Thajske kapitoly III. (Bangkok.)

Do Bangkoku dorazime jiz za tmy a krome vecerni dopravni spicky si plne zazivame chaos na Khao San Road. Hledani noclehu je trosku komplikovanejsi, ale nakonec se dari. Bydlime nedaleko Khao San Road, coz je nejrusnejsi turisticka ulicka v celem meste, praska to tu ve svech diky stankum se vsim moznym a ze vsech stran jednoho lakaji nadhaneci ruznych baru a hospod. Rano vyrazime k prohlidce mesta, na ktere mame jen dva dny pred odletem ze zeme. Jiz u snidane se s nami dava do reci zprvu sympaticky mladik, aby se z nej nasledne vyklubal zamestnanec nedalekeho krejcovstvi. Jeste jsem nedopil caj a uz mi malem zacal sit sako. Do ulic jdeme se zamerem pesky dojit k informacnimu centru a pote obejit nektere pamatky. Plan nam hati jakysi domorodec, ktery nas presvedcuje, ze dnes vlada plati ridicum tuk-tuku benzin, takze nas mohou cely den vozit jen za symbolickou cenu. Nechavame se ukecat a nasedame do nejblizsiho vozitka.

Prvni zastavka ma byt v chramu s cernym Buddhou, ktery je udajne pristupny pouze dnes, protoze je jakysi svatek. Chram je pekny, i kdyz podobny vsem ostatnim. Soska Buddhy se blyska svym pozlacenym povrchem, jako vetsina ostatnich podobnych. Ptame se tedy personalu chramu, proc je oznacovan jako cerny Buddha - puvodne pry cerny byl, nez jej pozlatili. Po prohlidce chramu si poroucime presun k Mramorovemu Chramu, stavel jej italsky architekt a maji tam byt patrne italske vlivy. Po chvilce jizdy nas ridic zastavuje pred jakymsi obchodem a naznacuje, abychom sli dovnitr. Nechapave tak cinime a za moment mi malem berou opet miry na sako. Nastvane opoustime obchod a durazne varuju naseho ridice (ktery ma jen velmi chabou anglictinu), at nezkousi zadne dalsi nevyzadane zastavky. Pak uz prijizdime k Mramorovemu Chramu a vyrazime na jeho prohlidku. Ukazuje se, ze hlavni svatyne je bohuzel zavrena, tak alespon okukuje jeho architekturu zvenku. Skutecne je tu obcas uzit ke stavbe mramor, ale nezda se nam, ze by nejak vyrazne dominoval. V obvodovem ochozu si prohlizime sochy buddhu, ktere tu umistuji rodiny svym zemrelym. Kolemjdouci muz nam slusnou anglictinou vysvetluje, ze cim bohatsi rodina, tim bohateji zdobenou sochu svym zemrelym postavi, takze muzeme porovnavat pristupy ruznych rodin. Zaroven nam potvrzuje, ze tuk-tuci dnes jezdi za zvlastnich promo podminek, kdy na benzin dostavaji kupon od vlady, a dalsi mohou dostat, pokud privezou turisty do exportnich sperkarskych obchodu. Venku si to jeste vyjasnujeme s nasim ridicem, ktery by zjevne rad nejake kupony pro svou mizernou zivnost ulovil. Delame mu laskavost a nechavame se odvezt do sperkarske fabriky. Tady nam zbezne ukazuji brusirnu a pak nas zdlouhave provadi mezi desitkami vyloh se sperky na prodej. Zjevne nechceme nic koupit, coz jim moc nevoni. Pak jiz mestem jedeme k sose stojiciho Buddhy, ktery je udajne nejvetsi sveho druhu. Socha s prilehlym chramem je alespon trosku zmenou, a pro zajisteni stesti do budoucnosti od mistniho ptacnika kupujeme klec se tremi ptacky, ktere pak Evka vypousti na svobodu. Jeste ridicovi dopravame dalsi kupon, ktery dostava, kdyz nas doveze do dalsiho zlatnictvi a potom i krejcovstvi. Tam jsou ale vyslovene neprijemni, takze se otravene otacime na podpatku. Nas ridic je nadmiru spokojeny, takze ani nechce zadne penize, neco mu presto davame a propoustime ho. Jeste chvilku diskutujeme o tom, jak pitomy system si tu vymysleli, a jak muze takovyto agresivni marketing jen tezko dobre fungovat. Vecer se rozhodujeme navstivit ctvrt s velkymi obchodnimi centry, protoze potrebujeme koupit par veci. Bohuzel vzhledem k jiz nekolikatydennim protivladnim demonstracim po celem meste, a s jednou protestni zakladnou prave v teto ctvrti, je vetsina nejvetsich obchodaku zavrena. A my se vubec nedivime, kdyz se prodirame mnohatisicovymi davy demonstrantu a klickujeme mezi zatarasy.

Nasledujici den mirime primo do kralovskeho Grand Palace a prilehleho chramu Wat Phra Kaeo. To je nejatraktivnejsi turisticka zajimavost celeho Thajska a ceny i mnozstvi turistu tomu odpovidaji. Na vsech stranach je ale na co koukat, nekolik vzajemne propojenych prostranstvi je naplneno mnozstvim svetskych i duchovnich budov, vsude se to leskne zlatem i barevnymi blyskavymi sklicky, stovky metru dlouhe malby pestre ilustruji pribehy z Ramajany, vysoke stupy chrani pamatky zemrelych i buddhovy relikty a nechybi ani kamenny model kambodzskeho chramoveho komplexu Angkor Wat. Prohlizime si dukladne vsechny svatyne chramu, vcetne vzacne sosky smaragdoveho Buddhy se zlatym oblekem, a pak pokracujeme do arealu kralovskeho palace. I tady navstevujeme nekolik kralovskych salu, historickou zbrojnici, a obdivujeme bohatou architekturu. Na zaver jeste prochazime male expozice zobrazujici kralovske korunovace se spoustou fotografii a modelem korunovacniho procesi. Grand Palace je natolik rozlehly a zajimavy, ze by tu clovek mohl stravit cely den. Presto jej v pulce odpoledne opoustime, nastupujeme na lod a po rece plujeme do severnejsi casti mesta. Tady chceme navstivit jeste dalsi kralovsky objekt, ktery je i zahrnut do palacoveho vstupneho.

Vimanmek Palace byl kdysi po nekolik let domovem kralovske rodiny, a jeste dnes obcas slouzi jako jakesi letni ci prilezitostne sidlo. Zajimavosti je, ze budova o 72 mistnostech je cela postavena z teakoveho dreva a puvodne bez jedineho hrebiku. Pruvodce nas provadi nekterymi saly a kralovskymi loznicemi a lze shlednout mnohe kralovske predmety a potreby. Nechybi ani sbirka kristalu pochazejici z Ceskoslovenska. Mimo palace je v arealu jeste nekolik dalsich budov a mensich muzei, z nichz navstevujeme Sloni Muzeum. Je venovano historii i soucasnosti kralovskych slonu, protoze kral vlastnil odjakziva nekolik slonich jedincu pro ruzne ucely a prilezitosti. Dozvidame se o ktere typy slonu se jednalo, ze bily slon je nejvzacnejsi a prohlizime si predmety a pomucky pri praci se slony pouzivane. Vecer se jeste prochazime ulicemi mesta v oblasti Monumentu Demokracie, kde se opet musime vyhybat davum a taborum demonstrantu, a navstevujeme jeste architektonicky zajimavou budovu nedalekeho chramu prezdivaneho Metal Palace, pro sve medene strechy a vezicky. Kratka doba vymerena pro Bangkok utekla jako voda a my se opet nachazime v letadle, ktere nas odnasi zpatky do Singapuru, a odtud uz pojedeme domu do Evropy.

