Kanadske kapitoly XVI. (Britskou Kolumbii od severu k jihu.)

Zpatky na jih jedeme nejprve stejnou cestou. Rozhodujeme se, ze se pokusime stihnout nektery z job fairu lyzarskych stredisek v Britske Kolumbii, kde by treba mohla klapnout nejaka prace na zimu. Znamena to ovsem urazit dosti rychle dosti znacnou vzdalenost. Valime tedy zpatky do Whitehorsu, kde jen nakupujeme, snidame a kontrolujeme internet. Pak jedeme dal a temer nonstop do Watson Lake. Cestou delame jedinou zastavku u Marsch Lake. U mostu tu z melkeho jezera vyteka docela obycejna reka. Ta reka se ale jmenuje Yukon a prave tady zacina svou pout, aby se pozdeji na Aljasce vlila do Pacifiku. Do Watson Lake dojizdime uz za tmy. Tankujeme a pokracujeme dal. Planujeme jet castecne i v noci, abychom nahnali nejake kilometry. Po par desitkach kilometru odbocujeme na Cassiar Highway, kterou chceme pokracovat na jih pres pohori Cassiar Mountains. Temer okamzite ale musime prehodnotit nase umysly. Cassiar Highway je totiz velice mizerna silnice, kde se mizerny asfalt strida casto s sotolinou. Navic je snih a chvilemi i snezi, silnice se klikati v naproste tme a o nejakych patnicich nemuze byt ani rec. Rizeni je hodne narocne a rychlost nizka. Nakonec zastavujeme k noclehu nedaleko Beaver Dam. Za svetla pokracujeme dal, chvilemi snezi a silnici pokryva snih nebo mazlava brecka. Musime jet pomalu, a to nas v tomto terenu ceka 700 kilometru. Nakonec Cassiar Mountains prekonavame a sjizdime na Yellowhead Highway, kde nas ceka solidni silnice a barevny podzim. Stromy pomalu ztraci sve barevne listi a do snehu daleko. Skoro nemuzeme uverit, ze behem par stovek kilometru jsme opet v jinem rocnim obdobi.

V podvecer zastavujeme v male indianske vesnici, kde si prohlizime udajne nejstarsi zachovale totemy (na puvodnim miste) v oblasti. Pak jeste jedeme dlouho do noci az k Prince George. Dalsiho rana uz opet spechame na jih na Vernon, kde chceme zkusit stihnout prvni job fair, je to opet asi 700 kilometru. Projizdime malymi mestecky, kudy prosla kdysi zlata horecka jeste pred vypuknutim te klondikeske. Vetsina atrakci uz je zavrena, takze obdivujeme jenom cmoudici tovarny a rafinerie skoro u kazdeho mesta. A taky rozsahla uzemi lesa, napadeneho kurovcem. Do Vernonu dorazime dosti pozde a z jednani nic moc nekouka, takze pokracujeme az do Kelowny.

V Kelowne si konecne davame pauzu. Zustavame dve noci v hostelu, prochazime se mestem a relaxujeme. Libi se nam zdejsi japonska zahrada, taky se prochazime po upravenem nabrezi. V hostelu potkavame cesku Evu a zjistujeme, ze skoro vsichni zdejsi obyvatele hledaji praci. Po dvou dnech vyrazime kousek na sever na job fair do strediska Sun Peaks. Pohovory vypadaji slibne, tak uvidime. Celou dobu se tu vlastne pohybujeme v oblasti Okanaghan Valley, rozlehleho ricniho udoli, ktere je proslule pro sve sklizne jablek, ovoce a taky vina. Vsude jsou tu vinice, vinarstvi, sady a ciderie. Ted uz je ovsem po skliznich a vino i cider (jablecne pivo) uz lezi ve sklepich. Je tu velice napadny rozdil mezi zelenymi zavlazovanymi plochami a okolni krajinou, ktera se podoba vyschle savane.

Z Okanaghan se rozhodujeme jet smerem na Vancouver. Jedeme na pohodu nevelkou silnickou pres Cache Creek. Je tu vapencovy kanon s uzasnymi skalami a bohuzel taky cementarnou. Kopcu a skal pribyva, projizdime Lillouet a delame zastavku u krasneho jezera. Pak pokracujeme silnici, ktera se klikati mezi horami. Pak najednou zacina klesat a znacky avizuji 13 kilometrovy sjezd z kopce s povinnou kontrolou brzd pro kamiony. Brzy zaciname chapat proc, serpentina strida serpentinu, z rukou uz mam malem vanocku a kopec ne a ne skoncit. V jedne ostre zakrute pak auto prestava brzdit a jen s nejvetsim usilim se nam dari zatacku projet a pak ve zdravi zastavit na unikovem vyjezdu. Z prednich brzd jde cerny kour a prave kolo nese sramy a deformaci, jak jsme si skrtli o betonove svodidlo. Po vychladnuti zbytku oblozeni a prohlidce zbyvajici "trati" opatrne krokem sjizdime do Pembertonu a nasledne pokracujeme do Whistleru. Tady pak hledame servis, kde nam vymeni upecene brzdove oblozeni a v dalsich dnech pak shanime kolo na vymenu.

Den, kdy je auto v servisu travime prochazkou po svetoznamem lyzarskem letovisku. Whistler-Blackcomb je nejvetsim kanadskym lyzarskym byznysem a tady se budou odehravat Zimni Olympijske hry 2010. Centrum vesnice pusobi luxusnim dojmem a rozhodne to neni misto pro normalni zivot. Ale jinak stredisko podobne tem alpskym. Ulice jsou momentalne plne lidicek, co shaneji praci na zimu. My se tu o to ani moc nepokousime. Z Whistleru pak nase cesta vede do Squamishe, coz je horolezecky zulovy raj. Ted uz je po sezone a na lezeni to neni, ale urcite se sem jeste nekdy vratime. Obdivujeme zulovy masiv Stawamus Chief i obrovske stromy lesa pod nim. V prijemnem mestecku pak navstivime obchod/galerii indianskeho umeni, kde si pekne popovidame s panem majitelem. A odpoledne zakoncime prochazkou podel reky Squamish na miste zvanem Eagle's run, kam se na podzim sletaji desitky orlu belohlavych, aby se tu zivily na lososech. Orli tu zatim nejsou, tak alespon pozorujeme v rece dovadejiciho lachtana.

Ze Squamishe pokracujeme silnici "Sea to Sky" do Vancouveru, a marne si lameme hlavu, jak ta uzka klikata silnicka pobere ten napor aut pri Olympiade. Brzy nas vita ruch velkomesta a my se norime do dopravniho chaosu Vancouveru, nejvetsiho mesta Britske Kolumbie. Mirime rovnou do pristavu, aby nas ferry prevezla na Vancouver Island.

Kanadske kapitoly XV. (Dempster Highway a Polarni kruh.)

