizovat dopravni zatizeni auty. V Canmore se pani radni shodli s vypracovanou studii, ze lide by autobusem stejne moc nejezdili a doprava by si na sebe nevydelala. Jenze kde si na sebe verejna doprava vydela. Takze Canmore dal trpi ucpanymi silnicemi pri dopravni spicce, dal tam cmoudi spousta zbytecnych vyfuku a dal kazda rodina provozuje nekolik velkoobjemovych aut i na cestu pro noviny. V Calgary pak je verejna doprava na celkem standardni urovni, funguje tady metro, tramvajova linka i sit autobusu. Mezimestskou dopravu pak zajistuji autobusy, a to zejmena spolecnost Greyhound, coz je ovsem nestesti. Nekolik dalkovych linek spojuje vetsi mesta, mala mestecka a vesnice maji vetsinou smulu. My jsme vyuzivali linku z Calgary do Vancouveru, ktera projizdi po transkanadske dalnici pres Rockies a stavi v Canmore, Banffu i Lake Louise. Autobus jede asi petkrat denne a treba za 20 kilometru z Canmore do Banffu zaplatite asi 12 dolaru, coz je docela dost. Listky na bus se maji kupovat predem v dopravni kancelari, ktera ovsem v Canmore zadna neni, v Banffu ma otevreno jen do sesti a v Lake Louise do peti. Kdyz tedy prijdete na zastavku a chcete jet nejblizsim busem, a kancelar neni nebo je zavrena, jedinou sanci je koupit listek u ridice, coz ovsem ne vzdy klapne. Zalezi na ridici a na okolnostech. Zazili jsme v Banffu i situaci, kdy prisla holka vecer na posledni autobus okolo devate, kancelar davno zavrena a ridic rekl, ze listky neprodava a tudiz ji ani nevezme. To, ze ona ma jit druhy den do prace v nasledujicim mestecku ho vubec nezajimalo. Ani co se tyce ostatni kvality poskytovanych sluzeb, tak zadny zazrak. Nekteri cestujici jedou dlouhou trasu, takze obsadi klidne ctyri sedadla, a nemaji nejmensi snahu je uvolnit, kdyz pristoupite. A vetsinu ridicu to prilis nezajima, takze po nastoupeni se snazite usilovne ulovit misto, prestoze autobus je zaplnen sotva z tretiny. Jizdni rady jsou sice pevne dane, ale nejak se moc nedari je dodrzovat. V letnim obdobi jsme pri ceste z Banffu do dalsi zastavky v Lake Louise cekaly na autobus se zpozdenim dve a pul hodiny, a rozhodne to nebyla vyjimka. Jindy jsme zase v Calgary pohodlne nastoupili pred osmou hodinou do autobusu, co ma jet v sest. U linky s tisicikilometrovou trasou bych zpozdeni ziskane cestou pochopil, ale obvykle zpozdeni jiz v Calgary, kde autobus zacina, nas ponekud zaskocilo.

4. Vlakova osobni doprava tu neexistuje, prestoze zeleznicni trat prochazi vsemi mesty v Bow Valley a prestoze prave zeleznice zahajila rozvoj cele oblasti. Na zacatku 20. stoleti byl vlak prakticky jedinou dopravou, po vybudovani dalnice ale upadal a dnes funguje jen pro frekventovanou nakladni dopravu. Vyjimkou je pouze turisticky vyletni vlak Rocky Mountaineer, ktery poskytuje turistum dovolenkove cesty pres celou zapadni Kanadu za nekrestanske ceny. Jedinou alternativou k mizernemu autobusu (kdyz nemate auto) tak zustava vyrazit na dalnici na stopa. Coz neni stoprocentne spolehlive (autobus ale taky ne), neni prilis pohodlne, ale jinak celkem funguje.

5. Lyzarska strediska. Do Rockies se samozrejme jezdi taky lyzovat. Nachazi se zde nekolik lyzarskych resortu, ktere patri k tomu nejlepsimu v Kanade. Vyzkouseli jsme dva, lyzovani je tu samozrejme vyborne, ale pod vlivem reklamy jsme preci jen cekali trosku vic. Nutno priznat, ze marketing tu maji zvladnuty vyborne, i kdyz na nas vkus uz je to obcas za hranici marketingu. Rozsahem a sluzbami se zdejsi strediska prilis nelisi od tech evropskych. Prekvapive ale napriklad lanovky nejsou obnovovany prilis casto a zjevne jsou casto starsiho data. Obvykle se take pouzivaji takove ty uplne obycejne, tvrdy posez. Lanovku se strizkou nad sedacky (bublina) jsme v Rockies nepotkali nikde, prestoze v Evrope jsou ve vetsine stredisek. Stejne tak pomerne beznou zalezitost, jakou je vecerni lyzovani tu clovek hleda jen tezko. K dispozici je pouze v neprilis atraktivnim stredisku Norquay u Banffu, a to jeste jen v patek vecer. Stejne tak s umelym zasnezovanim to tu neni uplne samozrejme. Udoli Bow Valley je na snehove srazky pomerne chude, takze napriklad Lake Louise ma vetsinu sjezdovek snehovymi dely pokrytu. Ovsem napriklad zdejsi jednicka Sunshine se ve svych reklamach chlubi 100% prirodnim snehem (pravda, diky zapadnejsi poloze ma srazek trochu vic), po vlastni zkusenosti jsme ovsem reklamni jazyk vyhodnotili spise jako absenci zasnezovani. Coz je v dobe globalniho oteplovani u cca tretiho nejvetsiho kanadskeho strediska ponekud na povazenou.

6. Bydleni. Zajimave bylo take poznavat, jak a v cem lide bydli. Ceny nemovitosti tu vysplhaly do zavratnych vysek a bydleni je, jak i leckde jinde na svete, problem cislo jedna. Zejmena nas ale zaujala jedna forma, jak si "postavit" vlastni obydli. Vlastnite pomezek na ktery si domecek objednate primo od vyrobce. Udelate pouze betonovou zakladovou desku, a hotovy domek vam priveze na navesu kamion. Pochopitelne to neni zadny hrad, ale i tak se jedna o solidni monstrum a predjizdet takovyto nadmerny naklad na dalnici neni nijak prijemne. No a kdyz vam jeden nestaci, objednate si dva a na pozemku je priplacnete k sobe, maximalne pristavite drevenou verandu. Vlastne je to podobne, jako se stavebnimi bunkami nebo maringotkami u nas. Jen nas zarazilo, jak moc lidi takto bydli a o jak bezny zpusob staveni se tady jedna. Jinak se tu ale stavi i normalne vypadajici rodinne domky. O cihle nebo tvarnici tu ale nikdo neslysel. Stavi se zasadne ze dreva, resp. drevotrisky. A na povrchu se pak treba udela jakasi imitace kamene. Na tenkou slupku malty se nalepi stipane kameny budici zdani bytelne podezdivky. Jen kdyz se do nich kopne, tak drevene duni, a v zime je obcas mraz odlupuje. Krome drevotrisky tu pak samozrejme kraluje sadrokarton. Takze sceny z akcnich filmu, kdy muzete strilet skrz zed nejsou nijak pribarvene.

7. Autorezerva. Zajimava zjisteni nas cekala po koupi auta. Nejen, ze tu neexistuje nic na zpusob nasi technicke kontroly, coz vysvetluje ty spousty vraku beztrestne jezdicich po silnicich. Ale nikdo si tu nelame hlavu ani s zadnym povinnym vybavenim. Takze lekarnicky, zarovky, trojuhelniky apod. se v autech tak moc nevyskutuji. Vrcholem ale je rezervni kolo, kterym auta vybavuje vyrobce. Pote, co jsme znicili jednu nasi pneumatiku a byli nuceni pouzit rezervu, nastalo prekvapeni. Rezervni kolo je totiz uplne jine, melo polovicni sirku behounu a asi dvoutretinovy prumer. Vypadalo to, jako kdyz na nasi dodavku montujeme kolo ze skutru. Zato ale hustici tlak je vice nez dvojnasobny. Sice je urceno pouze na nouzove dojeti, to ale muze byt i stovky kilometru. Duveru tedy nase rezerva rozhodne nebudila, a tak jsme se snazili honem rychle sehnat nove plnohodnotne kolo. Zduraznuji, ze neslo o nejaky slendrian bazaru, ale o originalni a standardni rezervu od vyrobce.

8. Nej neni vzdycky nej. Kanada je zemi superlativu. V reklamnich letacich vsech hotelu se dozvite, ze kazdy ten hotel je "the best" nebo alespon "one of the best". Inu superlativ absolutni tu funguje jaksi jinak a masove. Stejne jsme se napriklad neshodli s nasim tistenym pruvodcem, ze "Vancouver je nejkrasnejsim mestem na svete". Sice jsme jeste nevideli vsechna mesta na svete, ale Vancouver nas zas az tak neuchvatil, o zdejsich zebracich a fetacich ani nemluve. Inu pokora a skromnost neni nejsilnejsi strankou zdejsich obchodniku.

9. Suroviny. O penize jde vzdy az na prvnim miste, takze kde se da tezit, tam se tezi. Turista kochajici se krasou narodniho parku tak muze byt nemile zaskocen promennou krajiny, kdy par set metru od hranice parku jiz narazi na tezebni soupravy dolujici cerne zlato nebo zemni plyn. Stejne tak cedule uprostred panenskych lesu, upozornujici na moznosti uniku kyseliny sirove, pusobi asi jako studena sprcha. Na romanticke pohlednice pro turisty se ovsem vetsinou nedostane.

10. Vraky. Zeme aut je i zemi vraku. Auta jsou levna, opravy drahe. Takze pri vetsim poskozeni se spis kupuje nove ci ojete auto, nez provadi oprava. S odstavenym autem si tu ale hlavu nikdo moc nelame. Okolo farem se tak nalezaji odstaveni motorovi kostlivci zobrazujici autopark majitelu za poslednich padesat let. I na okrajich mest jsou zadni ulicky vilovych ctvrti plne odstavenych rodinnych vozitek, ktera uz doslouzila a neni, kdo by je zlikvidoval. Na venkove se to pak mnohdy resi tak, ze se vrak odtahne kamsi doprostred lesa a tam se proste pohodi.

11. Bankovni sluzby. Amerika je zemi bank, Kanada ovsem venkovem. Nase banka ATB vubec neakceptuje karty VISA. Klientum vydava karty Mastercard a ani na zahranicni VISU si tu penize nevyberete. Byli jsme odkazani na banku CIBC, ktera VISU akceptuje. Bohuzel na prepazce vydaji penize na VISU pouze kanadanum nebo obcanum USA. Pokud jste bohac ze zamori, mate smulu, penize vam urednik nevyda. Nastesti bankomaty teto banky maji vic rozumu, VISU berou a nedelaji narodnostni rozdily. Bohuzel vsak maji limit na vyber, takze pri vyberu vetsi castky (v nasem pripade 2000 CAD) nezbyva, nez udelat nekolik dilcich vyberu (do 500 CAD) provazenych odpovidajicimi poplatky za vyber, a potom s obrovitou hromadou dvacetidolarovek (nejvetsi bankovky v masine) vyrazit na prepazku za vymenou na vetsi bankovky. Pote, co nam dvacky urednice smenila na stovky, poslali jsme ji, at si bankomat po nasem vyberu rovnou doplni. :-)

12. Ceny benzinu. Ceny pohonnych hmot jsou v cele Americe vysmechem zbytku sveta. Bezna cena je okolo 0,85 CAD na litr (tedy asi okolo 13 korun). Kdyz v lete vylezla cena vlivem krizi a pod. na 1,20 CAD na litr, vypadalo to na konec sveta a kazdy brecel, jak je draho. Pritom bezny obsah motoru u semi-trucku vetsiny rodin je okolo 5 litru, a tyhle traktory lide pouzivaji pro cestu do prace nebo na nakup do samosky.

13. Kouzlo penez. Kanadani jsou z naseho pohledu "pekne na prachy". I pres slusny zivotni standard nedaji ani cent na vic a stale koukaji, kde by se dala urvat sleva. Hotely inzeruji "Excellent wages" pro nove zamestnance, a pritom nabizeji ubohych 9 dolaru na hodinu (provincni zakonne minimum je asi 8 CAD). V supermarketu vam zbozi cpou do igelitek asi tak 2-3 polozky na jednu tasku, a kdyz jsme rekli, ze zadny plastovy tasky nechceme, dostalo se nam odpovedi: "Jen si je vemte, je to zadarmo." To by jeden splakal. Mobilni telefony jsou hodne uzivane, ale obvykle blokovane na operatora. Kdyz tu nekdo meni operatora, obvykle si musi koupit novy telefon. Mimo to vam tady uctuji i za prijate hovory vasi minutovou sazbu. Takze kdyz vam zvoni telefon a je to omyl, poznate to i na vasem kreditu.

14. Ridici. V Kanade se vydava ridicak od sestnacti let, coz je na silnicich dosti videt. Ohleduplnost neni mistnakum zrovna vlastni. Vetsina aut jsou automaty o velikem obsahu motoru, coz v kombinaci s pubertakem za volantem je obcas docela dzungle. Navic automat svadi k tomu delat spoustu jinych veci, nez ridit. Takze je naprosto bezne (i kdyz nezakonne) telefonovani za jizdy, jidlo a piti za jizdy, vsemozne prehravace za jizdy,... Vzhledem k faktu, ze automat kdyz se nevenujete rizeni, sam jede (na rozdil od manualu, ktery nejede), o bouracky kvuli nepozornosti neni nouze. Traduje se, jak jsou tu vysoke pokuty za prestupky. No, rychlost prekracuje kde kdo. Nejbeznejsi vyse pokuty je 150 CAD, coz po prepoctu neni o moc vic nez u nas doma. Ridicak vam tu prakticky nikdy neseberou, nebo jen velmi na kratko. Zazili jsme pripad, kdy za prejeti ditete (usmrceni) v dusledku nezodpovedneho rizeni dostala ridicka pouze asi tisicovkovou pokutu a zakaz rizeni na tri mesice! U nas by sla nejspis na tri roky do basy. Vrcholem pak je, kdyz tu navic ruzne pravni firmy nabizeji, ze vam za odpovidajici poplatek nechaji vymazat trestni rejstrik! Za tisicovku tak grazl muze byt cisty jak lilie.

Inu, jiny kraj, jiny mrav. Spolecnost zvlastni, ale krajina kouzelna.

Kanadske kapitoly XXIV. (Zimni sporty v Rockies.)