Kambodzske kapitoly II. (Lesk i bida Phnom Penhu.)

Dalsich par hodin autobusem a jsme v Phnom Penhu, hlavnim meste Kambodzi. Bereme tuk-tuk a nechavame se odvezt k vytipovanemu guesthousu, neni zvlast levny, ale prezijeme to. Dopravni chaos ve meste je neuveritelny, nektere viceproudove ulice prechazime jen zazrakem. Kambodza je chuda zeme a Phnom Penh neni nijak obrovske velkomesto, presto dopravni spicky stoji za to. Obzvlaste pri ohromnem mnozstvi motorek a beznem zvyku jezdit i v protismeru, nebo kdyz se do husteho proudu vozidel zaradi i kracejici slon. Zaciname vecerni prochazkou k mestskemu nabrezi, kde posedavaji mistni a nekteri sportuchtivi si chodi i s hudbou zacvicit. Obrazek line se valici a neprilis ciste reky Tonle Sap neni prilis romanticky, a clovek je navic co chvili vyrusovan detmi i dospelymi snazicimi se mu neco vnutit. A pri pohledu na male deti vlacejici tezke kyble se studenou vodou a napoji na prodej nas taky napadaji jen chmurne myslenky.

Nazitri mame napilno. Rano se nechavame presvedcit ridicem jmenem Lim, abychom si najali jeho tuk-tuk k celodennimu vyletu po meste. Nejprve se nechavame odvezt do Muzea Genocidy Toul Sleng, abychom se dozvedeli vic o rezimu Rudych Khmeru. Puvodne stredni skola byla po nastupu Rudych Khmeru k moci premenena na veznici s oznacenim S21. Rudi Khmerove se vydali cestou agrarni kolektivizace, a to az do te miry, ze nechali "evakuovat" vsechna vetsi mesta vcetne hlavniho, a obyvatele presidlili na venkov a zamestnali na polich. Intelektualove, vzdelanci i politicti odpurci byli masove vezneni, pokud ne rovnou popraveni. A prave veznice Toul Sleng byla tim hlavnim napravnym zarizenim s mnoha donucovacimi prostredky. Vetsina z jejich sverencu, pokud nezemreli pri muceni, skoncila v hromadnych hrobech na "polich smrti", z nichz mnoha jsou dnes rovnez navstevovana turisty. Za ctyri roky sve vlady dokazal komunisticky vudce Pol Pot nechat vyvrazdit pres milion lidi, nez radeni Rudych Kmeru v roce 1979 zarazila invaze Vietnamske armady. Presto dosud nebyl temer nikdo z tehdejsich vudcu za sve jednani potrestan a zbidacena zeme se jeste dnes vzpamatovava z nasledku. V Muzeu si prohlizime vezenske kobky, vybudovane jednoduse z puvodnich skolnich trid, a husi kuze nam naskakuje pri prohlizeni jednoduchych mucicich nastroju, uzivanych pri vyslesich. Celkovy dojem z nich je jeste umocnen barevnymi kresbami zobrazujicimi jejich pouziti v praxi. V nekterych prostorach pak lze videt stovky fotografii s portrety veznu. Zvlastni zajimavosti je vystava fotografii porizenych svedskou delegaci, ktera v roce 1978 zemi navstivila. Za pozornost stoji hlavne komentare k jednotlivych fotografiim, v nichz jsou vyjadreny nazory z te doby vedle nazoru soucasnych, stejne jako uvodni a zaverecny komentar fotografa-clena delegace. Je az zarazejici, jak i vzdelanym zapadnim navstevnikum v te dobe zustavaly skryty hruzy a zverstva v zemi se odehravajici, misto nichz si odvezli dojem snad i fungujici komunisticke spolecnosti.

V Toul Sleng jsme stravili docela dlouhou dobu, takze az odpoledne nas Lim prevazi ke chramu Wat Phnom na nevelkem vrsku. Tady si prohlizime sochu Buddhy Maitreji, budovu chramu i okoli se zdenou stupou a zdene podobizny hada Naga u pristupovych schodu. Jeste pred tim ale travime delsi rozhovor s Limem, pri kterem se snazime ziskat celkovou predstavu o beznem zivote kambodzanu a situaci v zemi. Vetsina obyvatel totiz mluvi anglicky jen minimalne nebo vubec a pracovnici v turismu s jazykovou vybavenosti zase turistum pravdu rikaji neradi. Lim je tak pro nas ridkou prilezitosti zeptat se na spoustu veci kolem skolstvi, infrastruktury, prijmu a zivotnich podminek, protoze jeho anglictina i porozumeni je velice solidni. Od chramu Wat Phnom jej jiz propoustime se slusnym dennim vydelkem, coz jej skoro prekvapuje. Prochazkou se pak vydavame podel reky ke Kralovskemu palaci a Stribrne Pagode. Cestou nas stale provazi detsti obchodnici, nabizejici piti za ruzne ceny, nebo proste zebrajici mrnousove znajici jedinou anglickou frazi: "Hello, money ?!

Areal Palace je hlavnim turistickym lakadlem v Phnom Penhu a stale je sidlem kambodzskeho panovnika. Ten sice nepoziva takovou uctu, jako jeho thajsky protejsek, presto jsou jeho portrety casto k videni. Palac je mistrovskym dilem asijske architektury, k videni je trunni sal i audiencni prostory a v arealu je jeste nekolik dalsich kapli a pavilonu. S arealem je spojen i prilehly komplex Stribrne Pagody, ctverhranny prostor s ochozem na obvodu a hlavnim chramem uprostred. Obvodova zed je zdobena malbami z Ramajany, na nichz je vsak silne patrny zub casu a zrejme nedostatek financi na obnovu. Pozoruhodne porovnani se stejnym dilem v thajskem Bangkoku. Stribrna Pagoda dostala sve jmeno podle podlahy ze stribrnych dlazdic, kterym vsak udrzba lepici paskou take moc neprospiva, a hlavnim klenotem je soska smaragdoveho Buddhy na hlavnim oltari. Svatyne je ale naplnena mnozstvim dalsich sosek buddhu ruznych materialu, typu i velikosti, i jinymi duchovnimi objekty. Pred pagodou pak stoji napadna kralovska jezdecka socha a po stranach jeste mensi pavilon. Zdobena khmerska architektura je rozhodne pastvou pro oci, bohuzel je k vzteku, kdyz uprostred prohlidky vypovi sluzbu fotak. Pri dalsi prochazce mestem jsme si jeste alespon zvenku prohledli budovu Narodniho Muzea, ktera sice neni prilis barevne zdobena, ale o to napadnejsi vyrezavane drevene tvary nabizi. Nedaleko Palace stoji i dalsi statni budova zarici zlatem a barvami sve pestre strechy, je to Narodni Shromazdeni tvorici dustojny protejsek palacove architekture.