Nase uplne puvodni cestovni plany pocitaly s tim, ze se pokusime alespon nakouknout na uzemi Yukonu. Pozdeji jsme si rekli, ze zkusime dojet az na Klondike do Dawson City, pokud nam to prichazejici zima a stav silnice dovoli. No a v infocentru ve Whitehorsu jsme zacali dokonce uvazovat alespon o kousku Dempster Highway. Oficialne je otevrena celorocne, ale turistum doporucovana spise jen v letnim obdobi, cca do pulky rijna. Mila pani na informacni prepazce zmineneho infocentra to uzavrela slovy: "Tak to zkuste a uvidite, jestli to pujde". A jak rekla, tak jsme udelali.

Dempsterska dalnice je nejseverneji vedouci stalou pozemni komunikaci na uzemi Kanady. Odpojuje se z Klondike Highway asi ctyricet kilometru pred Dawson City a miri primo na sever. Prakticky se jedna o sterkovou a hlinitou cestu spojujici svymi 732 kilometry klondikeskou posledni civilizaci s izolovanymi mesty a vesnicemi na arktickem severu v oblasti delty reky Mackenzie. Absolvovat tuto trasu ale neni jen tak, nebot jde nejen o pomerne narocny teren, ale taky zde prakticky neexistuje zadna infrastruktura. A v pripade jakekoli technicke zavady ci jineho problemu je clovek odkazan jen sam na sebe, maximalne muze doufat v pomoc ridice nektere projizdejici cisterny vybavene vysilackou, nebo pomoc lovcu. O signalu mobilniho telefonu tu nemuze byt ani rec, okolo silnice se tahne vetsinou jen drsna tundra. Jedinou vyraznejsi civilizaci je misto cca v polovine trasy zvane Eagle Plains. Stoji tady jednoduchy motel vyuzivany zejmena ridici cisteren, mala technicka zakladna a hlavne potrebna benzinova pumpa. Celou prvni cast cesty jsme doufali, ze bude v provozu, protoze bez ni bychom celou trasu neujeli a pravdepodobne bychom se pro nedostatek paliva nezvladli ani vratit.

Na zacatek dalnice jsme vyrazili v pozdnim odpoledni po plnem dotankovani naseho mestskeho auticka na poslednim moznem miste. Vzhledem k teplotam vyrazne pod bodem mrazu, ktere uz i v Dawson City panovaly, jsme se rozhodli jet co nejdele do noci, abychom tak mohli byt v teple auta a dostali se co nejdale, nez se ulozime k studenemu noclehu. Cesta ale utikala dost pomalu, protoze jizda po zasnezene ci namrzle sotoline bez jakehokoli caroveho znaceni potme byla tvrdym oriskem jak pro auto, tak pro ridice. Neni divu, ze cestovni rychlost se v neustalych zatackach s kouzajicimi a ustrelujicimi koly pohybovala vetsinou nekde mezi 30 az 60 kilometry v hodine. Kolem treti hodiny ranni dojizdime na Eagle Plains, kde parkujeme a ukladame se v aute ke spanku. Krome nas tu parkuji prakticky jen dva nebo tri kamiony vezouci zasoby na sever, nebo dily a mechanizaci pro arktickou ropnou tezbu. Budime se jeste za tmy, a to vicemene zimou. K zakladni hygiene vyuzivame toalety v motelu a organismus se snazime probudit zdejsi kavou. Pritom se na ceduli dozvidame, ze veskery material pro motel, a to vcetne veskere vody, sem musi byt dopravovan kamiony z jihu. Proto tedy potkavame nejen palivove, ale i vodarenske cisterny. Tesne pred svitanim prichazi ke stojanum pumpar. Opet tankujeme do plne a vyrazime na dalsi cestu.

Jak se rozedniva, konecne se muzeme trochu kochat okolnimi pohledy. A taky se mnohem lip ridi. Krajina okolo je rovna nebo jen lehce zvlnena, jen daleko pred nami se rysuji nevysoke Richardsonovy hory. Zem je pokryta snehem a mraz na tu a tam roztrousenych stromech nebo kroviskach vytvoril uzasne utvary z namrazy. Ze vseho vyzaruje klid a ticho, ktere narusujeme jen my a nami vyplasene hejno ptarmiganu (belokur). Jsou druhym nasim zvirecim setkanim tady, pote, co jsme v noci autem prohnali jednoho chudaka caribou. Vetsinou delame jen kratke zastavky na foceni, venku se pro zimu dlouho vydrzet neda. Tu a tam si muzeme precist nejaky vykladovy panel, at uz k zdejsi prirode nebo historii. Dozvidame se tak treba o silenem traperovi, ktery kdysi zabil prislusnika policie a kdyz ho strazci zakona honili, tahal je pres mesic po arktickem severu, nez byl dostizen. Nebo treba zjistujeme, ze tahle sotolinova Dempsterska dalnice je vlastne velice sofistikovane a stavebne narocne dilo, protoze vzhledem k permafrostu bylo nutne nejprve vytvorit jakysi izolacni nasep z velkych balvanu a kameni, a na nej pak umele znovu nasypat smes hliny, jilu a sterku tvorici povrch silnice. Jinak by se cela komunikace pomalu propadla do ohrivaneho permafrostu.

Preci jen si vsak dopravame jednu delsi zastavku s nekolikaminutovym pobytem mimo auto. Po cca 405 kilometrech od zacatku dalnice totiz prijizdime na misto o severni sirce 66°33'. Prave prekracujeme Polarni kruh. Je tu samozrejme velka informacni cedule, kde je nakreslena poloha Zeme vuci Slunci a vysvetleny souvislosti tohoto mista. Jeste pred par dny jsme ani nedoufali, ze bychom se mohli dostat az sem. Pocasi je nadherne, slunicko se krasne trpyti v krystalcich namrazy a snehu. Vzduch je mrazive pruzracny, takze vidime daleko. Pokracujeme v ceste a prekracujeme hranici mezi provinciemi Yukon a Severozapadni Teritoria (NWT), o hodinu si posunujeme cas. Potom se nejakou dobu propletame souteskami a prusmyky Richardsonova pohori. V prudkych sjezdech i stoupanich auticko zase musi hodne bojovat. Tady by se nam hodil pohon vsech kol i zde obvykly alespon petilitrovy obsah motoru. Nase mestske vozitko nas ale nenechava na holickach a vsechny nastrahy cesty zatim zvlada.

