Kanadske kapitoly XXI. (Dorina cesta ve faktech.)

Nase velka Dorina cesta trvala zhruba od 29.9. do 18.11., tedy asi 7 tydnu.

Pohybovali jsme se na uzemi 4 kanadskych provincii

(Alberta, Northwest Territories, British Columbia, Yukon),

a to v rozmezi 48°25' sev. sirky a 66°20' sev. sirky .

Drtivou vetsinu noci jsme travili spanim v aute, druhe v poradi byly hostely, kterych jsme navstivili asi sest, vetsinou na jednu maximalne dve noci. Jednou jedinkrat jsme vyuzili moznost turistickeho ubytovani (nase nejdrazsi spani), a to v Arctic Chalets v Inuviku za polarnim kruhem.

Nase auticko (1999 Chevrolet Venture) zvladlo cestu nad ocekavani dobre, vcetne obavanych, ale bezproblemovych startu pri teplotach pod -25 stupnu Celsia. Jedinou komplikaci byly zminovane brzdy a pneumatiky, s nimiz jsme tez absolvovali navstevu servisu.

Podle zaznamu z cesty a uctu za palivo jsme:

najeli ....................... 14.265 kilometru

spotrebovali ............... 1.474 litru benzinu

zaplatili za nej ........... 1.788 kan. dolaru

Take jsme prubezne cestou zkonzumovali nekolik hektolitru caje a nemalo kafi od Tim Horton's (vetsinou capucino Franch Vanilla). Diky zejmena instantni strave jsme vystacili s necelymi 6 bombami plynu na vareni ( po 223 gramech).

Vzhledem k tomu, ze jsme cestovali po skonceni turisticke sezony, tak nam mnoho turistickych atrakci ukazalo jiz zamcene dvere, cimz jsme ovsem vystacili lepe s penezi a take zvladli cestu lepe casove. Presto i proto se na mnoha mista hodlame jeste v budoucnu vratit, stejne jako navstivit nektera dalsi.

Kanadske kapitoly XX. (Ghost Wilderness - divocina duchu.)

Kdyz jsme si tak pekne projeli napric celou Kananaskis Country, rekli jsme si, ze bychom jeste mohli zavitat do oblasti Ghost Wilderness Area. Je to obdobna krajina, take vychodni okraj Rockies, akorat pro zmenu na sever od Transkanadske dalnice. Na rozdil od Kananaskis je oblast Ghostu nejak mene turisticky znama a tudiz i mene navstevovana. Jiste k tomu prispiva i jeste mizernejsi pristup a kvalita cest, coz na druhou stranu pomaha udrzet krajinu divokou a nepoznamenanou civilizaci. Listopadove pocasi sice cestovani narocnym terenem zrovna neusnadnuje, protoze prichazejici zima uz svou snehovou nadilku zacala nadelovat, ale i tak verime, ze nase statecne auticko Dora si nejak poradi. Pro pripad nouze jsou v kufru v pohotovosti i snehove retezy.

Z Transkanadske dalnice sjizdime kousek za Exshaw na Highway 1A a projizdime pres rezervace kmene Morley a dalsich Stoney indianu. Na male benzince jeste pro jistotu doplnujeme palivo, protoze v divocine by se shanelo tezko. A pak uz odbocujeme na malou klikatou silnici 734, ktera je severnim pokracovanim ctyricitky z Kananaskis. Zpocatku jeste po asfaltu mijime posledni roztrousene farmy a samoty, pozdeji asfalt strida sotolina a veskera civilizace mizi. Postupne nas obklopuji jiz jen stromy, stromy, stromy a obcas nejaka paseka, a z ruznych stran se objevuji dalsi a nove kopce a hory. Snehu je nekde vice, nekde mene, zalezi na momentalni dispozici terenu. Vetsinou vsak maximalne do dvaceti centimetru s vice ci mene projetymi kolejemi. Nase rychlost se pohybuje nekde okolo 40 kilometru v hodine a pred sebou mame pres tri stovky kilometru. Jiz od zacatku nas provazi vystrazne cedule, ze cesta se jiz v tomto obdobi nedoporucuje a prujezdnost neni zarucena.

