Kiwi kapitola XI. (Mt. Cook Village)

Znamou cestou se vracime pres Queenstown do Wanaky, ale pocasi je dost promenlive, takze brzy zvedame kotvy. Mirime vice na sever a mame v planu podivat se do oblasti okolo Mt. Cook. Zaroven doufame, ze ujedeme nepeknemu pocasi. Mnoha serpentinami prejizdime Lindis Pass, kterym vstupujeme do neobvykle krajiny zvane McKenzie Basin. Je to vlastne rozlehla planina ohranicena oblymi kopci na vsech stranach, mezi nimiz je jen nekolik sedel s pristupovymi silnicemi. Protoze jsme jiz v provincii Canterbury a navic silne stineni Alpami, krajina je velice drsna a vyprahla, vetsinou tu roste jen polosucha trava a nejake to krovi. Sve jmeno oblast dostala podle Jocka McKenzieho, ktery sem udajne v pulce 19. stoleti objevil prustup mezi kopci a byl tu dopaden se stadem kradenych ovci. I dnes se tu zejmena farmari, ale pro dobytek tu neni zrovna moc prostreny stul. Vetsina pastvin se nutne musi silne zavlazovat, coz spolu s energetickym potencialem vedlo k vybudovani rozsahleho systemu jezer a prehrad s hydroelektrarnami na zdejsich rekach. Voda stekajici z Alp smerem na vychod tak behem sve cesty roztoci turbiny az osmi elektraren, ktere jsou propojene spleti kanalu a ricnich koryt. Cestou samozrejme muzeme obdivovat nektere z techto staveb, ktere vznikaly behem celeho 20. stoleti, a dnes slouzi i pro rekreaci. Ve zdejsim spravnim centru - mestecku Twizel zastavujeme na kavu a nejake ty drobne nakupy a na infocentru zjistujeme, ze si muzeme uzivat jeden z mala celkem hezkych dnu, opet ma zacit prset. Vyrazime tedy zcerstva smer Mt. Cook, a to s umyslem jeste dnes alespon videt nejvyssi horu Zelandu. Behem jednou zase slunecneho odpoledne ukrajujeme kilometry podel obrovskeho jezera Pukaki, ktere je vzpominkou na kdysi obri rozmery ledovce Tasman, a v dalce se nam stale priblizuji prvni siluety Alp. Pak uz ale prijizdime k vesnicce Mt. Cook Village, coz je samozrejme turisticka destinace.

Na noc zustaneme na zdejsim DOC kempu, kde nas bude prespani v aute stat 9 dolaru kazdeho, sprchy tu nemaji. Stale nam zbyva vetsi cast odpoledne, tak chceme stihnout videt, co se da. Prvnim cilem je udoli Tasman valley se stejnojmennym ledovcem. Po 14 kilometrech slusneho praseni na prasne ceste jsme na parkovisti a vyrazime po znacene stezce. Vine se mezi zbytky nekolika ledovcovych moren, jak ledovec stridave rostl a ubyval, miji odbocku k Blue Lakes, coz jsou malicka jezirka spise zelena, nez modra. Pak uz jsme ale na vrsku hromady sutru a mame dobry vyhled na vsechny okolni hromady sutru. Vsude okolo jsou videt obrovske zemni prace, ktere tu ledovec Tasman napachal a primo pod nami lezi seda kalna hladina jeho terminalniho jezera. Kdysi tu byl vsude jen led, ale s postupnym tanim ledovec ubyva, jeho celo se posunuje dal nahoru udolim a dolni partie mizi. Pred dvaceti lety se na jeho spodni casti objevilo nekolik jezirek rozhazenych po ledove plose, dnes je to jiz obrovske vodni jezero se zbytky ledovych ker. Na jeho spodnim okraji si pak voda hleda cestu mezi morenami v podobe ledovcove reky. Pristi generace tu budou moci videt stale vetsi jezero, a jednou uz ani neuvidi ledovec. Dukladne si prohlizime ledovec i jezero a uzivame si i pohledy na okolni horske velikany. Pak pomalu schazime dalsi stezkou primo ke brehu jezera, kde se houfuji platici turiste k vyjizdce na clunech mezi plovoucimi ledovymi krami. Za obvykle diskuze o globalnim oteplovani se vracime k autu a mirime do druheho udoli nedaleko kempu.