Zvolna se priblizujeme k bodu, kde nasi cestu pretina nesiroka reka Peel. Privoz obvykle funguje do druhe poloviny rijna, coz je zhruba nyni. Pak zacne reka zamrzat a doprava se zastavi, aby se opet rozbehla zacatkem prosince, kdy uz se da jezdit po ledu. Modlime se, aby privoz jeste jezdil a vydrzelo to i par nasledujicih dni, kdy se tudy budeme vracet. Nase prani jsou vyslysena, ferry pendlujici po ocelovem lane je stale v provozu. Reka je uz ale vsude kompletne zamrzla, jen draha privozu udrzuje otevrenou hladinu. Lod pendluje sem a tam ve zhruba pulhodinovych intervalech a pred kazdym pristanim musi na prislusnem brehu stojici bagr pracne odbagrovat z reky stale se kupici ledovou trist, aby se lod vubec dostala ke brehu a bylo mozne vylodeni a nalodeni. Behem plavby se pak ptame domorodeho zamestnance, jak dlouho na rece jeste planuji udrzet provoz. Uklidnuje nas slovy, ze jsou povinni dat varovani tri dny pred ukoncenim provozu, a dosud se tak nestalo. Do te doby bychom jiz meli byt ze severu zpet. Od Peel River jedeme dalsich asi 70 kilometru a pak nas ceka opet privoz. Tady uz prekonavame reku Mackenzie a to je jiny kalibr. Obrovitou reku jiz prejizdi velka lod hnana lodnim sroubem a mohutny tok zatim jeste zamrzat nezacal. Jeste neco pres stovku kilometru, kdy uz potkavame spoustu inuvialuitskych obyvatel, a brzy nas vita mesto Inuvik. Jsme na konci Dempster Highway, na nejsevernejsim miste Kanady, kam se da dojet po zemi. Dal uz to jde jenom po rece, v lete lodi nebo za par tydnu po ledu.

Inuvik je tvoren vetsinou domorodym obyvatelstvem, ktere si rika inuvialuit. Jde vlastne o jednu z indiansko-eskymackych skupin. Mesto bylo navrzeno sakum prask v projekcni kancelari koncem padesatych let a je to na nem videt. Domecky jsou neprilis zajimave a vsechny hodne podobne, ale zdi jsou nabarvene pestrymi barvami, coz jim dodava jistou neobvyklost. Dalsi neobvyklosti jsou jakesi nadzemni tunely mezi jednotlivymi domy. Je jimi vedeno veskere potrubi a rozvody, vsechno pekne pohromade, protoze jinak by to zamrzlo. A do zeme se tu nic zakopat neda, brani tomu zmrzly permafrost. Hlavni a skoro jedinou architektonickou zajimavosti je zdejsi kostel, ktery svym tvarem hodne pripomina iglu. Ostatni obcanska vybavenost je spise zakladni a trochu pripominala nam znameho socialistickeho ducha. Denni teploty v Inuviku nam jiz nocleh v aute moc nedovolovaly, pres den na slunicku bylo - 17 a po zapadu slunce teplota dramaticky spadla. Nasli jsme tedy nejlevnejsi mozne ubytovani v chatkovem resortu na okraji mesta, sice za nemalou sumu, ale zato velmi prijemne a spojene s chovnou stanici taznych bilych husky. Mohli jsme si tak pejsky zblizka prohlednout i pohladit. Podzimni dny jsou na severu jiz velmi kratke, slunce zapadalo pred patou hodinou a vychazelo az okolo jedenacte. Koneckoncu v prosinci tu dokonce nevyjde vubec.

Po navsteve Inuviku nas pak opet cekala dlouha cesta zpet po Dempster Highway. Domorodec na lodi nas jeste upozornil, ze pri nasi ceste zrovna migruji caribou, tak mozna stada uvidime. Vsude jsme taky potkavali auta a skutry lovcu. Zpatecni cestu jsme si uzivali snad jeste vice, nez cestu sem, a i na zvirata jsme meli stesti. Nejprve jsme nevericne zirali, kdyz z lesa vyskocili tri vlci a nekolik set metru bezeli po silnici v dalce pred nasim autem. Pozdeji Evka ukazovala na kracejiciho grizzlyho a vzapeti si druhy zvolna presel pres silnici kus pred nami. No a par set kilometru jizneji jsme opravdu potkali velka stada migrujicich caribou, kdyz jsme predtim dlouho mijeli podel cesty vyvrzene zbytky vnitrnosti po praci lovcu. S prespanim v aute a tankovanim opet na Eagle Plains jsme po dvou dnech cesty na jih bez uhony dorazili na asfalt Klondike Highway. Dempsterska dalnice byla za nami a my byli bohatsi o uzasnou zkusenost. Nutno dodat, ze arkticka krajina nas vzala za srdce.

Kanadske kapitoly XIV. (Z Whitehorsu na Klondike.)

Whitehorse, hlavni mesto teritoria Yukon, je domovem zhruba poloviny populace teritoria. Mesto lezi na brehu reky Yukon a i kdyz se nemuze srovnavat s hlavnimi mesty jiznich provincii co do velikosti a rusnosti, presto se jedna o pulsujici centrum. Pozici hlavniho mesta si Whitehorse musel vydobyt nad kdysi konkurencnim Dawson City, ktere jiz od dob Zlate horecky bylo vyznamnym centrem, postupem casu vsak pocet jeho obyvatel opet klesal, k cemuz jiste prispela i jeho odlehlejsi severnejsi poloha s drsnejsim podnebim. Whitehorse tak Dawson City prerostl a stal se i hlavnim mestem administrativy. Od konce devatenacteho stoleti byl tez vyznamnym dopravnim uzlem a to zejmena pro lodni dopravu, kdyz odtud po rece Yukon pluly parniky do Dawson City i na Aljasku, kam odvazely z jihu prichazejici zlatokopy a zasoby, aby pak zase zpatky privazely vytezene zlato. Az vybudovani moderni zeleznice a pozdeji silnicni site znamenalo pro dymajici parniky konec. Jako pripominka tech minulych dob dodnes stoji na brehu reky Yukon na okraji Whitehorsu hezky zrestaurovany pametnik, jeden z poslednich ricnich parniku. Je jim S.S.Klondike slouzici v letni sezone jako muzeum.

Kousek nad nim je reka Yukon spoutana jinou novodobou dominantou Whitehorsu. Stoji tu prehradni hraz se ctyrturbinovou hydroelektrarnou, ktera vyrobenou elektrickou energii zasobuje mesto a velkou cast obyvatel Yukonu. Prehrada se stala technickou zajimavosti, a to nejen pro sebe samu, i s patricnym vybavenim vykladovymi a informacnimi panely, ale zejmena pro takzvany Rybi zebrik (Fish Ladder), ktery obsahuje. Stavbou prehrady totiz doslo k zablokovani vodni cesty, na niz se odehrava tradicni tah lososu pri jejich ceste proti proudu na treci mista. Aby ryby mohly tuto prekazku prekonat, postavil se zde prave onen Rybi zebrik. Jde vlastne o dreveny kanal o rozumnem sklonu kudy cast ricni vody obejde prehradu. Za prispeni doplnujicich pricek, ktere zpomaluji tok vody pro odpocinek ryb a ruznych svodidel, ktera sem ryby nasmeruji, umoznuje toto zarizeni lososum prekonat barieru hraze i vznikly vyskovy rozdil. Samozrejme tak rovnez vznikla dalsi zajimava atrakce, za jejiz navstevu v dobe rybiho tahu turiste radi zaplati.