2009-04-12T05:38:00.016+02:00

Rockies jsou bezvadnym mistem pro zimni sporty vseho druhu. A take byly kolebkou kanadskych zimnich sportu v jejich pocatcich. Da se toho tu v zime delat opravdu mnoho, a pri nasem zdejsim pobytu jsme se snazili take neco z toho si uzit. Jako prvni se samozrejme nabizi moznosti sjezdoveho lyzovani. Koneckoncu behem Olympiady v Calgary byla nektera sportoviste v oblasti Rockies dejistem alpskych i severskych disciplin. Podel Transkanadske dalnice se nachazi hned nekolik lyzarskych arealu, ovsem vzhledem k cenam spojenym s timto sportem, kdy denni permanentka stoji okolo 80 dolaru a je treba pripocitat cenu za pujcovnu vybaveni, pripadne dopravu, jsme z jejich nabidky skutecne jen lehce ochutnavali. Nastesti se naskytla moznost vyuzit takzvanych FAM zajezdu poradanych centralni Banffskou kancelari Ski Hub. FAM je tedy familiarizacni zajezd pro residenty a dlouhodobejsi obyvatele udoli Bow Valley, kdy za symbolickou cenu 20 dolaru na osobu mohou jeden den poznavat moznosti vytipovaneho lyzarskeho resortu, a to vcetne zapujceni vybaveni a dopravy z Banffu. Ucelem je, aby tito "mistnaci" meli dostatek informaci o lyzarskych arealech v okoli a mohli je pomahat aktivne podporovat a doporucovat u turistu a navstevniku. Pochopitelne se tyto FAM zajezdy odehravaji mimo hlavni sezonu, tedy v prubehu ledna, a kazde ze tri zucastnenych stredisek je mozno navstivit pouze jednou. Nutno je samozrejme nejak dolozit, ze zijete ci pracujete v oblasti Bow Valley.

Timto zpusobem jsme tedy za prijatelnou cenu navstivili strediska dve. Prvnim bylo nase stare zname Lake Louise, ktere je udajne druhym nejvetsim kanadskym lyzarskym arealem. Tim prvnim je spojeny dvojareal Whistler/Blackcomb v Britske Columbii, kde se budou odehravat Olympijske hry 2010. Lake Louise nabizi mnozstvi lyzarskych trati vsi obtiznosti, vcetne sjezdovek, kde se jezdi muzske i zenske obri slalomy a sjezdy Svetoveho poharu. Take letos se zde jel jeden z prvnich podniku svetaku, a alespon na jednom jeho dni jsme nechybeli ani my. Jinak sjezdovky arealu se rozkladaji zejmena na trech stranach vyrazneho kopce a na nekterych svazich kopcu navazujicich. Z nejvyssiho bodu az na dno udoli mohou mit sjezdy az nekolik kilometru, takze si clovek docela uzije. Ve vyssich polohach nad hranici lesa jsou svahy dostatecne siroke, ale snih tu byva mnohdy zledovately a byva odfoukavan vetrem. Nize v pasmu lesa je kvalita snehu lepsi, ale sjezdovky jsou vyrazne uzsi, jako jsme zvykli i od nas z domova. Protoze Lake Louise neni na snih dvakrat bohate, pri zdejsich mrazivych teplotach se to zde pochopitelne dohani umelym zasnezovanim. Svahy jsou odspodu az nahoru obsluhovany vykonnymi kabinkovymi lanovkami a kratsi casti pak ruznymi sedackami. Klasicke vleky se tu s vyjimkou nekterych vyukovych svahu prakticky nevyskytuji, stejne jako tu clovek jen vyjimecne zazije frontu. Nektere sedackove lanovky jsou ale prekvapive ponekud starsiho data, s vetsinou tvrdym posezenim. O plastikovych "bublinach" proti neprizni pocasi, ktere zname z alpskych stredisek, se Kanade jeste ani nesnilo. Zkaratka, kdyz je mizerne pocasi, je lepsi zustat nekde v teple. Pravdou je, ze pri zdejsim klimatu jsou i teplotni rozdily udoli/vrcholek nebo zamraceno/slunecno opravdu vyrazne. Pri nasi navsteve Lake Louise resortu jsme meli dosti zamraceno s obcasnym lehkym snezenim a lehkym vetrem. Pri teplotach okolo -10 jsme se tak s kamarady dost casto vzajemne upozornovali na omrzajici nosy a podobne. Presto jsme si lyzovani uzili, a to navzdory neprilis bohate snehove nadilce, kdy vetsina dvoj-diamondovych cernych sjezdovek byla prakticky nesjizdna pro spousty koukajiciho kameni a vyfoukaneho ledu. Ale i na modrych, cervenych a jedno-diamondovych cernych jsme si dostatecne uzili.

Druhym strediskem, kam jsme absolvovali FAM zajezd bylo velice popularni Sunshine Village. Nachazi se v odlehlem udoli kousek po dalnici od Banffu a prileha k tak zvanemu Great Divide, tedy hlavnimu horskemu hrebeni tvoricimu i hranici s Britskou Columbii. Diky sve poloze ma vice snehu, nez vychodneji polozena strediska, ktera lezi trosku ve srazkovem stinu. Sunshine je tady asi nejvice prodavanym a inzerovanym strediskem. Chlubi se tez vyhradne prirozenym snehem, coz jsme ovsem my prozaicky prehodnotili spise na absenci zasnezovani. Proste zalezi na uhlu pohledu a schopnostech marketingovych pracovniku. Resort se rozklada na trech kopcich a prilehle zvlnene nahorni plosine zvane Sunshine Meadows. Pateri je vysokokapacitni pristupova kabinka na niz navazuje spousta ruznych sedacek. Opet nekdy postarsich a zadna nema "bublinu". Sunshine se chlubi vice nez stovkou sjezdovek, ovsem nad zdejsi matematikou jsme malicko kroutili hlavou, protoze cislo obcas dostane i odjezdova cesta, ktere se alespon u nas sjezdovka rozhodne nerika. Stejne tak jediny sjezd z vrcholku kopce k zacatku mnohe sedacky obcas v prubehu dvakrat zmeni ciselne oznaceni, anebo siroky prazdny svah ma v ruznych pruzich napichano nekolik ceduli oznacujicich ruzna cisla sjezdu. Usoudili jsme, ze stejnym zpusobem cislovani by i nektera nase domaci mensi strediska znacne "vyrostla" co do poctu sjezdovek. Ponekud specialnejsi nabidkou pak v Sunshine jsou znacene volne sjezdy v oblasti Delirium Dive, coz jsou vlastne strme strze mezi skalami z centralniho hrebene. Ty jsou ovsem sjizdne jen pro skutecne experty a jen par dni v sezone. Sunshine jsme ve srovnani s Lake Louise vyhodnotili vice jako stredisko na zabavu nebo pro rodinne lyzovani s detmi, vzhledem ke spouste pekne placatych sjezdu, nez jako oblast pro sportovni lyzare. Nam tedy vice vyhovovalo Lake Louise.

Tretim arealem v udoli Bow Valley pak je Mount Norquay primo u Banffu. Jedna se o mensi resort s nizsi nadmorskou vyskou a je vhodny spise pro rodinne lyzovani a zabavu, nez pro ukajeni silnych sportovnich choutek. Sjezdovky jsou kratsi, takze resort stavi vice na svem pestrem snowparku a na spouste spolecensko-sportovnich akci, ktere se tu poradaji. V rozumne vzdalenosti dojezdu autem jsou pak jeste nektera dalsi mensi strediska, jako napriklad resort Nakiska v oblasti Kananaskis, ktery se dosti podoba Norquay, pripadne dale na severu na hranici s BC je Kicking Horse Resort, jenz je zajimavy spise svymi dobrymi snehovymi podminkami a klidnou odlehlosti. Nekolik dalsich pomerne slavnych arealu je pak na zapadni strane Rockies v Britske Columbii (jako Fernie, Sun Peaks, Silverstar,...), vetsinou se jiz od nas ale jedna o mnohahodinovou jizdu autem.

Krom sjezdoveho lyzovani se je mozne ale vyradit i na bezkach. Pro sportovne zalozene jedince se nam primo v Canmore nabizi Canmore Nordic Centre, ktere vzniklo prave kvuli Olympiade v Calgary. Velmi zdrave prosperujici areal je stale dejistem zavodu Svetoveho poharu v behu na lyzich, stejne jako soutezi v biatlonu a podobne. Spousta ruznych okruhu a propojenych trati je perfektne upravovana, nabizi se nekolik ruznych kolecek mezi 10 az 15 kilometry s moznosti kombinaci a ruznych obtiznosti. Hlavni trate maji strojove upravene dve stopy v kazdem smeru a stredovy pas pro brusleni. Vedlejsi mensi trate pak mivaji po jedne stope a pas pro brusleni. Samozrejmosti je vyborne znaceni s planky na vetsine krizovatek a odbocek a barevne i slovni oznaceni tras. Najde se tu treba Banff Avenue, Bow River Trail, Rundle Trail, narocny olympic Trail, biatlonovy Lillehamer Trail a dalsi. Vychozim bodem je lyzarsky stadion se vsim potrebnym zazemim pro zavody i pro verejnost. Stoji tu moderni drevena Day Lodge, v niz je kavarna, prevlekarny se sprchami, uzamykatelne skrinky na minci, informacni pult, obrazovky s aktualnim pocasim, stavem trati. Opodal je budova pujcovny a sportovni prodejny vseho potrebneho. Nechybi ani mazaci mistnost a obcas se poradaji workshopy k mazani lyzi. V pujcovne je na tabuli vzdy uveden doporuceny typ vosku pro dane podminky pro klasicke lyzovani. Samozrejmosti je dostatecne asfaltove parkoviste, nad nimz vlaji vlajky vsech moznych statu, a je tu i mensi bezecky okruh s nocnim osvetlenim. Pro vyuzivani vseho toho perfektniho zazemi a arealu je treba si koupit skipas, ktery je k prodeji v Day Lodzi za sedm a pul dolaru na den, za polovinu na vecerni lyzovani. Prestoze jeho noseni v arealu a na trasach nikdo nekontroluje, pri teto prijatelne cene nema nikdo potrebu se placeni vyhybat. Pro trvalejsi navstevniky nebo mistni jsou pak k dispozici i ruzne formy cenove vyhodnejsich celosezonnich skipasu nebo voucheru. Nordic centrum jsme navstivili asi dvakrat a pokazde jsme si lyzovani uzasne uzili. Nekolik dalsich podobnych sportovnich arealu pro bezecke lyzovani lze nalezt zejmena v oblasti Kananaskis, mozna se slabsi infrastrukturou, ale zase novymi prirodnimi vyhledy. Priznivci spise rekreacniho bezkovani si pak prijdou na sve rovnez v Kananaskis, kde je spousta tras upravovanych skutrem i slapanych. Stejne tak se mohou dobre realizovat napriklad v Lake Louise, kde byva upraven bezecky okruh na zamrzlem jezere, pripadne na lesni silnici Great Divide, ktera vede od Lake Louise k hranici s BC, nebo treba na Moraine Lake Road, prijezdove 17 kilometrove silnici ke stejnojmennemu jezeru, ktera vsak v zime slouzi pouze jako bezkarska trasa s upravenou stopou.

My jsme si pak prirodnejsiho putovani na lyzich uzili pri vyletu od lyzarskeho resortu Lake Louise do udoli Skoki, coz je oblibena tura pro skitouring. Vetsinou se prespava v historicke Skoki Lodge, my jsme ale trasu absolvovali tam i zpet na jeden zatah.

Uzasny skitouring jsme take zazili pri ture ze Sunshine do Assiniboine Provincial Parku, pri nasem neuspesnem pokusu dojit k Mount Assiniboinu.

Mezi dalsi zimni aktivity pak neodmyslitelne v Rockies patri lezeni v ledu, pro ktere je tato oblast rajem. V okoli se nachazeji stovky uzasnych zmrzlych vodopadu vsi obtiznosti a nektere z nich se staly i nasim cilem. Vylezli jsme si tak ledy na Cascade Mountain, Professor Falls na Mount Rundle, zablbli na Canmore Junkyard, ledech v Grotto Canyonu, Johnston Canyonu, udoli Haffner Creeku i na ledopadu v Lake Louise. Pro movitejsi zajemce pak zdejsi agentury nabizi atrakce jako vyjizdky na sneznych skutrech, heliskiing nebo vylety se psim sprezenim. A samozrejmosti je i brusleni na zamrzlych okolnich jezerech nebo vylety na sneznicich.

Kanadske kapitoly XXIII. (Kanadsky zverinec - fauna).

2009-04-05T05:35:00.004+02:00

Napsala Evka.

Kanada je v mysli vetsiny z nas zapsana zejmena jako kralovstvi divociny a prirodniho bohatstvi. A turisty sem pritahuje mimo jine i moznost setkani s divokymi zviraty. Tady je nekolik nasich postrehu ze setkani s nimi.

Zemni veverky (Ground Squirel) - nejvice jsme jich videli v Lake Louise. Panackuji na zadnich nohach pred svymi norami a pacicky maji slozene na brisku. A jsou hrozne zvedave. Nejvice jsou tu hnede Columbia Ground Squirels, ale da se tez potkat prouzkovana Golden Mantled Ground Squirel. S tou se snadno plete ...

Chipmunk - neposeda ve vezenskem prouzkovanem oblecku somrujici mezi kameny neco zbytku od turistu. Na rozdil od podobne Golden Mantled zemni veverky ma prouzek i pres oko.

Obycejne veverky - jsou hlavne slyset (Co je to za divneho ptaka? To rve veverka.) Nechce se nam verit, ze veverky v Evrope vydavaji stejne straslive zvuky. Je to jako rehtacka s pridanym skripenim, a veverka vypadala, ze nas chce prinejmensim roztrhat. (mezi sebou ji rikame Savlozuba Veverka :-)))

Kojot (Coyote) - casto honil zemni veverky v Lake Louise za benzinkou. V Canmore zas honi kraliky, kteri kdysi nekomu utekli a zdivoceli. Je jich tu spousta.

Vlk (Wolf) - prvni z vetsich savcu, ktereho jsme videli nedaleko Lake Louise. Zacatkem kvetna na nas koukal skryty na okraji lesa. Asi se divil, ze vsichni ostatni tu jezdi autem a my sli pesky. Dalsi tri cerne jedince jsme prohnali autem po Dempster Highway na Yukonu. Tady v oblasti Bow valley jsou asi dve stale smecky. Bohuzel v posledni dobe bylo nekolik vlku srazeno auty na dalnici.

Bila horska koza (Mountain Goat) - vidi se zridka, jen ve vyssich odlehlejsich polohach, my ji pozorovali v kopcich nad Lake Louise i s malym kuzlatkem.