V podvecernim soumraku jsme se pak vydali ke tride Sihanouk Boulevard, coz je nejmodernejsi mestska tepna. Jedno z mala mist, kterym se Kambodza podoba vyspelym zapadnim metropolim, je prave tato siroka trida. Nachazi se tu Monument Nezavislosti uprostred sirokeho kruhoveho objezdu, jsou tu upravene pesi promenady vyuzivane obyvateli ke zdravotnim prochazkam, i dostatek modernich obchodnich budov a luxusnich prodejen. Az neuveritelny kontrast k hromadam odpadku v jinych ulicich, probiranych obcas detmi i dospelymi, nebo prasnym silnicim na venkove. Kdyz pozdeji jedeme autobusem z Phnom Penhu zpatky k thajske hranici po hlavni narodni dalnici, zda se nam vzpominka na Sihanouk Boulevard jak z jineho sveta. Autobus nadskakuje po mizernem asfaltu s jednim pruhem v kazdem smeru, kde krajnici tvori jen cerveny prach a udusana hlina. Sem tam mijime zanovni auto renomovane znacky, casteji ale motorky a prskolety vseho druhu, nakladaky a traktory veteranskeho veku s urezanymi kabinami, a obcas nechybi ani konik s karkou nebo buvoli potah. Kambodza nas rozhodne zaujala, najde se tam mnoho hezkeho a atraktivniho k videni, ale taky spousta veci nuticich k premysleni. Treba o tom, jak moc je ta nase lidska civilizace opravdu vyspela.

Kambodzske kapitoly I. (Hura k Angkoru.)

Bohuzel musime pres Bangkok, coz nam z Ayutthaya pridava dalsi dve hodiny cesty a posunuje budik na patou ranni. V Bangkoku bus zrovna jede, takze cekani prichazi az v ranni dopravni zacpe. V hranicnim thajskem mestecku Arranyaprahet jsme lehce po poledni a zacina to prave divadlo. Hned na zastavce u trziste se na nas vrhaji ruzni nahaneci a vlecou nas k jakemusi okenku. Pry nam do 15 minut zaridi kambodzske vizum, jen mame vyplnit formular. Zatim nikde nevidime hranici ani uradovnu Immigracniho, takze tusime zradu. Chvili se s nimi hadame, pak bereme batohy a razime si cestu dal. Thajsky prechod se objevuje po asi 100 metrech a my chceme nejprve vyridit povoleni pro zpetny vstup do Thajska (re-entry permit), protoze se chceme vracet a mame jen jednorazove thajske vizum. Vyplnujeme formular a platime oficialni poplatek 1000 bahtu, po par minutach cekani dostavame do pasu re-entry permit a opoustime Thajske kralovstvi. Na kambozdskou stranu je to jen dalsich dveste metru, vita nas zdobena kamenna brana, chaos a sileny neporadek. Pridava se k nam mladik s visackou Turistickych sluzeb na krku a naviguje nas v dalsim postupu. V osuntele stavebni bunce dvema holkam s rouskou pres pusu podepisujeme, ze nemame zadne vazne choroby. U dalsi osuntele boudy nas uz stavi immigracni urednici, od nichz chceme vizum on-arrival (VOA). Velka cedule na zdi hlasa cenu viza 20 dolaru. Urednik si bere pasy a fotky a hbite zada 950 bahtu (skoro 30 USD). To okamzite odmitame, hodlame platit v dolarech. Ihned vypali cenu 25 dolaru na hlavu. Zaciname se s nim hadat, ze oficialni cena je dvacet, a navic to ma napsane primo nad hlavou, o dva metry dal se stejne hada holandska dvojice s dalsim urednikem. Zdejsi korupce je obecne znama, ale nechceme prodat kuzi snadno. Po nekolikaminutove bourlive vymene nazoru uzavira tim, ze tedy muzeme platit dvacku, ale budeme na vizum cekat tri dny, na coz samozrejme nemame argument. Platime a dostavame vizum, v dalsi boude si nas pak jiny organ foti a dava nam vstupni razitka do pasu. Jsme na uzemi Kambodzskeho kralovstvi, jedne z nejchudsich a nejnerozvinutejsich zemi v JV Asii, a je to videt na vsem. Mladik s visackou je stale pobliz a naviguje nas k vladnimu autobusu (zdarma), ktery nas odveze na autobusak mestecka Poipet. Je to jen kousek od hranice a on jede s nami. Autobusak vypada normalne a dokonce ma i pokladnu prodavajici listky na bus i na taxiky. Kupujeme listky na autobus do Siem Reap, coz je asi 150 kilometru a ma trvat zhruba 3 hodiny. Beru si zpet drobne a mladik hlasi cosi, ze to bude jeho zpropitne. v duchu jsem pocital, ze mu neco dam, ale prekvapilo mne, kdyz si natvrdo rekl. Kolik dostane je ale pry na mem uvazeni. Nechavam mu vracene drobne, aby mne kompletne uzemnil hlaskou: "No tip, no smile."

Zrovna odjizdi nejaky autobus, pry jede do Siem Reap a s nasimi listky s nim muzeme jet. Posadku te hrozne rachotiny tvori ridic, jakysi pruvodce, a nas asi 20 cizincu. Po deseti minutach jizdy autobus zastavuje v jakesi garazi u domu s bufetem a pruvodce nam sdeluje, ze musime pockat na nejake dalsi turisty, kteri meli zpozdeni. Nechapeme, proc se tedy nevratime. Cekani se prodluzuje a ridic se nekam ztratil. Po hodine se nam to nelibi, pruvodce dela, ze nic nevi a udajne nevi, kde je ridic. Nekdo z turistu ridice kdesi odchytil, ten nejprve dela, ze nerozumi anglicky, pak nas posila za pruvodcem. Pruvodce tvrdi, ze nic nevi. Dalsi a dalsi se s nimi zaciname hadat, je jasne, ze se jedna o dalsi podraz (scam). Ridic udajne opakovane telefonuje svemu sefovi, ktery jej pry nuti cekat. Spolu s onim holandanem se s nim hadam a davame mu 10 minut na odjezd. Pta se nas na nasi narodnost a vyhrozuje, ze zavola policii, odpovidame mu, at to rozhodne udela. Dari se nam ho konecne poradne vytocit a vysledkem je, ze po dalsich deseti minutach autobus pokracuje v ceste.

