Jihoamericke kapitoly XIV. (Cusco - domov synu slunce.)

Po asi osmihodinove ceste autobusem jsme se dopravili do Cusca. Mesto se rozklada v udoli sevrenem kopci a je to jiste nejturistictejsi stredisko v Peru. Ma velmi bohatou historii a mnoho z ni je k videni dodnes. Puvodne bylo hlavnim mestem incke rise a vystaveno bylo do pudorysneho tvaru pumy, posvatneho zvirete. Hlavu zvirete tvorila pevnost Sacsayhuaman, jejiz trosky se tyci na kopci nad mestem. Z inckych staveb se primo ve meste nezachovalo temer nic. Dnes je mesto tvoreno hlavne spanelskou kolonialni architekturou, je tu spousta kostelu a katedral, klastery, kolonialni domy, namesti a pod. Mnohe budovy vsak stoji na dodnes patrnych zbytcich inckych staveb. Ve meste je velmi znat bujny turisticky ruch, takze namesti je plne Kodaku, zlatnictvi, baru a restauraci pro turisty, coz tak pry jeste nedavno nebylo. Pri nasi navsteve nebylo problem najit ubytovani s pomerne prijatelnou cenou. Prvni noc jsme sice stravili v chlivku jmenem Hospedaje Inka, ale druhy den jsme se uz stehovali do velmi slusneho hostelu Royal Cusco. V infocentru jsme zahy poridili jednotnou turistickou vstupenku, ktera plati na cca 16 turistickych mist ve meste a okoli, coz je za cenu 10 USD solidni nabidka. Mohli jsme tak navstivit klaster Santa Catalina, Katedralu, nekolik muzei a cetne incke ruiny v okoli mesta: Sacsayhuaman, Ollantaytambo, Pisaq a dalsi.

K pevnosti Sacsayhuaman, lezici nad mestem, jsme se jednoho dne vypravili pesky. V planku byla cesta mizerne znacena, tak jsme spolehali na poradu mistnich obyvatel. Stezka nas vedla mezi nekolika chatrcemi, coz se nam stalo osudnym. Z jedne se na nas totiz zcista jasna vyritili psi. Nanestesti se jeden statny vlcak rovnou zakousl Bobovi do lytka. Diky dzinsum, ktere to odnesly, prezilo lytko "jen" s nepeknymi skrabanci a modrinami. Pani domaci nam vysvetlila, ze jsme na soukromem pozemku a ze jsme museli videt ceduli. Nevideli, ale pejskovi by moc slusel retez. Kazdopadne jsme sli spatne, takze jsme upravili smer pochodu a i s Bobovym oteklym lytkem nakonec dorazili k pevnosti. Rozsah ruiny je vskutku uctyhodny, stejne jako vytecny vyhled na mesto. Tady bylo centrum ritualnich oslav teto oblasti a dodnes se tu konaji letni slavnosti slunce Inti Raimi. Cely areal je vystaven s velkou presnosti z obrovskych kamennych bloku, z nichz nejvetsi udajne vazi az 30 tun. Kdo vi, jak je sem vlastne dopravili. Stredem plochy prochazi dlouhe klikate zdi, symbolizujici zuby pumy. Sacsayhuaman je druhou nejvyznamnejsi inckou pamatkou v Peru. Ta prvni nas teprve cekala.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly XIII. (Titikaka - jezero pumy.)

Puno je vstupni branou na jezero Titikaka a je i hlavnim jezernim pristavem. Mesto samotne neni zrovna moc turisticky zajimave. Jsou tu dve namesti, kazde s katedralou, nad hlavnim namestim je pahorek, z nehoz je dobry vyhled na cele mesto i cast jezera. Odtud take shlizi dolu socha prvniho inky: Manco Capac. Hlavni atrakci zustava jezero se svymi ostrovy. Ve meste jsem se ubytovali nejprve dle pruvodce v hostelu Los Uros, ale druhy den menime, na zaklade doporuceni, nase sidlo. Hotel President je trosku staromodni a s neprilis teplou vodou, ale vzhledem k nasim potrebam a nizke cene 10 solu dostacujici. Na kazdem kroku jsou nam nabizeny vylety na jezero a ostrovy. Porovnavame ceny, ktere jsou obecne velmi prijatelne. Nakonec se rozhodujeme pro jednodenni vylet na jezero s tou nejlevnejsi nabizenou agenturou za 15 solu na osobu. Bohuzel jsme se rozhodovali behem jednoho z nejhezcich slunecnych dnu, takze na vylet nam pak pripadl den velmi destivy. Pred vyletem na jezero jsme jeste chteli stravit jedno odpoledne vyletem k ruinam Sillustani, kde jsou k videni zbytky kultovnich vezovitych staveb. Vsechny agentury v okoli mely odjezd priblizne ve stejnou dobu, coz nam bylo trosku divne. Nekupovali jsme listky dopredu, ale asi 10 minut pred odjezdem jsme se dostavili primo do jedne z nich, hned v nasi ulici, spolehaje pritom na dostatek mist. Koupili jsme listky a cekali. Po chvili jsme se dozvedeli, ze autobus, ktery je spolecny pro vice agentur, jiz odjel! Nastesti nam bez potizi vratili penize. Ovsem tim jsme ten nejhezci den v Punu naprosto promrhali.