Mezi skupinkami lidicek nejprve mijime pamatnik obetem hor, coz je kamenna mohyla se spoustou bronzovych desek nestastne zabitym horolezcum a turistum. Pak prechazime po lanovem moste a vstupujeme do udoli Hooker Valley, jimz se s hukotem vali dalsi ledovcova reka. Vlevo se nam otevira pohled na ubyvajici ledovec Mueller Glacier a jeho kalne terminalni jezero. Nasi pozornost ale nejvice zaujima silueta nejvyssi hory Noveho Zelandu - Aoraki / Mt. Cook se tyci v udoli primo pred nami. Jak postupujeme udolim, zretelneji se nam objevuji detaily jeho zasnezenych zapadnich sten, a my se zase jen mlsne olizujeme pri predstave vystupu tam nahoru. Po necelych dvou hodinach chuze dorazime na breh dalsiho ledovcoveho jezera a na jeho protejsim konci se udolim vzhuru tahne ledovec Hooker. I toho samozrejme ubyva a prave ten je zdrojem divoke reky, jiz jsme po mostech prekracovali. Slunce se kloni k zapadu a v udoli se rychle ochlazuje, uzivame se podvecerni pohledy na tu prirodni krasu vsude okolo a cestou zpatky tusime, ze zitra nebude videt nic.

Rano odpovida predpovedi i ocekavani, vsude lezi nizke sedive mraky a co chvili nas zkrapi prehanky. Vetsina okolnich dvou a tritisicovek je kdesi v sedivem nebi a pocasi rozhodne neni nakloneno horske turistice. Prochazime si tedy vesnicku, jejimz hlavnim stredobodem je veliky komplex Hotelu Hermitage. Ten byl prvni stalou budovou v udoli a vznikl v polovine devatenacteho stoleti. Prvni budova stala na miste soucasneho kempu a v roce 1913 ji znicila povoden. Druhy hotel byl jiz premisten do pozdejsi vesnice a po jeho zniceni pozarem na stejnem miste vyrostl hotel treti, soucasny. Od pocatku byl Hermitage take hlavni zakladnou mistnich horskych vudcu, ktere si tu najimali movitejsi klienti na vypravy do kopcu, a to se nezmenilo do dnesnich dnu. V komplexu tez vzniklo Alpine Centrum, ktere je venovano horolezeckym a Antarktickym vypravam Zelandu a zejmena osobnosti nejslavnejsiho zelandana - Edmunda Hillariho. I ten byl jednim z alpinistu na okolnich kopcich a zaroven i klientem zdejsich vudcu. Pozdeji byla slavnemu prvovystupci na Mt. Everest odhalena jeste bronzova socha, ktera stoji na terase Hotelu Hermitage. Navstevu Alpine Centra, ktere skryva jeste 3-D kino a planetarium, jsme si odpustili, odradila nas cena i celkova architektura budovy, jaksi se sem nehodici. Misto toho jsme ale stravili znacnou cast dne v informacnim centru DOC, ktere je nedaleko. Rovnez skryva expozici venovanou zdejsim horam a horolezcum, ta je provedena velice zajimavym a vycerpavajicim zpusobem, a navic je zadarmo! Pak uz ale nemelo smysl tu zustavat, protoze pocasi bude spatne nekolik pristich dnu a dole v udoli moc dalsich moznosti neni. Opoustime tedy Narodni Park Mt. cook a stejnou cestou se vracime do plani Canterbury. Popojizdime k jezeru Tekapo, kde pocasi neni tak spatne a dopravame si kratkou prochazku po brehu jezera a ke kosteliku Good Shepherd. Nazitri dojizdime do mestecka Geraldine, kde uz jsou okolo opet lesy a normalni vegetace. Pokracujeme k rezervaci Peel Forest, kde zastavujeme v kempu DOC (se sprchami!!!), opet ale cely den prsi, takze z vyletu po okoli neni nic. Doufame alespon v kratke zlepseni pocasi, ale prsi tri dny v kuse, takze nakonec balime a zavlhlym autem jedeme smer Christchurch. V pristich dnech dest zvolna ustava, postupne susime auto a navstevujeme na jeden den metropoli jizniho ostrova, nez vyrazime na dalsi vypravu.