Trasa nam zabere dva dny a aut potkavame jen par. Vetsinou lovci nebo lesni ci tezebni personal. Po okoli si tez nelze nevsimnout, ze sem s oblibou zajizdi majitele terennich ctyrkolek, pro ktere je zdejsi teren sity na miru. Spime, jak je nasim zvykem, tradicne v aute, a obklopuje nas nicim nerusene ticho a naprosta tma. Nasledujici den zastavujeme u Ram Falls, kde od parkoviste kratkou stezkou jdeme ke hlubokemu kanonu v sypkem podlozi a z vyhlidky muzeme obdivovat vodopad pres terenni prah. Kanon ma uplne jiny charakter, nez vetsina tech dosud spatrenych, protoze reka se tu nezarezava do skaly. Sviti nam krasne slunicko, tak si prochazku v ridkem lese prodluzujeme a stopujeme a pozorujeme veverky pobihajici po snehu. Po navratu k autu zjistujeme, ze tu nejsme sami. Vedle nasi Dory parkuje Jeep se svetlosti podvozku, ze by pod nim klidne prosel stredne velky pes. Za okamzik se objevuji dva chlapici, kteri jsou zjevne majiteli. Zapradame kratkou konverzaci, pri niz se hosi znacne podivuji, kde jsme se tu s tim mestskym autem vzali. Po nasem ujisteni, ze jsme neprijeli zadnou z nejblizsich silnic od vychodu, ale celou cestou z jihu od Bow Valley, jen nechapave krouti hlavami. Doporucuji nam ale navstevu dalsiho vodopadu vice na severu pri nasi trase, pokud tam tedy zvladneme dojet.

Pokracujeme v nasi ceste k severu a uzivame si vyhledy do krajiny za hezkeho slunneho dne. Pozdeji cesta klesa niz a my prekracujeme tok reky Severni Saskatchewan, tady jeste zadneho veletoku. V okoli je snehu minimum a tezko uverit, jak se muze krajina behem kratke doby promenit. Nedaleko mestecka Nordegg se zakratko napojujeme na dalnici c.11, kde nas vitaji dva pruhy v kazdem smeru a kvalitni asfalt. Otacime na zapad a za okamzik sjizdime k doporucovanym Crescent Falls. Je tu male piknikoviste a hezka vyhlidka na vodopad, ktery se uz pomalu obaluje ledem. Uzivame si klidu a samoty. Jeste se nechavame zlakat ceduli odkazujici na ledove lezecke tereny a v nizkych botach slapeme ve snehu asi pul hodiny do kopce lesem. Cesta ale nema konce, tak se nakonec otacime zpet k autu. Znovu jedeme za zapadajicim sluncem a kratce zastavujeme u velikeho prehradniho jezera Abraham Lake, kde se nas vitr snazi i s autem odfouknout ze silnice. Nakonec se mu to nepodari a my se po prekonani Saskatchewan Crossing napojujeme na dalnici 93, nam jiz znamou Icefield Parkway. Ta nas jiz za sera a za tezkeho boje se zledovatelym povrchem vede zpet na Transkanadskou dalnici, do Lake Louise a dal do Banffu.

Kanadske kapitoly XIX. (Kananaskis Country.)

Jednou z oblasti, kde to jeste moc nezname, a pritom to mame za humny, je Kananaskis Country. K-Country, jak je tu bezne oznacovana, je cast Rockies a jejich okraje na jihovychod od Narodniho Parku Banff, v podstate zacina uz za nasim domovskym Canmore. Protoze se nejedna o narodni park, nejsou tam tak prisna omezeni na vsechno, ale i tak vetsina krajiny spada do limitu Provincnich parku. Na rozdil o centralnich Rockies neni K-Country tak "proflakle" mezi zahranicnimi turisty, a tudiz i v dobach hlavni turisticke sezony se tu najde klid a misto k relaxaci. I z tohoto duvodu je oblast velmi popularni vikendovou destinaci pro nedaleke Calgary.

