Kiwi kapitola VII. (Whirinaki tramping.)

Rotorua je jiz nase stara znama, prespavame v Holiday Parku, pereme a nakupujeme. Brzy se ale davame znovu na cestu, nejprve smerem na Taupo a pozdeji odbocujeme na silnici cislo 38. Ceka nas asi dvousetkilometrovy usek kopcovatou a lesnatou krajinou s minimem osidleni. Vetsina cesty je jen sotolina, takze to jde pomalu, a za ohromneho praseni a poskakovani vyzaduje jizda plnou pozornost. Nastesti je tu provoz temer nulovy. Vetsinu obyvatel teto bohem zapomenute krajiny tvori maorske obyvatelstvo a na podobe osad a vesnic je to dost videt. Spousta polorozpadlych staveni je zpravidla doplnovana mnozstvim temer rozpadlych autovraku a zemedelske mechanizace okolo, obcas odpad tezko definovatelneho charakteru. Tu a tam se pase dobytek a cas od casu stadecko koni. Okolni krajina je zejmena vyuzivana k tezbe dreva, kdy puvodni chranene lesy na rozlehlych plochach nahradily jehlicnate porosty prumyslove vyuzivane. Nasim cilem je Whirinaki Forest, lesni park s velkymi moznostmi dobreho trekovani, kteremu se na Zelandu obecne rika tramping.

Mame v planu projit par zdejsich stezek, jez tu tvori dva velke okruhy. Prespavat budeme na chatach, na nez nam plati nas Backcountry Pass. Zanechavame auto na malem parkovisti a vyrazime na turu. Stezka nas nejprve vede bujnym lesem s opravdu vysokymi uctyhodnymi stromy. Po moste prekracujeme reku a muzeme obdivovat ostre vyrezany skalnaty kanon, jenz vytvorila. O kus dal zastavujeme u buracejiciho vodopadu. Od nej pak stezka tu stoupa, tu klesa, aby nas pohodlnou cestou privedla k prostorne chate Central Whirinaki Hut. Je pulka odpoledne a my se rozhodujeme pokracovat jeste na dalsi usek k chate Upper whirinaki. Zahy ovsem cesta dostava znacne odlisny charakter. Musime prekonavat mnozstvi popadanych stromu, ktere stezku zatarasily pri vetrne bouri par let zpatky a jeste nejsou odklizeny. Postupne stezka temer mizi a z mapy a informacni cedule vime, ze mame sledovat tok potoka. I ten je vsak co par metru zatarasen padlymi stromy a postup vpred vyzaduje znacne hledani a usili. Znackovaci trojuhelnicky se nam co chvili ztraci a jen malo zretelna vyslapana stezicka tu a tam v hustem pobreznim porostu dava tusit, ze tudy opravdu obcas nekdo chodi. Udoli potoka se meni spise v rokli se strmymi brehy na obou stranach, les je velice husty s bujnym spodnim patrem, takze neustale stridame oba brehy, abychom se vubec posouvali kupredu. Nekdy preskakujeme po kamenech, jindy to jde po klade, ale nejvice proste brodime potok, a lameme si hlavu, jak by se to dalo udelat jinak. S pripozdivajici se hodinou se dostavame z nejhorsiho a opoustime tok potoka, abychom jej vystridali chuzi v huste a vysoke trave. Zacina mrholit a co nezvladl vodni tok, to dokonava mokra trava. K chate dorazime po stehna mokri a za neustaleho mrholeni. K nasemu prekvapeni je pomerne mala chata nacpana k prasknuti. Prespava tu parta postarsich novozelandanu jdoucich z opacneho smeru nez my, a jeste triclena skupinka maorskych chlapiku, kteri prorezavaji a cisti okolni turisticke stezky od padlych stromu. Nakonec se vsichni nejak poskladame a o konverzaci alespon neni nouze. Snazime se susit, co se da, ale ve stalem desti to moc nejde. Od postarsich dam se dozvidame, ze bez promocenych bot pry neni poradneho trampingu, a ze chozeni vodou je normalni soucasti tury. Trosku nas uklidnuje, ze jejich pohorky jsou take durch, presto v pristich dnech zvedave okukujeme obuv vsech, ktere potkavame. Po par dalsich konzultacich a zhodnoceni nasich planu a casovych moznosti se rozhodujeme nasi planovanou trasu upravit a absolvovat pouze kratsi 3 denni okruh. Nazitri vyrazime smerem k dalsi chate, a prestoze nocni dest rano ustal, mokra trava opet vykonava sve. Cesta nas navic znovu brzy vede k potoku a velice casto primo potokem. V prubehu dne potkavame dalsi particku a vsichni si tez uzivaji cvachtani vodou a blatem. S mokryma nohama, ale tentokrat bez vody shora, zvladame dojit k chate Mangatepo, ktera je umistena ve velice prijemnem sedle mezi kopci. Jakmile dorazime, spousti se pomerne solidni lijak, ale pozdeji k veceru se jeste zvlada vycasit. V chate jsme uplne sami a muzeme si vychutnat klid a ticho prichazejici noci. Novinovym papirem vysousime vetsi cast nasi obuvi a rano vyrazime do slunecneho dne. Se slunecnimi paprsky nad hlavou to samozrejme netrva dlouho, nez prichazi prvni river-crossing. Pripominame si slova te novozelandanky, i kdyz bychom uvitali mit v botech sucho ponekud dele. Stezka se brzy meni v soustavne prekonavani reky a misty jsme vic ve vode nez na suchu. Snazim se pocitat, kolikrat brodime, ale u padesati me to prestava bavit. Presto si uzivame hezkeho slunneho dne i civilizaci skoro nepoznamenane krajiny. Casne odpoledne najednou prichazime na upravenou cestu a to uz nam zbyva jen kousek k autu. Zouvame promocene pohorky a jen nalehko v sandalich jeste vyrazime na kratkou odpoledni prochazku k Lagune Aruhaki. Cestou mijime dve particky lovcu vracejicich se z lovu s prazdnou. Laguna se zahy ukazuje byt temer vyschlou a misto vody v ni roste jen spousta vysoke travy, i tak to ale byla prijemna prochazka ve slunnem dni. Pak uz ale balime a zaciname ukrajovat dalsi kilometry po sotolinove silnici.

