Jihoamericke kapitoly VIII. (Hura do Peru.)

Do mesta Macara jsme dorazili odpoledne. Je to sedive hranicni mesto, ktere neni nijak turisticky zajimave. Je tu par bank, hotelu, obchodu a peruansky konzulat. Sotva jsme vylezli z autobusu, uz se na nas vrhli mistni a zacali nam nabizet odvoz na hranici. My jsem tu ale chteli stravit noc. Zeptali jsme se tedy na nejaky rozumny hotel a pak taky, kde ze jeperuansky konzulat. Ujal se nas maly klucina a ukazal nam nekolik hotelu, z nichz jsme si vybrali Hotel Bekalus, a odvedl nas taky k budove konzulatu. K nasemu udivu bylo i pres pokrocilou odpolednihodinu jeste otevreno a kupodivu byl pritomen i jeden z uredniku. Prednesli jsme mu svou prosbu a on nas zacal presvedcovat, ze obcane Ceskoslovenska vizum do Peru nepotrebuji. Trvali jsme na svem,ze ano, a po chvili se ukazalo, ze jako obcane Ceske Republiky vizum skutecne potrebujeme. Pan konzul vsak jiz nebyl pritomen, takze mame prijit rano.

Hotel byl temer poloprazdny a tudiz se nam jeho jedini dva zamestnanci mohli plne venovat. Byli to dva kluci, jeden asi 11 lety, druhemu mohlo byt tak 16. Nemeli jsme nic zvlastniho na praci, takjsme si cely vecer povidali s klukama. I pres obcasne jazykove potize a caste hledani ve slovniku, jsme se dozvedeli mnoho zajimavych informaci o beznem zivote v Ecuadoru i v Peru (mrnous byl peruanec).Kluci byli zase zadostivi informaci o nasem zivote a nasi zemi. Vecer nam tak rychle ubehl. Rano jsme hned po snidani vyrazili na konzulat. K nasemu prekvapenivsechno slo snadno, a po zaplaceni administrativniho poplatku 10 USD na hlavu v mistni bance, nam bylo udeleno peruanske vizum.

Nezdrzovali jsme se, sbalili batohy a autem mistniho obyvatele vyrazili k hranici. Veskera osobni preprava z Macara na hranice a z hranice do prvnich mest v Peru (coz je asi 150 km) se tu realizujesoukromymi auty obyvatel. Autobusy tu proste nejezdi a mistni si tak vydelaji na zivobyti. Ceny jsou ale prijatelne nizke a neni problem sehnat odvoz. Na hranici jsme zase trnuli, zda nebudou komplikace. Zejmena namdelala hlavu absence odchozi letenky z Peru, coz Michala s Helenou pred par tydny stalo 25 dolarovy uplatek. Kupodivu vsechno slo opet hladce a po chvilce jsem byli bez problemu vpusteni na uzemi PeruanskeRepubliky.

Tim zacala dalsi cast nasi cesty.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly VII. (Jih a park Podocarpus.)

Z Cuency jsme po par dnech pokracovali na jih, do mesta Loja. Ubytovali jsme se nakonec ve vesnici Vilcabamba, coz je jeste 40 km jizne od Lojy. Nazyvaji to tu "Udolim dlouheho zivota" a lide se tuudajne dozivaji vysokeho stari. Kazdopadne mestecko je moc hezkym turistickym mistem, v malebne krajine. Sezeneme tu i levne ubytovani za 2,5 USD. Skoda jen, ze jsme cestou z Cuency vynechali bez povsimnutiprirodni park Cajas, ktery je znam predevsim svymi vice nez 230 ledovcovymi lagunami. Vylety by tam jiste staly za to.

Vilcabamba lezi nedaleko hranice Narodniho parku Podocarpus, do jehoz kopcu jsme se taky rozhodli vyrazit. Sehnat mapu okoli je tady (jako vsude v Ecuadoru) velky problem a nakonec vyrazime bez ni.Snazime se obkreslit par detailu z verejne mapy na zdi hotelu, ale pozdeji nam jsou stejne na nic. V horach jsme pak zjistili, ze i mistni radobyplanky okoli jsou stejne nakreslene spatne, a primnozstvi cest a stezek putujeme vpred metodou pokusu a omylu. Navic zvolna zacalo obdobi destu, takze nase putovani bylo dokresleno mnozstvim vody a blata, kterym jsme se museli brodit. Vodopad El Palto, nas cil, jsme nakonec nenasli, ale presto jsme si uzili mnohakrasnych mist a vyhledu.

Po vikendu jsme navstivili Loju, kde jsme chteli sehnat peruanska viza. Pan konzul jeden den neuradoval (buhvi proc) a pak si vzal dovolenou. Nechali jsme tedy viza az na hranicni mesto Macara a opustili Loju i Vilcabambu.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly VI. (Z dzungle velkomesta do kolonialniho klenotu.)

