Jihoamericke kapitoly II. (Banos znamena koupel.)

Tak tedy setrvavame v Banos.Michal o nas pecuje a snazi se nam ukazat vsechny mistni atrakce - samozrejme v dosahu nasich fyzickych i financnich moznosti. Banos totiz, protoze je to turistickecentrum,nabizi moznosti spusty. Mistni agentury nabizeji valutovym turistum rafting, skalni lezeni,horske lezeni, vcetne vystupu na zdejsi sopky, ktere maji vetsinou okolo 5.000 metru.Nektere, jakonapriklad mistni Tungurahua jsou stale cinne.Posledni velka erupce tu byla v roce 1999, a v okoli mesta jsou oznacena mista podle stupne nebezpeci pri vybuchu, a taky unikove cesty. Sopka je taky zdrojemtermalnich mineralnich pramenu, podle nichz se to tu jmenuje Banos (tedy neco jako koupele).

Neodpustili jsme si je taky vyzkouset, takze vcera jsem v nich stravili neco pres hodinu. Voda jevyvedena do betonovych bazenu kde se v ni lze koupat.Je silne mineralizovana a velmi slana, teplota vody v nami ozkousene lazni je 54 stupnu Celsia. Je to presne ta teplota , co ma horka vana, aby se v ni telodukladne prohralo. Je to velice prijemne a uvolnujici. Po chvili uz se clovek zacina prehrivat, takze se to strida se studenou. Ta je bud v dalsich bazenech, a nebo (a to hlavne) vyteka z koryt, ktera ji jimajiprimo z vodopadu. Ten vodopad je nadherny,je primo nad mestem, vidime ho i z okna hostelu (Residencia Rosita) a v noci je osvetlen, takze clovek proste vyleze z horky vody a stoupne si pod nektere to koryto , coprivadi vodu z vodopadu. Je to vazne skvely pocit a perfektni uleva. Vubec Vam pak neni zima (samozrejme se to nesmi prehnat). Co se tyce celkoveho technickeho stavu budov techlazni, to uz je zas jina kapitola. Prevlekarny a zaroven sprchy jsou pokryty vrstvou ruznobarevnych a ruznospinavych usazenin, a behaji tam i mravenci. Radeji se tam niceho moc nedotykat. Obleceni seskladuje v mlekarskych prepravkach a hlida ho mistni babka. Clovek si jen musi pamatovat cislo regalu,ve kterem mu ulozi jeho prepravku.Mistni jsou velmi podnikavi, o cemz svedci i dvoji ceny.Deti plati vstup 20 centu, dospeli 50 centu a gringos 1 dollar. (V Ecuadoru maji jako oficialni menu US dollar).Jinak mesto je sevreno mohutnymi kopci, na nez se da vyjit (spis vylezt). Je mozno si pujcit i kone, ale i ten s tim ma co delat.Shora je perfektni vyhled na cele udoli.Hodne zajimava je i reka, co tu proteka. Protozevetsina podlozi je lava, reka v udoli vymlela hluboke koryto. Nad mestem dokonce tak hluboke, ze misty clovek ani nemuze dohlednout na hladinu. Ale je to rozhodne uchvatny pohled, pereje a kolme steny a hukot.

Jinak pro nas je zajimavy i pohled do stanku. Krome ruznych kulinarskych specialit, jako treba opecenych kurat, morcat (maji na rozni otevrene tlamicky a pecou se cela),prasecich smazenych kuzi(hrozne mastne a smrdi), se tu vidi treba i vyroba a prodej tureckeho medu. Mistni ho ruzne hnetou a vytahuji, a to tak, ze ho maji prehozeny pres hak na dverich a jednoduse ho vytahuji. Pak prehodi dalsismycku a zase tahaji. Taky prodavaji surovou cukrovou trtinu, ktera se jen tak zvyka a pak plive kolem. Jinak z cizincu sice zijou, ale laskou k nim neoplyvaji. Obcas ruzne syci a pokrikuji. Auta na nasstale troubi, ale oni vubec na vsechno troubi. Neni ani vyjimkou, ze cloveka treba z balkonu polejou vodou. Ale cizincum (nam) to zrovna moc nevadi. Kdyz uz jsem se dotkl te stravy, tak k mani je tu inam znama strava. Daji se bezne koupit konzervy, testoviny, ryze, chleba a pecivo, vajicka (mivame je k snidani), i ovoce na trhu (nasi oblibu si ziskala zejmena velka zrala manga). Jinak tu je videt veskeretropicke ovoce, a to i volne v prirode - banany, manga, papaya a ruzne co neznam. Volne tady roste spusta kvetoucich kytek, kterym se tu dari, protoze teploty jsou cely rok dost stabilni.Je tady spousta ibisku, muskatu (nebo co to je) a jinych kvetu, ale taky obcas palmy a kaktusy.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly I. (Na druhou polokouli).