Nazitri si nas agentura vyzvedla na dohodnutem miste a odvezla nas do nedalekeho pristavu. V planu byly plovouci ostrovy Uros a ostrov Taquile. Vzhledem k permanentnimu desti se poradi nakonec obratilo a po asi 3 hodinach plavby nase lod dorazila k ostrovu Taquile. Pesky jsem presli ostrov napric, coz pri jeho rozloze asi 12 ctverecnich km neni velky vykon. Cestou jsme se zastavili na navsi hlavni (a jedine) vesnice. V restauraci nam byl nabidnut obed a caj z koky, coz jsme vzhledem ke stalemu hustemu desti velmi uvitali. Take nam tu pruvodce nazorne predvedl a vysvetlil smysl tradicnich muzskych odevu a nektere mistni zvyky. Ostrov ma status velmi autonomniho spolecenstvi s vlastnimi mistnimi autoritami a velkymi privilegii. Zdejsi obyvatele tak nemusi platit zadne dane, nemaji tu policii, soudy ani urady, neziji tu zadni psi na ochranu soukromeho majetku, pracuje a hospodari se spolecne. Ucitele pro mistni skolu jsou posilani z pevniny a placeni vladou zeme, .... Pro ostrov jsou typicka textilni remesla. Pletou a strikuji se tu velmi kvalitni cepice a odevy. Pozoruhodne je, ze strikovanim jsou tu prosluli zejmena muzi! Na ostrove jsme stravili asi 3 hodiny pak jsme se neustavajicim destem vydali opet k lodi, ktera mezitim objela ostrov a cekala nas na opacne strane. Po dalsi 2.5 hodine jsme dorazili k plovoucim ostrovum Uros. Mezitim konecne prestalo prset a hladinu jezera ozarilo zapadajici slunce. Plovouci ostrovy maji prumer jen nekolika desitek metru. Jsou zhotoveny neustalym navrsovanim rakosu totora na sebe, coz nekdy vede k tomu, ze se klesajici rakos spoji se dnem a ostrov prestane byt plovouci. Dnes jsou ostrovy spise jen atrakci pro turisty a zije tu jen asi 200 rodin na zhruba 20 ostrovech. Vetsinou jsou to prislusnici etnicke skupiny aymara, kteri tu ukazuji zpusob zivota, jimz tu zili lide zhruba od 16.stol. Puvodni etnicka skupina uros i jeji jazyk jiz zanikla. Dnesni ostrovy jsou vytvoreny umele jako replika puvodniho zpusobu zivota naroda, ktery na jezero utekl pred inckou expanzi. Obyvatele ostrovu se tu zivi lovem ryb a prodejem suvenyru turistum. Po skonceni navstevy ostrovu nam zbyvalo jiz jen asi 30 minut plavby zpet do pristavu.

Jezero Titikaka (seda puma nebo kamenna puma) ma rozmery asi 170x70 km a je nejvyse polozenym jezerem na svete. Velmi chladna voda ma hloubku az 280 metru. O jezero se deli Peru s Bolivii. Opoustime Puno i pohled na posvatne jezero inku. Nasim dalsim cilem je Cusco, hlavni mesto incke rise Tahuantinsuyo.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly XII. (Arequipa - bile mesto.)