Kananaskis stale nabizi uzasne horske prostredi, i kdyz uz nedosahuje takovych vysek jako centralni Rockies. Zaroven ale diky sve vychodni orientaci nabizi o neco priznivejsi klimaticke prostredi, vice slunnych dnu a mensi uhrny srazek. Podobne jako u vetsiny Rockies se tu jedna o oblast s minimalnim zalidnenim a ponekud komplikovanou dopravni dostupnosti. V praxi to pak znamena, ze tudy v podstate vedou jen dve hlavni pristupove komunikace tahnouci se od severu k jihu a spojujici Transkanadskou dalnici vedouci skrz Rockies s podhurnimi oblastmi nedaleko americke hranice. Jednu ze zminovanych komunikaci jsme jiz meli moznost okusit pri nasem vyletu k Mount Assiniboine, kdy jsme museli k nasemu vychozimu bodu absolvovat nekolik desitek kilometru po prasne sterkove silnici. Smith Dorien/Spray trail je prave touto komunikaci. Nyni se ale rozhodujeme pouzit druhou silnici, tou je trochu vetsi highway 40.

Z Canmore vyrazime smerem na vychod a cestou si jeste trochu zajizdime, abychom si udelali obrazek o mestecku Exshaw. To je takova skvrna na krase zdejsich hor, protoze tech nekolik nezajimavych domu tu stoji vlastne jen kvuli ohavne dymajici cementarne a vedlejsi stejne ohavne fabrice na zpracovani oxidu horecnateho. Nektere nedaleke kopce jsou tu okusovany kusadly velikych bagru, aby se tak zmenily na stavebni material vyvazeny do celeho sveta. Z Exshaw pokracujeme po Transkanada asi dvacet minut a u dokoncovane budovy kasina sjizdime a stacime se na jih. Tady jsme na uzemi indianskych rezervaci kmenu Stoney a krome indianskeho kasina jsou okolni roviny obyvany jen volne se pasoucimi stady koni. Silnice se zacina opet vinout mezi horami a mijime tez velkou vodni plochu prehrazeneho jezera Barrier Lake. Diky zname rekreacni hodnote oblasti tu o odpocivadla a piknikoviste neni nouze, coz rozhodne vitame, vzhledem k nasemu tradicnimu planu prespavat v aute. Za Barrier Lake nas jiz z dalky vita napadny kopec s linkami sjezdovych trati, ktere tvori lyzarsky areal Nakiska. I tady chceme udelat alespon kratkou zastavku, vzdyt se jednalo o dejiste sjezdovych disciplin ZOH 1986 (Calgary). Zanedlouho sjizdime ze silnice na odbocku k arealu a take ke Kananaskis Village, coz je v podstate jedina obec v celem K-Country. Cela vesnicka je vlastne slozena jen z budov hoteloveho komplexu Delta Lodge, nekolika budov pro zamestnance hotelu a budovy Visitor centra v niz je i jediny maly obchod se smisenym zbozim. Ted pred sezonou je tu naprosto mrtvo, takze mame dost casu si trosku popovidat s pani v obchode a v informacich. Okoli hotelu je velmi prijemne upravene, jsou tu perfektni prochazkove stezky nabizejici uzasne vyhledy na cele udoli i okolni kopce (zejmena monumentalni Mt. Kidd nad vesnici). Navic mame krasne pocasi, takze co vic si muzeme prat. Pak jeste zajizdime k lyzarskemu arealu, ktery je nam tez celkem sympaticky, prestoze pripravy na sezonu tu teprve zacinaji. Odsud pak pokracujeme dale na jih a po dalsi porci kilometru sjizdime do zalesneneho udoli k dalsimu Visitor Centru. Stoji tu jak pernikova chaloupka uprostred niceho a nikde ani noha. Po pocatecnim vahani vstupujeme dovnitr, kde nas vsak vita prijemna pani a informuje nas vycerpavajicim zpusobem o neprebernych moznostech zimni turistiky, bezeckych trati i nejakeho toho lezeni v celem Kananaskis.

