Jihoamericke kapitoly X. (Huaraz - srdce Cordillery.)

Tak uz jsme v Peru nejaky ten tyden a vcelku uz jsme si tu zvykli. Ceny ubytovani jsou tu nepatrne nizsi nez v Ekvadoru, jidlo podobne drahe, ale dlouhe vzdalenosti, takze vyssi ceny za autobusy. Po projeti severni casti zapadniho pobrezi, kde jsme se venovali predinckym pamatkam, jsme si to namirili opet do hor. Cekalo nas mesto Huaraz lezici v srdci andskeho masivu Cordillera Blanca. Dorazili jsme sem v poradku a nasli levne a prijemne ubytovani. Mesto samotne lezi ve vysce asi 3100 metru n.m., coz byla proti pobrezi trochu zmena. Je vychodiskem na trekove i horolezecke vypravy do sierry, jejiz velkou cast zabira Narodni park Huascaran (se stejnojmennou nejvyssi horou Peru).

I my (hlavne ja :-))) jsme sem jeli s touhou se do hor podivat. Na rozdil od zbytku Peru a cele Jizni Ameriky v Huarazu neni problem s informacemi o krajine a neni problem sehnat vhodnou mapu. Pruvodce si nemuzeme dovolit, tak jsme koupili mapu, optali se na uzitecne informace a vyrazili do hor na trekovou trasu Santa Cruz - laguna Llanganuco. Mistni agentury s turisty tuhle trasu absolvuji obvykle ve 3 - 4 dnech. V hotelu jsme ohlasili 5 dni, protoze jsme se rozhodli klasickou trasu v zaveru vymenit za okliku busem, abychom se vyhnuli policejnimu stanovisti na silnici, kde se plati vstupni poplatek parku (asi 20 USD). Vzali jsme nutne vybaveni a zbytek nechali v hotelu, zapsali itinerar cesty do knihy vyprav a jeste za tmy (po pate rano) vyrazili na autobus. Jeli jsme do Carazu, odtud autem do vesnice Cashapampa, coz je vychodisko na trek. Cekalo nas stoupani udolim, nejprve asi z 2.500 metru nad 3.000. To uz se pred nami oteviralo udoli potoka Santa Cruz a zacaly se objevovat hory. I potok byl nadherny, prestoze pocasi nebylo uplne idealni. Prvni den jsme stanovali u jedne z lagun (Laguna Grande), kde jsme taky vecer a v noci pekne zmokli. Inu, obdobi destu. Druhy den jsme pokracovali, provazeni jiz krasnym slunecnym dnem, vzhuru podle toku potoka. Porad bylo na co koukat, a cekal nas vystup nad 4.000 metru, smerem k nejvyssimu bodu prvni casti hor - horskemu prusmyku Punta Union. Slapali jsme cely den a pritom fotili vodu i skaly a spoustu vodopadu. Samozrejme, ze cesta s patnactikilovymi batohy pred palicim horskym sluncem ve vysce pres 4.000 metru, v tezkem kamenitem terenu, na nas byla znat. Zejmena Bob mel v prvnich dnech problemy s vyskou (motani hlavy) a s dechem. Proste, takovahle fyzicka namaha se u nas doma zazit prakticky neda. Obzvlaste, kdyz organismus na to neni trenovan, clovek si opravdu sahne na dno sil. Prestoze vetsina agentur i druhou noc travi jeste pod prusmykem, nam se podarilo v odpolednich hodinach vystoupit az do sedla. Dosli jsme do Punta Union, prusmyku s nadmorskou vyskou 4.750 metru. Posledni stovky metru uz bylo pod mrakem a provazely nas kapky stridane drobnymi snehovymi vlockami. Fyzicky byl vystup skutecne velice namahavy. V tehle vysce sily rychle ubyvaji a je treba s nimi dobre hospodarit. Navic je tu jiz jen asi 60 procent kysliku, nez jsme zvykli z domova. Ale dosazeny vykon rozhodne potesi u srdce. Jeste do vecera jsme tedy prosli prusmykem a na druhe strane hrebene sestoupili do vysky okolo 4.000 metru, kde jsme postavili stan. Tato druha strana sierry se projevovala odlisnym pocasim, a tudiz jsme mohli konecne obcas videt z mraku cudne vykukujici peti a sestitisicovky. Nektere pohledy byly vskutku fascinujici, to se proste musi zazit! Dalsi den jsme za krasneho slunicka sestupovali udolim a pritom se kochali krasami zasnezenych velikanu. Tu a tam jsme potkali nejake turisty, kterych ale v teto dobe nebylo moc, a vetsinou cestovali s pruvodcem, jenz fungoval i jako nosic. Jedna vyprava mela velke problemy s vyskovou nemoci. Pokracovali jsme tedy na dno udoli, odkud nas jeste cekal strmy vystup pres bocni hrbet do vesnice Vaqueria. Odtud jsme chteli chytit nakladak, jenz by nas dovezl pres dalsi prusmyk nad lagunu Llanganuco. Bohuzel do soumraku jsme auto nechytli. Dalsi tabor jsme tedy rozbili par kilometru nad Vaqueriou.