Arequipa je druhe nejvetsi peruanske mesto a je nazyvana bilym mestem. Centrum mesta je velmi hezke a ma plno kolonialnich budov, kostelu a klasteru. Hlavni namesti je tvoreno kamennymi budovami se sloupovimi a podloubimi a s balkony se spoustou restauraci. Plocha namesti je vyplnena uhlednym parkem s kasnou, v cele namesti se tyci katedrala. Domy tez skryvaji mnoha romanticka zakouti, jako pasaze, pruchody, dvory a podloubi. Mesto obklopuji hory, z nichz velmi majestatni je zejmena vulkan El Misti. Bohuzel v tuto rocni dobu obvykla nizka oblacnost nedovoluje kochat se pohledem treba primo z namesti na horskou krasu.

V okoli mesta se nachazi nekolik dalsich atraktivnich turistickych mist. My jsme se rozhodli navstivit Colca Canyon. Udoli reky Colca se nachazi asi 150 km severne od Arequipy. Reka do dna udoli vymlela hluboky kanon, sevreny strmymi skalnimi stenami. Je tu videt i tradicni zpusob zivota mistnich obyvatel. Jiz cesta autobusem do vesnice Chivay byla zazitkem. Prejizdi se plosina Altiplana, tady se jedna o oblast Narodniho parku Salinas a Aguada Blanca rozkladajici se ve vysce pres 4000 metru. Krajina je tu velmi drsna, ale presto zajimava. Hlinitoskalnaty teren je chudy na vegetaci, jsou tu jen obcasne trsy travy a kaktusy. Presto se tu, zejmena u ruznych louzi a lagun, pasou pocetna stada lam, alpak a vikun. Cely kraj je propleten mnoha kilometry zavodnovacich kanalu, ktere privadeji vodu pro zemedelstvi k zdejsim vesnicim. Mestecko Chivay je dost prijemnym turistickym mistem. Je tu dostatek levnych hotelu (nejlevnejsi z celeho naseho pobytu v Peru) i restauraci. Nedaleko se, krome puvodnich davnych ruin, nachazi termalni prameny Calera. Bazeny jsou pomerne nove a velmi hezke. Termalni voda ma asi 45 stupnu, coz je pro unavene telo opravdovy balzam. V bazenu jsme se dokonce potkali s ceskymi turisty!

Vetsina agentur vozi udolim turisty v busech. My jsme se rozhodli jit alespon cast pesky. Po prvni noci v hotelu jsme tedy rano vyrazili na cestu udolim. Cesta se klikati soubezne s rekou a prochazi vsemi zdejsimi vesnickami. Pres den nam tu pocasi pralo a mohli jsme se kochat krasnymi vyhledy. Odpoledne se vsak zacalo mracit, coz se vzrustajici unavou vedlo k tomu, ze jsme nakonec chytli projizdejici autobus, a ten nas dopravil do vesnice Cabanaconde, jez lezi na konci udoli. Rano jsme chteli casne vyrazit na misto Cruz del Condor, kde je mozne pozorovat kondory. Bohuzel jsme sem dorazili vlastni chybou dost pozde, ale presto jsme videli stoupat z udoli nekolik techto majestatnich ptaku. Odpoledne jsme pak nasedli na bus, ktery nas dopravil zpet do Arequipy.

Dny po prijezdu do mesta pro nas nebyly zrovna stastne. Dvakrat po sobe jsme meli v pokoji nezvaneho hosta, ktery nas opet pripravil o neco z naseho vybaveni. Mimo jine vzal za sve i Bobuv digitalni fotak. Pozdeji z mesta vyrazime smer Puno a jezero Titikaka.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly XI. (Lima.)

Do Limy jsme dorazili pred svitanim, na prazdnych ulicich se rojila jen hejna taxikaru. Rozhodovali jsme se, kam se jit ubytovat. Nakonec zvitezil Friends House, kde uz tri tydny bydli Michal s Helenou. Bydli tam vetsinou zapadni turisti, tudiz se mluvi hlavne anglicky. House lezi ve ctvrti Miraflores, coz je jedna z nejlepsich a taky nejdrazsich primorskych ctvrti. S Michalem a Helenou jsem se videli radi a radi jsme se dozvidali novinky. Miraflores lezi na brehu more a je velmi upravenou a bezpecnou ctvrti. Nejsou tu zadne levne trznice a stanky, zato spousta McDonaldu, KFC, Burger Kingu, butiku a drazsich restauraci. Jedinou nasi zachranou jsou tu levne cinske chify. Upravene nabrezi s promenadou, stejne jako hlavni park, jsou huste obsazeny statni i mistni policii a mnoha poradkovymi sluzbami. Muzi zakona tu tez dohlizeji na hustou dopravu, i na turisty ci mistni smetanku. Moderni vystavba je tu zastoupena mnoha mrakodrapy a administrativnimi budovami bank a vyznamnych spolecnosti. Clovek by tu ani nepoznal, ze je v zemi tretiho sveta. V Lime jsme par dni obihali letecke spolecnosti a shaneli co nejlevnejsi letenky do Evropy, abychom je meli v predstihu. Stejne nas vsak nakonec staly temer dvojnasobek ceny, kterou jsme platili za let sem.