Dal se silnice vyrazne zveda a take se casteji objevuji cedule upozornujici na mozne zimni uzavery. Silnice c. 40 je totiz v zime sjizdna jen asi z poloviny a kousek za Kananaskis Village ji pres zimu uzavira zavora, protoze udrzet sjizdnost po celou zimu by byl skoro nadlidsky ukol. Uz ted v listopadu zima vystrkuje ruzky a o nejakou tu snehovou nadilku neni nouze. Pevne ale doufame, ze svou naplanovanou trasu zvladneme projet. Za neustaleho krouceni hlavou po uzasnych vyhledech uspesne projizdime Highwood Pass, ktery je s 2206 metry nejvyssim bodem silnice. Zanedlouho pak konci kvalitni povrch silnice c. 40 a my odbocujeme na sterkovy povrch mizerne lesni silnice 940. Tady nam to jiz jde znacne pomaleji, protoze nase auticko neni na tyto podminky zrovna konstruovane. Zaroven tu opoustime Peter Lougheed Provincial Park, coz se okamzite projevuje na okoli. Ne snad, ze by ubylo prirodnich kras, ale pribylo tech neprirodnich. Krome stop tezby dreva se take zacina objevovat vsudypritomna tezba ropy a zemniho plynu. Co par kilometru mijime kompresorove stanice, staciste ropnych produktu nebo alespon varovne cedule na pritomnost potrubi a moznosti uniku kyseliny sirove. Presto prozivame nadherny vecer s hrou mraku a svetel na obloze. Zrejme nejsme sami, kdo si sem jezdi uzit divociny, je to patrne z castych stop po terennich ctyrkolkach po okoli. Pristi den se pomalu priblizujeme k jiznimu konci nasi trasy, az nakonec vyjizdime na opet kvalitni asfalt Crownest Highway c.3. Jsme nedaleko hranice s BC, kterou tvori prave Crownest Pass, a zdejsi oblast byla v historii proslula pro tezbu uhli. Prijizdime do mestecka Coleman, ktere bylo jednim z dulnich center. Mesto se od konce zlatych casu tezby asi moc nezmenilo, jen domy jsou opryskanejsi a znacne ubylo obyvatel. Vsude stoji zreziveli kostlivci puvodniho tezarskeho vybaveni, ktere od ukonceni tezby jen ohlodava zub casu. Je tu celkem mrtvo a vsechno pusobi nejakym smutnym dojmem. Pokracujeme po dalnici na vychod a postupne sjizdime do podhuri. Zastavujeme v obci Frank, kde se tez tezilo uhli, coz bylo vyznamne hlavne pro zeleznicni parni dopravu. Nad mesteckem stoji velike nove muzeum predstavujici "Frank's Rock Slide", nejvetsi skalni sesuv v kanadske historii. Pocatkem 20. stoleti totiz vlivem tezby uhli a tektonickych poruch na protejsi Turtle Mountain doslo ke zriceni cele celni steny hory a giganticky sesuv o sirce 1,5 kilometru pohrbil pod miliony tun skaly vsechno, co bylo v udoli. Temer cele mestecko tak zmizelo z mapy a jen nejakym zazrakem se podarilo prezit smene horniku, kteri byli zrovna ve stolach pod horou, a po zasypani se dokazali sami prokopat ven. Dodnes je cele udoli poseto balvany vsech velikosti a jen pomalu se priroda znovu pokousi uchytit na uchytit na novem povrchu. Z Franku jiz sjizdime do plani jizni Alberty, kde se na vecne vetrnych podhurnich preriich pasou stada krav, a za nimi se k nebi tyci desitky turbin vetrnych farem.

Jeste planujeme navstivit jedno zajimave misto, jimz je muzeum Head Smashed Buffalo Jump. Uprosted travnatych plani se tahne geologicky zlom tvoreny skalnim stupnem o vysce nekolika desitek metru. Tento skalni zlom hral zivotne vyznamnou roli v tisicilete historii zdejsich indianskych obyvatel a dnes tu tedy je prislusne muzeum. Z vyborne udelaneho uvodniho filmu i vsemoznych exponatu se tu dozvidame, jak sem pravidelne prichazely indianske kmeny k podzimnimu lovu bizonu. Davno pred privezenim prvnich koni na kontinent tu behem staleti propracovali strategii lovu celych stad bizonu, coz jim zajistovalo obzivu pro preziti dlouhe zimy. Za urcitych prihodnych podminek tu pripravili bizonum smrtelnou past, kdy jim vytycili urcity koridor a za spoluprace mnoha clenu kmene, vcetne nekterych zahalenych do vlcich kuzi a jinych do bizonich kuzi, ve stade vzbudili paniku a nahnali jej na hranu skalniho utesu. V bourlivem dusotu kopyt a mracnu prachu se tak stovky kusu tezkych zvirat hnaly na skalni hranu, aby pod tlakem dalsich zvirat za nimi padaly dolu, kde zustavaly lezet bez zivota nebo je dalsi lovci dobijeli. Behem jedineho zatahu tak indiani ziskali obrovsky ulovek, ktery pak tydny zpracovavali. Museli jsme smeknout pred dokonalosti a duvtipem, s nimz pri primitivnim vybaveni dokazali zajistovat sve zivotni potreby. Odsud uz se pak nase auto obraci zpet k severu, aby po hodinach cesty monotonni rovinou pozdeji odbocilo zpet na Kananaskis highway 40 a my se vratili znamou cestou do Bow Valley.

