Kanadske kapitoly XV. (Dempster Highway a Polarni kruh.)

Nase uplne puvodni cestovni plany pocitaly s tim, ze se pokusime alespon nakouknout na uzemi Yukonu. Pozdeji jsme si rekli, ze zkusime dojet az na Klondike do Dawson City, pokud nam to prichazejici zima a stav silnice dovoli. No a v infocentru ve Whitehorsu jsme zacali dokonce uvazovat alespon o kousku Dempster Highway. Oficialne je otevrena celorocne, ale turistum doporucovana spise jen v letnim obdobi, cca do pulky rijna. Mila pani na informacni prepazce zmineneho infocentra to uzavrela slovy: "Tak to zkuste a uvidite, jestli to pujde". A jak rekla, tak jsme udelali.

Dempsterska dalnice je nejseverneji vedouci stalou pozemni komunikaci na uzemi Kanady. Odpojuje se z Klondike Highway asi ctyricet kilometru pred Dawson City a miri primo na sever. Prakticky se jedna o sterkovou a hlinitou cestu spojujici svymi 732 kilometry klondikeskou posledni civilizaci s izolovanymi mesty a vesnicemi na arktickem severu v oblasti delty reky Mackenzie. Absolvovat tuto trasu ale neni jen tak, nebot jde nejen o pomerne narocny teren, ale taky zde prakticky neexistuje zadna infrastruktura. A v pripade jakekoli technicke zavady ci jineho problemu je clovek odkazan jen sam na sebe, maximalne muze doufat v pomoc ridice nektere projizdejici cisterny vybavene vysilackou, nebo pomoc lovcu. O signalu mobilniho telefonu tu nemuze byt ani rec, okolo silnice se tahne vetsinou jen drsna tundra. Jedinou vyraznejsi civilizaci je misto cca v polovine trasy zvane Eagle Plains. Stoji tady jednoduchy motel vyuzivany zejmena ridici cisteren, mala technicka zakladna a hlavne potrebna benzinova pumpa. Celou prvni cast cesty jsme doufali, ze bude v provozu, protoze bez ni bychom celou trasu neujeli a pravdepodobne bychom se pro nedostatek paliva nezvladli ani vratit.

Na zacatek dalnice jsme vyrazili v pozdnim odpoledni po plnem dotankovani naseho mestskeho auticka na poslednim moznem miste. Vzhledem k teplotam vyrazne pod bodem mrazu, ktere uz i v Dawson City panovaly, jsme se rozhodli jet co nejdele do noci, abychom tak mohli byt v teple auta a dostali se co nejdale, nez se ulozime k studenemu noclehu. Cesta ale utikala dost pomalu, protoze jizda po zasnezene ci namrzle sotoline bez jakehokoli caroveho znaceni potme byla tvrdym oriskem jak pro auto, tak pro ridice. Neni divu, ze cestovni rychlost se v neustalych zatackach s kouzajicimi a ustrelujicimi koly pohybovala vetsinou nekde mezi 30 az 60 kilometry v hodine. Kolem treti hodiny ranni dojizdime na Eagle Plains, kde parkujeme a ukladame se v aute ke spanku. Krome nas tu parkuji prakticky jen dva nebo tri kamiony vezouci zasoby na sever, nebo dily a mechanizaci pro arktickou ropnou tezbu. Budime se jeste za tmy, a to vicemene zimou. K zakladni hygiene vyuzivame toalety v motelu a organismus se snazime probudit zdejsi kavou. Pritom se na ceduli dozvidame, ze veskery material pro motel, a to vcetne veskere vody, sem musi byt dopravovan kamiony z jihu. Proto tedy potkavame nejen palivove, ale i vodarenske cisterny. Tesne pred svitanim prichazi ke stojanum pumpar. Opet tankujeme do plne a vyrazime na dalsi cestu.

Jak se rozedniva, konecne se muzeme trochu kochat okolnimi pohledy. A taky se mnohem lip ridi. Krajina okolo je rovna nebo jen lehce zvlnena, jen daleko pred nami se rysuji nevysoke Richardsonovy hory. Zem je pokryta snehem a mraz na tu a tam roztrousenych stromech nebo kroviskach vytvoril uzasne utvary z namrazy. Ze vseho vyzaruje klid a ticho, ktere narusujeme jen my a nami vyplasene hejno ptarmiganu (belokur). Jsou druhym nasim zvirecim setkanim tady, pote, co jsme v noci autem prohnali jednoho chudaka caribou. Vetsinou delame jen kratke zastavky na foceni, venku se pro zimu dlouho vydrzet neda. Tu a tam si muzeme precist nejaky vykladovy panel, at uz k zdejsi prirode nebo historii. Dozvidame se tak treba o silenem traperovi, ktery kdysi zabil prislusnika policie a kdyz ho strazci zakona honili, tahal je pres mesic po arktickem severu, nez byl dostizen. Nebo treba zjistujeme, ze tahle sotolinova Dempsterska dalnice je vlastne velice sofistikovane a stavebne narocne dilo, protoze vzhledem k permafrostu bylo nutne nejprve vytvorit jakysi izolacni nasep z velkych balvanu a kameni, a na nej pak umele znovu nasypat smes hliny, jilu a sterku tvorici povrch silnice. Jinak by se cela komunikace pomalu propadla do ohrivaneho permafrostu.

