Kanadske kapitoly VII. (Assiniboine Provincial Park)

Uz kratce po nasem prijezdu do Kanady nam na fotkach a pohledech ucarovala uzasna silueta kopce jmenem Mount Assiniboine. Stihla pyramida svym tvarem pripomina evropsky Matterhorn a Assiniboine k nemu byva casto prirovnavan. Kdyz jsme ale zjistili podrobnosti, zdal se nam vylet k nemu skoro nemozny. Lezi v pomerne odlehle oblasti, jiz za hranici, na uzemi Britske Kolumbie, uprostred Assiniboine Provincial Parku. Tam nevedou zadne silnice a je pristupny pouze pesky nebo vrtulnikem. Pristupovych tras existuje nekolik, a temer vzdy se jedna o nekolikadenni traily. Tydny jsme prevalovali v hlave vsechny moznosti a bez moznosti priblizeni se autem se nam nabizelo jedine reseni. Kombinace presunu pravidelnym mikrobusem do Sunshine Village a odtud asi 38 kilometru pochodu k Lake Magog. Vzhledem k pracovnim povinnostem vsak nehrozilo, ze bychom dostali vice nez 3 dny volna, coz znamenalo po jednom dni na presun tam, vystup a presun zpet. Pri te porci kilometru a fyzicke narocnosti vystupu na kopec docela darda. Navic oblast Assiniboinu ma vlastni mikroklima a je velmi nachylna na spatne pocasi, takze jakykoli letni desticek jinde znamena snezeni na kopci. Bohuzel smeny v praci se rozepisuji s predstihem, takze moznost vybrat si pro vylet dny s dobrym pocasim jsme meli minimalni. Kdyz jsme se tedy rozhodli a vyzadali si tri dny volna, zacalo samozrejme prset. V Banffu lilo jak z konve a nahore v kopcich slusne nachumelilo, srpen nesrpen. Vylet jsme tedy odpiskali a zvolna pohrbili nadeji, ze bychom to jeste do konce letni sezony zvladli.

Na konci srpna uz snezilo i tady dole v Banffu, a vse nasvedcovalo tomu, ze letni sezona skoncila a zacina prichazet rovnou zima. V pulce zari ale prislo najednou babi leto a udelalo se tydenni okno s vysokymi teplotami a slunickem. Navic uz jsme meli auto a taky byla nadeje vyzebrat v praci tri dny volna. Zacali jsme tedy uvazovat o moznosti jit se do oblasti Assiniboinu alespon podivat, protoze je to trekarsky velmi cenena oblast. Volno jsme dostali a navzdory zmatenym predpovedim jsme jednoho jasneho rana jeste za tmy vyrazili z Banffu. Diky autu jsme mohli zvolit kratsi pristupovou trasu, vedouci z oblasti Kananaskis Country. Z Banffu po dalnici do Canmore je to asi 20 minut a odtud silnici Smith/Dorian kolem vodniho Spray Reservoiru dalsich necelych 40 kilometru. Jenze silnice je spise sterkovou prasnou cestou, diry, zatacky a i pote, co se rozsiri stale jen kamenity povrch. K parkovisti u Mount Shark, kde je i heliport pro lety na chatu u jezera Magog, nas ale dovedla. Cestou jsme jeste zahledli ve vode si plavouciho bobra a pozdeji pasouci se stadecko losu.

Kdyz opoustime auto, slunecni paprsky uz zahani ranni sero, ale kosa je porad pekna. Postupne se zahrivame pochodem s tezkymi batohy. Diky presunu autem nas ceka "jen" asi 26 kilometru pochodu k jezeru Magog, ktere lezi pod Mt. Assiniboine. Prvni kilometry nas vedou bezkarskym arealem se znacenymi okruhy. Postupne je ale opoustime a slapeme kilometry neprilis zajimavym lesem, s obcasnymi prechody potoku a ricek. Asi po deseti kilometrech se dostavame z lesa na dno sirokeho horskeho udoli a konecne je vic na co koukat. Kolem se zdvihaji uzasne hory a podel meandrujiciho Bryant Creeku rostou podzimne zbarvene kere a kytky. Taky se nam v jednu chvili v dalce ukaze silueta Assiniboinu. V prubehu cesty vlastne postupne prochazime z oblasti Kananaskis pres cast Banffskeho Parku a pak do Assiniboine Provincial Parku, to uz jsme v Britske Columbii. A po celou dobu nas taky informacni cedule upozornuji, ze jsme v hlavni jadrove oblasti vyskytu Grizzliho a "drbacich" stromu potkavame nepocitane. Trasa stoupa pomerne postupne, takze i s tezkyma krysama na zadech to zvladame v maratonkach a tezke pohory zustavaji v batohu. S prichodem odpoledne prekonavame Assiniboine Pass a po kratsim sestupu dosahujeme jezera Magog.

Na brehu tu lezi roubena Assiniboine Lodge, u ktere si bohatsi turiste uzivaji klidu v prirode a uzasnych vyhledu na kopec i jezero. Nutno priznat, ze pohled je to jedinecny. Vsak za nej taky plati pekne tucnou sumu penez, ale i tak nema vrtulnik o pasazery nouzi. Pro financne mene vyfutrovane hikery pak stoji asi o 500 metru dale za lesikem Naiset Huts, mene luxusni sruby poskytujici cenove dostupnejsi pristresi. Na druhe strane jezera je pak i maly backcountry kemp pro ty, co si sem dovlecou i stan.