Kanadske kapitoly XVIII. (Vancouver a zpet do Rockies.)

Mesto Vancouver ma vsechny neduhy velkomesta. Po prijezdu z ostrova se ubytovavame v nevytopenem malickem pokojicku velikeho hostelu. Jsme zvedavi, jak na nas nejvetsi mesto BC zapusobi, protoze jsme o nem slyseli dost. Vpodvecer vyrazime na prvni prochazku do ulic a prvni dojem je strasny. Mozna jsme zrovna trefili spatnou ctvrt, ale krom rusne dopravy a vsudeprekazejicich stavebnich praci mijime spousty zebraku, fetaku a jinych nevabnych existenci. Prochazime nekolika bloky se starymi spinavymi baraky, ktere na nas pusobi az nekanadsky, abychom se postupne propracovali k vyskovym administrativnim budovam moderniho Downtownu. Kontrast jak pest na oko. Zvolna mijime Cinskou ctvrt, ale nic nas tu nezaujme. Na namesti pred budovou Galerie umeni objevujeme digitalni monument odpocitavajici cas do zahajeni Olympijskych her 2010. Alespon neco zajimaveho. Nakonec dorazime k nabrezi, stoji tu moderne designovany Canada Place, coz je reprezentacne administrativni centrum o nekolika poschodich, s vyhlidkami a terasami, postavene ve tvaru jakesi lodi s plachtami. Nabizi pekny vyhled na cast nabrezi a na budovy Downtovnu. Travime tu nejakou dobu pri pozorovani zapadu slunce, lodniho provozu v pristavu a pomalu se rozsvecujicich svetel Severniho Vancouveru na druhe strane zalivu.

Nasledujici den se s autem prokousavame ulicemi velkomesta na univerzitni poloostrov, kde se chystame navstivit Antropologicke Muzeum pri University of BC. Univerzita lezi v pomerne klidne ctvrti s vilami a spoustou zelene. Tesime se na nejrozsahlejsi kanadske sbirky indianskeho umeni a artefaktu spojenych s puvodnimi obyvateli First Nations. Jenze ouha, na prazdnem parkovisti nas vita cedule, ze muzeum je z duvodu rekonstrukce na pul roku uzavreno, coz prekvapive neni uvedeno v zadnem z nasich pruvodcu (a jsou celkem aktualni) ani v zadne z brozur z Visitor Center. Teprve ted nas opravdu mrzi, ze jsme nenavstivili Museum of BC ve Victorii, pred kterym jsme dali prednost prave Antropologickemu Muzeu. Zastavujeme se tedy alespon na plazi u zalivu, kde pozorujeme dominanty mesta v dalce a sportovni nadsence surfkitingu (surfari s padakovym drakem), a prochazkou v pisku se snazime spravit si naladu. Jeste uvazujeme o navsteve stanley Parku, ale nakonec vitezi nechut k dalsimu prodirani se dopravou velkomesta a rozhodujeme se z Vancouveru radsi zmizet do klidnejsi krajiny.

Po dalnici opoustime Vancouver smerem na vychod na mesto Hope a zastavujeme k prochazce u vodopadu Bridal Falls. Po pocatecnim bloudeni nachazime spravnou stezku a prichazime pod skalni stenu, po niz steka dolu vodni zavoj. Cedule nas sice upozornuje, ze stezka je jiz na zimu uzavrena a hrozi nebezpeci padu ledu, ale zatim tu pada jen barevne podzimni listi. A take tu konecne nachazime (snad poprve v Kanade) javory s velikymi listy, ktere ma Kanada za symbol. Dal pokracujeme silnici kopirujici reku a co chvili pozorujeme orly belohlave posedavajici na stromech. Mirime do Frazer Canyonu, kde se reka zarezava hluboko mezi kopce. Silnice se tu klikati, hned splha vzhuru a hned zas pada dolu. Zastavujeme v miste zvanem Hell's Gate (Brana Pekel), kde je nad nejhlubsim mistem kanonu postavena vyhlidkova lanovka. V lete se to tu turisty jiste jen hemzi, ted je uz zavreno a nikde ani zivacka. Nicmene pohled z lanovky na hluboko dole buracejici reku musi byt pro japonce s velkymi fotaky urcite vzrusujici atrakci. Pokracujeme dal silnici mezi horami a snazime se nenechat zabit nekterymi zvlcilymi ridici kamionu. Pozvolna dorazime do Cache Creek a odtud jiz nam znamou cestou do Kamloops.