Dalnice ma jen jeden pruh pro kazdy smer, asfalt je dost ubohy a rychlost vetsinou povolena jen 60 km/h. Presto se priblizujeme k Siem Reap. S jednou dalsi pauzou na jidlo a zachod pak konecne dorazime do Siem Reap, po asi peti hodinach a samozrejme za tmy. Ani nas neprekvapi, kdyz nas vysadi na jakemsi parkovisti na okraji mesta, po autobusaku ani pamatky. Hned se na nas sesypou ridici tuk-tuku a nabizeji dopravu do jimi vytipovanych guesthousu. Trvame na svem vytipovanem ubytovani, coz jim zjevne nevoni. Navic podminuji odvoz zitrejsi vyjizdkou po okoli mesta, coz kategoricky odmitame. Vsichni ostatni turiste jsou jiz pryc, a my nakonec po dalsim dohadovani ziskavame odvoz k nasemu guesthousu. V Happy Guesthouse nas ale vita prijemny personal s dobrou anglictinou, slusne a ciste ubytovani a vstricna cena 4 USD. Na sklonku dne je to tak PRVNI POZITIVNI ZKUSENOST v Kambodze.

Rano si pujcujeme kola a vyrazime mezi proslavene chramy na plosine Angkor. Jednodenni vstupne 20 USD je na mistni pomery znacne. Cely den nas vsude provazi hulakani trhovcu a ridicu tuk-tuku, kteri nam, stejne jako vsudypritomne deti, furt neco cpou. Angkor Wat je nejslavnejsi, i kdyz zdaleka ne jedinou stavbou tady. Presto je to uzasny komplex s rozlehlymi budovami chramu a palacu, vodnimi prikopy a balustradami. Interiery dlouhych chodeb jsou zdobeny tesanymi reliefy, veze a strechy spoustou soch a tvaru. Vetsinou se jedna o piskovec. Nekde je zdivo dobre zachovale a zrestaurovane, jinde vitezi zub casu a vandalismus. Presto je i dnes patrno, jak monumentalni sidlo tu muselo v dobe zlateho veku khmerske rise stat. Prohlizime si komplex Angkor Wat ze vsech stran a kruceni v brise nam pripomina, jak cas rychle leti. Vydavame se tedy k nedalekym stankum a restauracim, babka opekajici ryby nam nabizi stul v drevene boude. Za asistence nekolika kambodzskych holek si objednavame bezmase jidlo a ignorujice spinu okolo se s chuti sytime.

Pak uz slapeme smerem ke komplexu Angkor Thom. Je to rozsahla plocha obehnana nekolika vodnimi prikopy a systemem hradeb s velkymi branami. V dobe rozkvetu khmerske rise slouzil jako hlavni mesto a mohlo tu zit az kolem milionu obyvatel. Magnetem je hlavne ustredni chramova stavba Bayon, coz je kombinace kralovskeho palace i chramu. Jsou tu spousty chodeb, nadvori, vodni kanaly a plochy, prostory byvale knihovny. Nejvyraznejsim znakem stavby je ale puvodne 54 vezi, ktere jsou zdobeny 4 reliefy tvare na kazde vezi. Stavba je pomerne orientacne narocna a slozita, i diky nekolika prestavbam a dostavbam. Po opusteni Angkorske plosiny coby sidelniho mesta zdejsi ruiny tri stoleti zarustaly dzungli, nez byly znovuobjeveny francouzskymi vedci v pulce 19. stoleti. Pralesni porost byl pak postupne vymycen a chramy zacaly ziskavat znovu slavu. V padesatych a sedesatych letech 20. stoleti pak zacaly rozsahlejsi restauracni prace k uchovani a zachrane rozpadajicich se pamatek. Archeologove a restauratori rozebrali Bayon na jednotlive kamenne kvadry a dukladne zdokumentovali jejich umisteni pro zpetnou kompletaci po zrestaurovani. V sedmdesatych letech ovsem za krvaveho rezimu Rudych Khmeru veskere prace ustaly a restauratori museli opustit zemi. Prace opet zacaly az po padu Rudych Khmeru a v devadesatych letech doslo na opetovne sestaveni Bayonu. Bohuzel Rudi Khmerove se svym protikulturnim postojem dokazali znicit veskerou dokumentaci i stavebni vykresy, takze z Bayonu zustalo "nejvetsi puzzle na svete". Tisice stavebnich kamenu a reliefu musely byt znovu detailne premereny, ocislovany a zdokumentovany, aby pak s pomoci pocitacu vedci znovu kamen po kameni skladali mozaiku Bayonu a vytvorili nove vykresy. Dva roky trvalo prijit na to, kam ktery z kamenu polozenych po celem okoli Bayonu patri. Pokracujeme prochazkou na nedalekou Sloni Terasu, velkou kamennou rampu zdobenou reliefy desitek slonu a trojitymi slonimi hlavami. Pak obhlizime jeste nekolik okolnich kamennych vezi a dalsich ruin. Se sklanejicim se sluncem slapeme par dalsich kilometru k chramu Ta Phrom. Ten byl ponechan prakticky v puvodni podobe tak, jak jej obrostla dzungle. Muzeme tu tedy obdivovat silu prirody, jak prorusta strechami chodeb, kmeny a koreny stromu sviraji stare zdi a pomalu rozebiraji peclive sesazene kamenne kvadry. Restauracni prace jsou limitovany na obcasne zpevneni a monitorovani pohybu prvku s ohledem na bezpecnost navstevniku. Fotky zobrazujici silu stromu merici se se silou kamene tu patri k tem nejatraktivnejsim. Po navsteve par dalsich mensich ruin se pomalu vracime k mestu. Provazi nas stale hulakani prodavacu a zebrani deti, trpelive slapeme mezi smesici motorek a kouricich tuk-tuku. Do Siem Reap prijizdime se soumrakem a cestou jeste zbezne okukujeme park Kralovskych zahrad a Kralovskou residenci, stejne jako mnozstvi modernich a nablyskanych hotelu. Tak vyrazny kontrast proti zbytku krajiny.

Thajske kapitoly II. (Ayutthaya - kralovske ruiny.)

Mirime do mesta Ayutthaya, a protoze se nam nechce platit drazsi mikrobusy agentur, volime verejnou dopravu. Dvema autobusy s prestupem je to sice celodenni vylet, ale vsechno probiha hladce a v pozdnim odpoledni se zabydlujeme v guesthousu Street Lamp. Jeste navecer vyrazime do ulic mesta, chceme ziskat alespon hrubou predstavu o okoli. Ayutthaya byla hlavnim mestem Siamskeho kralovstvi po nekolik stoleti a na jejim uzemi vznikly pomerne rozsahle svetske i duchovni stavby. Vetsina mesta vsak vzala za sve pri utoku sousedni Barmy v osmnactem stoleti, kdy vojaci mesto vyplenili a vetsinu budov poborili. Thajsko (Siam) pote zacalo budovat nove hlavni mesto.