Tak jsme konecne odjeli. Do Vidne nas vezli Bobovi rodice autem. Podle meteorologickych zprav to sice melo byt skoro nemozne, ale nakonec to slo celkem hladce. Dorazili jsme na letiste s bohatou casovou rezervou a meli jsme cas si prohlednout vsechny terminaly.

Tanec zacal, kdyz nas zacali odbavovat. Nejprve se nase 80 litrove batohy nevesly do vanicek, ve kterych je tu obvykle prepravuji. Teda, ze si ani nevsimnou hmotnosti, a budou prudit kvuli delce batohu, ktery couha z jejich rendliku, to jsme necekali. Nelenili jsme a v peti minutach personalu predvedli, jak se da batoh bleskem zkratit o 15 centimetru. Pri pokusu c.2 uz batohy prosly. Jenze zas neprosly nase letenky! Proste se jim nelibily one-way a nastala presne ta situace, ktere jsme se bali a na kterou se mnohokrat dotazovali. Zadne dohadovani nebylo nic platne. Musime si zajistit odchozi let z Ecuadoru, jinak pry neletime. Na ultimata se tezko reaguje, takze jsme u okenka spolecnosti Iberia rychle koupili nejlevnejsi letenky z Quita do Limy na konec ledna a problem byl odsunut (nikoli vyresen). Jenze my byli lehci o 260 EUR. Ale zdarilo se odletet. Prelet Alp byl fantasticky. Navic jsme oba leteli dopravnim letadlem poprve, takze zazitky maximalni. Barcelona nas privitala slunickem a zanedlouho jsme pokracovali do Madridu. Tam bylo okolo nuly. Nasli jsme nocleh a druhy den opet mirili na letiste, vstric letu pres Atlantik.

Po dosednuti na letisti Mariscal Sucre v Quitu jsme se odebrali do odbavovaci haly a trnuli, jestli nas bez problemu pusti do zeme. Doma nas mnozi strasili, ze imigracni budou delat problemy. Nedelali. Vsechno slo naprosto hladce. Jen urednice potrebovala poradit, odkud to vlastne jsme. Pote, co jsme se shodli na Ceskoslovensku, jsme byli hladce vpusteni do zeme. I batohy dorazily v poradku a my byli komplet v Ecuadoru. Venku uz nas cekali kamaradi - Michal s Helenou, a zacali nas zasvecovat do zivota v jizni Americe.

Zakladni dovednosti je jizda autobusem. V Quitu existuje vice typu autobusu a to zejmena sit modrych \"Popular\" a cervenobilych \"Especial\". My jsme zacali vyuzivat Especialy, ktere jsou nepatrne drazsi. Vetsinou se jedna o stare Fordy nebo jine znacky, obvykle americke. Byvaji pestre pomalovane a zdobene. Oproti nasi doprave je rozdil v tom, ze autobusove zastavky se tu prakticky nevyuzivaji. Bus je mozne stopnout prakticky kdekoli, jenom vcas poznat ten spravny, podle napisu vpredu. Jizdne se plati pruvodcimu v busu. Pri potrebe vystoupit zadnimi dvermi se stiskne knoflik, pri vystupu predem (nebo v mezimestskych busech) se proste zavola "gracias", a ridic zastavi nebo alespon pribrzdi, aby se dalo vyskocit. Mistni obyvatele jsou v naskakovani a vyskakovani za jizdy opravdovymi mistry. U dalkovych autobusu pak na kazde zastavce naskakuji spousty poulicnich prodavacu a se zapalem pro svou vec nabizeji ruzne produkty. To znamena vsechno, co lze unest, od smazeneho masa, ovoce, zeleniny, sladkosti, az po ponozky, baterie nebo treba stenata. Pohyb ve vozidle je jeste ztizen kvalitou stroju, mnohdy se nachazejici za polocasem rozpadu, a tez kvalitou silnic, blizici se mnohdy tankodromu. Presto ridici predvadi vykon svych stroju, a nedbaje ruznych rychlostnich limitu, hasi si to pres obec klidne stodvacet. Blinkry tu nikdo nepouziva, zato klaksony se nezastavi. Cestujicim nezbyva, nez se pevne drzet. Cestovani se tak stava opravdovym zazikem.

V Quitu jsme pobyli v hostelu Casa Bambu sotva noc a rozhodli jsme se presunout s prateli do Banos. Predtim jsme jeste navstivili kancelar spolecnosti Iberia, abychom se pokusili vratit letenky do Limy, ktere nam vnutili ve Vidni. Urednik rozeslal nekolik emailu a pozval si nas na schuzku za tyden. Vyrazili jsme tedy z Quita do Banos. Cesta byla lemovana vsim tim trhoveckym folklorem, ale taky uchvatnym pohledem na hory okolo. Ne nadarmo je cast panamericke dalnice v Ecuadoru nazyvana "cestou vulkanu". V jednu chvili snad vykoukla i Cotopaxi! Po asi trech hodinach jsme vjeli do udoli, nad nimz se majestatne
tyci dalsi kourici obr: Tungurahua.

Boblin fotos zde.