Jednoho dne jsem se rozhodl navstivit pristavni ctvrt Callao. Bob jit nechtel, tak jsem se vypravil sam. Bylo nadherne pocasi, idealni na prochazku. Chytil jsem autobus a dovezl se do stareho Callaa. Je to oskliva a stara prumyslova ctvrt, tahnouci se od Limy na poloostrov vystupujici do more. Domy jsou tu polorozpadle a vsude spousta suti a odpadu. Po ulicich se vyskytuji postavy, od kterych lze tezko cekat neco dobreho. Turiste se v teto casti vubec nevyskytuji, takze jsem cekal konflikt. K memu prekvapeni vsak k nicemu nedoslo a o kus dal se okoli zmenilo. Objevil se upraveny park a mistni policiste dbajici na poradek. Domy najednou mely omitky a upravene zahradky. Na nabrezi se opet objevila promenada s odpocivajicimi rodinkami. Byl jsem v casti El Punto, ktera si svym luxusem nezada s Miraflores. U kamennych plazi se koupali mistni obyvatele, okolo restaurace a stanky. Skutecny kontrast proti nedalekym ctvrtim Callaa. Sidli tu i mnoho namornich uradu a instituci a taky akademie, takze o nazehlene namorniky v ulicich tez nebyla nouze. Na severni strane poloostrova je kotviste yacht a rybarskych lodi a opodal je velky prumyslovy pristav. Ve stare casti se pak rozklada namesti s historickymi budovami, rozlehla pristavni pevnost a majak. Jsou tu provozovany i vyhlidkove lodky pro turisty. Vzhledem k pokrocile hodine jsem se pomalu vydal na zpatecni cestu.

Snazil jsem se chytit autobus, ale porad nejel zadny vhodny. Najednou se mi zdalo, ze me nekdo sleduje. Kdyz jsem se otocil, priskocilo ke mne asi 4 nebo 5 muzu a jeden mi utrhl kapsu od kalhot s fotakem. Vse se odehralo v mziku a uz mizeli v dalce. Jenom z kalhot zbyly cary. Nedali mi sanci na jakoukoli reakci. Po dvouhodinove ceste busem v dopravni spicce jsem stravil zbytek vecera zasivanim kalhot. V dalsich dnech jsme navstivili centrum mesta, kde je nekolik kolonialnich kostelu, namesti a parku. Vsude samozrejme spousta lidi. Pri jine ceste skrz centrum, kdy jsme byli koupit listky na bus, kdosi utrhl Bobovi z ruky hodinky a taky zdrhal pryc. Uz me to ani moc neprekvapilo. Pomalu se chystame opustit Limu, ktera je tak pratelska k turistum a jejich majetku. Autobusem Cruz del Sur se vydavame do Arequipy, ceka nas 16 hodin jizdy. Do hlavniho mesta se vratime az tesne pred odletem z Peru.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly X. (Huaraz - srdce Cordillery.)

Tak uz jsme v Peru nejaky ten tyden a vcelku uz jsme si tu zvykli. Ceny ubytovani jsou tu nepatrne nizsi nez v Ekvadoru, jidlo podobne drahe, ale dlouhe vzdalenosti, takze vyssi ceny za autobusy. Po projeti severni casti zapadniho pobrezi, kde jsme se venovali predinckym pamatkam, jsme si to namirili opet do hor. Cekalo nas mesto Huaraz lezici v srdci andskeho masivu Cordillera Blanca. Dorazili jsme sem v poradku a nasli levne a prijemne ubytovani. Mesto samotne lezi ve vysce asi 3100 metru n.m., coz byla proti pobrezi trochu zmena. Je vychodiskem na trekove i horolezecke vypravy do sierry, jejiz velkou cast zabira Narodni park Huascaran (se stejnojmennou nejvyssi horou Peru).