Prvnim historickym komplexem, ktery jsme navstivili, byl Wat Ratchaburana. Rozsahla obdelnikova plocha obehnana ochrannou hradbou nabizi zbytky hned nekolika budov. Uprostred stoji ruiny vezovite stavby, ktera slouzila k ulozeni popela zesnuleho vladce. Okolo pak je nekolik budov slouzicich coby chramy pro ruzne duchovni ucely. Samozrejmosti byly sochy buddhu. Cast staveb je provedena z kamene, ale v prubehu doby pribyvalo i cihel. Nechybely ani zdobene ornamentalni omitky se stukovou vyzdobou. V polovine 20. stoleti zacaly byt ruiny cilem vykradacu hledajicich zlate predmety, coz donutilo vladu zasahnout. Zaroven byl zahajen archeologicky pruzkum, ktery prinesl mnoha prekvapeni. Prave chram Wat Ratchaburana byl mistem nejbohatsich nalezu, behem casu byly vyzvednuty desitky kilogramu zlatych sperku a nabozenskych predmetu. Bohuzel vetsinou prave vykradaci hrobu a ne vsechno z nejcennejsich uloupenych predmetu se podarila policii objevit. Presto se jednalo o nejvetsi zlaty poklad v historii Thajska a je zcasti k videni v muzejnich sbirkach.

Druhy den navstevujeme dalsi ruinovy komplex hned pres ulici odsud. Chram Wat Phra Mahathat se v mnohem podoba prvnimu komplexu. Centralni budova s mensimi okolo, tu a tam spicate kuzelove stupy. Tady je ovsem nekolik soch Buddhy pomerne zachovalych. Nejfotografovanejsim bodem je ale hlava Buddhy, ktera po zniceni puvodni sochy zustala lezet mezi koreny stromu, a do dnesniho dne je mezi nimi pevne vrostla. Slouzi i jako male obetiste ci oltar. Behem dne navstevujeme i nepoborene pamatky, jako treba Viharan Phra Mongkol Bopit, coz je chram postaveny ucelove pro velikou sochu sediciho Buddhy. Bronzova socha je udajne stara sestset let a puvodne se nachazela venku. V moderni dobe dostala zastreseni, a postupne tak vznikl prave tento chram. Jeste pozdeji se objevila myslenka sochu pozlatit, takze dnes je cela zlata. Zajimavosti je, ze socha kdysi utrpela castecne poskozeni, a pri jeho oprave byly uvnitr sochy nalezeny jeste dalsi mensi sosky zobrazujici Buddhu. Hned v sousedstvi chramu lze zase videt tri velike veze - stupy chramu Wat Phra Si Sanphet. Maji pomerne zachovalou omitku, coz se tu tolik nevidi. Opodal se pak nejakou dobu bavime pozorovanim "parkoviste slonu". Turiste si dopravaji vyjizdku na slonich hrbetech, a pro nas je dobrym kinem pozorovat jak chovani slonu a jejich mahoutu (pohanecu), tak prave turisty. Pozdeji se zastavujeme v Narodnim Muzeu, kde jsou casti nalezenych historickych pokladu, ale celkove nas muzeum spise otravilo. Jak extra turistickym vstupnym, tak pristupem personalu, i zanedbanosti sbirek. Alespon ale na zahrade muzea pozorujeme velikanske varany. Pak se jeste na kole projizdime kolem soutoku reky, kde jsou zbytky obranne pevnosti, a navstevujeme dva uzasne chramy (Wat Suwan Dararam) se statnym stromem boddhi. Ayutthaya byla fajn, ale my uz se tesime do Kambodze.

Thajske kapitoly I. (Z plazovych resortu za zbytky historie.)

Nase prvni tydny thajskeho pobytu byly ve znameni plazove rekreace. Tedy ne tak docela, protoze nejsme zrovna moc plazove typy, privedlo nas sem pro zmenu skalni lezeni. Po sestihodinove ceste z malajskeho Penangu jsme pomerne hladce prekrocili thajskou hranici a po nejakem tom dalsim prestupu napul zmrzli (z klimatizace) dorazili do mesta Krabi. Po par dalsich peripetiich jsme se nejak dostali na spravne nabrezi a dlouhoocasa lod (longtail boat) nas odvezla na plaz Ton Sai, nas cil. Bydleni v bungalovech, az prilis teple more, ruzne ciste plaze, typkove vseho druhu ze vsech koutu sveta, a hlavne vsude okolo skalni steny. Tri tydny rychle ubehly ve znameni chabe snahy zvysit svou lezeckou vykonnost a okusit neco z dobrot zdejsich krasovych vapencu. Mezi lezenim samozrejme nejake koupani, vyjizdka na kajaku, prochazky po okolnich plazich, pozorovani krabu, opic, turistu a jine haveti, ci dopravani si barovych a gastronomickych vytvoru. Vzhledem k nasemu nemasovemu zalozeni drtive vedou zeleninove nudle Pad Thai a smazena ryze se zeleninou a tofu.

Kdyz jsme usoudili, ze valeni na slunicku a houpani na lanech jiz bylo dost, sbalili jsme batohy a vyrazili dal na cestu, tentokrat poznavat to opravdove Thajsko. Do mesta Kanchanaburi musime bohuzel pres Bangkok, z cehoz zejmena kvuli probihajicim protivladnim demonstracim vubec nemame radost. Po cele noci v autobuse nas tak ceka dopravni chaos velkomesta, zatarasy a vojenska pritomnost v mnoha ulicich, komunikacni problemy s mistnimi a podobne. Po nekolikahodinovem trapeni uspesne dorazime na to spravne vlakove nadrazi v Thonburi a pozde odpoledne stojime v Kanchanaburi. Tady uz jde vse hladce. Zustavame dva dny, navstevujeme Museum Thajsko-Barmske zeleznice, kde ziskavame zakladni historickou a faktickou orientaci v deni behem 2. svetove valky, v osudech spojeneckych zajatcu, i v technickych datech zeleznice. Pak samozrejme nase kroky vedou ke slavnemu Mostu pres reku Kwai. Okolo vcelku vsedniho zeleznicniho mostu se to hemzi turisty, cvakaji fotoaparaty, vsude stanky se suvenyry vseho druhu. Vlaky pres most stale jezdi, a mnoho turistu si nenechava ujit atrakci, jiz jizda po "Zeleznici Smrti" je. Behem rok a pul trvajici stavby tu nedobrovolne pracovalo pres dveste tisic lidi, z nichz sto tisic za to zaplatilo zivotem. Mezi nimi to byly i tisice zajatych spojeneckych vojaku, jejichz hroby lze dnes navstivit na nekolika upravenych hrbitovech po okoli. Vzdycky si tak rikam, jestli je clovek poucitelny, a kolik dalsich jeste bude.

