Jihoamericke kapitoly XV. (Do "Svateho udoli inku".)

Chteli jsme vyrazit tez na Machu Picchu, takze jsme v Cuscu shaneli informace. Po turistickych navalech minulych let se peruanska vlada rozhodla ponekud pozmenit podminky navstevy teto oblasti, regulovat turistiku a "trosku" na turistech vydelat. Na znamy trek Inca Trail, ktery staval 17 USD stoji dnes vstup 50 USD. Navic je zakazano cestu absolvovat samostatne bez skupiny provazene agenturou. Nejlevnejsi cesta tak prijde na nejmene 120 USD na osobu. Tolik penez jsme za 4 dny dat nechteli ani nemohli. Navic turiste nesmi pouzivat mistni vlak Tren local, ale jen zvlastni turisticke vlaky, jejichz ceny jsou z Cusca od 35 do 75 USD. Vytvorili jsme tedy alternativni plan navstevy: autobusem Cusco - Ollantaytambo (cca 5 solu), odtud vlakem Tren Social do Agua Caliente (10 USD/1 jizda) ve 20 hodin. V Agua Caliente nocleh a dalsi den navsteva Machu Picchu (20 USD), opet nocleh a dalsi den odjezd zpet stejnou cestou v 6.00 rano. Takto bychom se tedy meli dostat asi na polovicni cenu vyletu s agenturou.

V Ollantaytambo, odkud vlak odjizdi az v 8 vecer, jsme meli dost casu navstivit zdejsi inckou ruinu, na niz nam taky platila vstupenka z Cusca. Stavba je prilepena na skale a obsahuje mnoho zemedelskych teras. K videni je tu i nekolik rekonstruovanych puvodnich budov na upati kopce. Ceremonialni stred je vystaven z mohutnych presne opracovanych kamennych bloku. Poprve jsme tu navic mohli obdivovat dumyslne postaveny system rozvodu vody, a to s celym slozitym systemem kanalu, jimek, prepadu,.... Technicke znalosti davnych stavitelu musely byt velmi rozsahle. Vecerni vlak byl jiz oblezen turisty, takze jakmile nas nadrazni ochranka vpustila na nadrazi, rychle jsme obsadili sva mista ve specialnim vagonu, vyhrazenem pro turisty. Deleni na vagony pro mistni a pro cizince mi dost pripominalo deleni obyvatel dle barvy pleti, zname z mnoha zemi z minulosti.

V Agua Caliente uz si nas rozebrali dohazovaci do hostelu. Nas hostel Siccuani v ulici Pachacutec docela usel. Mestecko samotne je dost zajimave. Lezi na brehu reky Urubamby a jejiho pritoku. Reka se vali svym korytem opravdu velmi divoce, a zvlast ted, v obdobi destu, tvorila obrovske nekolikametrove pereje. Mesto i cele udoli je tesne sevreno vysokymi stenami okolnich hor a jedinym dopravnim a zasobovacim spojenim tak je vlak nebo vrtulniky. Zkratka pro silnice uz tu neni misto. Veskere zasoby, zbozi i stavebni material tak musel pricestovat vlakem a po meste se premistuje na zadech nosicu, coz je pro nas velmi omracujici zjisteni. Slozita doprava je i duvodem, ze se tu dusledne tridi odpad, coz jsme jinde v Peru nevideli. Nedaleko v udoli nad mestem se take nachazeji termalni prameny, coz je prijemna forma relaxace pro unavene turisty. Druhy den nam cely prselo, takze jsme cestu na Machu Picchu odlozili a den jsme prozili ve meste. Nazitri jsme vstali driv a po kafi v mistni trznici, ktera je tu jedinym mistem s prijatelnymi cenami jidla, jsme vyrazili. Nejprve podel reky k mostu Puente Ruinas, potom na druhe strane inckou stezkou vzhuru. Stezka pravidelne pretina silnici, ktera se od mostu vine vzhuru serpentinami. Odpoledne, kdyz tudy jezdi dolu autobusy s turisty, bezi dolu stezkou kluk v inckem odevu a v kazde zatacce turistum mava. (Da se stihat bezet zaroven s autobusem, ovsem pokud si na kamenech nezlomite nohu.) Dole u mostu pak do autobusu nastoupi a ocekava odmenu. V potu tvare jsme pomalu vysupeli nahoru a cestou jsme potkavali vojaky a policajty a pozorovali v udoli pristavajici vrtulniky. Zrovna se sem totiz prijel podivat pan peruansky prezident.

Boblin fotos zde.