Jihoamericke kapitoly XVI. (Machu Picchu.)

Cely areal je velmi rozlehly a na jeho prohlidku je rozhodne treba stravit tu cely den. Zaroven to vyzaduje prinest si s sebou dukladnou svacinu a dost vody, protoze oboji je tu u brany velmi drahe. Ruiny zahrnuji terasovita pole, zbytky obytnych domu, chramy a svatyne, verejna prostranstvi, propracovane vodni a zavlahove systemy. Strida se tu stavebni technika presne opracovanych kamenych bloku a technika kamenu slepovanych hlinou. Nad celym arealem se tyci vrchol Huayana Picchu, ktery vubec dava celemu komplexu majestatnost a velkou fotogenicnost. Na vrchol se da tez vystoupit, ale je to celkem drina. Zato vrcholovy rozhled opravdu stoji za to. Areal celeho sidla je velmi sikovne umisten na skalni plosine, ktera je ze tri stran obtekana rekou. Steny jsou velmi strme, coz tvori dokonalou prirozenou ochranu, a tudiz lze hlidat pouze jednu pristupovou stranu. Navic lze odtud dobre sledovat cele udoli. Udajne tu mezi lety 1400 - 1500 zilo asi 1000 obyvatel, z nichz zrejme 9/10 tvorily zeny. Presto by zdejsi obdelana puda mela pohodlne uzivit nekolikanasobne vetsi pocet. Diky strategickemu umisteni tento areal nikdy neobjevili spanelsti kolonizatori, a tak pamatka zustala usetrena zniceni, na rozdil od mnoha jinych. Misto bylo novodobe objeveno az roku 1911. Stravili jsme prohlidkou cely den a dolu jsme se vraceli za drobneho deste az k veceru.

Nasledujici den jsme odjizdeli rannim vlakem v 6.00. Z Ollantaytambo jsme pak pokracovali autobusem do vesnice Pisaq, nad niz se rozklada dalsi vyznamna incka stavba. I na tento rozlehly areal ruin se vztahovala nase vstupenka zakoupena v Cuscu. Prohlidka ruiny i prirodniho okoli rozhodne stala za onen, asi hodinovy, vystup do kopce. Odpoledne jsme jeste chteli navstivit ruiny Tambomachay, Puca Pucara a Quenque. Unava vsak jiz byla prilisna, a tak (k me nynejsi litosti) z navstevy techto mist jiz seslo.

Boblin fotos zde.