I my (hlavne ja :-))) jsme sem jeli s touhou se do hor podivat. Na rozdil od zbytku Peru a cele Jizni Ameriky v Huarazu neni problem s informacemi o krajine a neni problem sehnat vhodnou mapu. Pruvodce si nemuzeme dovolit, tak jsme koupili mapu, optali se na uzitecne informace a vyrazili do hor na trekovou trasu Santa Cruz - laguna Llanganuco. Mistni agentury s turisty tuhle trasu absolvuji obvykle ve 3 - 4 dnech. V hotelu jsme ohlasili 5 dni, protoze jsme se rozhodli klasickou trasu v zaveru vymenit za okliku busem, abychom se vyhnuli policejnimu stanovisti na silnici, kde se plati vstupni poplatek parku (asi 20 USD). Vzali jsme nutne vybaveni a zbytek nechali v hotelu, zapsali itinerar cesty do knihy vyprav a jeste za tmy (po pate rano) vyrazili na autobus. Jeli jsme do Carazu, odtud autem do vesnice Cashapampa, coz je vychodisko na trek. Cekalo nas stoupani udolim, nejprve asi z 2.500 metru nad 3.000. To uz se pred nami oteviralo udoli potoka Santa Cruz a zacaly se objevovat hory. I potok byl nadherny, prestoze pocasi nebylo uplne idealni. Prvni den jsme stanovali u jedne z lagun (Laguna Grande), kde jsme taky vecer a v noci pekne zmokli. Inu, obdobi destu. Druhy den jsme pokracovali, provazeni jiz krasnym slunecnym dnem, vzhuru podle toku potoka. Porad bylo na co koukat, a cekal nas vystup nad 4.000 metru, smerem k nejvyssimu bodu prvni casti hor - horskemu prusmyku Punta Union. Slapali jsme cely den a pritom fotili vodu i skaly a spoustu vodopadu. Samozrejme, ze cesta s patnactikilovymi batohy pred palicim horskym sluncem ve vysce pres 4.000 metru, v tezkem kamenitem terenu, na nas byla znat. Zejmena Bob mel v prvnich dnech problemy s vyskou (motani hlavy) a s dechem. Proste, takovahle fyzicka namaha se u nas doma zazit prakticky neda. Obzvlaste, kdyz organismus na to neni trenovan, clovek si opravdu sahne na dno sil. Prestoze vetsina agentur i druhou noc travi jeste pod prusmykem, nam se podarilo v odpolednich hodinach vystoupit az do sedla. Dosli jsme do Punta Union, prusmyku s nadmorskou vyskou 4.750 metru. Posledni stovky metru uz bylo pod mrakem a provazely nas kapky stridane drobnymi snehovymi vlockami. Fyzicky byl vystup skutecne velice namahavy. V tehle vysce sily rychle ubyvaji a je treba s nimi dobre hospodarit. Navic je tu jiz jen asi 60 procent kysliku, nez jsme zvykli z domova. Ale dosazeny vykon rozhodne potesi u srdce. Jeste do vecera jsme tedy prosli prusmykem a na druhe strane hrebene sestoupili do vysky okolo 4.000 metru, kde jsme postavili stan. Tato druha strana sierry se projevovala odlisnym pocasim, a tudiz jsme mohli konecne obcas videt z mraku cudne vykukujici peti a sestitisicovky. Nektere pohledy byly vskutku fascinujici, to se proste musi zazit! Dalsi den jsme za krasneho slunicka sestupovali udolim a pritom se kochali krasami zasnezenych velikanu. Tu a tam jsme potkali nejake turisty, kterych ale v teto dobe nebylo moc, a vetsinou cestovali s pruvodcem, jenz fungoval i jako nosic. Jedna vyprava mela velke problemy s vyskovou nemoci. Pokracovali jsme tedy na dno udoli, odkud nas jeste cekal strmy vystup pres bocni hrbet do vesnice Vaqueria. Odtud jsme chteli chytit nakladak, jenz by nas dovezl pres dalsi prusmyk nad lagunu Llanganuco. Bohuzel do soumraku jsme auto nechytli. Dalsi tabor jsme tedy rozbili par kilometru nad Vaqueriou.