Preci jen si vsak dopravame jednu delsi zastavku s nekolikaminutovym pobytem mimo auto. Po cca 405 kilometrech od zacatku dalnice totiz prijizdime na misto o severni sirce 66°33'. Prave prekracujeme Polarni kruh. Je tu samozrejme velka informacni cedule, kde je nakreslena poloha Zeme vuci Slunci a vysvetleny souvislosti tohoto mista. Jeste pred par dny jsme ani nedoufali, ze bychom se mohli dostat az sem. Pocasi je nadherne, slunicko se krasne trpyti v krystalcich namrazy a snehu. Vzduch je mrazive pruzracny, takze vidime daleko. Pokracujeme v ceste a prekracujeme hranici mezi provinciemi Yukon a Severozapadni Teritoria (NWT), o hodinu si posunujeme cas. Potom se nejakou dobu propletame souteskami a prusmyky Richardsonova pohori. V prudkych sjezdech i stoupanich auticko zase musi hodne bojovat. Tady by se nam hodil pohon vsech kol i zde obvykly alespon petilitrovy obsah motoru. Nase mestske vozitko nas ale nenechava na holickach a vsechny nastrahy cesty zatim zvlada.

Zvolna se priblizujeme k bodu, kde nasi cestu pretina nesiroka reka Peel. Privoz obvykle funguje do druhe poloviny rijna, coz je zhruba nyni. Pak zacne reka zamrzat a doprava se zastavi, aby se opet rozbehla zacatkem prosince, kdy uz se da jezdit po ledu. Modlime se, aby privoz jeste jezdil a vydrzelo to i par nasledujicih dni, kdy se tudy budeme vracet. Nase prani jsou vyslysena, ferry pendlujici po ocelovem lane je stale v provozu. Reka je uz ale vsude kompletne zamrzla, jen draha privozu udrzuje otevrenou hladinu. Lod pendluje sem a tam ve zhruba pulhodinovych intervalech a pred kazdym pristanim musi na prislusnem brehu stojici bagr pracne odbagrovat z reky stale se kupici ledovou trist, aby se lod vubec dostala ke brehu a bylo mozne vylodeni a nalodeni. Behem plavby se pak ptame domorodeho zamestnance, jak dlouho na rece jeste planuji udrzet provoz. Uklidnuje nas slovy, ze jsou povinni dat varovani tri dny pred ukoncenim provozu, a dosud se tak nestalo. Do te doby bychom jiz meli byt ze severu zpet. Od Peel River jedeme dalsich asi 70 kilometru a pak nas ceka opet privoz. Tady uz prekonavame reku Mackenzie a to je jiny kalibr. Obrovitou reku jiz prejizdi velka lod hnana lodnim sroubem a mohutny tok zatim jeste zamrzat nezacal. Jeste neco pres stovku kilometru, kdy uz potkavame spoustu inuvialuitskych obyvatel, a brzy nas vita mesto Inuvik. Jsme na konci Dempster Highway, na nejsevernejsim miste Kanady, kam se da dojet po zemi. Dal uz to jde jenom po rece, v lete lodi nebo za par tydnu po ledu.

Inuvik je tvoren vetsinou domorodym obyvatelstvem, ktere si rika inuvialuit. Jde vlastne o jednu z indiansko-eskymackych skupin. Mesto bylo navrzeno sakum prask v projekcni kancelari koncem padesatych let a je to na nem videt. Domecky jsou neprilis zajimave a vsechny hodne podobne, ale zdi jsou nabarvene pestrymi barvami, coz jim dodava jistou neobvyklost. Dalsi neobvyklosti jsou jakesi nadzemni tunely mezi jednotlivymi domy. Je jimi vedeno veskere potrubi a rozvody, vsechno pekne pohromade, protoze jinak by to zamrzlo. A do zeme se tu nic zakopat neda, brani tomu zmrzly permafrost. Hlavni a skoro jedinou architektonickou zajimavosti je zdejsi kostel, ktery svym tvarem hodne pripomina iglu. Ostatni obcanska vybavenost je spise zakladni a trochu pripominala nam znameho socialistickeho ducha. Denni teploty v Inuviku nam jiz nocleh v aute moc nedovolovaly, pres den na slunicku bylo - 17 a po zapadu slunce teplota dramaticky spadla. Nasli jsme tedy nejlevnejsi mozne ubytovani v chatkovem resortu na okraji mesta, sice za nemalou sumu, ale zato velmi prijemne a spojene s chovnou stanici taznych bilych husky. Mohli jsme si tak pejsky zblizka prohlednout i pohladit. Podzimni dny jsou na severu jiz velmi kratke, slunce zapadalo pred patou hodinou a vychazelo az okolo jedenacte. Koneckoncu v prosinci tu dokonce nevyjde vubec.

Po navsteve Inuviku nas pak opet cekala dlouha cesta zpet po Dempster Highway. Domorodec na lodi nas jeste upozornil, ze pri nasi ceste zrovna migruji caribou, tak mozna stada uvidime. Vsude jsme taky potkavali auta a skutry lovcu. Zpatecni cestu jsme si uzivali snad jeste vice, nez cestu sem, a i na zvirata jsme meli stesti. Nejprve jsme nevericne zirali, kdyz z lesa vyskocili tri vlci a nekolik set metru bezeli po silnici v dalce pred nasim autem. Pozdeji Evka ukazovala na kracejiciho grizzlyho a vzapeti si druhy zvolna presel pres silnici kus pred nami. No a par set kilometru jizneji jsme opravdu potkali velka stada migrujicich caribou, kdyz jsme predtim dlouho mijeli podel cesty vyvrzene zbytky vnitrnosti po praci lovcu. S prespanim v aute a tankovanim opet na Eagle Plains jsme po dvou dnech cesty na jih bez uhony dorazili na asfalt Klondike Highway. Dempsterska dalnice byla za nami a my byli bohatsi o uzasnou zkusenost. Nutno dodat, ze arkticka krajina nas vzala za srdce.