Dalsi den pak na kole projizdime mezi okolnimi policky s ryzi, zeleninou a bananovymi haji, a zastavujeme se v klastere Khao Poon. Krome par kapli a klasternich budov je tu hlavni zajimavosti nekolik jeskynnich prostor, v nichz jsou krome krapnikove vyzdoby sochy Buddhy a dalsich idolu. Jeskynni komplex je udajne hodne stary, ale vlastne se nevi jak moc. Prijemnym mistem pak je vyhlidka na konci klastera, kde je kaple s tlustou sochou mnicha, ale hlavne vyborny vyhled na v hloubce se klikatici reku Kwai a v dalce zamlzene kopce. Pak se pomalu vracime a pozorujeme skadlici se psy, radici kluky - mnichy, i dalsi mnichy natirajici bilou barvou kapli a obcas z legrace i jeden druheho. Ve meste pak navstevujeme jeste jeden nazdobeny klasterni komplex a vecer pak travime v restauraci naseho guesthousu pozorovanim pobihajicich jesterek a diskuzi o nasich splaskach odtekajicich plynule do reky. Okoli Kanchanaburi nabizi spousty dalsich zajimavych atrakci a mist, vzhledem k utikajicimu casu ale odolavame.

Malajske kapitoly III. (Z Cameronske vysociny na ostrov Penang.)

Kdyz jsme dali sbohem hlavnimu mestu, rozhodli jsme se zchladit na par dni v Cameron Highlands, coz je kopcovita krajina zhruba uprostred severni pulky Malajsie. Cesta autobusem byla umorna a posledni kilometry po klikate a strme stoupajici silnici jsme se jen modlili v rychly a bezbolestny konec. Ve zdravi jsme ale dorazili do mestecka Tannah Rata, kde se na nas hned na autobusaku vrhli dohazovaci jednotlivych hostelu. Vybrali jsme jeden se vstricnou cenou 25 ringitu za pokoj a nakonec jsme byli moc spokojeni. Prekvapenim bylo i to, ze indicky sef hostelu Twin Pines na nas dokazal slusne promluvit cesky, cestinu se trochu uci a vubec toho o nasi zemi dost vi. Asi i diky slivovici, kterou ho cas od casu cesi nalevaji. Cameron Highlands se svou vyskou pohybuji k dvema tisicum metru a jsou z vetsiny pokryty tropickym pralesem, coz vytvari pro nas prijemne klima. Pres den byva slunecno a horko, ale navecer se prijemne ochladi, takze jsme zde poprve a jedinkrat v Malajsii potrebovali na spani poradnou deku. Mestecko Tannah Rata je sice nevelke, ale prakticky jedine vyznamnejsi turisticke centrum v oblasti. Opravdove infocentrum tu nemaji, mapku jedinou velice pribliznou a turisticke znaceni mizerne. Poprve na nasi ceste se tedy nechavame premluvit k organizovane Tour, protoze tak zvladneme v jednom dni videt nekolik veci, ktere chceme.

Rano tedy spolu s dalsimi tremi evropany nasedame do omlaceneho Land Roveru a nas pruvodce si to s nami hasi po klikate hlavni silnici. Pozdeji nakladame jeste jednoho clena Orang Asli komunity, puvodni etnicke skupiny obyvatel dzungle. Bez nej by to udajne neslo, protoze jsou to strazci pralesa, ovsem behem cele cesty neudelal nic a dokonce ani nepromluvil. Kdyz odbocujeme ze silnice, jenom se pevne drzime, jak sebou auto hazi, naklani se do silenych uhlu a zmita se ve vymolech i hlubokem bahne pralesni cesty. Nas ridic je ale zjevne profik a zvlada triky terenniho rizeni bravurne. Pak vystupujeme z auta a pokracujeme asi 15 minut pesky k nasemu prvnimu cili. Tim je neobvykla pralesni rostlina zvana Rafflesia, jedna z nejvetsich kvetoucich rostlin na svete, jejiz kvet ma prumer az okolo metru. Kvete jen vzacne a pouze nekolik dni. K jednomu kvetu tedy prichazime a po kratkem informacnim uvodu od pruvodce fotime o sto sest. Odtud pak opet terenni cestou jedeme zpet a zastavujeme ve vesnici domorodych Orang Asli, kde nam predvadi a vysvetluji, jak se lovi foukackou. Vsichni si to zkousime, coz je docela zabava. Pak si prohlizime vesnici postavenou vesmes z bambusu a palmoveho listi. Zvedave nas okukuji deti, a maji z nas stejnou zabavu, jako my z nich. Pruvodce nam vypravi, jak jsou dnes Orang Asli, diky peci vlady, jiz vyspele etnikum a nikoli primitivni narod. Dokonce maji na opacne strane silnice i male zdene domky postavene statem. O neporadku a povalujicich se muzich okolo, kteri zjevne nepracuji, si vsak myslime svoje. Nedostatek hygienickeho a socialniho zazemi vesnice nemuze preci nahradit fakt, ze obyvatele maji motorky a obcas i auto. Dalsi program nas po obede vede na zdejsi cajove plantaze. Na okolnich svazich se pestuje leccos, spousta zeleniny a ovoce, reklamy upozornuji zejmena na jahodove plantaze, ale pro nas je atraktivni prave caj. Dozvidame se o jeho pestovani i zpracovani, prohlizime si okolni cajove keriky a potom navstevujeme malou tovarnu na jeho zpracovani. Cely postup je docela zajimavy a od vzrostle rostliny k salku caje proces trva zhruba pul roku. Na zaver prohlidky dostavame trochu casu na posezeni a ochutnani produkce ve firemni cajovne. Pak mame jeste posledni bod programu, coz je navsteva vlhkeho mechoviteho destneho lesa na jednom z nejvyssich kopcu. Samozrejme na nej lze vyjet autem, turiste se preci nemaji moc unavit. Prohlizime si ruzne druhy vegetace a zejmena vrstvy ruznych mechu a vlhkomilnych rostlin, mezi nimiz se najde i masozrava rosnatka. Do Tannah Rata se vracime az k veceru, a musime si priznat, ze to byl zajimavy den a nikoli vyhozene penize. Behem nasledujiciho dne si pak sami prochazime nektere stezky po okolnich lesich, kde nas ale jiz tradicne odpuzuji vsudypritomne odpadky. Plne prirodni pocity si pak uzivame, kdyz se pri prochazce tropickym porostem spusti tropicky lijak. Zazitek je to skutecne intenzivni, prudke proudy vody stekajici po obrovskych listech tropickych stromu jsou jako z televize, ale pozdejsi hodinovy pochod louzemi podel silnice v totalne promoklem obleceni je zas jinym zazitkem.