Rano jsme casne sbalili a chytli nakladak. Cesta s mistnimi na korbe nalozene bramborami byla zazitkem. Auto skakalo a hazelo sebou, div nas nevyklopilo, ale pomalu prekonavalo vysku do prusmyku. Cestou se nam jiz objevovaly stity velikanu (po ranu jeste nebyva oblacnost, ktera se tvori behem dne, tudiz se da lepe fotit). Fotili jsme co jsme mohli, i kdyz jsme z auta div nevypadli. Opet jsme prekonali vysku pres 4 a pul tisice metru a znovu klesli. Tentokrat k lagune Llanganuco a druhe mensi lagune. Cestou jsme videli vrcholy Huandoy a mnohe dalsi, vcetne nejvyssi hory Huascaran (pres 6700 metru). Laguny jsou modrozelene, az neprirozene nadherne. Pocasi nam maximalne pralo a slunce palilo. Bylo na co koukat. Chtel jsem najit pomnik cs. horolezcu, kteri tu zahynuli v 70. roce v lavine z Huascaranu (vsech 14 lidi). Prestoze jsem nevedel kde presne je, povedlo se nam (a Bobovu ostrozraku) pomnik objevit. Je to nevelky kamenny pamatnicek u vodopadu, ktery od te doby funguje jako pamatnik obetem hor. Vyfotili, prohledli, a cekali jsme opet na auto zpet nahoru pres prusmyk. Mohli bychom pokracovat okolo lagun dolu do Yungay a potom domu do Huarazu, ale na silnici pod lagunami se plati poplatek parku, a to je pro nas dost penez. Pozdeji jsme chytli mikrobus, ktery nas opet prevezl pres prusmyk do Vaquerie a pak do vesnice Yanama. Chteli jsme pokracovat do Chacas a pak pres jiny prusmyk do Carhuazu, odkud je jen kousek do Huarazu. V Yaname jsme vsak zjistili, ze odpoledne se jiz odtud neda dostat. Jedna mistni rodina nam nabidla, ze nam poskytne pristresi, tak jsme prijali. Rekli ze nam nabizi "hotel", coz v Bobovi vzbudilo touhu po sprse. Ja jsem tak optimisticky nebyl, a nemylil jsem se. Pouze jedna volnejsi mistnost s jednou posteli v jejich hlinenem dome. Voda tekla na dvorku, zachod na dvorku z kartonove krabice s dirou v zemi. Bobovo rozcarovani bylo velmi legracni. Ale rodinka byla sympaticka, tak jsme stejne zustali. Vecer nam byla nabidnuta i vecere, takze jsme s rodinou zbastili pecene ryby (podobne pstruhum) s varenou kukurici a anyzovym cajem. Bob si jeste dal polevku. No, chutnalo nam znamenite a nalezite jsme kuchyni pochvalili. (Pani doktorce z prazske hygieny by asi vstavaly vlasy hruzou, kdyby nas videla. A to po vsech tech radach, ktere nam davala :-))

Casne rano jsme vstali, vyrovnali se s rodinou, nechali par drobnych suvenyru a vyrazili. Jeste jsme si uzili krasnych pohledu na vrchol Huascaranu a Alpamaya (pred sedmou rano, uplne bez mraku). Do Chacas pry nic nejede, mame jit do vesnice Sabcha (pry 3 hodiny pres kopec), kde uz jezdi mikrobusy. Ze tri hodin cesty se vyklubalo skoro pet. Po trmacive ceste do Sabcha, pozdeji ve spolecnosti dvou kluku z mistni misie, co se navic snazili z nas vyrazit nejake penize, jsme do vesnice dorazili. Abychom ale zjistili, ze nic nejede. My vsak do Chacas musime, protoze jsme meli posledni den ohlaseneho vyletu, a uz jsme hotel fakt potrebovali. Pokracovali jsme (notne utrmaceni) zase pesky. Za dalsi vesnici jsme nastesti chytli mikrobus, ktery uz nas bezpecne (jizda smrti) dopravil do Chacas. Za deset minut nam navazoval autobus do Carhuazu a do Huarazu. Cekalo nas jeste skoro pet hodin cesty, opet na druhou stranu hor. Autobus obdivuhodne prekonaval obrovske balvany na ceste a balancoval nad propastmi. Vice nez hodinu stoupal z Chacas (pres 3000 metru vysoko) do dalsiho (pro nas jiz tretiho poznaneho) prusmyku Punta Olimpica, tentokrat ve vysce 4880 metru nad morem. Jeste jsme mohli videt nektere velikany, ale pocasi uz se kazilo. Za prusmykem jsme zvladli i strmy sestup dolu a pred soumrakem v poradku dorazili do Huarazu. Pani domaci uz pro nas mela pripraveny pokoj. Nejvetsi radost vsak udelala horka sprcha, oba jsme uz smrdeli jako tchori. Vecer jsme jeste zavrsili veceri v cinske restauraci.Urcite jsme si ji zaslouzili.