Ovce tlustoroha - muflon (Bighorn Sheep) - vyskytuji se casto kolem silnic, kde je k sobe lakaji turisti. Obcas take olizuji soli z povrchu silnice. Vetsinou se jedna o mensi stado a jsou dost tupe a flegmaticke.

Jelenec (Mule Deer, White Tailed Deer) - oprskly usatec, ozira kere ve meste nebo i kytky v kvetinacich. Mistri ve skocich (i pres plot). Jinak vyznamne zradlo pro selmy (vlk, puma,...)

Jelen Wapiti (Elk) - vsude v Rockies velka stada. Ohromna zvirata, hlavne pres zimu se stahuji blizko k mestu, v Banffu a Canmore jsou mnohdy az v ulicich, kde jsou bezpecnejsi pred predatory. Je treba se pred nimi mit na pozoru, obcas mohou byt agresivni (samice s mladaty na jare, samci v riji na podzim).

Los (Moose) - meli jsme na nej stesti jen parkrat. V Bow Valley jich ubylo, vetsinou jsme je videli jiz bez parohu, kdy vypada fakt divne. Ale i s nimi je to velike a jaksi osklive zvire. Rad se racha ve vode, kde zere vodni travu a udajne se umi potopit az do ctyr metru!!!

Bizon (Bison nebo Buffalo) - zkratka impozantni krava budici respekt. Stale se vede diskuze, jestli se maji znovu vratit na uzemi Banffskeho Parku, kde byli z duvodu (ne)bezpecnosti a jakesi infekce v devadesatych letech ve volne prirode vybiti. Mensi stada stale volne ziji na severu Britske Kolumbie.

Sob (Caribou) - jsou tu hlavne dva druhy, ktere se mirne mixuji. V Rockies se jiz dost vzacne objevi Woodland Caribou, ktere jsme dost potkavali i u silnic v Britske Kolumbii. Na Yukonu nas pak fascinovala migrujici stada Baren Land Caribou.

Liska (Fox) - cestou na sever jsme videli vsechny tri barevne formy, ktere se tu vyskytuji. Cernou s bilymi pesiky, "cross"= cernou s rezavymi fleky a klasickou cervenou.

Bobr (Beaver) - videli jsme jedineho, plaval si za svitani v prehrade v Kananaskis. Na mnoha mistech jsme ale behem cesty videli stopy jeho cinnosti, spousty okousanych stromu a tez neco staveb. Do okoli Banffu se v posledni dobe zacina vice vracet.

Rys (Lynx) - kdyz jsme jeli k veceru z lyzi po Bow Valley Parkway, prosel se nam pres cestu a odkracel do lesa.

Cerny Medved (Black Bear) - zacatkem leta jsme ho videli si to masirovat po kolejich podel silnice. Pak se rozvalil vedle koleji, ale jak uvidel, ze ho okukujem, stydlive odesel do lesa. Hlavne v okoli Lake Louise s oblibou nekteri chodi zrat na koleje zrni poztracene z zeleznicnich vagonu. Strazci Parks canada je chodi plasit, aby je to odnaucili, ale jde to tezko. Specialni masina kvuli tomu obcas koleje luxuje, aby pak medvedy nesrazel vlak.

Medved hnedy (Grizzly Bear) - u Lake Louise jsme v lete videli samici s odrostlymi medvidaty, jak se pase na louce. Na Yukonu jsme pak pozorovali obrovske samce, jak pochodovali za stadem sobu.

V ZOO se zvirata zaviraji do ohrad, aby se na ne lidi mohli jen bezpecne divat. V Lake Louise (i jinde) je kemp obehnany ohradou (s el. proudem), aby se na lidi mohl medved jen bezpecne divat. :-))

Orel belohlavy (Bald Eagle) - v BC se sletaji k rekam hlavne pri tahu lososu. Jeden nam taky krasne blizko krouzil za zady (vyuzival termiku), kdyz jsme lezli ledopad na Cascade Mountain.

Orel morsky (Osprey) - hnizdi na moste nedaleko Castle Junction, na jare jsme tam pozorovali mladata.

Belokur (Ptarmigan) - kde jinde nez v Arktide. Takovy maly, bily, blby a dobre maskovany ptak (kure). Vetsinou jsou v solidnim hejnu.

Tetrivek (Grouse) - obcas jsme jej potkali nekde v lese, necha nas prijit uplne blizko. Je jich vice druhu.

Pak je tu spousta dalsich ptaku podobnych sojce, nejcastejsi je treba Clark's Nutcracker nebo Greyjay. Jsou pekne drzi a kradou a somrujou. Hezka byla modra sojka s chocholkou u Whistleru. Z kraje zimy nas pak prekvapilo hejno brkoslavu. A jednou cestou z prace na nas koukala kousek u cesty rozespala sovicka.

Bohuzel jsme zatim nevideli (ale moc radi bychom videli): rosomaka (Wolverine) - obavaneho zabijaka veskere zvere, a samozrejme pumu (Cougar). Ta nam lovi skoro za barakem, na severnim okraji Canmore. Ne nadarmo se to tu jmenuje Cougar Creek (Pumi potok). Tahle kocicka skoli dokonce i obrovskeho jelena Wapiti nebo silneho mufloniho berana. Oblibenou lahudkou jsou pak pro ni pejskove venceni bez voditka, takze volne pobihani psu se u Cougar Creek nedoporucuje.

Diva zver v okoli zije vsude a aby tu s ni mohl zit bez konfliktu clovek, musi se podle toho chovat. Samozrejmosti je prisne nakladani s odpadky, pouzivaji se pouze specialni protimedvedi kontejnery/popelnice, nechat si pytel s odpadky treba i jen na chvili na zaprazi, je nepripustne. Stejne tak si nemuzete dovolit na zahradce vysadit ovocne stromy nebo treba kere rybizu, protoze by vam urodu mohl prijit sklidit medved. Lakani jeleni zvere na zahradku k solnemu lizu, na zbytky zeleniny nebo zrni pro ptaky se taky moc nevyplaci, protoze za zveri vam prijde k zahradce i puma. A strazci Parks Canada budou pri pokutovani taky dost nesmlouvavi.

Kanadske kapitoly XXII. (Nove "doma" - Canmore.)

2009-01-03T03:22:00.006+01:00

Napsala Evka.

Kdyz jsme docestovali, a teploty, stejne jako nas bankovni ucet, zacaly klesat do zapornych hodnot, zacali jsme i my trochu klesat na mysli, jestli se nam podari sehnat praci. Mistni lide nas sice uklidnovali, ze zimni sezona se letos rozjizdi pomalu, ze vsichni cekaji na snih, ...... snih ovsem neprichazel, zato mrazy ano. A nam tuhnul usmev na tvari, nejen obrazne. Zvlaste po nocich travenych v aute s namrazou na okne - zevnitr. Koupili jsme si teplomer, abychom si na nem poranu v aute precetli kolem -1o°C. Pres den jsme se sice zahrali v Banffu na lezecke stene, nicmene teploty nas motivovaly k usilovnemu hledani podnajmu, kdyz uz to s praci vypadalo tak mizerne. Po asi tydnu jsme se mohli uchylit do tepla domova v suterenu rodineho domecku v Canmore (coz je asi 20 km od Banffu). Nasi domaci, obyvajici horni dve patra, jsou mili manzele s triletou dcerkou a dvanactiletym pejskem. Z kresla obyvaku mame nadherny vyhled na okolni kopce (Three Sisters, Mt. Lawrence Grassi, Ha Ling Peak,..). Takze konecne jsme zacali bydlet a s hledanim prace se koncentrovali na Canmore.

Canmore je male mestecko, cca 8 tisic obyvatel, lezici tesne pred hranici Narodniho Parku Banff. To je hlavnim duvodem, ze se tu vice stavi, protoze na rozdil od Banffu v Narodnim parku, zde nejsou na vystavbu tak prisna omezeni. A tak se Canmore rozrusta v sirokem udoli reky Bow. Typicke jsou pro blizke okoli nove honosne "mestske casti" nebo "satelitni vesnicky" nabizejici romanticke luxusni bydleni v srdci prirody. Reklamy na apartmany nebo domy lze najit ve vsech novinach. Samozrejme tez za luxusni ceny. I kdyz jsou postaveny, jako vse tady, z neluxusni drevotrisky. Jinak je ale beznym bydlenim stalych obyvatel Canmore napriklad i jednopatrovy dreveny domecek velikosti navesu za kamion. Tak se totiz v Kanade take mnohdy stavi - objednate a hotovy domek vam priveze nakladak.

Canmore zije pomerne normalnim zivotem. Nakoupite a zaridite zde to, co byste zaridili v jakemkoli jinem malem meste. Rozdil je v tom, ze Canmore se prevazne v lete plni turisty touzicimi po klidu v prirode. Ale ani zimni sezona neni mrtva. Diky mistnimu bezkarskemu arealu, vyjizdkam s psim sprezenim, turam na sneznicich, blizkosti lyzarskych arealu a hlavne, diky priznivejsim cenam oproti Banffu. Pri hledani prace a roznaseni zivotopisu jsme poznali, kolik hotelu a lodzi tohle male mesto ma.

3.12. jsme zacali pracovat pro velkou firmu Bellstar, ktera provozuje v Canmore pet apartmanovych domu. U nas by se reklo ubytovny, protoze v nich neni ani restaurace. Muzete ale prespat v apartma s kuchyni, s radoby luxusne vypadajicim interierem nevalne kvality. Mate vsak k dispozici Hot Tub - venkovni bazen s horkou vodou, do ktereho se muzete nalozit, i kdyz bude treba minus dvacet. Prijde nam to zbytecne plytvani energii, ale tady, jak se zda, to nikomu nevadi. Jako tady ostatne nevadi vic veci, nad nimiz my jen kroutime hlavou. Napriklad chaos, ktery zazivame na nasem pracovisti, se ani neda popsat. Bohuzel nas zivi opet housekeeping. Jsme radi, ze jsme nejakou praci vubec sehnali. Jakozto jiz ostrilene kanadske uklizecky se nestacime divit, jak muze byt profesionalne vypadajici firma spatny zamestnavatel. A protoze vetsina zamestnancu housekeepingu je z Jamajky nebo z Filipin, zazivame na vlastni kuzi, co to znamena "makat jak barevnej". A ze se s lidmi zachazi spis jako se stroji a toci se do plnych otacek. V pripade Bellstar se pridava i to, ze prescasove hodiny jsou zakazany, aby nam nemuseli platit vyssi sazbu. Klidne dostanete vetsi pocet pokoju na uklid, ale skoncit musite ve standardnim case. Zda se nam, ze te jejich matematice nejak nerozumime. Zato zaciname rozumet problemu "vykoristovani". Jak rika Tomas: Odbory na ne! To by se divili! :-) Ale tady si vlastne nikdo nestezuje, protoze vetsina zamestnancu potrebuje od firmy papiry pro Imigracni a take na ni maji vazana viza. Kdyby dostali vypoved, tak poleti rovnou zpatky domu... Proto radeji mlci a snazi se prezit. A my se snazime s nimi. Nastesti jen v praci. Kazdopadne poznavame urcitou stranku kanadske spolecnosti, o ktere bychom jako turiste nemeli ani zdani. A muzeme si uzivat kanadskou zimu po celou dobu.

Kanadske kapitoly XXI. (Dorina cesta ve faktech.)

2008-11-30T02:17:00.011+01:00

Nase velka Dorina cesta trvala zhruba od 29.9. do 18.11., tedy asi 7 tydnu.

Pohybovali jsme se na uzemi 4 kanadskych provincii

(Alberta, Northwest Territories, British Columbia, Yukon),

a to v rozmezi 48°25' sev. sirky a 66°20' sev. sirky .

Drtivou vetsinu noci jsme travili spanim v aute, druhe v poradi byly hostely, kterych jsme navstivili asi sest, vetsinou na jednu maximalne dve noci. Jednou jedinkrat jsme vyuzili moznost turistickeho ubytovani (nase nejdrazsi spani), a to v Arctic Chalets v Inuviku za polarnim kruhem.

Nase auticko (1999 Chevrolet Venture) zvladlo cestu nad ocekavani dobre, vcetne obavanych, ale bezproblemovych startu pri teplotach pod -25 stupnu Celsia. Jedinou komplikaci byly zminovane brzdy a pneumatiky, s nimiz jsme tez absolvovali navstevu servisu.

Podle zaznamu z cesty a uctu za palivo jsme:

najeli ....................... 14.265 kilometru

spotrebovali ............... 1.474 litru benzinu

zaplatili za nej ........... 1.788 kan. dolaru

Take jsme prubezne cestou zkonzumovali nekolik hektolitru caje a nemalo kafi od Tim Horton's (vetsinou capucino Franch Vanilla). Diky zejmena instantni strave jsme vystacili s necelymi 6 bombami plynu na vareni ( po 223 gramech).

Vzhledem k tomu, ze jsme cestovali po skonceni turisticke sezony, tak nam mnoho turistickych atrakci ukazalo jiz zamcene dvere, cimz jsme ovsem vystacili lepe s penezi a take zvladli cestu lepe casove. Presto i proto se na mnoha mista hodlame jeste v budoucnu vratit, stejne jako navstivit nektera dalsi.

Kanadske kapitoly XX. (Ghost Wilderness - divocina duchu.)

2008-11-18T04:38:00.011+01:00

Kdyz jsme si tak pekne projeli napric celou Kananaskis Country, rekli jsme si, ze bychom jeste mohli zavitat do oblasti Ghost Wilderness Area. Je to obdobna krajina, take vychodni okraj Rockies, akorat pro zmenu na sever od Transkanadske dalnice. Na rozdil od Kananaskis je oblast Ghostu nejak mene turisticky znama a tudiz i mene navstevovana. Jiste k tomu prispiva i jeste mizernejsi pristup a kvalita cest, coz na druhou stranu pomaha udrzet krajinu divokou a nepoznamenanou civilizaci. Listopadove pocasi sice cestovani narocnym terenem zrovna neusnadnuje, protoze prichazejici zima uz svou snehovou nadilku zacala nadelovat, ale i tak verime, ze nase statecne auticko Dora si nejak poradi. Pro pripad nouze jsou v kufru v pohotovosti i snehove retezy.