Vybudovanim prehrady navic bylo vytvoreno umele jezero Schwatka Lake, v podstate rezervoar vzedmute vody pro hydroelektrarnu. Na jezere panuje nejen cily lodni ruch, ale i ruch letecky, nebot se stalo zdejsim vyznamnym "letistem" pro hydroplany. Se vzedmutim hladiny jezera vsak doslo i k zvyseni hladiny v Miles Canyon - skalnim kanonu, kudy reka Yukon do jezera priteka. Drive zde byly velmi obavane pereje, ktere staly majetek a mnohdy i zivot dobrodruhy prijizdejici sem na vorech a malych plavidlech pri ceste za zlatem. Vzedmutim hladiny misto ztratilo hodne ze sve divokosti, stejne jako velka cast skalnich sten kanonu zustava skryta pod vodou, ale i tak je Miles Canyon stale turistickou atrakci a mistem pro nadhernou prochazku.

Whitehorse je vubec celkove velmi prijemnym mestem, jak pro turisty, tak pro obyvatele. Spousta budov svou vnejsi podobou udrzuje predstavu dob davno minulych, v ulicich lze nalezt historizujici umelecke malby na kazdem rohu. Centrum ma sve prijemne kavarnicky a obchudky, ulice jsou ciste, jen doprava se behem spicky zahustuje. Ve meste je tez nekolik galerii, ktere se zameruji na prezentaci a prodej zejmena del se severskou tematikou od mistnich umelcu. Je tu tez celorocne otevrene Visitor Centrum s velmi prijemnym a ochotnym personalem. K turistickym atrakcim pak patri zdejsi Log Church (dreveny kostel z klad) a celorocne otevrene MacBride Historic Museum, ktere je skutecne plne Yukonske historie jak v podobe dobovych fotografii, tak pritomnosti spousty autentickych exponatu. Prostrednictvim ruznych naaranzovanych zakouti tu lze ziskat jasnou predstavu, jak zili obyvatele Yukonu v minulosti a samozrejme je tu i prostor pro vse, co se tyka tezby zlata. Whitehorse si nas ziskal, mesto je nejen vdecnym turistickym centrem, ale ma tez veskerou moderni vybavenost vcetne modernich supermarketu, autoservisu a jinych sluzeb, ktere jsou rozumne seskupeny na severnim okraji mesta a nijak nerusi centrum. Nedaleko mesta jsou pak v sezone pristupne historicke doly a dokonce i male lyzarske stredisko. Po nakoupeni zasob a odpocinku v pohodli mesta znovu vyrazime na cestu. Opustili jsme Alaska Highway, ktera by zanedlouho prekrocila hranici americkeho statu Aljaska, kam ovsem nemame vizum, a pokracujeme na sever po Klondike Highway. Projizdime krajinou se spalenym lesem, na vykladovych panelech se tu dovidame mnoho o lesnich pozarech, obhlizime jezero Fox Lake a prespavame nad perejemi Five Finger Rapids, ktere kdysi znamenaly velkou vyzvu pro dopravni parniky. Na silnici se misty objevuje snih a nase cestovni rychlost se vyrazne snizuje. Potkavame stale mene aut a turisty uz prakticky zadne. Tady na severu je turisticka sezona davno pryc a kvapem prichazi zima. Nakonec bezpecne prijizdime k Dawson City, mestu znamemu nam z dobrodruznych knizek a filmu.

Jiz pred prijezdem do mesta nas prekvapuje, jak vyrazne tu je krajina tezbou poznamenana. Snad jediny kamen tu nezustal na puvodnim miste. Cele dno hlavniho udoli reky Yukon je pokryte haldami a "housenkami" kameni, jak tu byl teren po desetileti presypan a obracen lopatami, bagry i lzicemi teznich dredzi pri honbe za lesklym kovem. Podobne vypadaji i vsechna bocni udoli zlatonosnych pritoku reky Yukon. Odbocujeme do jednoho z nich, kdysi na zlato nejbohatsiho toku Bonanza Creek. Tady se nachazely nejvynosnejsi zlatonosne claimy, ktere menily zivot nekterym stastlivcum z desetitisicu doufajicich. A tady lze i dnes obdivovat technickou pamatku Dredge Nr.4, tezebni monstrum, ktere postupne vystridalo ruce desitek kopacu, a ktere tu svymi lzicemi obracelo a propiralo stovky tun ricniho sterku. Dredge byly dusledkem vstupu velkych tezebnich spolecnosti do tezby zlata, kdy tyto spolecnosti skupovaly velke plochy mnoha i zdanlive vyryzovanych claimu, aby tu nasadily tuto tezkou mechanizaci do dobyvani rudy. Stroj o velikosti nekolikapatrove budovy tak na jedne strane bagroval ricni dno, kontinualne promyval sterk a separoval zlato, aby pak za sebou zanechaval jen postupujici haldu neuzitecneho sterku a kameni v podobe jakesi housenky. I Dredge Nr. 4 uz dotezila, a po desetiletich pracovniho hluku se ponorila do klidu narodni historicke pamatky. Byla vsak jednou z poslednich fungujicich a nejaky ten cenny kov produkovala jeste v sedmdesatych letech dvacateho stoleti. Zdejsi oblast ma dobu sve zlate slavy jiz davno za sebou, ale i dnes se tu jeste v mensim meritku tezi, a letni sezona tak znamena nejen oziveni a prijem z turistiky, ale pro soudobe zlatokopy stale i zbytky zlatinek a zlateho prachu cekajici v ricnim sterku na objeveni. Kratke letni obdobi, nez potoky i zeme naprosto promrzne, sice nedava velkou nadeji na pohadkove zbohatnuti, mnohym vsak mensi mnozstvi zlata stale poskytuje obzivu, zejmena v kombinaci s rucnim zpracovanim nuggetu a zlatinek do podoby umeleckych sperku dobre prodejnych turistum.