Petidenni putovani horami jsme tedy zvladli bez ouhony. I kdyz na mnoha mistech fyzicka dochazela a cesta nemela konce. Navic casove a vzdalenostni udaje se casto ukazovaly jako velmi zkreslene. Presto jsme v horach zazili jedny z nejkrasnejsich dnu naseho pobytu v Peru. Behem cesty jsme celkem ctyrikrat prekonali masiv sierry napric pres nejvyssi hrebeny. Jednou pesky pres Punta Union (ve vysce 4750 metru), dvakrat vozidlem pres Portachuelo de Llanganuco (tam a zpet) a jednou busem pres Punta Olimpica (4880 metru vysoko). Pocasi nebylo tak skvele, jako v letni sezone, ale opravdovy slejvak jsme zazili jen jeden, i kdyz ranni rosa a nocni vlhkost byla vydatna (stan jsme domu vezli uplne promoceny). Teploty jsme zazili od slunecnych veder, kdy jsme si pripalili obliceje, az po vecerni chlad, kdy Bob plne vyuzil i rukavice. Pres obcasnou oblacnost nam Cordillera Blanca dovolila nakouknout pod sve zavoje a ukazala neco ze svych kras. Jidlo jsme si nesli na celou cestu, varili suche testoviny na varici koupenem v Huarazu. Vodu jsme brali z potoku a lagun a upravovali tabletami. Myli jsme se (pokud byla sila a odvaha) taky v potocich, kde voda mohla mit sotva ctyri stupne. Ale tahle cesta byla urcite dosud nepoznanym zazitkem. Nasli jsme pratele v horske vesnici Yanama, udelali mnoho fotek (snad vyjdou) a trochu poznali vlastni fyzicke i psychicke schopnosti.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly IX. (Prvni kilometry.)

Na hranicich autobusova doprava nefunguje a veskere spojeni z hranice do prvnich mest zajistuji mistni obcane svymi auty. V praxi vsak neni problem auto sehnat, a i ceny jsou temer pevne dane. Tento druh dopravy tu funguje zaroven jako temer jedina moznost obzivy mistnich. Jeden z ridicu nas tedy naklada a za cenu asi 4 solu nas maodvezt do prvnich vetsich mest v Peru. Prvnim takovym mestem, odkud uz se da cestovat normalne autobusem, je Sullana, vzdalena od hranice asi 120 km. Po panamericke dalnici cesta jde rychle a trva nam necele dvehodiny. Silnice je chvilemi vyborna, nova, jinde zase hrozna. Casto si to pres silnici vykracuji kozy, drubez nebo psi, jindy zase svine se selatky. O prudke brzdeni tudiz neni nouze.

V Sullane nas ridic vyklopil u radnice. Najimame si motorovou riksu (mototaxi), aby nas dopravila pres mesto na autobusak. Je zajimave, jak tady jeden obchodnik podporuje druheho, prvni ridic by nas tam totiz klidne mohl vysadit rovnou, ale takhle si vydela vice lidi. Nastesti riksove jsou velmi lacini. Jizda motocyklovou trikolkou jezazitkem, i kdyz v kazde zatacce hrozi prevrhnuti! System peruanskych autobusu je jeden veliky zmatek. Existuje tuspousta spolecnosti, nadrazicek, terminalu, a mnohe autobusy odjizdeji jen tak ze dvora nebo z garaze. Casto se take jinde nastupuje a jinde plati jizdenky. Podarilo se nam najit terminal pro cestu do mesta Chiclayo a nas prvni peruansky autobus s nami vyjizdi se skoro dvouhodinovym zpozdenim. Takze do Chiclayo prijizdime uz za tmy.