Z Transkanadske dalnice sjizdime kousek za Exshaw na Highway 1A a projizdime pres rezervace kmene Morley a dalsich Stoney indianu. Na male benzince jeste pro jistotu doplnujeme palivo, protoze v divocine by se shanelo tezko. A pak uz odbocujeme na malou klikatou silnici 734, ktera je severnim pokracovanim ctyricitky z Kananaskis. Zpocatku jeste po asfaltu mijime posledni roztrousene farmy a samoty, pozdeji asfalt strida sotolina a veskera civilizace mizi. Postupne nas obklopuji jiz jen stromy, stromy, stromy a obcas nejaka paseka, a z ruznych stran se objevuji dalsi a nove kopce a hory. Snehu je nekde vice, nekde mene, zalezi na momentalni dispozici terenu. Vetsinou vsak maximalne do dvaceti centimetru s vice ci mene projetymi kolejemi. Nase rychlost se pohybuje nekde okolo 40 kilometru v hodine a pred sebou mame pres tri stovky kilometru. Jiz od zacatku nas provazi vystrazne cedule, ze cesta se jiz v tomto obdobi nedoporucuje a prujezdnost neni zarucena.

Trasa nam zabere dva dny a aut potkavame jen par. Vetsinou lovci nebo lesni ci tezebni personal. Po okoli si tez nelze nevsimnout, ze sem s oblibou zajizdi majitele terennich ctyrkolek, pro ktere je zdejsi teren sity na miru. Spime, jak je nasim zvykem, tradicne v aute, a obklopuje nas nicim nerusene ticho a naprosta tma. Nasledujici den zastavujeme u Ram Falls, kde od parkoviste kratkou stezkou jdeme ke hlubokemu kanonu v sypkem podlozi a z vyhlidky muzeme obdivovat vodopad pres terenni prah. Kanon ma uplne jiny charakter, nez vetsina tech dosud spatrenych, protoze reka se tu nezarezava do skaly. Sviti nam krasne slunicko, tak si prochazku v ridkem lese prodluzujeme a stopujeme a pozorujeme veverky pobihajici po snehu. Po navratu k autu zjistujeme, ze tu nejsme sami. Vedle nasi Dory parkuje Jeep se svetlosti podvozku, ze by pod nim klidne prosel stredne velky pes. Za okamzik se objevuji dva chlapici, kteri jsou zjevne majiteli. Zapradame kratkou konverzaci, pri niz se hosi znacne podivuji, kde jsme se tu s tim mestskym autem vzali. Po nasem ujisteni, ze jsme neprijeli zadnou z nejblizsich silnic od vychodu, ale celou cestou z jihu od Bow Valley, jen nechapave krouti hlavami. Doporucuji nam ale navstevu dalsiho vodopadu vice na severu pri nasi trase, pokud tam tedy zvladneme dojet.

Pokracujeme v nasi ceste k severu a uzivame si vyhledy do krajiny za hezkeho slunneho dne. Pozdeji cesta klesa niz a my prekracujeme tok reky Severni Saskatchewan, tady jeste zadneho veletoku. V okoli je snehu minimum a tezko uverit, jak se muze krajina behem kratke doby promenit. Nedaleko mestecka Nordegg se zakratko napojujeme na dalnici c.11, kde nas vitaji dva pruhy v kazdem smeru a kvalitni asfalt. Otacime na zapad a za okamzik sjizdime k doporucovanym Crescent Falls. Je tu male piknikoviste a hezka vyhlidka na vodopad, ktery se uz pomalu obaluje ledem. Uzivame si klidu a samoty. Jeste se nechavame zlakat ceduli odkazujici na ledove lezecke tereny a v nizkych botach slapeme ve snehu asi pul hodiny do kopce lesem. Cesta ale nema konce, tak se nakonec otacime zpet k autu. Znovu jedeme za zapadajicim sluncem a kratce zastavujeme u velikeho prehradniho jezera Abraham Lake, kde se nas vitr snazi i s autem odfouknout ze silnice. Nakonec se mu to nepodari a my se po prekonani Saskatchewan Crossing napojujeme na dalnici 93, nam jiz znamou Icefield Parkway. Ta nas jiz za sera a za tezkeho boje se zledovatelym povrchem vede zpet na Transkanadskou dalnici, do Lake Louise a dal do Banffu.

Kanadske kapitoly XIX. (Kananaskis Country.)

2008-11-16T20:32:00.010+01:00

Jednou z oblasti, kde to jeste moc nezname, a pritom to mame za humny, je Kananaskis Country. K-Country, jak je tu bezne oznacovana, je cast Rockies a jejich okraje na jihovychod od Narodniho Parku Banff, v podstate zacina uz za nasim domovskym Canmore. Protoze se nejedna o narodni park, nejsou tam tak prisna omezeni na vsechno, ale i tak vetsina krajiny spada do limitu Provincnich parku. Na rozdil o centralnich Rockies neni K-Country tak "proflakle" mezi zahranicnimi turisty, a tudiz i v dobach hlavni turisticke sezony se tu najde klid a misto k relaxaci. I z tohoto duvodu je oblast velmi popularni vikendovou destinaci pro nedaleke Calgary.

Kananaskis stale nabizi uzasne horske prostredi, i kdyz uz nedosahuje takovych vysek jako centralni Rockies. Zaroven ale diky sve vychodni orientaci nabizi o neco priznivejsi klimaticke prostredi, vice slunnych dnu a mensi uhrny srazek. Podobne jako u vetsiny Rockies se tu jedna o oblast s minimalnim zalidnenim a ponekud komplikovanou dopravni dostupnosti. V praxi to pak znamena, ze tudy v podstate vedou jen dve hlavni pristupove komunikace tahnouci se od severu k jihu a spojujici Transkanadskou dalnici vedouci skrz Rockies s podhurnimi oblastmi nedaleko americke hranice. Jednu ze zminovanych komunikaci jsme jiz meli moznost okusit pri nasem vyletu k Mount Assiniboine, kdy jsme museli k nasemu vychozimu bodu absolvovat nekolik desitek kilometru po prasne sterkove silnici. Smith Dorien/Spray trail je prave touto komunikaci. Nyni se ale rozhodujeme pouzit druhou silnici, tou je trochu vetsi highway 40.

Z Canmore vyrazime smerem na vychod a cestou si jeste trochu zajizdime, abychom si udelali obrazek o mestecku Exshaw. To je takova skvrna na krase zdejsich hor, protoze tech nekolik nezajimavych domu tu stoji vlastne jen kvuli ohavne dymajici cementarne a vedlejsi stejne ohavne fabrice na zpracovani oxidu horecnateho. Nektere nedaleke kopce jsou tu okusovany kusadly velikych bagru, aby se tak zmenily na stavebni material vyvazeny do celeho sveta. Z Exshaw pokracujeme po Transkanada asi dvacet minut a u dokoncovane budovy kasina sjizdime a stacime se na jih. Tady jsme na uzemi indianskych rezervaci kmenu Stoney a krome indianskeho kasina jsou okolni roviny obyvany jen volne se pasoucimi stady koni. Silnice se zacina opet vinout mezi horami a mijime tez velkou vodni plochu prehrazeneho jezera Barrier Lake. Diky zname rekreacni hodnote oblasti tu o odpocivadla a piknikoviste neni nouze, coz rozhodne vitame, vzhledem k nasemu tradicnimu planu prespavat v aute. Za Barrier Lake nas jiz z dalky vita napadny kopec s linkami sjezdovych trati, ktere tvori lyzarsky areal Nakiska. I tady chceme udelat alespon kratkou zastavku, vzdyt se jednalo o dejiste sjezdovych disciplin ZOH 1986 (Calgary). Zanedlouho sjizdime ze silnice na odbocku k arealu a take ke Kananaskis Village, coz je v podstate jedina obec v celem K-Country. Cela vesnicka je vlastne slozena jen z budov hoteloveho komplexu Delta Lodge, nekolika budov pro zamestnance hotelu a budovy Visitor centra v niz je i jediny maly obchod se smisenym zbozim. Ted pred sezonou je tu naprosto mrtvo, takze mame dost casu si trosku popovidat s pani v obchode a v informacich. Okoli hotelu je velmi prijemne upravene, jsou tu perfektni prochazkove stezky nabizejici uzasne vyhledy na cele udoli i okolni kopce (zejmena monumentalni Mt. Kidd nad vesnici). Navic mame krasne pocasi, takze co vic si muzeme prat. Pak jeste zajizdime k lyzarskemu arealu, ktery je nam tez celkem sympaticky, prestoze pripravy na sezonu tu teprve zacinaji. Odsud pak pokracujeme dale na jih a po dalsi porci kilometru sjizdime do zalesneneho udoli k dalsimu Visitor Centru. Stoji tu jak pernikova chaloupka uprostred niceho a nikde ani noha. Po pocatecnim vahani vstupujeme dovnitr, kde nas vsak vita prijemna pani a informuje nas vycerpavajicim zpusobem o neprebernych moznostech zimni turistiky, bezeckych trati i nejakeho toho lezeni v celem Kananaskis.

Dal se silnice vyrazne zveda a take se casteji objevuji cedule upozornujici na mozne zimni uzavery. Silnice c. 40 je totiz v zime sjizdna jen asi z poloviny a kousek za Kananaskis Village ji pres zimu uzavira zavora, protoze udrzet sjizdnost po celou zimu by byl skoro nadlidsky ukol. Uz ted v listopadu zima vystrkuje ruzky a o nejakou tu snehovou nadilku neni nouze. Pevne ale doufame, ze svou naplanovanou trasu zvladneme projet. Za neustaleho krouceni hlavou po uzasnych vyhledech uspesne projizdime Highwood Pass, ktery je s 2206 metry nejvyssim bodem silnice. Zanedlouho pak konci kvalitni povrch silnice c. 40 a my odbocujeme na sterkovy povrch mizerne lesni silnice 940. Tady nam to jiz jde znacne pomaleji, protoze nase auticko neni na tyto podminky zrovna konstruovane. Zaroven tu opoustime Peter Lougheed Provincial Park, coz se okamzite projevuje na okoli. Ne snad, ze by ubylo prirodnich kras, ale pribylo tech neprirodnich. Krome stop tezby dreva se take zacina objevovat vsudypritomna tezba ropy a zemniho plynu. Co par kilometru mijime kompresorove stanice, staciste ropnych produktu nebo alespon varovne cedule na pritomnost potrubi a moznosti uniku kyseliny sirove. Presto prozivame nadherny vecer s hrou mraku a svetel na obloze. Zrejme nejsme sami, kdo si sem jezdi uzit divociny, je to patrne z castych stop po terennich ctyrkolkach po okoli. Pristi den se pomalu priblizujeme k jiznimu konci nasi trasy, az nakonec vyjizdime na opet kvalitni asfalt Crownest Highway c.3. Jsme nedaleko hranice s BC, kterou tvori prave Crownest Pass, a zdejsi oblast byla v historii proslula pro tezbu uhli. Prijizdime do mestecka Coleman, ktere bylo jednim z dulnich center. Mesto se od konce zlatych casu tezby asi moc nezmenilo, jen domy jsou opryskanejsi a znacne ubylo obyvatel. Vsude stoji zreziveli kostlivci puvodniho tezarskeho vybaveni, ktere od ukonceni tezby jen ohlodava zub casu. Je tu celkem mrtvo a vsechno pusobi nejakym smutnym dojmem. Pokracujeme po dalnici na vychod a postupne sjizdime do podhuri. Zastavujeme v obci Frank, kde se tez tezilo uhli, coz bylo vyznamne hlavne pro zeleznicni parni dopravu. Nad mesteckem stoji velike nove muzeum predstavujici "Frank's Rock Slide", nejvetsi skalni sesuv v kanadske historii. Pocatkem 20. stoleti totiz vlivem tezby uhli a tektonickych poruch na protejsi Turtle Mountain doslo ke zriceni cele celni steny hory a giganticky sesuv o sirce 1,5 kilometru pohrbil pod miliony tun skaly vsechno, co bylo v udoli. Temer cele mestecko tak zmizelo z mapy a jen nejakym zazrakem se podarilo prezit smene horniku, kteri byli zrovna ve stolach pod horou, a po zasypani se dokazali sami prokopat ven. Dodnes je cele udoli poseto balvany vsech velikosti a jen pomalu se priroda znovu pokousi uchytit na uchytit na novem povrchu. Z Franku jiz sjizdime do plani jizni Alberty, kde se na vecne vetrnych podhurnich preriich pasou stada krav, a za nimi se k nebi tyci desitky turbin vetrnych farem.

Jeste planujeme navstivit jedno zajimave misto, jimz je muzeum Head Smashed Buffalo Jump. Uprosted travnatych plani se tahne geologicky zlom tvoreny skalnim stupnem o vysce nekolika desitek metru. Tento skalni zlom hral zivotne vyznamnou roli v tisicilete historii zdejsich indianskych obyvatel a dnes tu tedy je prislusne muzeum. Z vyborne udelaneho uvodniho filmu i vsemoznych exponatu se tu dozvidame, jak sem pravidelne prichazely indianske kmeny k podzimnimu lovu bizonu. Davno pred privezenim prvnich koni na kontinent tu behem staleti propracovali strategii lovu celych stad bizonu, coz jim zajistovalo obzivu pro preziti dlouhe zimy. Za urcitych prihodnych podminek tu pripravili bizonum smrtelnou past, kdy jim vytycili urcity koridor a za spoluprace mnoha clenu kmene, vcetne nekterych zahalenych do vlcich kuzi a jinych do bizonich kuzi, ve stade vzbudili paniku a nahnali jej na hranu skalniho utesu. V bourlivem dusotu kopyt a mracnu prachu se tak stovky kusu tezkych zvirat hnaly na skalni hranu, aby pod tlakem dalsich zvirat za nimi padaly dolu, kde zustavaly lezet bez zivota nebo je dalsi lovci dobijeli. Behem jedineho zatahu tak indiani ziskali obrovsky ulovek, ktery pak tydny zpracovavali. Museli jsme smeknout pred dokonalosti a duvtipem, s nimz pri primitivnim vybaveni dokazali zajistovat sve zivotni potreby. Odsud uz se pak nase auto obraci zpet k severu, aby po hodinach cesty monotonni rovinou pozdeji odbocilo zpet na Kananaskis highway 40 a my se vratili znamou cestou do Bow Valley.

Kanadske kapitoly XVIII. (Vancouver a zpet do Rockies.)