Pristi zastavku planujeme u jezera Waikaremoana, turisticke destinace, v niz je rovnez jeden z Great Walks. Jiz nas tlaci cas, takze se rozhodujeme jen pro jednodenni navstevu. Pocasi je dosti promenlive, tak jsme pomerne stastni, kdyz se nam dari vyhnout se nekolika silnym prehankam. Nejprve delame kratkou zastavku u Papakorito Falls, moc prijemneho vodopadu s lagunou a klidnym okolim. Potom popojizdime k Onepoto Caves, kde nas stezka provede mezi skalnimi bloky a vychozy protkanymi mnoha jeskynemi, chodbami a dirami. Prubezne si uzivame vyhledy na jezero Waikaremoana, ktere svou polohou mezi dosti strmymi kopci skutecne opravnene lahodi oku turistu. Kochame se scenickymi vyhledy po okoli a v pokrocilem odpoledni pak opet vyrazime po prasne silnici k jihovychodu. Vede nas nejprve prudce dolu z kopcu a pozdeji se priblizujeme k pobrezi. To uz ale opet prichazi asfalt, po kterem to preci jen rychleji ubiha.

Nasledujici den nas vita mestecko Napier, ktere si behem dne prohlizime. Maji tu velice prijemne udelany nabrezni park, mezi mnozstvim stromu a kytek tu lze vychutnavat pohled na more, nebo se uvolnit v bazenu ci pri minigolfu. Hlavni atrakci Napieru vsak je mestske centrum, ktere bylo z velke casti vybudovano ve stylu Art Deco, potom co puvodni centrum srovnalo se zemi zemetreseni v roce 1931. Prochazime se mestem a obdivujeme puvabne fasady budov, zdobene geometrickymi, arabskymi i maorskymi vzory. Nekolik prijemnych zelenych parku ozivuje rusne ulice a vsude je spousta lakave vypadajicich kavaren a hospudek. Zase jedno z prijemnejsich mestecek. Vychutnavame si uzasne latte a snazime se jeste rychle nasat posledni dojmy ze Severniho Ostrova, protoze nazitri uz jen navstevujeme muzeum Te Papa ve Wellingtonu, a pak nas uprostred noci nabira ferry Interislander, aby nas po ctyrech tydnech prepravila zpatky na Jizni Ostrov.