Dalsi den se pocasi kaboni a tak travime cas jen jizdou autem zpet do Rockies. Projizdime Revelstoke a Rodger's Pass do Goldenu, kde jeste odbocujeme na obhlidku lyzarskeho arealu Kicking Horse. Pak uz jen projizdime nam znamy Field a stoupame do kopce na Kicking Horse Pass, za nimz nas vita Alberta. Se soumrakem dojizdime do Lake Louise a okruh naseho kanadskeho Dora's Tripu se pomalu uzavira. Nasledujici dny travime v okoli Banffu, kam jiz drsne prichazi zima. Vetsinou prespavame v aute, coz pri nocnich teplotach pod nulou neni zadny med, ale z financnich duvodu do hostelu mirime jen obcas. Snazime se rozhlizet po moznostech prace na zimni sezonu, ale vsichni cekaji na snih, turiste tu nejsou zadni, takze nikdo zatim lidi nenabira. Rozhodujeme se investovat nemalou sumu dolaru do kulturniho vyziti, kterym se nam stava navsteva projekci Banffskeho Festivalu Horolezeckych Filmu a doprovodnych programu. Z programu jednotlivych dni se nam tezko vybira, ale nakonec jsme s investici nasich penez spokojeni. Pristich par dni se vsemozne potloukame po okoli, chodime na ruzne zimni prochazky, kdy pozorujeme, jak zvolna narustaji ledy na vodopadech, navstevujeme Banff Park Muzeum s vycpanymi zviraty a travime spoustu casu na internetu shanenim prace. Zadna vsak k mani zatim neni, takze se rozhodujeme vyrazit jeste na par dni na cesty nekam, kde jsme jeste nebyli.

Kanadske kapitoly XVII. (Vancouver Island.)

Prevoz trajektem je docela drahy. Ale puldruhahodinova cesta je zase docela prijemna, protoze po zacatku na "otevrene" hladine se lod propleta mezi ostrovy a ostruvky a furt je na co koukat. Po vylodeni na Vancouver Islandu mirime rovnou do hostelu ve meste Victoria, coz je hlavni mesto Britske Kolumbie. Victoria je nam sympaticke, protoze pusobi jaksi evropsky. Je tu prijemna architektura, koneckoncu zalozili jej anglicani, a neni tu takovy chaos jako ve Vancouveru. Behem vecerni prochazky okukujeme pristav s velikym padacim mostem, cinske mesto a samozrejme honosnou parlamentni budovu, pred niz se tyci socha kralovny Victorie. Nasledujici den pak prochazime zbytek centra mesta a take fotime Thunderbird totemovy park. Trochu zvazujeme navstevu Muzea BC, ktere ma ve sbirkach hodne indianskych totemu a dalsich artefaktu a trochu paradoxne sidli ve stejne budove se zabavnim komplexem IMAX. Nakonec muzeum vypoustime pro usporu casu a penez, a taky s tim, ze si to vynahradime pozdeji v Antropologickem muzeu ve Vancouveru.