2008-11-12T05:49:00.008+01:00

Mesto Vancouver ma vsechny neduhy velkomesta. Po prijezdu z ostrova se ubytovavame v nevytopenem malickem pokojicku velikeho hostelu. Jsme zvedavi, jak na nas nejvetsi mesto BC zapusobi, protoze jsme o nem slyseli dost. Vpodvecer vyrazime na prvni prochazku do ulic a prvni dojem je strasny. Mozna jsme zrovna trefili spatnou ctvrt, ale krom rusne dopravy a vsudeprekazejicich stavebnich praci mijime spousty zebraku, fetaku a jinych nevabnych existenci. Prochazime nekolika bloky se starymi spinavymi baraky, ktere na nas pusobi az nekanadsky, abychom se postupne propracovali k vyskovym administrativnim budovam moderniho Downtownu. Kontrast jak pest na oko. Zvolna mijime Cinskou ctvrt, ale nic nas tu nezaujme. Na namesti pred budovou Galerie umeni objevujeme digitalni monument odpocitavajici cas do zahajeni Olympijskych her 2010. Alespon neco zajimaveho. Nakonec dorazime k nabrezi, stoji tu moderne designovany Canada Place, coz je reprezentacne administrativni centrum o nekolika poschodich, s vyhlidkami a terasami, postavene ve tvaru jakesi lodi s plachtami. Nabizi pekny vyhled na cast nabrezi a na budovy Downtovnu. Travime tu nejakou dobu pri pozorovani zapadu slunce, lodniho provozu v pristavu a pomalu se rozsvecujicich svetel Severniho Vancouveru na druhe strane zalivu.

Nasledujici den se s autem prokousavame ulicemi velkomesta na univerzitni poloostrov, kde se chystame navstivit Antropologicke Muzeum pri University of BC. Univerzita lezi v pomerne klidne ctvrti s vilami a spoustou zelene. Tesime se na nejrozsahlejsi kanadske sbirky indianskeho umeni a artefaktu spojenych s puvodnimi obyvateli First Nations. Jenze ouha, na prazdnem parkovisti nas vita cedule, ze muzeum je z duvodu rekonstrukce na pul roku uzavreno, coz prekvapive neni uvedeno v zadnem z nasich pruvodcu (a jsou celkem aktualni) ani v zadne z brozur z Visitor Center. Teprve ted nas opravdu mrzi, ze jsme nenavstivili Museum of BC ve Victorii, pred kterym jsme dali prednost prave Antropologickemu Muzeu. Zastavujeme se tedy alespon na plazi u zalivu, kde pozorujeme dominanty mesta v dalce a sportovni nadsence surfkitingu (surfari s padakovym drakem), a prochazkou v pisku se snazime spravit si naladu. Jeste uvazujeme o navsteve stanley Parku, ale nakonec vitezi nechut k dalsimu prodirani se dopravou velkomesta a rozhodujeme se z Vancouveru radsi zmizet do klidnejsi krajiny.

Po dalnici opoustime Vancouver smerem na vychod na mesto Hope a zastavujeme k prochazce u vodopadu Bridal Falls. Po pocatecnim bloudeni nachazime spravnou stezku a prichazime pod skalni stenu, po niz steka dolu vodni zavoj. Cedule nas sice upozornuje, ze stezka je jiz na zimu uzavrena a hrozi nebezpeci padu ledu, ale zatim tu pada jen barevne podzimni listi. A take tu konecne nachazime (snad poprve v Kanade) javory s velikymi listy, ktere ma Kanada za symbol. Dal pokracujeme silnici kopirujici reku a co chvili pozorujeme orly belohlave posedavajici na stromech. Mirime do Frazer Canyonu, kde se reka zarezava hluboko mezi kopce. Silnice se tu klikati, hned splha vzhuru a hned zas pada dolu. Zastavujeme v miste zvanem Hell's Gate (Brana Pekel), kde je nad nejhlubsim mistem kanonu postavena vyhlidkova lanovka. V lete se to tu turisty jiste jen hemzi, ted je uz zavreno a nikde ani zivacka. Nicmene pohled z lanovky na hluboko dole buracejici reku musi byt pro japonce s velkymi fotaky urcite vzrusujici atrakci. Pokracujeme dal silnici mezi horami a snazime se nenechat zabit nekterymi zvlcilymi ridici kamionu. Pozvolna dorazime do Cache Creek a odtud jiz nam znamou cestou do Kamloops.

Dalsi den se pocasi kaboni a tak travime cas jen jizdou autem zpet do Rockies. Projizdime Revelstoke a Rodger's Pass do Goldenu, kde jeste odbocujeme na obhlidku lyzarskeho arealu Kicking Horse. Pak uz jen projizdime nam znamy Field a stoupame do kopce na Kicking Horse Pass, za nimz nas vita Alberta. Se soumrakem dojizdime do Lake Louise a okruh naseho kanadskeho Dora's Tripu se pomalu uzavira. Nasledujici dny travime v okoli Banffu, kam jiz drsne prichazi zima. Vetsinou prespavame v aute, coz pri nocnich teplotach pod nulou neni zadny med, ale z financnich duvodu do hostelu mirime jen obcas. Snazime se rozhlizet po moznostech prace na zimni sezonu, ale vsichni cekaji na snih, turiste tu nejsou zadni, takze nikdo zatim lidi nenabira. Rozhodujeme se investovat nemalou sumu dolaru do kulturniho vyziti, kterym se nam stava navsteva projekci Banffskeho Festivalu Horolezeckych Filmu a doprovodnych programu. Z programu jednotlivych dni se nam tezko vybira, ale nakonec jsme s investici nasich penez spokojeni. Pristich par dni se vsemozne potloukame po okoli, chodime na ruzne zimni prochazky, kdy pozorujeme, jak zvolna narustaji ledy na vodopadech, navstevujeme Banff Park Muzeum s vycpanymi zviraty a travime spoustu casu na internetu shanenim prace. Zadna vsak k mani zatim neni, takze se rozhodujeme vyrazit jeste na par dni na cesty nekam, kde jsme jeste nebyli.

Kanadske kapitoly XVII. (Vancouver Island.)

2008-11-03T06:29:00.011+01:00

Prevoz trajektem je docela drahy. Ale puldruhahodinova cesta je zase docela prijemna, protoze po zacatku na "otevrene" hladine se lod propleta mezi ostrovy a ostruvky a furt je na co koukat. Po vylodeni na Vancouver Islandu mirime rovnou do hostelu ve meste Victoria, coz je hlavni mesto Britske Kolumbie. Victoria je nam sympaticke, protoze pusobi jaksi evropsky. Je tu prijemna architektura, koneckoncu zalozili jej anglicani, a neni tu takovy chaos jako ve Vancouveru. Behem vecerni prochazky okukujeme pristav s velikym padacim mostem, cinske mesto a samozrejme honosnou parlamentni budovu, pred niz se tyci socha kralovny Victorie. Nasledujici den pak prochazime zbytek centra mesta a take fotime Thunderbird totemovy park. Trochu zvazujeme navstevu Muzea BC, ktere ma ve sbirkach hodne indianskych totemu a dalsich artefaktu a trochu paradoxne sidli ve stejne budove se zabavnim komplexem IMAX. Nakonec muzeum vypoustime pro usporu casu a penez, a taky s tim, ze si to vynahradime pozdeji v Antropologickem muzeu ve Vancouveru.

Vyrazime tedy z Victorie smerem na sever a chceme objet vetsinu ostrova. Po par desitkach kilometru prichazi u potoka Goldstream neplanovana zastavka. Nenapadna cedule u odpocivadla tu hlasa "Salmon Run", a my jsme poprve v zivote svedky toho, co znamena tah lososu. V nevelkem potoce s misty jen par centimetry vody se to hemzi rybami, ktere se mnohdy jen napul ponorene v melke vode derou proti proudu. Na nekolika informacnich panelech se tu dozvidame fakta o tomto tradicnim miste a tradicnim lososim divadle. Tri druhy lososu ve veku zhruba ctyr let se tu kazdorocne probijeji od more proti proudu, aby se v potoce vytrely a nasledne uhynuly. Svuj zivotni cyklus tu tak zakoncuji tisice pulmetrovych ryb, na nichz se kolikrat jeste pred smrti zivi hejna racku, orli belohlavi a obcas zajde i medved. Misto tez patri k tradicnim lovnym oblastem zdejsich indianu, pro ktere je losos vyraznou slozkou potravy. Za par dni se ta zaplava mrskajicich rybich tel zmeni v rybi pohrebiste a slaby potocni proud bude hnijici tela odnaset pomalu zpet do more.

Pokracujeme do mesta Duncan, coz je nevelke mestecko, ktere se ale turisticky zviditelnilo mnozstvim vyrezavanych totemu rozmistenych na kazdem rohu. Mesto na jejich tvorbu vypisuje souteze a domorodi rezbari mohou predvest sve umeni. Nocujeme u jezera Covichan, kde se tezi drevo. Pocasi se zacina kazit a my si konecne muzeme uzivat deste, tolik typickeho pro pacificke pobrezi. Dal jedeme do vesnicky Chemainus, ktera je pro zmenu znama svymi nastennymi malbami. Jsou tu prijemne malebne domecky a male kavarnicky. Na velkych zdech jsou vymalovany vyjevy z historie oblasti, kterou jiz od pradavna zivi zejmena tezba a zpracovani dreva. Odtud jedeme smerem na Nanaimo, kde se trochu motame a moc se nam tam nelibi. Dalsi nasi zastavkou je MacMillan Provincial Park (Cathedral Grove), kde tez nocujeme. Behem dne si pak prohlizime destny prales s obrovitymi mnohasetletymi stromy. Jedle i cedry jsou uzasne, skoda jen, ze kazdou chvili prsi.

Pres Port Alberni pak jedeme k Narodnimu parku Pacific Rim, coz je vlastne zapadni skalnate pobrezi Vancouver Islandu. Bohuzel porad prsi, takze na velke traily to nebude. Vybirame si tedy z nekolika kratsich prochazek, kdy jedna nas vede destnym lesem na plaz s ostrymi skalisky, o nez se krasne tristi vlny. Dalsi nas pak znovu provede po okruhu starym destnym pralesem (mirneho pasma, nic tropickeho v Kanade!), vsude spousta mechu, sero, trochu strasidelno. Nakonec jeste zajizdime na kopec s vyhlidkou, kde drive byvala vojenska pozorovatelna, kvuli desti ale neni nic videt. Pak uz pokracujeme do Tofina, coz je popularni (zejmena letni) turisticka destinace. Vesnicka se spoustou hotylku, baru a restauraci nas ale moc nevzala, takze se zanedlouho otacime k ceste zpet. Dest pomalu prechazi v solidni bourku se silnym vetrem a my chceme stihnout dojet k noclehu na Taylor River. Nastava ovsem zdrzeni, kdyz dojizdime k mistu se stojicimi a blikajicimi auty. Pres silnici lezi obrovity spadly strom strzeny bourkou a v prikope potlucene auto, ktere do nej narazilo. Silnice je neprujezdna a v proudech deste se v obou smerech tvori kolony. Postupne prijizdi policie a sanitka zacina osetrovat zraneneho ridice. Hasici stale nikde, nastesti jeden z ridicu vytahuje z auta motorovou pilu a zacina porcovat uctyhodny kmen. S par ostatnimi pracne odvalujeme kusy dreva na stranu, aby se uvolnil prujezd destem zmacenou silnici. Konecne dorazi hasici a likviduji zbytky te spouste. Zase muzeme opatrne jet, venku je bozi dopusteni, ale nakonec dorazime na nase nocleziste. Nasledujici dny se vracime vicemene stejnou cestou zpet, zastavujeme u vodopadu Little Qualicum a na Qualicum Beach. Projizdime par dalsich mestecek, ale nijak moc nas nezaujala. Postupne se dostavame zpatky k potoku Goldstream. Vetsina lososu uz uhynula, prochazkou se poranu vydavame dolu k zalivu a pozorujeme orly belohlave. Pak uz jen jedeme do pristavu, aby nas ta draha ferry odvezla zpet na pevninu.

Kanadske kapitoly XVI. (Britskou Kolumbii od severu k jihu.)

2008-10-29T06:13:00.013+01:00

Zpatky na jih jedeme nejprve stejnou cestou. Rozhodujeme se, ze se pokusime stihnout nektery z job fairu lyzarskych stredisek v Britske Kolumbii, kde by treba mohla klapnout nejaka prace na zimu. Znamena to ovsem urazit dosti rychle dosti znacnou vzdalenost. Valime tedy zpatky do Whitehorsu, kde jen nakupujeme, snidame a kontrolujeme internet. Pak jedeme dal a temer nonstop do Watson Lake. Cestou delame jedinou zastavku u Marsch Lake. U mostu tu z melkeho jezera vyteka docela obycejna reka. Ta reka se ale jmenuje Yukon a prave tady zacina svou pout, aby se pozdeji na Aljasce vlila do Pacifiku. Do Watson Lake dojizdime uz za tmy. Tankujeme a pokracujeme dal. Planujeme jet castecne i v noci, abychom nahnali nejake kilometry. Po par desitkach kilometru odbocujeme na Cassiar Highway, kterou chceme pokracovat na jih pres pohori Cassiar Mountains. Temer okamzite ale musime prehodnotit nase umysly. Cassiar Highway je totiz velice mizerna silnice, kde se mizerny asfalt strida casto s sotolinou. Navic je snih a chvilemi i snezi, silnice se klikati v naproste tme a o nejakych patnicich nemuze byt ani rec. Rizeni je hodne narocne a rychlost nizka. Nakonec zastavujeme k noclehu nedaleko Beaver Dam. Za svetla pokracujeme dal, chvilemi snezi a silnici pokryva snih nebo mazlava brecka. Musime jet pomalu, a to nas v tomto terenu ceka 700 kilometru. Nakonec Cassiar Mountains prekonavame a sjizdime na Yellowhead Highway, kde nas ceka solidni silnice a barevny podzim. Stromy pomalu ztraci sve barevne listi a do snehu daleko. Skoro nemuzeme uverit, ze behem par stovek kilometru jsme opet v jinem rocnim obdobi.

V podvecer zastavujeme v male indianske vesnici, kde si prohlizime udajne nejstarsi zachovale totemy (na puvodnim miste) v oblasti. Pak jeste jedeme dlouho do noci az k Prince George. Dalsiho rana uz opet spechame na jih na Vernon, kde chceme zkusit stihnout prvni job fair, je to opet asi 700 kilometru. Projizdime malymi mestecky, kudy prosla kdysi zlata horecka jeste pred vypuknutim te klondikeske. Vetsina atrakci uz je zavrena, takze obdivujeme jenom cmoudici tovarny a rafinerie skoro u kazdeho mesta. A taky rozsahla uzemi lesa, napadeneho kurovcem. Do Vernonu dorazime dosti pozde a z jednani nic moc nekouka, takze pokracujeme az do Kelowny.