Samo mesto nas privitalo klidem a temer prazdnymi ulicemi. Mnoho obyvatel tu pobyva jen pres leto a dlouhe zimni mesice travi daleko na jihu. Prosli jsme se stredem mesta, kde na nas dychala historie na kazdem kroku. Vetsina budov v centru stale zustava ve stejnem duchu, jaky zname z knizek o Zlate horecce. Hotely, saloony, obchody, vse je v Dawson City obetkane drevenymi lehce vyvysenymi chodniky. Vsechny budovy jsou pak tez lehce vyvysene a postavene na drevenych spalcich nebo podstavcich. Duvodem je permafrost, na kterem mesto stoji. Jsme tu jiz tak na severu, ze zeme je po vetsinu roku zmrzla na kost. A kdyby se budova postavila primo na teren, doslo by k otepleni povrchu a postupnemu propadani cele stavby do pudy. Vsak i takove priklady se tu najdou. Proste stavebnictvi v arktickem prostredi ma trochu jina pravidla, nez jsme zvykli. Dawson City Museum nam zustalo zavrene, protoze je pristupne jen v letni sezone, tak jsme zustali u prochazky po brehu zamrzajiciho Yukonu. I tady lze obdivovat restaurovany mensi historicky parnik (S.S. Keno). Jinou nasi zastavkou ve meste je mala srubova chata Jacka Londona, v niz pobyval pri svem pobytu tady. Rijnova teplota pod bodem mrazu vsak prochazkam moc nepreje, tak jeste delame kratkou zastavku v internetove kavarne s vybornym capuccinem (otevreno denne pri teplotach pouze do -40 stupnu Celsia), nakupujeme dalsi jidlo a v teple naseho auticka vyrazime na dalsi cestu. Samozrejme dal na sever.

Kanadske kapitoly XIII. (Alaska Highway.)

Po navsteve severnich ropnych oblasti Alberty se vracime opet stejnou cestou trochu na jih a pozdeji otacime na zapad. Projizdime opet krajinou farem, coz ovsem neznamena, ze by zmizely vsudypritomne ropne precerpavaci stanice nebo vrty. Rano jiz pravidelne musime rozmrazovat okna u auta, rijnove noci uz maji k teplu daleko. Nejprve mirime k jezeru Lesser Slave Lake, kolem nehoz pak delsi dobu projizdime. V prubehu cesty obcas muzeme videt zvirata pro nas ne uplne obvykla. Na jedne farme maji v ohrade bizony, coz je nase prvni zive setkani s temito obry. U silnice pak obcas pozorujeme treba kojoty a pomerne casto jeleny nebo jelence. Bohuzel ani mrsiny auty srazenych zvirat nejsou vyjimkou, ale diky tomu muzeme zahlednout na nich se krmici orly, kojoty a krkavce. Ve vesnici McLennan pak absolvujeme kratkou naucnou stezku, pri niz muzeme pozorovat na jezere spousty vodniho ptactva. V prubehu cesty nekolikrat projizdime indianskymi rezervacemi, coz je nekdy patrne z charakteru osidleni, jindy pouze z informacnich ceduli. Nakonec dorazime do mesta Dawson Creek.

Trefili jsme se samozrejme na svatecni vikend, takze muzeum i mistni infocentrum jsou zavrene. Zbyva tedy alespon prohlidka mesta "zvnejsku". Po snidani v mistnim bistru zaciname prochazku na kruhovem objezdu se znackou tzv. Nulte Mile. Tady totiz oficialne zacina Alaska Highway, tedy Aljasska dalnice, ktera se tahne v delce 1421 mil (2288 kilometru) odsud z Britske Kolumbie, pres teritorium Yukon az na uzemi Aljasky. Jeji dnesni podoba je jiz zmodernizovana a jen zhruba kopiruje puvodni klikatou trasu s pouze par autentickymi useky. Alaska Highway byla vybudovana v obdobi 2.Svetove valky americkou armadou, kdy po utoku na Pearl Harbor a vstupu USA do valky americane citili potrebu branit sve aljasske uzemi proti pripadnemu napadeni Japonskem. Doslo tedy k dohode s Kanadou a vysledkem byla prave tato dalnice, ktera slouzila jako dopravni a zasobovaci komunikace, a diky niz mohly byt na Aljasce umisteny obranne vojenske jednotky. Stavba predstavovala opravdovou vyzvu, nebot musela byt provedena za pouhych osm mesicu a to v naproste divocine a komplikovanem terenu. Pracovaly zde desetitisice vojaku i civilistu. Jeji dnesni podoba je turistickou atrakci a nektere milniky jsou patricne vybaveny informacnimi tabulemi, ktere vysvetluji jejich puvodni vyznam a historii. A nas by mela cekat vetsina jeji trasy vedouci po kanadskem uzemi.

Po obejdeni kruhace se znackou "Mile Zero" tedy pokracujeme do mesta, kde je jeste jeden podobny sloup pro turisty. Rovnez obdivujeme mnohe nastenne malby na zdech domu, kde zdejsi umelci vypodobnili historicke udalosti. Nakonec maly nakup na Farmer's Market a vyrazime dal, na konci mesta jeste zbezne pres plot okukujeme historickou Pioneer Village, jakysi zdejsi skanzen. Rozhodne se jeste nekdy chceme do Dawson Creek vratit. Prejizdime reku Peace River, silnici stale lemuji farmy a ropny prumysl. V mestecku Fort St. John pak travime dve hodiny prohlidkou zdejsiho maleho, ale prijemneho, muzea. Pak jeste sjizdime na doporucenou vyhlidku na udoli Peace River, kde muzeme shora obdivovat nejen hluboke udoli reky, ale taky spoustu autovraku shozenych ze srazu, o kelimcich od kafe od Tima Hortona ani nemluve. Inu, pece o zivotni prostredi ma v Kanade ruzne podoby. Pokracujeme k jezeru Charlie Lake, kde je novy pamatnik americkym vojakum, co se tu utopili v roce 1942 pri stavbe dalnice. Dalsi den pak dojizdime do Fort Nelson, nic moc mesto s rafinerskymi provozy a zanedbanym lesoparkem, ale na konci mesta zajimave (zavrene) Heritage Museum se spoustou venkovnich exponatu.

Nasledujici den uz projizdime horami, coz je znat i na teplote. Je pekna kosa a turiste uz jsme skoro jedini. U jezera Summit Lake delame kratkou mrazivou prochazku a pozorujeme sobi olizujici mineraly ze silnice. Kempy i nektere benzinky jsou jiz po sezone zavrene. Pres Mucho Lake pak mirime k Liard Hot Springs. Cestou pozorujeme sobi, horske ovce a sedocernou lisku. V doporucenych Liard Hot Springs si dopravame horke prirodni termaly s minimem lidi. Horka jezirka jsou uprostred romantickych slati a horkou mineralni koupel ve skoro padesatistupnove vode jsme si krasne uzili navzdory zbytkum snehu okolo a pozdeji kroupam padajicim nam na hlavu. Vzdalenejsi beta-bazen s mene teplou vodou je momentalne uzavren, zabydlel se u nej medved. Toho jsme nepotkali, ale po ujeti asi kilometru od termalu potkavame jinou obludu. Vedle silnice se volne pase bizon. Nijak si nas nevsima, jen zere a my zaciname chapat smysl ceduli, co jsme mijeli - Pozor, bizoni. Po dalsich par kilometrech jsme nuceni zastavit a jen zirame. Na silnici je cele stado a mladi byci si dokazuji, kdo je silnejsi. Krokem se snazime opatrne projet mezi asi padesati kusy a moc je nepodrazdit. Mnohosetkilova zvirata by asi dovedla auto pekne pomuchlat.Pozdeji stavime na nekolika vyhlidkach u Liard River, zaujal nas zejmena Whirlpool Canyon a pozdeji Cranberry Rapids. U Iron Creek nas poprve vita cedule "Yukon".

