Kiwi kapitola IV. (Tongariro National Park.)

Mirime do strediska Whakapapa Village, kde je informacni centrum pro oblast Narodniho Parku Tongariro. Jiz z dalky se na nas pod slunecnou oblohou usmivaji siluety zdejsich vulkanu vypinajicich se k nebi z ploche krajiny. Narodni Park Tongariro je pojmenovan dle stejnojmenne sopky a jedna se o posvatne uzemi maorskych obyvatel, ktere starsi nacelnici koncem devatenacteho stoleti predali do rukou vlady pro "vsechen lid Noveho Zelandu". Jinymi slovy jej radsi predali, nez by o nej prisli. Diky tomu ovsem Parlament zahy schvalil zrozeni nejstarsiho Narodniho Parku na Zelandu.

Dnes se jedna o vyznamny cil domacich i zahranicnich turistu touzicich vyrazit na zdejsi trekarske stezky, z nichz jedna cast patri i mezi novozelanske Great Walks (tedy devet nejslavnejsich tras). Ke slave zdejsich sopek jeste prispelo ucinkovani ve slavne trilogii Pan Prstenu, kde vytvorili prostredi Mordoru a Hory Osudu (Doom). Tomu samozrejme odpovidaji mistni ceny i turisticke zatizeni. V informacnim stredisku nas nejprve nepotesili predpovedi pocasi na pristi dny - silny vitr a nejaky dest. Presto jsme se rozhodli zkusit stesti a zakoupili prislusny permit pro potrebne prespani v horske chate, coz prijde na 25 NZD na hlavu a noc. Inu Great Walks ma Great ceny. Nasim planem je vyrazit na okruh kolem Tongarira (Tongariro Nothern Circuit), coz je prave ta slavna 3-4 denni trasa Great Walk, pokud mozno ji zvladnout s jedinym prespanim na chate, a pak pokracovat po navazujicim 4-6 dennim okruhu okolo hory Ruapehu (Round the Mountain Track). Ten jiz neni klasifikovan jako Great Walk, tudiz na zdejsich chatach muzeme uplatnit na spani nase pulrocni chatove karty (Backcountry Hut Pass) a neplatit dalsi penize. Po vyrizeni formalit v infocentru opoustime spesne zdejsi expozici a jeste vyrazime na odpoledni prochazku k vodopadu Taranaki Falls, ktera se zahy protahne az k jezerum Tama Lakes. Tim jsme si vlastne prosli velkou cast useku, jenz napojenim dvou tras hodlame vynechat.

Po noci stravene v aute na okraji parku pak casne rano prijizdime na parkoviste v Mangatepo Valley. I pres sotolinovou mizernou silnici tu jiz je znacne zivo. Pribyva aut a sve pridavaji i autobusy vsemoznych agentur. Ze skrovneho vybaveni vetsiny cestovatelu je patrne, ze maji vesmes v planu jen tzv. Tongariro Crossing, jednodenni prechod nejvyssi a nejatraktivnejsi pasaze, a po zdolani prislusnych 19 kilometru je na druhem konci opet nalozi autobusy. Vetsi ci mensi skupinky tak nalehko vyrazi do zamraceneho rana a my s nasimi nabalenymi batohy vyrazime s nimi. Pomerne pohodlna cesta vede nejprve sirokym udolim Mangatepo a po minuti odbocky k pramenum Soda Springs se zatina kroutit a stoupat. Diky vulkanickemu povrchu tu temer neni vegetace a vitr a valici se mraky nas maji za snadnou korist. Se zvysujici se vyskou vitr zesiluje a kdyz prochazime rozlehlou plani Jizniho Krateru, uz nas slusne tlaci kupredu. Prichazi stoupani na tupy hrebinek, a to uz jsme mu plne vystaveni. Mijime odbocku na vrchol Mt. Ngauruhoe, uzasne pravidelne sopky, ktera je ovsem ztracena kdesi v mlze. Stejne je to s dalsi odbockou na vrchol nizsiho Mt. Tongariro. Prechod hrebinku podel Cerveneho Krateru (Red Crater) se stava opravdovym bojem. Drtiva vetsina turistu se otaci a miri zpet, nikomu se nechce riskovat smeteni vetrem do strzi Cerveneho Krateru. Jen par nejzdatnejsich a nejodhodlanejsich jedincu zkousi prejit nejvyssi pasaz hrebene a uniknout vetru na druhou stranu. V asi osmdesatikilometrovych narazech se nam to pres nejvyssi usek dari jen po ctyrech, protoze stat se v tom vetru prakticky neda. Jedna z krajinove nejatraktivnejsich pasazi tak ziskava naprosto jiny, znacne adrenalinovy rozmer. Jakmile jsme za hrebenem, vitr je vyrazne slabsi, a my, se zvirenym piskem a prachem v ocich i zubech, se muzeme v klidu pokochat tyrkysovou krasou jezirek Emerald Lakes.