V Kelowne si konecne davame pauzu. Zustavame dve noci v hostelu, prochazime se mestem a relaxujeme. Libi se nam zdejsi japonska zahrada, taky se prochazime po upravenem nabrezi. V hostelu potkavame cesku Evu a zjistujeme, ze skoro vsichni zdejsi obyvatele hledaji praci. Po dvou dnech vyrazime kousek na sever na job fair do strediska Sun Peaks. Pohovory vypadaji slibne, tak uvidime. Celou dobu se tu vlastne pohybujeme v oblasti Okanaghan Valley, rozlehleho ricniho udoli, ktere je proslule pro sve sklizne jablek, ovoce a taky vina. Vsude jsou tu vinice, vinarstvi, sady a ciderie. Ted uz je ovsem po skliznich a vino i cider (jablecne pivo) uz lezi ve sklepich. Je tu velice napadny rozdil mezi zelenymi zavlazovanymi plochami a okolni krajinou, ktera se podoba vyschle savane.

Z Okanaghan se rozhodujeme jet smerem na Vancouver. Jedeme na pohodu nevelkou silnickou pres Cache Creek. Je tu vapencovy kanon s uzasnymi skalami a bohuzel taky cementarnou. Kopcu a skal pribyva, projizdime Lillouet a delame zastavku u krasneho jezera. Pak pokracujeme silnici, ktera se klikati mezi horami. Pak najednou zacina klesat a znacky avizuji 13 kilometrovy sjezd z kopce s povinnou kontrolou brzd pro kamiony. Brzy zaciname chapat proc, serpentina strida serpentinu, z rukou uz mam malem vanocku a kopec ne a ne skoncit. V jedne ostre zakrute pak auto prestava brzdit a jen s nejvetsim usilim se nam dari zatacku projet a pak ve zdravi zastavit na unikovem vyjezdu. Z prednich brzd jde cerny kour a prave kolo nese sramy a deformaci, jak jsme si skrtli o betonove svodidlo. Po vychladnuti zbytku oblozeni a prohlidce zbyvajici "trati" opatrne krokem sjizdime do Pembertonu a nasledne pokracujeme do Whistleru. Tady pak hledame servis, kde nam vymeni upecene brzdove oblozeni a v dalsich dnech pak shanime kolo na vymenu.

Den, kdy je auto v servisu travime prochazkou po svetoznamem lyzarskem letovisku. Whistler-Blackcomb je nejvetsim kanadskym lyzarskym byznysem a tady se budou odehravat Zimni Olympijske hry 2010. Centrum vesnice pusobi luxusnim dojmem a rozhodne to neni misto pro normalni zivot. Ale jinak stredisko podobne tem alpskym. Ulice jsou momentalne plne lidicek, co shaneji praci na zimu. My se tu o to ani moc nepokousime. Z Whistleru pak nase cesta vede do Squamishe, coz je horolezecky zulovy raj. Ted uz je po sezone a na lezeni to neni, ale urcite se sem jeste nekdy vratime. Obdivujeme zulovy masiv Stawamus Chief i obrovske stromy lesa pod nim. V prijemnem mestecku pak navstivime obchod/galerii indianskeho umeni, kde si pekne popovidame s panem majitelem. A odpoledne zakoncime prochazkou podel reky Squamish na miste zvanem Eagle's run, kam se na podzim sletaji desitky orlu belohlavych, aby se tu zivily na lososech. Orli tu zatim nejsou, tak alespon pozorujeme v rece dovadejiciho lachtana.

Ze Squamishe pokracujeme silnici "Sea to Sky" do Vancouveru, a marne si lameme hlavu, jak ta uzka klikata silnicka pobere ten napor aut pri Olympiade. Brzy nas vita ruch velkomesta a my se norime do dopravniho chaosu Vancouveru, nejvetsiho mesta Britske Kolumbie. Mirime rovnou do pristavu, aby nas ferry prevezla na Vancouver Island.

Kanadske kapitoly XV. (Dempster Highway a Polarni kruh.)

2008-10-21T05:34:00.007+02:00

Nase uplne puvodni cestovni plany pocitaly s tim, ze se pokusime alespon nakouknout na uzemi Yukonu. Pozdeji jsme si rekli, ze zkusime dojet az na Klondike do Dawson City, pokud nam to prichazejici zima a stav silnice dovoli. No a v infocentru ve Whitehorsu jsme zacali dokonce uvazovat alespon o kousku Dempster Highway. Oficialne je otevrena celorocne, ale turistum doporucovana spise jen v letnim obdobi, cca do pulky rijna. Mila pani na informacni prepazce zmineneho infocentra to uzavrela slovy: "Tak to zkuste a uvidite, jestli to pujde". A jak rekla, tak jsme udelali.

Dempsterska dalnice je nejseverneji vedouci stalou pozemni komunikaci na uzemi Kanady. Odpojuje se z Klondike Highway asi ctyricet kilometru pred Dawson City a miri primo na sever. Prakticky se jedna o sterkovou a hlinitou cestu spojujici svymi 732 kilometry klondikeskou posledni civilizaci s izolovanymi mesty a vesnicemi na arktickem severu v oblasti delty reky Mackenzie. Absolvovat tuto trasu ale neni jen tak, nebot jde nejen o pomerne narocny teren, ale taky zde prakticky neexistuje zadna infrastruktura. A v pripade jakekoli technicke zavady ci jineho problemu je clovek odkazan jen sam na sebe, maximalne muze doufat v pomoc ridice nektere projizdejici cisterny vybavene vysilackou, nebo pomoc lovcu. O signalu mobilniho telefonu tu nemuze byt ani rec, okolo silnice se tahne vetsinou jen drsna tundra. Jedinou vyraznejsi civilizaci je misto cca v polovine trasy zvane Eagle Plains. Stoji tady jednoduchy motel vyuzivany zejmena ridici cisteren, mala technicka zakladna a hlavne potrebna benzinova pumpa. Celou prvni cast cesty jsme doufali, ze bude v provozu, protoze bez ni bychom celou trasu neujeli a pravdepodobne bychom se pro nedostatek paliva nezvladli ani vratit.

Na zacatek dalnice jsme vyrazili v pozdnim odpoledni po plnem dotankovani naseho mestskeho auticka na poslednim moznem miste. Vzhledem k teplotam vyrazne pod bodem mrazu, ktere uz i v Dawson City panovaly, jsme se rozhodli jet co nejdele do noci, abychom tak mohli byt v teple auta a dostali se co nejdale, nez se ulozime k studenemu noclehu. Cesta ale utikala dost pomalu, protoze jizda po zasnezene ci namrzle sotoline bez jakehokoli caroveho znaceni potme byla tvrdym oriskem jak pro auto, tak pro ridice. Neni divu, ze cestovni rychlost se v neustalych zatackach s kouzajicimi a ustrelujicimi koly pohybovala vetsinou nekde mezi 30 az 60 kilometry v hodine. Kolem treti hodiny ranni dojizdime na Eagle Plains, kde parkujeme a ukladame se v aute ke spanku. Krome nas tu parkuji prakticky jen dva nebo tri kamiony vezouci zasoby na sever, nebo dily a mechanizaci pro arktickou ropnou tezbu. Budime se jeste za tmy, a to vicemene zimou. K zakladni hygiene vyuzivame toalety v motelu a organismus se snazime probudit zdejsi kavou. Pritom se na ceduli dozvidame, ze veskery material pro motel, a to vcetne veskere vody, sem musi byt dopravovan kamiony z jihu. Proto tedy potkavame nejen palivove, ale i vodarenske cisterny. Tesne pred svitanim prichazi ke stojanum pumpar. Opet tankujeme do plne a vyrazime na dalsi cestu.

Jak se rozedniva, konecne se muzeme trochu kochat okolnimi pohledy. A taky se mnohem lip ridi. Krajina okolo je rovna nebo jen lehce zvlnena, jen daleko pred nami se rysuji nevysoke Richardsonovy hory. Zem je pokryta snehem a mraz na tu a tam roztrousenych stromech nebo kroviskach vytvoril uzasne utvary z namrazy. Ze vseho vyzaruje klid a ticho, ktere narusujeme jen my a nami vyplasene hejno ptarmiganu (belokur). Jsou druhym nasim zvirecim setkanim tady, pote, co jsme v noci autem prohnali jednoho chudaka caribou. Vetsinou delame jen kratke zastavky na foceni, venku se pro zimu dlouho vydrzet neda. Tu a tam si muzeme precist nejaky vykladovy panel, at uz k zdejsi prirode nebo historii. Dozvidame se tak treba o silenem traperovi, ktery kdysi zabil prislusnika policie a kdyz ho strazci zakona honili, tahal je pres mesic po arktickem severu, nez byl dostizen. Nebo treba zjistujeme, ze tahle sotolinova Dempsterska dalnice je vlastne velice sofistikovane a stavebne narocne dilo, protoze vzhledem k permafrostu bylo nutne nejprve vytvorit jakysi izolacni nasep z velkych balvanu a kameni, a na nej pak umele znovu nasypat smes hliny, jilu a sterku tvorici povrch silnice. Jinak by se cela komunikace pomalu propadla do ohrivaneho permafrostu.

Preci jen si vsak dopravame jednu delsi zastavku s nekolikaminutovym pobytem mimo auto. Po cca 405 kilometrech od zacatku dalnice totiz prijizdime na misto o severni sirce 66°33'. Prave prekracujeme Polarni kruh. Je tu samozrejme velka informacni cedule, kde je nakreslena poloha Zeme vuci Slunci a vysvetleny souvislosti tohoto mista. Jeste pred par dny jsme ani nedoufali, ze bychom se mohli dostat az sem. Pocasi je nadherne, slunicko se krasne trpyti v krystalcich namrazy a snehu. Vzduch je mrazive pruzracny, takze vidime daleko. Pokracujeme v ceste a prekracujeme hranici mezi provinciemi Yukon a Severozapadni Teritoria (NWT), o hodinu si posunujeme cas. Potom se nejakou dobu propletame souteskami a prusmyky Richardsonova pohori. V prudkych sjezdech i stoupanich auticko zase musi hodne bojovat. Tady by se nam hodil pohon vsech kol i zde obvykly alespon petilitrovy obsah motoru. Nase mestske vozitko nas ale nenechava na holickach a vsechny nastrahy cesty zatim zvlada.

Zvolna se priblizujeme k bodu, kde nasi cestu pretina nesiroka reka Peel. Privoz obvykle funguje do druhe poloviny rijna, coz je zhruba nyni. Pak zacne reka zamrzat a doprava se zastavi, aby se opet rozbehla zacatkem prosince, kdy uz se da jezdit po ledu. Modlime se, aby privoz jeste jezdil a vydrzelo to i par nasledujicih dni, kdy se tudy budeme vracet. Nase prani jsou vyslysena, ferry pendlujici po ocelovem lane je stale v provozu. Reka je uz ale vsude kompletne zamrzla, jen draha privozu udrzuje otevrenou hladinu. Lod pendluje sem a tam ve zhruba pulhodinovych intervalech a pred kazdym pristanim musi na prislusnem brehu stojici bagr pracne odbagrovat z reky stale se kupici ledovou trist, aby se lod vubec dostala ke brehu a bylo mozne vylodeni a nalodeni. Behem plavby se pak ptame domorodeho zamestnance, jak dlouho na rece jeste planuji udrzet provoz. Uklidnuje nas slovy, ze jsou povinni dat varovani tri dny pred ukoncenim provozu, a dosud se tak nestalo. Do te doby bychom jiz meli byt ze severu zpet. Od Peel River jedeme dalsich asi 70 kilometru a pak nas ceka opet privoz. Tady uz prekonavame reku Mackenzie a to je jiny kalibr. Obrovitou reku jiz prejizdi velka lod hnana lodnim sroubem a mohutny tok zatim jeste zamrzat nezacal. Jeste neco pres stovku kilometru, kdy uz potkavame spoustu inuvialuitskych obyvatel, a brzy nas vita mesto Inuvik. Jsme na konci Dempster Highway, na nejsevernejsim miste Kanady, kam se da dojet po zemi. Dal uz to jde jenom po rece, v lete lodi nebo za par tydnu po ledu.

Inuvik je tvoren vetsinou domorodym obyvatelstvem, ktere si rika inuvialuit. Jde vlastne o jednu z indiansko-eskymackych skupin. Mesto bylo navrzeno sakum prask v projekcni kancelari koncem padesatych let a je to na nem videt. Domecky jsou neprilis zajimave a vsechny hodne podobne, ale zdi jsou nabarvene pestrymi barvami, coz jim dodava jistou neobvyklost. Dalsi neobvyklosti jsou jakesi nadzemni tunely mezi jednotlivymi domy. Je jimi vedeno veskere potrubi a rozvody, vsechno pekne pohromade, protoze jinak by to zamrzlo. A do zeme se tu nic zakopat neda, brani tomu zmrzly permafrost. Hlavni a skoro jedinou architektonickou zajimavosti je zdejsi kostel, ktery svym tvarem hodne pripomina iglu. Ostatni obcanska vybavenost je spise zakladni a trochu pripominala nam znameho socialistickeho ducha. Denni teploty v Inuviku nam jiz nocleh v aute moc nedovolovaly, pres den na slunicku bylo - 17 a po zapadu slunce teplota dramaticky spadla. Nasli jsme tedy nejlevnejsi mozne ubytovani v chatkovem resortu na okraji mesta, sice za nemalou sumu, ale zato velmi prijemne a spojene s chovnou stanici taznych bilych husky. Mohli jsme si tak pejsky zblizka prohlednout i pohladit. Podzimni dny jsou na severu jiz velmi kratke, slunce zapadalo pred patou hodinou a vychazelo az okolo jedenacte. Koneckoncu v prosinci tu dokonce nevyjde vubec.

Po navsteve Inuviku nas pak opet cekala dlouha cesta zpet po Dempster Highway. Domorodec na lodi nas jeste upozornil, ze pri nasi ceste zrovna migruji caribou, tak mozna stada uvidime. Vsude jsme taky potkavali auta a skutry lovcu. Zpatecni cestu jsme si uzivali snad jeste vice, nez cestu sem, a i na zvirata jsme meli stesti. Nejprve jsme nevericne zirali, kdyz z lesa vyskocili tri vlci a nekolik set metru bezeli po silnici v dalce pred nasim autem. Pozdeji Evka ukazovala na kracejiciho grizzlyho a vzapeti si druhy zvolna presel pres silnici kus pred nami. No a par set kilometru jizneji jsme opravdu potkali velka stada migrujicich caribou, kdyz jsme predtim dlouho mijeli podel cesty vyvrzene zbytky vnitrnosti po praci lovcu. S prespanim v aute a tankovanim opet na Eagle Plains jsme po dvou dnech cesty na jih bez uhony dorazili na asfalt Klondike Highway. Dempsterska dalnice byla za nami a my byli bohatsi o uzasnou zkusenost. Nutno dodat, ze arkticka krajina nas vzala za srdce.

Kanadske kapitoly XIV. (Z Whitehorsu na Klondike.)