Rano jsme casne sbalili a chytli nakladak. Cesta s mistnimi na korbe nalozene bramborami byla zazitkem. Auto skakalo a hazelo sebou, div nas nevyklopilo, ale pomalu prekonavalo vysku do prusmyku. Cestou se nam jiz objevovaly stity velikanu (po ranu jeste nebyva oblacnost, ktera se tvori behem dne, tudiz se da lepe fotit). Fotili jsme co jsme mohli, i kdyz jsme z auta div nevypadli. Opet jsme prekonali vysku pres 4 a pul tisice metru a znovu klesli. Tentokrat k lagune Llanganuco a druhe mensi lagune. Cestou jsme videli vrcholy Huandoy a mnohe dalsi, vcetne nejvyssi hory Huascaran (pres 6700 metru). Laguny jsou modrozelene, az neprirozene nadherne. Pocasi nam maximalne pralo a slunce palilo. Bylo na co koukat. Chtel jsem najit pomnik cs. horolezcu, kteri tu zahynuli v 70. roce v lavine z Huascaranu (vsech 14 lidi). Prestoze jsem nevedel kde presne je, povedlo se nam (a Bobovu ostrozraku) pomnik objevit. Je to nevelky kamenny pamatnicek u vodopadu, ktery od te doby funguje jako pamatnik obetem hor. Vyfotili, prohledli, a cekali jsme opet na auto zpet nahoru pres prusmyk. Mohli bychom pokracovat okolo lagun dolu do Yungay a potom domu do Huarazu, ale na silnici pod lagunami se plati poplatek parku, a to je pro nas dost penez. Pozdeji jsme chytli mikrobus, ktery nas opet prevezl pres prusmyk do Vaquerie a pak do vesnice Yanama. Chteli jsme pokracovat do Chacas a pak pres jiny prusmyk do Carhuazu, odkud je jen kousek do Huarazu. V Yaname jsme vsak zjistili, ze odpoledne se jiz odtud neda dostat. Jedna mistni rodina nam nabidla, ze nam poskytne pristresi, tak jsme prijali. Rekli ze nam nabizi "hotel", coz v Bobovi vzbudilo touhu po sprse. Ja jsem tak optimisticky nebyl, a nemylil jsem se. Pouze jedna volnejsi mistnost s jednou posteli v jejich hlinenem dome. Voda tekla na dvorku, zachod na dvorku z kartonove krabice s dirou v zemi. Bobovo rozcarovani bylo velmi legracni. Ale rodinka byla sympaticka, tak jsme stejne zustali. Vecer nam byla nabidnuta i vecere, takze jsme s rodinou zbastili pecene ryby (podobne pstruhum) s varenou kukurici a anyzovym cajem. Bob si jeste dal polevku. No, chutnalo nam znamenite a nalezite jsme kuchyni pochvalili. (Pani doktorce z prazske hygieny by asi vstavaly vlasy hruzou, kdyby nas videla. A to po vsech tech radach, ktere nam davala :-))