Cameron Highlands opoustime s prijemnym pocitem, ze jsme zas poznali trosku jinou tvar Malajsie. Nekolik hodin autobusem nas zase privede dolu do horka zapadniho pobrezi. Z pevniny po velikem moste prejizdime na ostrov Penang a na par dni se usazujeme ve meste Georgetown. Bydlime pro zmenu v Cinske ctvrti, a sehnat ubytovani je poprve na nasi ceste trosku komplikovanejsi. Turistu je tu zkratka docela dost. V Penangu bojujeme i se systemem dopravy, ktery je dost chaoticky a neni k dispozici zadna mapa autobusu. Pomalu si vsak zvykame a navstevujeme nektere zajimavosti oblasti. V Cinske ctvrti je mnoho chramu a starych klanovych domu, oltari s buddhy a sochami bohyne milosti Guan Yin se tu nesetri. Prohlizime si i zbytky kolonialni architektury mesta, jako je treba budova radnice a par krestanskych kostelu nedaleko Esplanade, a okukujeme stare kanony na zdech pevnosti Fort Cornwallis. Dalsi dny delame vylety k thajskemu buddhistickemu klasteru Wat Chaiyamangkala s obrovskou sochou leziciho Buddhy, rozlehlemu klasteru Kek Lok Si, kde je zas obrovita bronzova socha bohyne Guan Yin, a ve vecernich hod‌inach se se spoustou mistnich obyvatel tlacime v ulicich Chinatownu, kde se kona slavnostni pruvod na konec oslav Cinskeho Noveho roku. Je to pro nas dost neobvykla podivana, kdyz uz tak uzke ulicky stareho mesta, ktere jsou celodenne ucpane zmeti aut a blaznive se riticich motorek, jeste doplni pruvod nazdobenych slavnostnich vozu ruznych chramu, cechovnich spolku a cinskych firem, kazdy ruzne svitici a blikajici. Hluk pokrikujicich divaku se pak misi s kakofonii gongu, bubnu a radii v pruvodu, a do toho vrci generatory krmici tu svitici paradu elektrikou, stejne jako motory aut a vozitek vezoucich ty generatory. A kazdy si chce uzit tu podivanou, ktera se kona jen jednou za 12 let, vzdy na zacatku Roku Tygra. Penang a mesto Georgetown je pro nas ale dulezitou zastavkou jeste z praktickych duvodu, tady totiz navstevujeme konzulat, kde po dvojnasobnem vystani velikanske fronty ziskavame vizum pro cestu do Thajska.

Malajske kapitoly II. (Kuala Lumpur a okoli.)

Hlavni a nejvetsi mesto Malajsie nas privitalo hlukem a dopravnim chaosem. S batohy na zadech se probijime mezi taxikari ven z autobusaku a vedrem a dopravnim smradem si to sineme do nedaleke Cinske ctvrti. Ma tu byt spousty levnych hostelu, tak doufame neco najit. Chinatown je v centru KL, coz by se nam hodilo pro vypravy do okoli. Ovsem zaroven rychle zjistujeme, ze je to tez jedna z nejzchatralejsich a nejspinavejsich ctvrti. Mistnimu standardu odpovida i hostel zvany Backpackers Travellers Lodge. Cena je to jedine, co se nam libi. Spiciho recepcniho jsme dve hodiny po poledni museli vzbudit, pokoje svou velikosti a stylem natolik pripominaji vezenske cely, ze jsme ihned zavrhli spolecnou nocleharnu (dormitory) pro ctyri lidi a vzali dvouluzak (palanda) o stejne male plose. Na klimatizaci si tu nehraji a chodby na vsech patrech maji stejne porad otevrene zadni dvere na pozarni schodiste. Jiz prvniho vecera jsme zjistili, ze je to zrejme proto, aby potkani mohli domu, nasi chodbu ve tretim patre pravidelne navstevovalo 2 az 5 kousku. Reggae Bar v prizemi se take ukazal jako hlucnejsi nocni kulisa, ale naoplatku tam nabizeli slusnou pizzu. Vzhledem k tomu, ze okolni ubytovaci zarizeni nevypadaly o nic lepe, zustali jsme alespon kvuli te cene 25 ringitu za noc/pokoj.

Pochopitelne prvni obhlidka zahrnovala okolni Chinatown. Nekolik uzkych a preplnenych ulicek lemovanych nejstarsimi domy v meste (cca 120 let stare), jejichz pomerne zajimave a pestre fasady jsou vetsinou hodne a jeste vice ponicene vlhkym podnebim, stinna podloubi u temer vsech domu, majici chranit pred destem a sluncem, ale dnes vetsinou vyplnena vsemoznymi stanky, takze chodci chodi po silnici, pomalu se sinouci nekonecna rada aut a taxiku snazicich se porovnat v prostoru, ktery s nimi nepocital. Samozrejme nechybi svatostanky, at jiz je to hinduisticky chram Sri Maha Mariamman Temple se spoustou indickych bozskych postavicek, ktery je momentalne pod lesenim, nebo cinske chramy bohyne Guan Yin a bojovnika Guan Di ovesene mnozstvim lampionu, vsechny nejakych 130 let stare. Pozdeji jsme jeste objevili taoisticky Sze Ya Temple, ale nejak se nam nepovedlo podivat se dovnitr, vzdycky bylo zavreno, a zvenci vypadal podobne jako ostatni cinske domy. Zajimavou budovou je cinsky klanovy dum Chan See Shue Yuen, ktery je tak pestre zdobeny, ze je casto zamenovan za svatyni. Desitky postavicek a ozdob jsou na stresnich hrebenech, dvernich stitech i v stenovych vyklencich.

Pri hledani informacniho centra (ktere jsme tam nenasli) navstevujeme rozlehlou budovu stareho KL nadrazi, ktera je zdobena cetnymi vezemi a vezickami, a je dobrym prikladem vychodni kolonialni architektury. Vlaky odsud stale jezdi, i kdyz mesto ma jiz novy modernejsi vlakovy terminal KL Sentral. Personal nam nedokazal poradit ani kde sehnat mapu mesta, ani kde najit opravdove infocentrum, coz nas uz ani neprekvapilo. Bohuzel jsme behem cesty mohli poznat i reku, dle ktere se Kuala Lumpur jmenuje (jmeno znamena Bahnity Soutok), a nevadila by nam tolik jeji kalna voda smyvajici blato z okolniho kraje, jako mnozstvi odpadku v ni a odpovidajici zapach. Na nabrezi jsme ale natrefili na trznici Central Market, ktera se ukazala byt prijemnym a atraktivnim mistem jak z pohledu vsemoznych prodejnich stanku, ovsem se zajimavym a vkusnym vicemene rukodelnym a umeleckym zbozim (i kdyz krapet drazsim),tak vzhledem k pomerne rozlehlemu Food Courtu v patre, s pestrou nabidkou asijske kuchyne a nadstandardni urovni cistoty.

Dalsi den jsme vyrazili do odlisnych casti mesta, protoze nelze navstivit KL bez navstevy modernich Petronas Twin Towers. Dvojice spickovych administrativnich budov s prilehlym obchodnim a nakupnim centrem a parkem vytvorila novy centralni bod moderni casti KL. 495 metru vysoka stavba dokonce drzela nekolik let vyskovy rekord a rozhodne je nejprodavanejsi dominantou mesta. Spickovy standard udrzby a cistoty je v drsnem kontrastu ke zbytku mesta i vetsiny JV Asie, a verejnosti tu krome nakupnich galerii slouzi i Petronas koncertni sin s pravidelnymi symfonickymi koncerty. Cestou k vezim jsme letmo okoukli i jinou vyskovou dominantu, jiz je KL Menara Tower - televizni vez s vyhlidkovou plosinou, lakajici turisty k navsteve za nemale vstupne. Vez je ale hodne podobna jinym obdobnym stavbam ve svetovych metropolich a prilis nas nezaujal ani prirodni park v jejim okoli. V teto casti mesta jsme ale konecne objevili velmi dobre fungujici centralni infocentrum pro turisty, takze jsme konecne obdrzeli vytouzene mapy mesta a par letacku na okolni zajimavosti. Hned jsme proto zasypali personal dotazy jak se dostat na nami vytipovana mista a parkrat museli zamestnanci centra dat hlavy dohromady. Celkove v nas ale infocentrum zanechalo vyborny dojem, ktery se jeste znasobil po navsteve vecerniho predstaveni tradicnich malajskych tancu ve zdejsim sale. Za cenu 5 ringittu (cca 25 korun) jsme obdrzeli temer hodinovou tanecni paradu se spoustou nadhernych tradicnich kostymu, milymi tanecniky, prijemnou zivou muzikou a uzasne pestrym programem. Az nam bylo lito, jak malo turistu tuto atraktivni podivanou vyuziva.