2008-10-17T05:44:00.006+02:00

Whitehorse, hlavni mesto teritoria Yukon, je domovem zhruba poloviny populace teritoria. Mesto lezi na brehu reky Yukon a i kdyz se nemuze srovnavat s hlavnimi mesty jiznich provincii co do velikosti a rusnosti, presto se jedna o pulsujici centrum. Pozici hlavniho mesta si Whitehorse musel vydobyt nad kdysi konkurencnim Dawson City, ktere jiz od dob Zlate horecky bylo vyznamnym centrem, postupem casu vsak pocet jeho obyvatel opet klesal, k cemuz jiste prispela i jeho odlehlejsi severnejsi poloha s drsnejsim podnebim. Whitehorse tak Dawson City prerostl a stal se i hlavnim mestem administrativy. Od konce devatenacteho stoleti byl tez vyznamnym dopravnim uzlem a to zejmena pro lodni dopravu, kdyz odtud po rece Yukon pluly parniky do Dawson City i na Aljasku, kam odvazely z jihu prichazejici zlatokopy a zasoby, aby pak zase zpatky privazely vytezene zlato. Az vybudovani moderni zeleznice a pozdeji silnicni site znamenalo pro dymajici parniky konec. Jako pripominka tech minulych dob dodnes stoji na brehu reky Yukon na okraji Whitehorsu hezky zrestaurovany pametnik, jeden z poslednich ricnich parniku. Je jim S.S.Klondike slouzici v letni sezone jako muzeum.

Kousek nad nim je reka Yukon spoutana jinou novodobou dominantou Whitehorsu. Stoji tu prehradni hraz se ctyrturbinovou hydroelektrarnou, ktera vyrobenou elektrickou energii zasobuje mesto a velkou cast obyvatel Yukonu. Prehrada se stala technickou zajimavosti, a to nejen pro sebe samu, i s patricnym vybavenim vykladovymi a informacnimi panely, ale zejmena pro takzvany Rybi zebrik (Fish Ladder), ktery obsahuje. Stavbou prehrady totiz doslo k zablokovani vodni cesty, na niz se odehrava tradicni tah lososu pri jejich ceste proti proudu na treci mista. Aby ryby mohly tuto prekazku prekonat, postavil se zde prave onen Rybi zebrik. Jde vlastne o dreveny kanal o rozumnem sklonu kudy cast ricni vody obejde prehradu. Za prispeni doplnujicich pricek, ktere zpomaluji tok vody pro odpocinek ryb a ruznych svodidel, ktera sem ryby nasmeruji, umoznuje toto zarizeni lososum prekonat barieru hraze i vznikly vyskovy rozdil. Samozrejme tak rovnez vznikla dalsi zajimava atrakce, za jejiz navstevu v dobe rybiho tahu turiste radi zaplati.

Vybudovanim prehrady navic bylo vytvoreno umele jezero Schwatka Lake, v podstate rezervoar vzedmute vody pro hydroelektrarnu. Na jezere panuje nejen cily lodni ruch, ale i ruch letecky, nebot se stalo zdejsim vyznamnym "letistem" pro hydroplany. Se vzedmutim hladiny jezera vsak doslo i k zvyseni hladiny v Miles Canyon - skalnim kanonu, kudy reka Yukon do jezera priteka. Drive zde byly velmi obavane pereje, ktere staly majetek a mnohdy i zivot dobrodruhy prijizdejici sem na vorech a malych plavidlech pri ceste za zlatem. Vzedmutim hladiny misto ztratilo hodne ze sve divokosti, stejne jako velka cast skalnich sten kanonu zustava skryta pod vodou, ale i tak je Miles Canyon stale turistickou atrakci a mistem pro nadhernou prochazku.

Whitehorse je vubec celkove velmi prijemnym mestem, jak pro turisty, tak pro obyvatele. Spousta budov svou vnejsi podobou udrzuje predstavu dob davno minulych, v ulicich lze nalezt historizujici umelecke malby na kazdem rohu. Centrum ma sve prijemne kavarnicky a obchudky, ulice jsou ciste, jen doprava se behem spicky zahustuje. Ve meste je tez nekolik galerii, ktere se zameruji na prezentaci a prodej zejmena del se severskou tematikou od mistnich umelcu. Je tu tez celorocne otevrene Visitor Centrum s velmi prijemnym a ochotnym personalem. K turistickym atrakcim pak patri zdejsi Log Church (dreveny kostel z klad) a celorocne otevrene MacBride Historic Museum, ktere je skutecne plne Yukonske historie jak v podobe dobovych fotografii, tak pritomnosti spousty autentickych exponatu. Prostrednictvim ruznych naaranzovanych zakouti tu lze ziskat jasnou predstavu, jak zili obyvatele Yukonu v minulosti a samozrejme je tu i prostor pro vse, co se tyka tezby zlata. Whitehorse si nas ziskal, mesto je nejen vdecnym turistickym centrem, ale ma tez veskerou moderni vybavenost vcetne modernich supermarketu, autoservisu a jinych sluzeb, ktere jsou rozumne seskupeny na severnim okraji mesta a nijak nerusi centrum. Nedaleko mesta jsou pak v sezone pristupne historicke doly a dokonce i male lyzarske stredisko. Po nakoupeni zasob a odpocinku v pohodli mesta znovu vyrazime na cestu. Opustili jsme Alaska Highway, ktera by zanedlouho prekrocila hranici americkeho statu Aljaska, kam ovsem nemame vizum, a pokracujeme na sever po Klondike Highway. Projizdime krajinou se spalenym lesem, na vykladovych panelech se tu dovidame mnoho o lesnich pozarech, obhlizime jezero Fox Lake a prespavame nad perejemi Five Finger Rapids, ktere kdysi znamenaly velkou vyzvu pro dopravni parniky. Na silnici se misty objevuje snih a nase cestovni rychlost se vyrazne snizuje. Potkavame stale mene aut a turisty uz prakticky zadne. Tady na severu je turisticka sezona davno pryc a kvapem prichazi zima. Nakonec bezpecne prijizdime k Dawson City, mestu znamemu nam z dobrodruznych knizek a filmu.

Jiz pred prijezdem do mesta nas prekvapuje, jak vyrazne tu je krajina tezbou poznamenana. Snad jediny kamen tu nezustal na puvodnim miste. Cele dno hlavniho udoli reky Yukon je pokryte haldami a "housenkami" kameni, jak tu byl teren po desetileti presypan a obracen lopatami, bagry i lzicemi teznich dredzi pri honbe za lesklym kovem. Podobne vypadaji i vsechna bocni udoli zlatonosnych pritoku reky Yukon. Odbocujeme do jednoho z nich, kdysi na zlato nejbohatsiho toku Bonanza Creek. Tady se nachazely nejvynosnejsi zlatonosne claimy, ktere menily zivot nekterym stastlivcum z desetitisicu doufajicich. A tady lze i dnes obdivovat technickou pamatku Dredge Nr.4, tezebni monstrum, ktere postupne vystridalo ruce desitek kopacu, a ktere tu svymi lzicemi obracelo a propiralo stovky tun ricniho sterku. Dredge byly dusledkem vstupu velkych tezebnich spolecnosti do tezby zlata, kdy tyto spolecnosti skupovaly velke plochy mnoha i zdanlive vyryzovanych claimu, aby tu nasadily tuto tezkou mechanizaci do dobyvani rudy. Stroj o velikosti nekolikapatrove budovy tak na jedne strane bagroval ricni dno, kontinualne promyval sterk a separoval zlato, aby pak za sebou zanechaval jen postupujici haldu neuzitecneho sterku a kameni v podobe jakesi housenky. I Dredge Nr. 4 uz dotezila, a po desetiletich pracovniho hluku se ponorila do klidu narodni historicke pamatky. Byla vsak jednou z poslednich fungujicich a nejaky ten cenny kov produkovala jeste v sedmdesatych letech dvacateho stoleti. Zdejsi oblast ma dobu sve zlate slavy jiz davno za sebou, ale i dnes se tu jeste v mensim meritku tezi, a letni sezona tak znamena nejen oziveni a prijem z turistiky, ale pro soudobe zlatokopy stale i zbytky zlatinek a zlateho prachu cekajici v ricnim sterku na objeveni. Kratke letni obdobi, nez potoky i zeme naprosto promrzne, sice nedava velkou nadeji na pohadkove zbohatnuti, mnohym vsak mensi mnozstvi zlata stale poskytuje obzivu, zejmena v kombinaci s rucnim zpracovanim nuggetu a zlatinek do podoby umeleckych sperku dobre prodejnych turistum.

Samo mesto nas privitalo klidem a temer prazdnymi ulicemi. Mnoho obyvatel tu pobyva jen pres leto a dlouhe zimni mesice travi daleko na jihu. Prosli jsme se stredem mesta, kde na nas dychala historie na kazdem kroku. Vetsina budov v centru stale zustava ve stejnem duchu, jaky zname z knizek o Zlate horecce. Hotely, saloony, obchody, vse je v Dawson City obetkane drevenymi lehce vyvysenymi chodniky. Vsechny budovy jsou pak tez lehce vyvysene a postavene na drevenych spalcich nebo podstavcich. Duvodem je permafrost, na kterem mesto stoji. Jsme tu jiz tak na severu, ze zeme je po vetsinu roku zmrzla na kost. A kdyby se budova postavila primo na teren, doslo by k otepleni povrchu a postupnemu propadani cele stavby do pudy. Vsak i takove priklady se tu najdou. Proste stavebnictvi v arktickem prostredi ma trochu jina pravidla, nez jsme zvykli. Dawson City Museum nam zustalo zavrene, protoze je pristupne jen v letni sezone, tak jsme zustali u prochazky po brehu zamrzajiciho Yukonu. I tady lze obdivovat restaurovany mensi historicky parnik (S.S. Keno). Jinou nasi zastavkou ve meste je mala srubova chata Jacka Londona, v niz pobyval pri svem pobytu tady. Rijnova teplota pod bodem mrazu vsak prochazkam moc nepreje, tak jeste delame kratkou zastavku v internetove kavarne s vybornym capuccinem (otevreno denne pri teplotach pouze do -40 stupnu Celsia), nakupujeme dalsi jidlo a v teple naseho auticka vyrazime na dalsi cestu. Samozrejme dal na sever.

Kanadske kapitoly XIII. (Alaska Highway.)

2008-10-15T06:14:00.007+02:00

Po navsteve severnich ropnych oblasti Alberty se vracime opet stejnou cestou trochu na jih a pozdeji otacime na zapad. Projizdime opet krajinou farem, coz ovsem neznamena, ze by zmizely vsudypritomne ropne precerpavaci stanice nebo vrty. Rano jiz pravidelne musime rozmrazovat okna u auta, rijnove noci uz maji k teplu daleko. Nejprve mirime k jezeru Lesser Slave Lake, kolem nehoz pak delsi dobu projizdime. V prubehu cesty obcas muzeme videt zvirata pro nas ne uplne obvykla. Na jedne farme maji v ohrade bizony, coz je nase prvni zive setkani s temito obry. U silnice pak obcas pozorujeme treba kojoty a pomerne casto jeleny nebo jelence. Bohuzel ani mrsiny auty srazenych zvirat nejsou vyjimkou, ale diky tomu muzeme zahlednout na nich se krmici orly, kojoty a krkavce. Ve vesnici McLennan pak absolvujeme kratkou naucnou stezku, pri niz muzeme pozorovat na jezere spousty vodniho ptactva. V prubehu cesty nekolikrat projizdime indianskymi rezervacemi, coz je nekdy patrne z charakteru osidleni, jindy pouze z informacnich ceduli. Nakonec dorazime do mesta Dawson Creek.

Trefili jsme se samozrejme na svatecni vikend, takze muzeum i mistni infocentrum jsou zavrene. Zbyva tedy alespon prohlidka mesta "zvnejsku". Po snidani v mistnim bistru zaciname prochazku na kruhovem objezdu se znackou tzv. Nulte Mile. Tady totiz oficialne zacina Alaska Highway, tedy Aljasska dalnice, ktera se tahne v delce 1421 mil (2288 kilometru) odsud z Britske Kolumbie, pres teritorium Yukon az na uzemi Aljasky. Jeji dnesni podoba je jiz zmodernizovana a jen zhruba kopiruje puvodni klikatou trasu s pouze par autentickymi useky. Alaska Highway byla vybudovana v obdobi 2.Svetove valky americkou armadou, kdy po utoku na Pearl Harbor a vstupu USA do valky americane citili potrebu branit sve aljasske uzemi proti pripadnemu napadeni Japonskem. Doslo tedy k dohode s Kanadou a vysledkem byla prave tato dalnice, ktera slouzila jako dopravni a zasobovaci komunikace, a diky niz mohly byt na Aljasce umisteny obranne vojenske jednotky. Stavba predstavovala opravdovou vyzvu, nebot musela byt provedena za pouhych osm mesicu a to v naproste divocine a komplikovanem terenu. Pracovaly zde desetitisice vojaku i civilistu. Jeji dnesni podoba je turistickou atrakci a nektere milniky jsou patricne vybaveny informacnimi tabulemi, ktere vysvetluji jejich puvodni vyznam a historii. A nas by mela cekat vetsina jeji trasy vedouci po kanadskem uzemi.

Po obejdeni kruhace se znackou "Mile Zero" tedy pokracujeme do mesta, kde je jeste jeden podobny sloup pro turisty. Rovnez obdivujeme mnohe nastenne malby na zdech domu, kde zdejsi umelci vypodobnili historicke udalosti. Nakonec maly nakup na Farmer's Market a vyrazime dal, na konci mesta jeste zbezne pres plot okukujeme historickou Pioneer Village, jakysi zdejsi skanzen. Rozhodne se jeste nekdy chceme do Dawson Creek vratit. Prejizdime reku Peace River, silnici stale lemuji farmy a ropny prumysl. V mestecku Fort St. John pak travime dve hodiny prohlidkou zdejsiho maleho, ale prijemneho, muzea. Pak jeste sjizdime na doporucenou vyhlidku na udoli Peace River, kde muzeme shora obdivovat nejen hluboke udoli reky, ale taky spoustu autovraku shozenych ze srazu, o kelimcich od kafe od Tima Hortona ani nemluve. Inu, pece o zivotni prostredi ma v Kanade ruzne podoby. Pokracujeme k jezeru Charlie Lake, kde je novy pamatnik americkym vojakum, co se tu utopili v roce 1942 pri stavbe dalnice. Dalsi den pak dojizdime do Fort Nelson, nic moc mesto s rafinerskymi provozy a zanedbanym lesoparkem, ale na konci mesta zajimave (zavrene) Heritage Museum se spoustou venkovnich exponatu.