Tady se taxikem vydavame do hotelu Balta, doporuceneho pruvodcem. Bydleni je dost desne, v podstate je to kobka bez oken. Socialni zarizeni je take sila, i kdyz tu tece tepla voda. Je tezke mezi mnoha zachody najit alespon jeden "trochu cistsi". Doufame, ze v budoucnu nebude jeste hur. Chiclayo je vcelku hezke mesto, Plaza de Armas je hezky upravene namesti s parkem a v okoli je spousta obchodu i sluzeb. V okoli mesta se nachazi mnoho, zejmena archeologickych, pamatek. Jsme totiz v oblasti, kde se rozkladalo uzemi takzvane Mocicke kultury (Moche), cozbyla jedna z vyznamnych risi v predinckem Peru (asi 2.-6.stol.). Na prvni vylet jsme si vybrali lokalitu "Sipan". Je tam jedna z mnoha "huacas", hloupe prekladano jako pyramidy. Huacas stavela vetsina predinckych kultur jako sva ritualni centra. Byly budovany z nepalenych hlinenych cihel s pridavkem slamy, diky cemuz se (nasledkem prirodnich vlivu) z nich mnoho nedochovalo. Stavby nejsou staveny do spice, ale jsou zakonceny rozlehlou plosinou. V Sipanu byl nalezen i jeden z nejvetsich archeologickych nalezu. Jedna se o hrob Pana ze Sipanu, bohate vybavenou hrobku mocickeho vladce, ktera krome nekolika lidskych obeti obsahuje mnohe bohatstvi, ritualni predmety i jine obetiny, pohrbene spolu se zesnulym vladcem. Zaroven jsme tu navstivili i mistni muzeum se zajimavymi komentari. Na dalsi vylet jsme si vybrali vesnici Tucum, v jejiz blizkosti se nachazi dalsi komplex \"huacas\". Tentokrat se ovsem jedna o pozustatky mistni kultury Lumbayeque (asi 700 - 1200 n.l.). Technika stavby je stejna jako u mocicke kultury, takze se dnes jedna o pouhe zbytky, vypadajici jen jako hromady hliny.

Z Chiclaya pokracujeme po panamericane na jih do mesta Trujillo. Nejprve nas cekaly problemy s ubytovanim. Prvni hotel bylplny, takze zkousime dalsi s prijatelnou cenou. Privitalo nas vsak velmi archaicke prostredi. Na \"pokoji\" nechybelo staricke zrcadlo,smaltovany lavor a smaltovany dzban s vodou a taky smaltovany nocnik. Vse se marne snazila ozarit 50W zarovka. Spolecna socialka na patre,udajne s teplou vodou, byla taky udesna a zavanela kde cim. Vecer jsme navic zjistili, ze tepla voda tece pouze chvilemi a obcas netece anistudena! Tady se nam rozhodne nelibilo. Druhy den jsme nasli jiny hotel, za stejnou cenu, ale s vyrazne lepsi urovni. I kdyz i tadyobcas byly potize s nizkym tlakem vody. Trujillo je hezke kolonialni mesto, postavene na prikaz Pizzara. Centrum tvori hlavninamesti s monumentalnim pomnikem. Je tu velmi pekna katedrala a do vsech stran pokracuji upravene barevne kolonialni domy. Nechybi ruzne arkyre, tepane mrize a pod. Vetsina domu je pomerne nizka, nejvyse s 1. poschodim. V okoli mesta je mnoho lokalit, kde jsou cetne pamatky kulturyChimu (asi od 1200 n.l.): komplex Chan-Chan, huaca Arco Iris, huaca Esmeralda, huacas Del Sol y del Luna, ....

My jsme zavitali nejdriv na Chan-Chan. Zacali jsme v mistnim muzeu, kde maji pomerne hezkou sbirku, ale hlavne model celeho arealuChan-Chan, ktery byl vskutku velmi rozlehly. Po prohlidce muzea jsme se vydali primo do nedalekych ruin. Cely komplex je, i pres znacnouzchatralost, stale velmi rozlehly a monumentalni, a na rozdil od jinych lokalit tady pokracuji restauracni prace (palac Tschudi). Narestaurovanych castech je videt i reliefni vyzdoba sten, takze tohle misto rozhodne stoji za navstevu. Huaca Arco Iris na druhem konci mesta je zahrnuta do te same vstupenky. Je kompletne zrekonstruovana do puvodni podoby, takze je mozno tu videt vsechny prvky a detaily vyzdoby a udelat si presnoupredstavu toho, co z predchozich ruin slo jen tusit. Trujillo nam nabidlo nejzachovalejsi a nejudrzovanejsi pamatky ze vsech ruin po predinckych kulturach.Opoustime Trujillo a mirime dal na jih, do Chimbote, pak skrze pobrezni pampy a pouste, a vzhuru do hor. Ceka nas Huaraz, mesto v horach Cordillera Blanca.

Boblin fotos zde.