Pristiho dne dorazime do Watson Lake, kde nas zajima Sign Post Forest, "cedulovy les". Kdysi tu americti vojaci pritloukli cedule se svymi domovskymi mesty a smerem a od te doby tu vsemoznych znacek stale pribyva. I nejake ceske se tu najdou. Dal mirime po dalnici na Teslin, kde je nejdelsi most Aljasske dalnice pres ricni deltu. Muzeum je tu zavrene, ale maji tu hezky kostel, v nemz se misi rimsko-katolicke a indianske vlivy. Dalsi zastavku pak delame v mestecku Carcross. Je tu uplne mrtvo, tak si prohlizime historicke masinky, zbytky parniku a historicke domecky. Zde zacala slavna Zlata Horecka, kdyz indian Skokum Jim nasel zlaty nugget. Nedaleko pak jeste stavime u miniaturni pouste a tez jakehosi "Disneylandu" pro turisty s nazvem Caribou Crossing. Behem dalsich kilometru mijime Emerald Lake a Spirit Lake, aby nas brzy privital Whitehorse, hlavni mesto teritoria Yukon.

Kanadske kapitoly XII. (Fort McMurray - Oil Sands.)

Asi osmdesatitisicove mesto Fort McMurray rozhodne neni zadna turisticka destinace. Presto je tady jedna z nejrozvinutejsich infrastruktur mezi kanadskymi mesty, miri sem neustale velike mnozstvi letadel i dalkovych autobusu. Fort McMurray je hlavnim zdrojem prijmu provincie Alberta, odtud totiz proudi (zejmena do USA) kanadska ropa. V ploche krajine povodi reky Athabasca se tu pred miliony let usadily vrstvy pisku, ktere v prubehu casu prosakly hustou vrstvou uhlovodiku. Zemske sily a vazby tak vytvorily neco, co je dnes oznacovano jako ropne pisky (Oil Sands). Co do mnozstvi suroviny se jedna o druhe nejvetsi naleziste ropy na svete. Presto, ze se o zdejsi rope vi uz pres sto let, prumyslova velkotezba tu zacala az v prubehu sedmdesatych a osmdesatych let. Do te doby se totiz tezba ropy z ropnych pisku nevyplatila, vzhledem k vysokym nakladum tezby a nizkym cenam ropy. Na rozdil od tradicne znamych tezebnich metod se tu dobyva "cerne Zlato" ponekud jinak. Uhlovodikova smes totiz obaluje jednotliva zrnka pisku a je znacne tuha. Pri teplote +13 stupnu Celsia je zdejsi ropa tvrda jak hokejovy puk. Jednou z metod, jak se tu tedy blizko pod povrchem ulozeny produkt dobyva, je povrchova tezba v otevrenem dolu. Neco velice podobneho nasemu Severoceskemu hnedouhelnemu reviru. Na obrovske plose se odkryje povrchovy dul odkud se proste odbagruje uhlovodiky prosyceny pisek a ten se pak promyva horkou vodou, aby se z nej vyseparoval tzv. bitumen. Ten se pak dal za tepla upravuje a separuji se z nej jednotlive uhlovodikove slozky.

Povrchova tezba tu jede v obrovskem rozsahu, 365 dni v roce, 24 hodin denne. Hlavni ropna pole jsou asi 50 km severne od mesta a dalnice k nim je neustale ucpana pomalu se sinoucimi kolonami aut s pracovniky tezby. Mezi temi tisici aut pak dymaji ropne cisterny a tezke nakladaky privazejici dalsi technicky material. V dobe ranniho a vecerniho stridani smen tak muze onech padesat kilometru trvat bezne i 3 hodiny. Tezba tu zamestnava desetitisice lidi vsech profesi a remesel, na sve pracovni turnusy sem bezne letaji treba svareci z vychodniho pobrezi Kanady. Prumerny plat ve Fort McMurray je nejvyssi ze vsech mest Kanady. Nejvetsimi giganty jsou tu tezebni spolecnosti Syncrude a Suncor, ale maji tu sva tezebni pole i koncerny jako Shell, PetroCanada, Total a dalsi. Desitky kilometru ctverecnich okolo tu krajina pripomina povrch Mesice, rozryvana obrimi rypadly, buldozery a obrovitymi nakladaky prepravujicimi vytezene ropne pisky. Na obzoru se tyci kominy a veze rafinerskych provozu, kde se zpracovava tezky bitumen na lehci produkty, aby pak ropovodem putoval stovky kilometru na jih, kde ho americke rafinerie zpracuji na benzin pro sve zakazniky. K nebi se vali cerny dym a obcas proslehuji plameny pri vzniceni horlavych par. Tohle je naprosto jiny obraz Kanady, nez zname z letaku cestovnich kancelari a cestopisnych filmu.

Ve meste je vybudovano velke navstevnicke stredisko zvane Oil Sands Discovery Centre, ktere patri k hlavnim bodum naseho programu tady. Travime tu pul dne, abychom se dozvedeli podrobnosti tezby, jeji historii, mame moznost si sami osahat ropny pisek, prohlednout vyextrahovany bitumen v ruznych podobach, dozvidame se parametry obrich stroju, ktere v dolech pracuji. Driv se tu tezilo obrovskymi kracejicimi koreckovymi rypadly, za nimiz se tahly desitky kilometru pasovych dopravniku, stejne jako gigantickymi Dragline, ktere na ocelovych lanech tahaly po zemi obrovskou kovovou lzici. V poslednich letech tyto obry nahradilo velke mnozstvi mensich nakladacu, a kilometry pasovych dopravniku vystridaly obri nakladni Caterpilary. Centrum je velice moderni, expozice zajimava, stejne jako nekolik prezentaci a vykladovych filmu promitanych v kinosale. Venku za budovou je pak mozno videt nektere z restaurovanych vyslouzilych dulnich mechanismu.

Dalsi nasi zastavkou pak je venkovni expozice nazvana Giants of Mining (Dulni obri), ktera se nachazi na severu mezi doly a silnici, a jeji zaklad tvori dva vyslouzile mechanismy vystavene zde pro verejnost. Prvnim je desitky metru dlouhe a desitky metru vysoke kracejici koreckove rypadlo, druhym pak obri Dragline, ktera nabirala surovinu tazenim obrovske lzice. Clovek si tu najednou pripada nejak hrozne malicky.