Nasledujici den uz projizdime horami, coz je znat i na teplote. Je pekna kosa a turiste uz jsme skoro jedini. U jezera Summit Lake delame kratkou mrazivou prochazku a pozorujeme sobi olizujici mineraly ze silnice. Kempy i nektere benzinky jsou jiz po sezone zavrene. Pres Mucho Lake pak mirime k Liard Hot Springs. Cestou pozorujeme sobi, horske ovce a sedocernou lisku. V doporucenych Liard Hot Springs si dopravame horke prirodni termaly s minimem lidi. Horka jezirka jsou uprostred romantickych slati a horkou mineralni koupel ve skoro padesatistupnove vode jsme si krasne uzili navzdory zbytkum snehu okolo a pozdeji kroupam padajicim nam na hlavu. Vzdalenejsi beta-bazen s mene teplou vodou je momentalne uzavren, zabydlel se u nej medved. Toho jsme nepotkali, ale po ujeti asi kilometru od termalu potkavame jinou obludu. Vedle silnice se volne pase bizon. Nijak si nas nevsima, jen zere a my zaciname chapat smysl ceduli, co jsme mijeli - Pozor, bizoni. Po dalsich par kilometrech jsme nuceni zastavit a jen zirame. Na silnici je cele stado a mladi byci si dokazuji, kdo je silnejsi. Krokem se snazime opatrne projet mezi asi padesati kusy a moc je nepodrazdit. Mnohosetkilova zvirata by asi dovedla auto pekne pomuchlat.Pozdeji stavime na nekolika vyhlidkach u Liard River, zaujal nas zejmena Whirlpool Canyon a pozdeji Cranberry Rapids. U Iron Creek nas poprve vita cedule "Yukon".

Pristiho dne dorazime do Watson Lake, kde nas zajima Sign Post Forest, "cedulovy les". Kdysi tu americti vojaci pritloukli cedule se svymi domovskymi mesty a smerem a od te doby tu vsemoznych znacek stale pribyva. I nejake ceske se tu najdou. Dal mirime po dalnici na Teslin, kde je nejdelsi most Aljasske dalnice pres ricni deltu. Muzeum je tu zavrene, ale maji tu hezky kostel, v nemz se misi rimsko-katolicke a indianske vlivy. Dalsi zastavku pak delame v mestecku Carcross. Je tu uplne mrtvo, tak si prohlizime historicke masinky, zbytky parniku a historicke domecky. Zde zacala slavna Zlata Horecka, kdyz indian Skokum Jim nasel zlaty nugget. Nedaleko pak jeste stavime u miniaturni pouste a tez jakehosi "Disneylandu" pro turisty s nazvem Caribou Crossing. Behem dalsich kilometru mijime Emerald Lake a Spirit Lake, aby nas brzy privital Whitehorse, hlavni mesto teritoria Yukon.

Kanadske kapitoly XII. (Fort McMurray - Oil Sands.)

2008-10-10T12:51:00.005+02:00

Asi osmdesatitisicove mesto Fort McMurray rozhodne neni zadna turisticka destinace. Presto je tady jedna z nejrozvinutejsich infrastruktur mezi kanadskymi mesty, miri sem neustale velike mnozstvi letadel i dalkovych autobusu. Fort McMurray je hlavnim zdrojem prijmu provincie Alberta, odtud totiz proudi (zejmena do USA) kanadska ropa. V ploche krajine povodi reky Athabasca se tu pred miliony let usadily vrstvy pisku, ktere v prubehu casu prosakly hustou vrstvou uhlovodiku. Zemske sily a vazby tak vytvorily neco, co je dnes oznacovano jako ropne pisky (Oil Sands). Co do mnozstvi suroviny se jedna o druhe nejvetsi naleziste ropy na svete. Presto, ze se o zdejsi rope vi uz pres sto let, prumyslova velkotezba tu zacala az v prubehu sedmdesatych a osmdesatych let. Do te doby se totiz tezba ropy z ropnych pisku nevyplatila, vzhledem k vysokym nakladum tezby a nizkym cenam ropy. Na rozdil od tradicne znamych tezebnich metod se tu dobyva "cerne Zlato" ponekud jinak. Uhlovodikova smes totiz obaluje jednotliva zrnka pisku a je znacne tuha. Pri teplote +13 stupnu Celsia je zdejsi ropa tvrda jak hokejovy puk. Jednou z metod, jak se tu tedy blizko pod povrchem ulozeny produkt dobyva, je povrchova tezba v otevrenem dolu. Neco velice podobneho nasemu Severoceskemu hnedouhelnemu reviru. Na obrovske plose se odkryje povrchovy dul odkud se proste odbagruje uhlovodiky prosyceny pisek a ten se pak promyva horkou vodou, aby se z nej vyseparoval tzv. bitumen. Ten se pak dal za tepla upravuje a separuji se z nej jednotlive uhlovodikove slozky.

Povrchova tezba tu jede v obrovskem rozsahu, 365 dni v roce, 24 hodin denne. Hlavni ropna pole jsou asi 50 km severne od mesta a dalnice k nim je neustale ucpana pomalu se sinoucimi kolonami aut s pracovniky tezby. Mezi temi tisici aut pak dymaji ropne cisterny a tezke nakladaky privazejici dalsi technicky material. V dobe ranniho a vecerniho stridani smen tak muze onech padesat kilometru trvat bezne i 3 hodiny. Tezba tu zamestnava desetitisice lidi vsech profesi a remesel, na sve pracovni turnusy sem bezne letaji treba svareci z vychodniho pobrezi Kanady. Prumerny plat ve Fort McMurray je nejvyssi ze vsech mest Kanady. Nejvetsimi giganty jsou tu tezebni spolecnosti Syncrude a Suncor, ale maji tu sva tezebni pole i koncerny jako Shell, PetroCanada, Total a dalsi. Desitky kilometru ctverecnich okolo tu krajina pripomina povrch Mesice, rozryvana obrimi rypadly, buldozery a obrovitymi nakladaky prepravujicimi vytezene ropne pisky. Na obzoru se tyci kominy a veze rafinerskych provozu, kde se zpracovava tezky bitumen na lehci produkty, aby pak ropovodem putoval stovky kilometru na jih, kde ho americke rafinerie zpracuji na benzin pro sve zakazniky. K nebi se vali cerny dym a obcas proslehuji plameny pri vzniceni horlavych par. Tohle je naprosto jiny obraz Kanady, nez zname z letaku cestovnich kancelari a cestopisnych filmu.

Ve meste je vybudovano velke navstevnicke stredisko zvane Oil Sands Discovery Centre, ktere patri k hlavnim bodum naseho programu tady. Travime tu pul dne, abychom se dozvedeli podrobnosti tezby, jeji historii, mame moznost si sami osahat ropny pisek, prohlednout vyextrahovany bitumen v ruznych podobach, dozvidame se parametry obrich stroju, ktere v dolech pracuji. Driv se tu tezilo obrovskymi kracejicimi koreckovymi rypadly, za nimiz se tahly desitky kilometru pasovych dopravniku, stejne jako gigantickymi Dragline, ktere na ocelovych lanech tahaly po zemi obrovskou kovovou lzici. V poslednich letech tyto obry nahradilo velke mnozstvi mensich nakladacu, a kilometry pasovych dopravniku vystridaly obri nakladni Caterpilary. Centrum je velice moderni, expozice zajimava, stejne jako nekolik prezentaci a vykladovych filmu promitanych v kinosale. Venku za budovou je pak mozno videt nektere z restaurovanych vyslouzilych dulnich mechanismu.

Dalsi nasi zastavkou pak je venkovni expozice nazvana Giants of Mining (Dulni obri), ktera se nachazi na severu mezi doly a silnici, a jeji zaklad tvori dva vyslouzile mechanismy vystavene zde pro verejnost. Prvnim je desitky metru dlouhe a desitky metru vysoke kracejici koreckove rypadlo, druhym pak obri Dragline, ktera nabirala surovinu tazenim obrovske lzice. Clovek si tu najednou pripada nejak hrozne malicky.

Oblast Fort McMurray je spinavou skvrnou na neposkvrnenosti kanadske prirody, a v cloveku vzbuzuje rozpaky a rozcarovani, ktere nezaplasi ani snaha ropnych gigantu o zpetnou rekultivaci vytezene krajiny. Na druhou stranu jsme si teprve tady uvedomili v plnem rozsahu dopady a souvislosti obrovske spotreby ropy v nasem svete, a trochu poodkryli svet, ktery stoji za pistoli cerpaci stanice, z niz krmime nadrz naseho auta.

Kanadske kapitoly XI. (Edmonton a okoli.)

2008-10-08T21:03:00.004+02:00

Jakmile sjedeme a vyklickujeme z hor, dalnice cislo 16 (zvana Yellowhead Highway) nas vede rovnou plani. Tu a tam nas prekrizi nejaka odbocka, tu a tam projedeme nejakou obci. Ale vetsinou se stejne jedna jen o shluk budov obytneho a hospodarskeho charakteru, a samozrejme benzinovou pumpu s kolonialem pripadne malym servisem. Delame kratsi zastavku v mestecku Stony Plain, kde si uzivame prochazku ulicemi v polednim slunci. Sviti uz podzimne, ale prijemny je uz fakt, ze sviti, protoze rano po probuzeni jsme meli poprve namrzla okna od auta. Zevnitr. Stony Plain je takove pomerne obycejne mestecko, az na to, ze jej ozvlastnuji velke nastenne malby (murals), ktere ukazuji vyjevy z historie mestecka, regionu, i cele Kanady. Najde se tu vyobrazeni byvaleho serifa, jenz se v davnych dobach rozhodl nastolit poradek a nezalekl se ani gigantu jako Kanadsko-Pacificka, a spolecnosti dluzici mestu na danich privazal retezem lokomotivu ke kolejim. Najde se tu vyobrazeni prvni telefonni ustredny vcetne tehdejsi slecny spojovatelky. Podobne treba na budove byvaleho kolonialu je vyobrazena podoba interieru puvodniho kramu nebo na zdi posty je postovni motiv. Vetsina maleb je pak opatrena vysvetlujici tabuli, co ktery vyjev predstavuje a za jakych historickych souvislosti. Nase prochazka se tak stala poutavou obrazkovou lekci mistni historii, kterou by se sluselo zakoncit v mistnim Heritage Museum. Ale tomu uz jsme dalsi cas a finance venovat nechteli, abychom vcas dorazili do Edmontonu. Vsak si Heritage muzei jeste uzijeme.

Zanedlouho uz nas zdalky vitaji vyskove budovy Edmontonu, hlavniho mesta provincie Alberta. Prijizdime od zapadu, cehoz chceme vyuzit k navsteve obchodniho megacentra na teto strane mesta. West Edmonton Mall je nejvetsim obchodnim komplexem ve meste, v Alberte, v Kanade a udajne i na svete. Sam sebe oznacuje za "Nejvetsi indoorovou show na Zemi". Co mi to jen pripomina...? (viz Kapitola IV.) Inu, zeme superlativu. Fakt ovsem je, ze areal zabira plochu osmactyriceti mestskych bloku, coz je uctyhodna rozloha. Pote, co jsme z ruznych stran slyseli, ze tuto atrakci nelze nenavstivit, rekli jsme si, ze neni nad vlastni zkusenost. Stravili jsme tedy v obchodnim centru znacnou cast odpoledne, pricemz jsme pravdepodobne prosli jen zlomek prostor. Neuveritelne mnozstvi navzajem se krizujicich pasazi neuveritelnych rozmeru. Obchody, kam se clovek podiva, desitky restauraci a fast foodu, mezi tim vsim atrakce pro deti i dospele. At uz opici draha, strasidelny hrad, jakesi lodicky na jezirku, nebo treba velikanske koupaliste i s pribojem. Vsechno patricne barevne a lakave a kycovite. Nakonec jsme nejvice casu stravili u verejne bruslarske plochy, kde tou dobou probihal trenink mladych adeptu krasobrusleni. Po tomto nakupnim vyletu, kdy jsme neutratili ani dolar a vyrazne si posilili svou averzi k nakupum a nakupnim megacentrum, jsme radi zamirili do "klidu" hostelu v centru Edmontonu.

Nasledujiciho dne jsme vyrazili na prohlidku temer milionoveho mesta. Centrum ma podobny charakter jako treba Calgary a asi jako vetsina kanadskych a americkych velkomest. Vyskove administrativni budovy, husta doprava v ulicich. Historickych pamatek minimum nebo zadne. Prohledli jsme si navstevnicke centrum a okoli vladnich budov (Government Buildings), sidla vlady a parlamentu Alberty. Pak jsme obesli centrum mesta, kde je par divadel a galerijnich budov, vetsinou ale moderniho designu, ktery se nijak zvlast neodlisuje od ostatnich administrativnich budov. Mestska doprava je tu tvorena trolejbusy (nektere vypadaji dost predpotopne), autobusy a podzemnim metrem, dost podobnym tomu nasemu.

Kdyz nas tedy ani Edmonton nijak zvlast nezaujal, vyrazili jsme z mesta smerem na sever. Projizdeli jsme nejprve opet rovinatymi planemi rozdelenymi jen ohradami a cestami mezi zemedelskymi farmami. Vpravo krava vlevo krava, obcas se nekde sklidilo seno na zimu nebo stohuje slama. Skoro u kazde farmy je mozne najit krome aktualni pouzivane zemedelske techniky i solidni vrakoviste techniky davno minule. Zadny velky rozdil, proti okoli nasich byvalych JZD nebo osuntelych statku. Ani tady se nikdo moc likvidaci ci recyklaci starych zemedelskych kramu ci aut netrapi. Krome pasouciho se dobytka pak lze pozorovat na vetsine pastvin jeste pohybujici se ramena ropnych cerpadel. Ropa nebo plyn se tu tezi prakticky vsude, a zda se, ze kravam je to jedno. Postupem nasi cesty k severu pastvin zvolna ubyva, objevuji se lesy, vetsinou tvorene smrkovym porostem nevalne kvality. Kmeny stromu jsou jen takova paratka o prumeru max. 20 centimetru, zadne poradne koruny ani velky vzrust. Spis jen takova neprostupna zmet klacku rostoucich ze zeme. Zrejme dukaz jiz chladnejsiho klimatu. Silnice s perfektnim povrchem je jednou z nejzatizenejsich a nejdulezitejsich v provincii. Lemovana neustalymi znamkami ropneho prumyslu, tahne se ctyrista kilometru na sever, kam po ni neustale pendluji spousty cisteren. Vsechen provoz tu miri do mesta Fort McMurray, my tam mirime taky.