Nejlidnatejsi mesto Ecuadoru nas vita smogem a dopravni zacpou. Dle pruvodce hledame hotel, ale nachazime v prijatelnych cenach jen velmi mizernou kvalitu. Sprcha bez kropitka, teplou vodu tu neznaji,na chodbe celou noc hluk. Ulice jsou preplnene lidmi a stanky, vsude spousta spiny. Pres den tropicka vedra, vecer prudke deste, typicke pro toto obdobi tady. Zrovna se roji sarancata (nebo co to je), takze havet leze vsude. Jsoujimi pokryte ulice, chodniky, zdi .... jsou jich tisice. Zjistujeme, ze je tu i neco pamatek a architektury, i kdyz je v tom chaosu nejak "ztracena". Par kostelu a peknych malych parku, alehlavne mistni klenot "Malecon", nove zrekonstruovane nabrezi reky Guayas, ktera se pod mestem vleva do more. Nabrezi je velmi moderne pojato, ale jsou do nej i vkusne zakomponovany nektere puvodni pamatky (rotunda, vez s hodinami), stejne jako mnoho obchodu a fast foodu.

Beznadejne ve meste hledame peruanskou ambasadu. Parkrat zmenila sidlo a nelze ji najit. Tezce taky shanim novy fotak. Orientace po meste je udesna. Chceme navstivit i nejvetsi ekvadorsky pristav na jihu mesta. Vsechno tu sice hlida ostra ozbrojena ochrana, ale podari se nam je ukecat a dostavame povoleni na pulhodinovou prochazku pristavem. Je tu k videni par velkych lodi, ktere vetsinou nakladaji banany. Pozdeji ve meste nachazime i obchodak, kde utracim 100 USD za novy fotak. Po par dnech opoustime Guayaquil a mirime do Cuency. Cesta je zprvu nezajimava, ale jak zaciname stoupat do hor, je opet naco koukat. Andy tu jiz nemaji svou nejvetsi vysku, ale i tritisicovky jsou fakt nadhera. Vetsinou jsou porostle pestrou vegetaci, maji krasne tvary a obcasne sesuvy pudy jim dodavaji odlesky zlute a cervene barvy. Kolem silnice mijime i spoustu cihlarskych peci, kde se mistni hlina zpracovava. Vita nas mesto Azogues, nad nimz se v kopci majestatne vypina kostel s klasterem. K veceru prijizdime do Cuency. Trosku hur se nam hleda ubytovani, ale nakonec slavime uspech v hotelu Huayana-Capac. Jmeno hotelu je prihodne. Byl to posledni inka, ktery udrzel celistvost imperia, sahajiciho od pulky Chile az po jih Kolumbie. Pak ale udelal velkou chybu a risi rozdelil mezi dva nasledniky (dosudplatilo pravo primogenity). Huascar (Cusco) a Atahualpa (Quito) brzy zacali krvavou obcanskou valku. Nakonec zvitezil Atahualpa, ale to jiz prisli spanele a oslabenou risi snadno rozvratili.

Cuenca je hezke kolonialni mesto, treti nejvetsi v Ecuadoru. Je nazyvana "bilym mestem", a opravdu mnoho budov je z bileho kamene.Na ekvadorske pomery je tu velmi cisto. Mesto staveli spanele a uz v 16.stoleti se stalo vyznamnym centrem. Je plne peknych kostelu a kolonialnich staveb. Sluzby i obchodni sit tu funguji bez problemu amesto se stalo vyznamnym turistickym centrem. Udolim proteka reka Tomebamba, nedaleko ktere se daji videt male incke ruiny. Stavalo tady stejnojmenne incke sidlo, nez jej na koncivalky mezi inky Atahualpa nechal rozborit. Peknou expozici se solidnim komentarem k historii tu spravuje Centralni banka. V Cuence jsme navic zazili jednu nedelni fiestu (oslavu).Celym mestem prochazely slavnostni pruvody slozene zejmena z deti. Vsichni meli paradni masky - indianske, kreolske, zvireci, biblicke a mnohe dalsi. Jini jeli na konich nebo na ozdobenych autech, ovesenychbombony, lizatky a vubec dobrotami. K videni bylo i cele pecene sele. Vse bylo provazeno muzikou a obcasnymi petardami. K tomu vsemu se odehravaly stale vodni souboje. Zacatkem unora se totiz slaviCarneval, a ten je s vodnimi souboji vzdy spojen. Tady to vsak berou trosku s predstihem. Pouzivaji se strikaci pistole, strikacky, balonky s vodou, ale mnohdy i obycejny kbelik, a vodou se rozhodne nesetri.Turista je vitanym cilem, takze jsme byli mnohokrat zmaceni od hlavy k pate, a voda nebyla vzdy zrovna cista. Par dni jsem nosil PET lahev s dirou ve vicku a s vodou a snazil se palbu opetovat, ale s nevelkymuspechem. Boju se neucastni jen deti, ale i mnoho dospelych. Takze utoky prichazeji ze strech, pruchodu i jedoucich aut.