Oblast Fort McMurray je spinavou skvrnou na neposkvrnenosti kanadske prirody, a v cloveku vzbuzuje rozpaky a rozcarovani, ktere nezaplasi ani snaha ropnych gigantu o zpetnou rekultivaci vytezene krajiny. Na druhou stranu jsme si teprve tady uvedomili v plnem rozsahu dopady a souvislosti obrovske spotreby ropy v nasem svete, a trochu poodkryli svet, ktery stoji za pistoli cerpaci stanice, z niz krmime nadrz naseho auta.

Kanadske kapitoly XI. (Edmonton a okoli.)

Jakmile sjedeme a vyklickujeme z hor, dalnice cislo 16 (zvana Yellowhead Highway) nas vede rovnou plani. Tu a tam nas prekrizi nejaka odbocka, tu a tam projedeme nejakou obci. Ale vetsinou se stejne jedna jen o shluk budov obytneho a hospodarskeho charakteru, a samozrejme benzinovou pumpu s kolonialem pripadne malym servisem. Delame kratsi zastavku v mestecku Stony Plain, kde si uzivame prochazku ulicemi v polednim slunci. Sviti uz podzimne, ale prijemny je uz fakt, ze sviti, protoze rano po probuzeni jsme meli poprve namrzla okna od auta. Zevnitr. Stony Plain je takove pomerne obycejne mestecko, az na to, ze jej ozvlastnuji velke nastenne malby (murals), ktere ukazuji vyjevy z historie mestecka, regionu, i cele Kanady. Najde se tu vyobrazeni byvaleho serifa, jenz se v davnych dobach rozhodl nastolit poradek a nezalekl se ani gigantu jako Kanadsko-Pacificka, a spolecnosti dluzici mestu na danich privazal retezem lokomotivu ke kolejim. Najde se tu vyobrazeni prvni telefonni ustredny vcetne tehdejsi slecny spojovatelky. Podobne treba na budove byvaleho kolonialu je vyobrazena podoba interieru puvodniho kramu nebo na zdi posty je postovni motiv. Vetsina maleb je pak opatrena vysvetlujici tabuli, co ktery vyjev predstavuje a za jakych historickych souvislosti. Nase prochazka se tak stala poutavou obrazkovou lekci mistni historii, kterou by se sluselo zakoncit v mistnim Heritage Museum. Ale tomu uz jsme dalsi cas a finance venovat nechteli, abychom vcas dorazili do Edmontonu. Vsak si Heritage muzei jeste uzijeme.

Zanedlouho uz nas zdalky vitaji vyskove budovy Edmontonu, hlavniho mesta provincie Alberta. Prijizdime od zapadu, cehoz chceme vyuzit k navsteve obchodniho megacentra na teto strane mesta. West Edmonton Mall je nejvetsim obchodnim komplexem ve meste, v Alberte, v Kanade a udajne i na svete. Sam sebe oznacuje za "Nejvetsi indoorovou show na Zemi". Co mi to jen pripomina...? (viz Kapitola IV.) Inu, zeme superlativu. Fakt ovsem je, ze areal zabira plochu osmactyriceti mestskych bloku, coz je uctyhodna rozloha. Pote, co jsme z ruznych stran slyseli, ze tuto atrakci nelze nenavstivit, rekli jsme si, ze neni nad vlastni zkusenost. Stravili jsme tedy v obchodnim centru znacnou cast odpoledne, pricemz jsme pravdepodobne prosli jen zlomek prostor. Neuveritelne mnozstvi navzajem se krizujicich pasazi neuveritelnych rozmeru. Obchody, kam se clovek podiva, desitky restauraci a fast foodu, mezi tim vsim atrakce pro deti i dospele. At uz opici draha, strasidelny hrad, jakesi lodicky na jezirku, nebo treba velikanske koupaliste i s pribojem. Vsechno patricne barevne a lakave a kycovite. Nakonec jsme nejvice casu stravili u verejne bruslarske plochy, kde tou dobou probihal trenink mladych adeptu krasobrusleni. Po tomto nakupnim vyletu, kdy jsme neutratili ani dolar a vyrazne si posilili svou averzi k nakupum a nakupnim megacentrum, jsme radi zamirili do "klidu" hostelu v centru Edmontonu.

Nasledujiciho dne jsme vyrazili na prohlidku temer milionoveho mesta. Centrum ma podobny charakter jako treba Calgary a asi jako vetsina kanadskych a americkych velkomest. Vyskove administrativni budovy, husta doprava v ulicich. Historickych pamatek minimum nebo zadne. Prohledli jsme si navstevnicke centrum a okoli vladnich budov (Government Buildings), sidla vlady a parlamentu Alberty. Pak jsme obesli centrum mesta, kde je par divadel a galerijnich budov, vetsinou ale moderniho designu, ktery se nijak zvlast neodlisuje od ostatnich administrativnich budov. Mestska doprava je tu tvorena trolejbusy (nektere vypadaji dost predpotopne), autobusy a podzemnim metrem, dost podobnym tomu nasemu.

Kdyz nas tedy ani Edmonton nijak zvlast nezaujal, vyrazili jsme z mesta smerem na sever. Projizdeli jsme nejprve opet rovinatymi planemi rozdelenymi jen ohradami a cestami mezi zemedelskymi farmami. Vpravo krava vlevo krava, obcas se nekde sklidilo seno na zimu nebo stohuje slama. Skoro u kazde farmy je mozne najit krome aktualni pouzivane zemedelske techniky i solidni vrakoviste techniky davno minule. Zadny velky rozdil, proti okoli nasich byvalych JZD nebo osuntelych statku. Ani tady se nikdo moc likvidaci ci recyklaci starych zemedelskych kramu ci aut netrapi. Krome pasouciho se dobytka pak lze pozorovat na vetsine pastvin jeste pohybujici se ramena ropnych cerpadel. Ropa nebo plyn se tu tezi prakticky vsude, a zda se, ze kravam je to jedno. Postupem nasi cesty k severu pastvin zvolna ubyva, objevuji se lesy, vetsinou tvorene smrkovym porostem nevalne kvality. Kmeny stromu jsou jen takova paratka o prumeru max. 20 centimetru, zadne poradne koruny ani velky vzrust. Spis jen takova neprostupna zmet klacku rostoucich ze zeme. Zrejme dukaz jiz chladnejsiho klimatu. Silnice s perfektnim povrchem je jednou z nejzatizenejsich a nejdulezitejsich v provincii. Lemovana neustalymi znamkami ropneho prumyslu, tahne se ctyrista kilometru na sever, kam po ni neustale pendluji spousty cisteren. Vsechen provoz tu miri do mesta Fort McMurray, my tam mirime taky.

Kanadske kapitoly X. (Jasper a okoli.)