Dal na sever se pred nami otevira siroka plan Severniho Krateru a nad nim jezera Blue Lake, kudy vede trasa jednodenniho Tongariro Crossing. My se ale stacime na vychod, abychom pokracovali jiz mene chozenou trasou celeho okruhu. Jiz v zavetri kopcu si muzeme vychutnavat pohledy na strme vulkanicke svahy, z nichz tu a tam vyfukuji oblaka sirnych plynu. Krajina je velice dramaticka a v prubehu dne mraku ubyva a ukazuje se nam kuzel Mt. Ngauruhoe. Nase stezka se vine lavovym prachem a postupne prochazi mezi podivuhodnymi skulpturami vytvorenymi rychle ztuhlou vyvrelinou. V prubehu odpoledne pak prijemne dochazime k chate Oturere. Puvodne jsme tu planovali zustat na noc, ale nakonec jen svacime a hodlame pokracovat jeste v dalsim useku. Od jedne zdejsi nemecke turistky se dozvidame, ze ji vitr v mnohem mene exponovanem terenu srazil do kameni, kde si zranila kotniky, takze dost mozna dokonci vylet vrtulnikem. V pomerne slunecnem odpoledni pokracujeme v ture a zajimavou krajinou dochazime az k chate Waihohonu Hut. Tady je spousta trekaru vsech narodnosti a cely vecer to tu pekne bzuci. Cesi jsme jedini a drtivou vetsinu tvori nemci.

Z Waihohonu Hut je to jiz jen kousek na rozcesti, od nejz uz jsme na trase okruhu kolem Ruapehu. Tady je turistu jiz jen minimum, takze si muzeme uzivat prirodnich kras naprosto neruseni. Nejprve mijime silny pramen Ohinepago Springs, kdy pod lavovou vrstvou rovnou vyvera cela reka. Okoli vody je porostle hustym lesnim pokryvem, ale ten se zanedlouho ztraci. Strida jej stale sussi krajina, az se postupne dostavame do prakticky poustniho prostredi. Tato oblast se nachazi ve srazkovem stinu hory Mt. Ruapehu, takze vegetace se tu temer neudrzi. Piscita zem je rozbrazdena spoustou ryh a koryt, mnohdy zajimavych tvaru, ktere tu vytvoril vanouci vitr. Jsme radi, ze se oproti predchozimu dni uklidnil, pisku v zubech a ocich mame dost na nekolik dni. Slapeme hodinu za hodinou a zvolna prichazime k dalsi zajimavosti, kterou je zdejsi Lahar Valley. Kopec Mt. Ruapehu je cinna sopka, ktera jednou za nekolik let zacne vyvrhovat svuj sopecny obsah do okoli, a to ve vetsi ci mensi intenzite. Nejvetsi vulkanicka aktivita poslednich let byla v letech 1995-6, kdy silne erupce naprosto odepsaly zimni lyzarske sezony. Nejprve nebezpecnymi vybuchy a pozdeji silnou vrstvou prachu, ktera pokryla veskere sjezdovky i infrastrukturu. Mensi neskodne erupce vsak nastavaji co par let. Dalsim a asi vetsim nebezpecim jsou vsak takzvane Lahars - vulkanicke bahnotoky. Krater Mt. Ruapehu je totiz vyplnen kraterovym jezerem, jemuz zvolna stoupa hladina. A pri erupci nebo pri vyraznem narustu hladiny se nestabilni okraj krateru obcas protrhne a voda se spoustou kameni a sopecneho bahna se pak vali do udoli. V padesatych letech tak ohromny sesuv strhl zeleznicni most tesne pred prijizdejicim rychlikem a vysledkem bylo dveste mrtvych. V pozdejsich obdobich skody byly vetsinou jen majetkove, nejaktualneji to odnesly casti vleku a lanovek a nektere turisticke mosty v letech 1995, 1996, 1999. A prave udoli v kterem jsme se zrovna nachazeli je jednou z techto bahnotokovych tras. Ztuhle kusy lavy a nanosy vulkanickych vrstev jsou rozhodne zajimavou podivanou, a svou krasu pridava i pomerne drava reka, jiz prekonavame po lanovem moste.