V Assiniboine Lodgi jsme planovali vyridit se spravcem nase prenocovani v bivaku Hind Hut, ktery chata tez spravuje a taky se poptat po podminkach na kopci. Spravce vsak byl zrovna kdesi na vylete po okoli, takze nam nezbyvalo nez cekat, z cehoz jsme radost nemeli, protoze k Hind Hut to jsou dalsi tri hodiny lehce lezeckym terenem a chteli jsme to zvladnout za svetla. Nakonec jsme se spravce dockali, i kdyz nas nepotesil informaci, ze v bivaku uz odpojili plyn na vareni a vyndali baterky z nouzove vysilacky, pote, co jim tady dole napadlo 30 cm snehu a sezona zrejme skoncila. Nicmene nam nijak nebranil, abychom to nahoru zkusili, treba budeme mit po poslednich nekolika horkych dnech s vystupem stesti. Misto odpojeneho plynu v bivaku jsme od spravce dostali k zapujceni maly kempingovy varic, par rad na cestu a vyrazili jsme dal. Obesli jsme jezero a zacali prostupovat skalni stenu za nim, kde nahore nad terenim prahem a sutovym polem lezi bivakova chata. Stena se prochazi po systemu skalnich rims, kominu a polic a je oznacovana jako Gmoser's Highway. No, slovo "dalnice" tady holt muze oznacovat cokoli.

Se soumrakem jsme dorazili na skalni terasu, na ktere lezi bivakovaci Hind Hut, prakticky primo proti severni stene Mt. Assiniboine. Chatka je prekvapive dobre udrzovana a (obzvlast jen pro dva lidi) dostatecne prostorna. Prijemne nas prekvapila kvalitni kadibudka prilepena ke skale za chatkou a uklidnil fakt, ze odpojene radio bychom v pripade nouze zvladli rychle a snadno zprovoznit.

Rano uz jsme vyrazili jen s vybavenim na lezeni, takze se obrovske batohy scvrkly na jeden stredni plus lanovak. I kdyz se doporucuje vyrazet pred sestou rano, aby bylo dost casu na vystup, vyrazime az pred osmou, protoze vzhledem ke konci zari uz svita o dost pozdeji a nechceme riskovat bloudeni ve tme nekde pod nastupem. Vystupova cesta vede spoustami suti obcas prostridane skalnimi pasazemi. Do idealnich podminek ma vsak daleko, vsude je dost ruzne premrzleho snehu, ktery v kombinaci s ujizdejici suti pripravuje nejedno prekvapeni. Potvrzuji se nam slova prectenych pruvodcu, ze podminky a zejmena snih, dokazou vystup znacne zkomplikovat. Casne odpoledne ale uspesne dorazime na vrchol, a uzivame si uzasnych a zaslouzenych vyhledu za krasneho slunneho dne. Pak nasleduje sestup, ktery byl ovsem vyrazne horsi nez vystup. Absolvujeme nekolik slaneni a kde to jde, snazime se slezat co nejsvizneji. Preci jen dny se jiz krati a neradi bychom sestup dokoncovali za tmy. S maximalni opatrnosti zapasime zejmena se zledovatelym snehem a snazime se najit co nejbezpecnejsi cestu mezi spoustou volnych kamenu. Za letnich podminek, kdy je hora sucha a bez snehu je to jen slezani suti, ted se snehem ale trosku drama. Na kamennou morenu pod kopcem dorazime se zapadem slunce a pred bivakovaci chatou uz taktak vidime pod nohy. Ale hora nas pustila nahoru i dolu bez uhony.

Nasledujici den uz nas vsechno boli a pri pomysleni na tezke batohy a zpatecni cestu pred nami se nam nedela dobre. Za ranniho slunce opatrne traverzujeme po skalnich policich Gmoser's Highway a snazime se najit cestu dolu k jezeru. V puli steny potkavame ponekud tapajiciho postarsiho hikera z Calgary, ktery je docela vdecny, ze se s nami muze vratit zpet k jezeru. V Assiniboine Lodgi vracime zapujceny varic, dorovnavame dluh za bydleni v chatce a pak uz vyrazime na cestu zpet k autu. Zpatecni cestu absolvujeme pres Wonder Pass, ktery je o neco vyse polozeny, nez Assiniboine Pass, ale poskytuje mnohem lepsi vyhledy a fotogenictejsi krajinu. Nalezite si ji uzivame a pohled na zlatnouci podzimni modriny nam dava zapomenout, ze nas uz boli kazdy sval. Z Wonder Passu pak sestupujeme k jezeru Marvel Lake a v uboci nad jeho brehem se jeste mnohokrat otacime za uzasnymi kopci obklopujicimi Assiniboine. Pak uz nam Mount Gloria naposledy zazari svym bilym ledovcem a my se ponorime do lesa, kudy projdeme na tu velkou udolni louku u Bryant Creeku. Odsud nam jeste zbyva pres deset kilometru cesty nic moc lesem, a posledni kilometry uz se sotva vleceme. O neco pozdeji uz se pak za nasim autem jen obrovsky prasi na silnici okolo Spray Reservoiru v Kananaskis. Jeste doma v Banffu se tezko vzpamatovavame z toho, jak uzasne tri dny jsme prozili a na jak uzasny kopec jsme si mohli vylezt.