Mestecko Jasper je jakousi mensi obdobou Banffu a hlavne spravnim centrem Narodniho parku Jasper. Ten je mnohem vetsi nez NP Banff, i kdyz popularitu si zacal ziskavat mnohem pozdeji. Jasper se zacal rozvijet az na sklonku hlavniho turisticko-developerskeho boomu, takze toho tolik nestihl. Diky tomu pusobi dojmem mestecka pro lidi a nejen pro turisty. I kdyz v letni sezone se to tu autokary a arviky (RV = rekreacni vozidlo, karavan) jen hemzi. Mestecko je rozlozene podel zeleznicni trati a hlavni tridu tak tvori nadrazni ulice. U nadrazi pak stoji velky indiansky totem krkavciho klanu a nedaleko od nej restaurovana historicka parni lokomotiva. Hlavni trida a prilehle ulicky jsou pak plne vsemoznych obcerstveni, restauraci, kavaren a obchudku se suvenyry a tradicnim indianskym umenim. Historickych budov v Jasperu moc neni, krom par kosteliku je to hlavne budova Visitor Centra, ktera je nejstarsi zdejsi tradicni architektonickou pamatkou. Momentalne vsak v rekonstrukci. Hlavni turistickou atrakci ve meste je pak Jasper Tramway, coz je kabinkova lanovka na kopec nad mestem. No, nam na tom nic tak super uzasneho zas nepripada.

Spise jsme se tu venovali okoli mesta. A protoze potrebujeme vzdy nekde v ustrani zaparkovat na nocleh, uzili jsme si vecerniho soumraku i ranniho svitani u Pyramid Lake kousek za mestem. Je to moc hezke klidne jezero s ostruvkem na romanticke prochazky, na nejz vede drevena lavka. Na jezere si plavou kachny a potapky a shora na ne shlizi rozlozita hora Pyramid Mountain zelezito-cervene zarici v rannim slunci. Uzasne klidna nalada, tedy nez rano prijedou prvni autobusy s turisty. To se hned ozyva jiny halas, mnohdy straslivejsi, nez bylo nocni vyti zdejsich vlku. Krome Pyramid Lake jsme se tez vypravili k jezeru Lac Beauvert na okraji Jasperu. Rozklada se u nej Jasper Park Lodge, zalozena puvodne Brewstery a dnes vlastnena hotelovou spolecnosti Fairmont. Jezero a okolni park jsou nadhernym kouskem prirody a idealni prochazkou. Zaroven je to soucast golfoveho resortu, kde se na greenu prohani hraci v malych elektrickych vozitkach mezi hejny pochodujicich divokych hus.

Nas dalsi vylet z Jasperu smeruje k Maligne Lake. Je to obrovske a proslule jezero asi sedesat kilometru odtud. Prijezdova silnice je sama zazitkem, lehce kopiruje reku Maligne River, ktera z jezera vyteka. Serpentinami prekonavame vyskovy rozdil z hlavniho udoli do bocniho visuteho udoli. Ledovce, co zdejsi krajinu kdysi modelovaly, se tu musely pekne vyradit. Doufame, ze cestou treba uvidime medveda, protoze tech cernych tu zije pomerne hodne. Misto toho vsak kousek za mestem muzeme pozorovat stado lani s jelenem. Je veliky a je si toho patricne vedom. Otvira si tlamu na samice, jak je zene pred sebou, a obcas i na okukujici turisty. V prubehu cesty pak jeste nekolikrat pozorujeme usate jelence, jak neochotne uskakuji od silnice do lesa. Cestou se moc nezdrzujeme zastavkami, abychom stihli byt u Maligne Lake pred soumrakem. Zpatky pojedeme stejnou cestou, tak bude vic casu na zastavky. Zapad slunce si uzivame u hladiny Maligne Lake a krome vsudypritomnych jelencu jsme tu jen my a jeden par fotografu z Nemecka. Je prakticky po sezone a zdejsi Lodge zeje prazdnotou, denni navstevnici uz odjeli, takze si muzeme vychutnat klid podvecerni prirody. Maligne Lake je jednim z hlavnich motivu na pohledech, a to zejmena maly malebny ostruvek s nekolika stromy, indiany nazyvany All Souls Island, ostrov vsech dusi. Tezko rict, zda je to sila duchovna nebo spis sila marketingu, ale vetsina turistu si jej chce vyfotit. To je vsak mozne jedine pri absolvovani vyletu jednou ze zdejsich vyletnich lodi, nebot ostrov je kilometry daleko v odlehle casti jezera, a ceny turistickemu zajmu odpovidaji.

Po setmeni jen poodjizdime na prvni mozne misto, kde lze prespat. Presto, ze se ve zdejsi oblasti nocovat nema, zdaleka nejsme sami. Zato si ale muzeme zpatecni cestu k Jasperu rano vychutnavat bez pritomnosti mnoha aut denniho turismu. Pomerne v klidu si tak muzeme prohlednout napriklad Medicine Lake, zahadne jezero bez zjevneho odtoku. Voda se z nej totiz ztraci "dirami" ve dnu. A protoze ted na podzim priteka do jezera malo vody z hor, je z velke casti suche, naplni se zase az po snehu. I tak se nam ale podarilo najit nektere z tech odtokovych der, ktere byly mezi kameny blizko u brehu. Dalsi zastavkou pak byla prochazka podel Maligne kanonu, ktera rozhodne stala za to. V useku nekolika kilometru je tu reka zariznuta hluboko do povrchu a turisticka stezka vede misty dole u reky, misty nahore nad ni, a obcas ji prekracuje po mostcich. Skutecne zajimavy prirodni vytvor, kde cloveku buraci vodopad desitky metru pod nohama v jen nekolik metru siroke prurve. Zajimave je i to, jak reka postupne roste, nebot se do ni v kanonu obcas ze skalnich trhlin prilevaji prameny vody, ktere se vytratily kilometry odsud ze dna Medicine Lake.

Znamymi serpentinami se pak vracime na dalnici k Jasperu, abychom pokracovali mirne na vychod a dalsi klikatou odbockou k Miete Hot Springs. V desitky kilometru odlehlem udoli se tu nachazi termalni prameny, do kterych se jezdi nalozit nejen obyvatelstvo Jasperu. Ve dvou venkovnich umelych bazenech na navstevniky ceka siricita ctyricetistupnova termalni voda, ktera je sem cerpana z nedalekych prirodnich vridel. Na nase ucestovana tela pusobi jako balzam. Uzivame si lazen dosytosti a po jejim skonceni se jdeme jeste kratkou prochazkou podivat, odkud to vlastne tece. Nedaleko za ruinami puvodnich lazni pak skutecne objevujeme nekolik horkych nevabne vyhlizejicich praminku, vytekajicich z vapencovych skal. I z Miete Hot Springs se vracime stejnou prijezdovou silnici k Jasperske dalnici a cestou muzeme do sytosti okukovat obrovske vapencove plotny okolnich skal. Jakmile jsme na dalnici, nase cesta uz vede na vychod dolu z hor. Tam nekde daleko v planich nas ceka hlavni mesto Alberty.