Vyprahlou krajinou pak prichazime k chate Rangipo, kde si davame zaslouzeny obed. Po nem jeste pokracujeme dal az na chatu Mangaehuehu Hut, kde prespavame uplne sami a mame nadherny vyhled na Mt. Ruapehu. To uz jsme ale opet v oblasti s vegetaci a nasledujici den je husty puvodni les pravidelne stridan vresovisti a mokrady. Pocasi se opet kazi a za obcasnych sprsek a hustych mraku mijime nekolik vodopadu a dorazime k silnici Ohakune Road. Tri kilometry musime v desti slapat po ni, abychom kousek pod lyzarskym stredistem Turoa opet mohli sejit na stezku. Stale za drobneho deste pak sestupujeme podel skalnich stupnu tvoricich uzasne vodni kaskady znacne sirnateho potoka na dno udoli, kde nas ceka strecha chaty Mangaturuturu Hut. Pres noc leje jako z konve, ale u roztopenych kamen je nam dobre. V noci vsude pekne radi mysky, ale rano se presto dobre vyspani probouzime do krasneho slunicka. Den zaciname koupeli v potoce a pak uz vyrazime na cestu. Nejprve stoupani z udoli do skalnateho uboci, kde se zahy objevi melke jezero Surprise. Dal opet po vresovistich a horskych loukach, ktere jsou co chvili prerusovane sumicimi potoky a mnozstvim vodopadu. Jednomu z nich neodolame a nasleduje dalsi svezi koupel. S uzasnymi vyhledy na kopec pak prijemne dorazime na posledni nocleziste Whakapapaiti Hut. Pozdeji nam jeste delaji spolecnost dva australani, s kterymi uz jsme se nekolikrat potkali. Prijemny vecer s nadhernymi vyhledy jakoby daval najevo, ze je posledni.

Dalsi den je opet zamraceno a pozdeji zacina mrholit. V hustych mracich sestupujeme udolim a lesem pokracujeme dolu do vesnice Whakapapa Village. Jiz za husteho deste zastavujeme v nasem znamem infocentru, kde si v suchu muzeme doprohlednout celou expozici o sopkach i historii oblasti. Odpoledne se pak vydavame na posledni cast nasi cesty zpet k autu. Trihodinovy usek je opravdovym sebezaprenim. V silnem desti kracime plochou travnatou krajinou, kde se vyhloubena stezka zmenila v hluboke koryto potoka. Voda se na nas vali ze vsech stran, tak se jen snazime si v pohorkach stale udrzovat tu ohratou a moc ji nevymenovat za studenou. Videt neni nic krome mlhy a mraku. Takze jsme radi, kdyz konecne dorazime na parkoviste Mangatepopo, kde stale jeste mame auto. Mokro je i v batozich, takze spasou jsou hlavne veci, ktere zustaly v aute. Leje i dalsi den, cimz nase neskromne plany na vystup na vrchol Mt. Ngauruhoe berou za sve. Pohorky budeme susit jeste tyden, ale odjizdime s pocitem vdecnosti. I pres mizernou predpoved jsme dostali moznost si uzit uzasny vylet a videt uzasnou krajinu. A v peti dnech putovani zvladnout zdarne dva zajimave okruhy s tim, ze ten opravdovy dest nas splachl az na uplnem konci.