Jiny den jsme se vydali objevovat kolonialni tvar mesta, ktera je zastoupena zejmena okolim namesti Merdeka Square. Tady byla v roce 1957 vyhlasena nezavislost na Britanii a tady tez sidlila vetsina vladnich uradu. Namesti je lemovano vyznamnymi kolonialnimi budovami, na nichz se prolinaji prvky zapadni architektury s arabskymi i vychodoasijskymi vlivy. Moghulska budova Sultan Abdul Samad Building je nejnapadnejsi cihlovou stavbou i diky vezi s hodinami, kdysi tu sidlila vlada a pak soud. I sousedni budovy vladnich uradu a Muzea textilu jsou atraktivni svym kolonialne moghulskym stylem. Daleko mene honosne, ale nemalo atraktivne pusobi tudorovsky styl s hrazdenym zdivem Royal Selangor Clubu. Za shlednuti stoji i Viktorianska kasna na plose namesti, krestansky kostel na opacne strane nebo budova mestskeho divadla. Nedaleko za rekou se pak rozklada rozlehla bila budova mesity Masjid Jamek, z jejichz minaretu a vezicek se pravidelne ozyva volani k modlitbe. Den jsme pak doplnili navstevou Narodni Mesity, ktera je se svou nekulatou strechou atraktivni vyjimka z beznych tvaru techto budov. Obrovska svatyne je velice vkusne dekorovana islamskymi motivy a arabskymi texty, velice vkusne jsou zvoleny barvy okennich vyplni. Zeny turistky samozrejme musi obleknout erarni plaste, ktere zakryji celou postavu vcetne hlavy, takze se po nadvorich mesity pohybuje spousta rozevlatych fialovych bytosti vypadajicich stejne. Navstevu nam zprijemnila i sluzbu konajici dobrovolnice, ktera nam vysvetlila hodne zajimavych veci okolo islamu i stavby a zodpovedela nase dotazy. Spolu s mesitou jsme si prohledli i nedaleke Lake Gardens, tedy rozlehly park s mnozstvim hezkych zakouti, rostlin, malou oborou, jezerem a paradnim detskym hristem. Dokonce se nam u jezera povedlo videt i metrovou jesterku - varana!

Vydali jsme se ale i trosku dal od mesta. Velice nas zajimaly hinduisticke Batu Caves, coz jsou rozlehle skalni chramy na severnim okraji mesta. Ve vapencovem masivu priroda vytvorila obrovite prostory a lide tu vybudovali spoustu chramu, kapli a oltaru hinduistickym bohum. Hlavni prostora je pristupna po vysokem a strmem kamennem schodisti strezenem obrovskou zlatou sochou. Rozhodne neobycejna podivana, kterou ale vyrazne zkazi neunosne mnozstvi odpadku na kazdem kroku, stejne jako spousta opic, kohoutu a holubu pozirajicich kde co, a ktere se lidi vubec neboji a mnohdy na ne primo dotiraji. Bohuzel i okoli mista je ve znameni spousty trhoveckeho haraburdi a hluku vedlejsi frekventovane silnice bez prechodu pro chodce. Inu Asie. O to prijemneji nas ale prekvapila trosku zastrcena jeskyne Ramayana Cave, ktera je vyzdobena spoustou soch a vyjevu z indickeho eposu Ramajana. I kdyz je za provozu stale pomalu dostavovana a personal si rekl za vstupne, byla nejhezci casti nasi navstevy a byli jsme uvnitr uplne sami! Od Batu Caves jsme jeste popojeli do prirodni oblasti Templer Park, kde jsou zbytky puvodniho lesa a potok s vodopady, bohuzel jiz tradicne plne odpadku. Dalsi vyletni den jsme pak venovali navsteve mesta Putrajaya, coz je nove administrativni centrum federalni vlady asi tricet kilometru jizne od KL. Po potizich s hledanim spravneho autobusaku jsme jeli drazsim, ale perfektnim, vlakem Light Rail. Pak uz jsme po Putrajaya chodili pesky. Mesto bylo vybudovano prakticky v devadesatych letech 20. stoleti ciste jako sidlo administrativy. Vsechny budovy jsou nove a moderni, az neasijsky se dba na cistotu a sluzby. Urbanisticky pomaha i rozlehle a zajimave tvarovane jezero, na jehoz brezich a poloostrovech se mesto rozklada. Zajimava architektonicka reseni se jen predhaneji, uziva se nerez, sklo, ale i tradicni mramor a jine materialy. Centralni bulvar je uzavren budovou Dataran Putra, sidlem federalni vlady, s vyraznou zelenou kupolovitou strechou a parkem okolo. Opodal stoji moderni, presto tradicni, budova mesity Masjid Putra, ktera diky poloze na poloostrove pusobi dojmem, ze pluje na hladine jezera. Cervena kupole hlavni prostory i vyzdoba interieru pusobi moc prijemnym dojmem. Naprosto jinak, ale rovnez uzasne, se vyjima nad jinou casti jezera dalsi nova mesita, tentokrat velice hranata nahoru se rozsirujici budova s malou nerezove lesklou kupoli zarici do okoli. Se stribritym kovem se pekne doplnuje zlate bronzova spice Monumentu Millenium (Alaf Baru), ktery byl vztycen nedaleko. Putrajaya ma spoustu krasnych a zajimavych modernich staveb, nejen budov, ale i mostu pres jednotlive casti jezera. Vsechno je navic prolozeno vodotrysky a vsemoznou zeleni, diky cemuz mistni Putrajayu oznacuji jako "Garden City". Den nam tu rychle utekl a jen jsme litovali, ze nemame vice casu prohlednout si i dalsi casti tohoto noveho reprezentativniho malajskeho mesta. Pro cestu zpet do KL jsme jiz zvolili levnejsi a tradicni autobus namisto rychleho drazsiho vlaku, coz se ovsem ukazalo jako spatna volba. Metrobus nas totiz nejdriv skoro hodinu vozil po Putrajaye, aby se konecne vydal na dalnici, kde pri vecerni spicce zdolaval vetsinu z onech skoro triceti kilometru krokem. Inu, nekdy se nevyplati prilis setrit.