Vyrazime tedy z Victorie smerem na sever a chceme objet vetsinu ostrova. Po par desitkach kilometru prichazi u potoka Goldstream neplanovana zastavka. Nenapadna cedule u odpocivadla tu hlasa "Salmon Run", a my jsme poprve v zivote svedky toho, co znamena tah lososu. V nevelkem potoce s misty jen par centimetry vody se to hemzi rybami, ktere se mnohdy jen napul ponorene v melke vode derou proti proudu. Na nekolika informacnich panelech se tu dozvidame fakta o tomto tradicnim miste a tradicnim lososim divadle. Tri druhy lososu ve veku zhruba ctyr let se tu kazdorocne probijeji od more proti proudu, aby se v potoce vytrely a nasledne uhynuly. Svuj zivotni cyklus tu tak zakoncuji tisice pulmetrovych ryb, na nichz se kolikrat jeste pred smrti zivi hejna racku, orli belohlavi a obcas zajde i medved. Misto tez patri k tradicnim lovnym oblastem zdejsich indianu, pro ktere je losos vyraznou slozkou potravy. Za par dni se ta zaplava mrskajicich rybich tel zmeni v rybi pohrebiste a slaby potocni proud bude hnijici tela odnaset pomalu zpet do more.

Pokracujeme do mesta Duncan, coz je nevelke mestecko, ktere se ale turisticky zviditelnilo mnozstvim vyrezavanych totemu rozmistenych na kazdem rohu. Mesto na jejich tvorbu vypisuje souteze a domorodi rezbari mohou predvest sve umeni. Nocujeme u jezera Covichan, kde se tezi drevo. Pocasi se zacina kazit a my si konecne muzeme uzivat deste, tolik typickeho pro pacificke pobrezi. Dal jedeme do vesnicky Chemainus, ktera je pro zmenu znama svymi nastennymi malbami. Jsou tu prijemne malebne domecky a male kavarnicky. Na velkych zdech jsou vymalovany vyjevy z historie oblasti, kterou jiz od pradavna zivi zejmena tezba a zpracovani dreva. Odtud jedeme smerem na Nanaimo, kde se trochu motame a moc se nam tam nelibi. Dalsi nasi zastavkou je MacMillan Provincial Park (Cathedral Grove), kde tez nocujeme. Behem dne si pak prohlizime destny prales s obrovitymi mnohasetletymi stromy. Jedle i cedry jsou uzasne, skoda jen, ze kazdou chvili prsi.

Pres Port Alberni pak jedeme k Narodnimu parku Pacific Rim, coz je vlastne zapadni skalnate pobrezi Vancouver Islandu. Bohuzel porad prsi, takze na velke traily to nebude. Vybirame si tedy z nekolika kratsich prochazek, kdy jedna nas vede destnym lesem na plaz s ostrymi skalisky, o nez se krasne tristi vlny. Dalsi nas pak znovu provede po okruhu starym destnym pralesem (mirneho pasma, nic tropickeho v Kanade!), vsude spousta mechu, sero, trochu strasidelno. Nakonec jeste zajizdime na kopec s vyhlidkou, kde drive byvala vojenska pozorovatelna, kvuli desti ale neni nic videt. Pak uz pokracujeme do Tofina, coz je popularni (zejmena letni) turisticka destinace. Vesnicka se spoustou hotylku, baru a restauraci nas ale moc nevzala, takze se zanedlouho otacime k ceste zpet. Dest pomalu prechazi v solidni bourku se silnym vetrem a my chceme stihnout dojet k noclehu na Taylor River. Nastava ovsem zdrzeni, kdyz dojizdime k mistu se stojicimi a blikajicimi auty. Pres silnici lezi obrovity spadly strom strzeny bourkou a v prikope potlucene auto, ktere do nej narazilo. Silnice je neprujezdna a v proudech deste se v obou smerech tvori kolony. Postupne prijizdi policie a sanitka zacina osetrovat zraneneho ridice. Hasici stale nikde, nastesti jeden z ridicu vytahuje z auta motorovou pilu a zacina porcovat uctyhodny kmen. S par ostatnimi pracne odvalujeme kusy dreva na stranu, aby se uvolnil prujezd destem zmacenou silnici. Konecne dorazi hasici a likviduji zbytky te spouste. Zase muzeme opatrne jet, venku je bozi dopusteni, ale nakonec dorazime na nase nocleziste. Nasledujici dny se vracime vicemene stejnou cestou zpet, zastavujeme u vodopadu Little Qualicum a na Qualicum Beach. Projizdime par dalsich mestecek, ale nijak moc nas nezaujala. Postupne se dostavame zpatky k potoku Goldstream. Vetsina lososu uz uhynula, prochazkou se poranu vydavame dolu k zalivu a pozorujeme orly belohlave. Pak uz jen jedeme do pristavu, aby nas ta draha ferry odvezla zpet na pevninu.