Casne rano jsme vstali, vyrovnali se s rodinou, nechali par drobnych suvenyru a vyrazili. Jeste jsme si uzili krasnych pohledu na vrchol Huascaranu a Alpamaya (pred sedmou rano, uplne bez mraku). Do Chacas pry nic nejede, mame jit do vesnice Sabcha (pry 3 hodiny pres kopec), kde uz jezdi mikrobusy. Ze tri hodin cesty se vyklubalo skoro pet. Po trmacive ceste do Sabcha, pozdeji ve spolecnosti dvou kluku z mistni misie, co se navic snazili z nas vyrazit nejake penize, jsme do vesnice dorazili. Abychom ale zjistili, ze nic nejede. My vsak do Chacas musime, protoze jsme meli posledni den ohlaseneho vyletu, a uz jsme hotel fakt potrebovali. Pokracovali jsme (notne utrmaceni) zase pesky. Za dalsi vesnici jsme nastesti chytli mikrobus, ktery uz nas bezpecne (jizda smrti) dopravil do Chacas. Za deset minut nam navazoval autobus do Carhuazu a do Huarazu. Cekalo nas jeste skoro pet hodin cesty, opet na druhou stranu hor. Autobus obdivuhodne prekonaval obrovske balvany na ceste a balancoval nad propastmi. Vice nez hodinu stoupal z Chacas (pres 3000 metru vysoko) do dalsiho (pro nas jiz tretiho poznaneho) prusmyku Punta Olimpica, tentokrat ve vysce 4880 metru nad morem. Jeste jsme mohli videt nektere velikany, ale pocasi uz se kazilo. Za prusmykem jsme zvladli i strmy sestup dolu a pred soumrakem v poradku dorazili do Huarazu. Pani domaci uz pro nas mela pripraveny pokoj. Nejvetsi radost vsak udelala horka sprcha, oba jsme uz smrdeli jako tchori. Vecer jsme jeste zavrsili veceri v cinske restauraci.Urcite jsme si ji zaslouzili.

Petidenni putovani horami jsme tedy zvladli bez ouhony. I kdyz na mnoha mistech fyzicka dochazela a cesta nemela konce. Navic casove a vzdalenostni udaje se casto ukazovaly jako velmi zkreslene. Presto jsme v horach zazili jedny z nejkrasnejsich dnu naseho pobytu v Peru. Behem cesty jsme celkem ctyrikrat prekonali masiv sierry napric pres nejvyssi hrebeny. Jednou pesky pres Punta Union (ve vysce 4750 metru), dvakrat vozidlem pres Portachuelo de Llanganuco (tam a zpet) a jednou busem pres Punta Olimpica (4880 metru vysoko). Pocasi nebylo tak skvele, jako v letni sezone, ale opravdovy slejvak jsme zazili jen jeden, i kdyz ranni rosa a nocni vlhkost byla vydatna (stan jsme domu vezli uplne promoceny). Teploty jsme zazili od slunecnych veder, kdy jsme si pripalili obliceje, az po vecerni chlad, kdy Bob plne vyuzil i rukavice. Pres obcasnou oblacnost nam Cordillera Blanca dovolila nakouknout pod sve zavoje a ukazala neco ze svych kras. Jidlo jsme si nesli na celou cestu, varili suche testoviny na varici koupenem v Huarazu. Vodu jsme brali z potoku a lagun a upravovali tabletami. Myli jsme se (pokud byla sila a odvaha) taky v potocich, kde voda mohla mit sotva ctyri stupne. Ale tahle cesta byla urcite dosud nepoznanym zazitkem. Nasli jsme pratele v horske vesnici Yanama, udelali mnoho fotek (snad vyjdou) a trochu poznali vlastni fyzicke i psychicke schopnosti.

Boblin fotos zde.