Kanadske kapitoly VIII. (Yoho. Lake O'Hara.)

Koncem zari nam konci nase pracovni zavazky v hotelu a my vyrazime na okruzni cestu po zapadni Kanade. Mame spoustu planu, kam se podivat, ale nemame poneti, co nam dovoli podzimni pocasi a jak dlouho vydrzi finance. A taky to bude drsna zkouska pro nase neprilis perfektni auto. Z auta vyndavame zadni sedacky, aby se v nem dalo i prespavat, a nechavame je u znamych v Banffu. Na masku auta zato ale pribyva mala panenka Dora Explorer, kterou jsem nekde nasel, a od teto chvile nase vyprava dostava nazev Dorina cesta (Dora's trip).

Mirime na sever a prvni zastavka je nedaleko. V Narodnim parku Yoho jsme jiz v lete prosli jeho severni cast. Ted nas laka oblast okolo jezera O'Hara, o ktere jsme slyseli jen samou chvalu. Parkujeme na vyznacenem parkovisti a nakladame si velke batohy se vsim vybavenim pro kempovani a taky se zakladnim vybavenim na lezeni. Od parkoviste pokracuje sterkova cesta k Lake O'Hara Lodzi, kterou vetsina turistu absolvuje autobusem Parks Canada. Je nam lito dvaceti dolaru, takze absolvujeme prasnych 11 kilometru s batohy pesky. V kempu kus pod jezerem stavime stan, mame rocni National Park Passy, takze kempujeme zadarmo. Na pomerne pozdni sezonu je tu celkem zivo, zrejme diky vybornemu pocasi.

V pozdnim odpoledni se vydavame na okruzni prochazku kolem jezera, na jehoz brehu je polozena O'Hara Lodge. Cele udoli je velice malebne a svou povest si rozhodne zaslouzi. Znacenym trailem se odpojujeme od jezera a stoupame pres skalni stupne do horniho udoli. Mijime dve dalsi malicka malebna jezirka a asi po hodine a pul prichazime do prirodniho amfiteatru u jezera Oesa. Tady obdivujeme majestatnost okolnich horskych velikanu, zejmena nas zajima Mt. Lefroy a patrame po Mt. Victorii. Oba kopce zname z jejich vychodni strany, ktera se vypina nad Lake Louise. Odsud ze zapadu od jezera Oesa by mela vest nejsnadnejsi pristupovka k Mt. Victorii, od Abbot Passu. Do kempu se vracime stejnou cestou uz po soumraku a spekulujeme, zda zitra vyrazit na nektery zdejsi trekovy okruh, nebo se pokusit o vystup do Abbot Passu a pripadne na Victorii. Kopec nam vrtal hlavou jiz od prijezdu do Kanady, takze i diky pocasi vitezi varianta pokusu o kopec. Dojdeme, kam dojdeme.

Jeste vecer pripravujeme vse na rano, kdy vyrazime za hluboke tmy. Je pekna kosa a jen za svitu celovky slapeme kamenitou stezkou, kterou jsme si nastesti prosli vcera. Doufame, ze nekde nezakopneme o medveda. Kdyz konecne svita, uz jsme temer u jezera Oesa. Po kratke snidani pokracujeme dobre znatelnou stezkou suti a skalnimi prahy vzhuru do sirokeho kameniteho kuloaru, ktery by mel vest az do Abbot Passu. Stoupani kuloarem se nam vubec nelibi, sut a sutry vsech velikosti se davaji do pohybu pri kazdem nasem kroku, postup nam neusnadnuji ani snehove fleky a zbytky zmrzlych spadlych snehovych lavinek. V pozdnim dopoledni konecne dorazime do Abbot Passu, kde stoji nejstarsi a historicky chranena kamenna horolezecka chata Kanadskeho horosvazu. Nikde ani noha. V sedle desive fouka, takze na sebe oblekame vsechny vrstvy co mame. Pak nazouvame macky, bereme do rukou cepin a mirime uz vzhuru na Mt. Victorii. Evka si pomalu zvyka na sve nove macky a srovnava se s pocitem expozice svahu. Stovky metru pod nami zjizveny ledovec vyplnuje zleb s prilehavym nazvem Death Trap.

Peclive hledame prijatelnou vystupovou cestu mezi skalisky a testujeme kvality meknouciho snehu pod mackami. Namahou a za prispeni ostreho slunce se zaciname potit, ale ziskavame vyskove metry. Lano zustava v batohu, protoze jistit tu neni za co. Kvalita snehu je promenliva, kvalita skaly konstantni - mizerna. Proste Rockies. Snazime se o maximalni opatrnost, coz ovsem na tempu neprida. Jeden vysvih vystrida kratky hrebinek a prichazi dalsi vysvih. Stale stoupame a se ziskanou vyskou a postupem k severu se nam otviraji vyhledy na visuty ledovec Victoria Glacier a do udoli jezera Lake Louise. Kdyz konecne dorazime na hlavni hreben, otevrou se i pohledy na zapad, k jezeru O'Hara. Cesta nam ubiha pomalu, na pomerne ostrem a exponovanem hrebeni se brodime dost hlubokou vrstvou mekkeho snehu.

Okolo pul druhe dorazime ke skalni mohyle na tzv. falesny vrchol. Na hlavni (jizni) vrchol je jeste dost daleko a hreben pred nami neni zrovna snadny. Mnozstvi snehu a vubec podminky na hrebeni vystupu moc nenahravaji. Rozhodujeme se pro navrat, abychom zpatecni cestu zvladli pokud mozno za svetla. Preci jen pokrocila rocni doba je jiz na delce dne silne znat. Sestup je, jak jiz to byva, mnohem neprijemnejsi nez vystup. Snih je rozmekly, nekde se s nami propada a sype, jinde je ho malo a macky se opiraji jen o drolivou skalu. Jsme radi, kdyz jsme ve zdravi zpet v Abbot Passu. Kratce si prohlizime chatu, macky mizi v batohu a vydavame se na cestu tim desnym sutovym zlebem dolu. Do kempu dorazime pekne uondani se soumrakem.

Vrchol nepadl, zbyval nam jeste dlouhy kus po temer vodorovnem hrebeni a pak jeden vyraznejsi vysvih, ale i tak jsme si uzili uzasnych vyhledu na cele Rockies. Nebe bylo vymetene a slunicko se na nas smalo. A my jsme si pri rozhybavani namozenych svalu rikali, jaky pekny vyslap jsme to meli u jezera O'Hara. Nasledujiciho dne jsme stravili prijemne dopoledne prochazkou po kratsich okolnich trailech; jen nalehko bez batohu jsme se prosli k Mary Lake a k roubene chate Elisabet Parker Hut. Odpoledne jsme pak sbalili stan, hodili si na zada obrovite batohy a vyrazili na jedenactikilometrovou prasnou zpatecni cestu k autu.