Jednoho dne jsme vyrazili z mesta na prohlidku inckych ruin "Ingapirca". Je to asi 2 hodiny busem na sever od mesta po dalnici a pak 8 km stranou. Je to nejvetsi incka ruina v Ecuadoru, ale turistickym ruchem zrovna neoplyva. Misto bylo temer liduprazdne. Dostalo se nam vykladu, ze je to puvodne kultovni misto indianu Canari, ktere si pozdeji podmanili inkove. Areal neni moc velky, ale je velmi pekne zrestaurovany. I blizke okoli rozhodne stoji za prochazku. Autobus, cekajici u vchodu, jsme nechali ujet, takze jsme pak sli po silnici tech 8 km k dalnici. Ve vesnici El Tambo pak jiz nebyl problem chytit neco do Cuency.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly V. ( Pobrezi Pacifiku.)

Canoa je mala pobrezni vesnice, kde lide uz pochopili, jake vyhody jim prinasi turistika. Udrzuji obec v jakz takz cistem stavu a maji tuzakladni vybavenost. (Jenom jediny internet zatracene drahy). Vetsina domu je z bambusu nebo dreva, stejne i nektere hotely. Turiste sem jezdi hlavne kvuli plazim. Ty se nevyrovnaji Caribiku, ale na mistni pomery jsou primo luxusni. Cisty bily pisek je posetyspoustou muslicek, ktere vyplavuje more, po pisku se prohani malinci cerveni a cerni krabi. Behaji desne rychle. Nedaleko se tyci skaly sespoustou ptaku.

Nas Hotel Bambu vlastni stejny majitel, jako Casa Bambu, kde jsme bydleli v Quitu. Dvoupatrova bambusova budova se strechou z palmoveho listi nabizi zachody i sprchu, i dost cistych pokoju. Na pozemku jemnozstvi vegetace, kaktusu i palem. Take nekolik bambusovych pristresku, pod nimiz jsou k odpocinku zavesene hamaky. K tomu vsemupekny vyhled na more. Samozrejmosti je bar s vyberem napoju i chutnych jidel po cely den. My vyuzivame zejmena odpoledni "happy hours", kdy do sebe nalevame dva koktejly za cenu jednoho. V nabidce je i gratis biliard a moznostzapujceni surfovych prken a bodyboardu. Je tu i hriste pro plazovy volejbal. Proste Canoa nabizi prijemnou plazovou dovolenou se slunickem, na nemz se da rychle spalit (coz se nam brzy podarilo, takze jsme pak obaspali na brise). Pro neplazove typy je vsak tezke tu stravit vice jak par dni. Mistni Tours jeste nabizeji vylety do suche dzungle, jejich nabidky jsme ale nevyuzili. Ani nedaleka mesta Bahia de Caraquez a SanVincente nejsou nijak turisticky zajimava.

Po par dnech pokracujeme dale na jih podle pobrezi. Krajina je stale hodne podobna. Jednu noc travime v "Alandaluz Ecological turistcentre", kde nam cena 4 USD za noc ve stanu vyrazi dech. Pozemek centra ma ukazovat ekologicke hospodareni a mistni vegetaci, ale zdase, ze z puvodniho dobreho umyslu uz mnoho nezbylo. Navic mistni vyzdoba nekterych staveb, nabarvenych na ostre barvy, pusobi asi jako Disneyland v Ceskem Raji. Nazitri odtud radi mizime smer Guayaquil.

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly IV. (Podruhe v Quitu.)

Opet jsme navstivili Iberii, ale stale nameli odpoved z Rakouska. Zda se, ze se tu nepretrhnou. Az po par dnech nam sdelili, ze je vse v poradku a penize nam prijdou za letenky zpet. Povedlo se nam objevit Quitske supermarkety, takze jsme si mohli zacit varit. Zaroven jsme ve meste nasli i postu a mohli poslat par pohledu. To se rovnalo temer zazraku. V Ecuadoru totiz postu temeznepouzivaji. Zasilky se daji poslat pouze z postovnich uradu, kterych neni mnoho a neco jako \"postovni schranku na rohu ulice\" tady vubec neznaji.

Na jeden den jsme si v Quitu naplanovali vylet na misto "La mitad del Mundo". Je to ekvadorsky monument, ktery ma oznacovat stred sveta (prochazi tudy rovnik).Ochotna senora na nepochopitelnem "Ministerstvu turistiky" nam vysvetlila, kudy se tam dostat - je to asi 20 km severne za mestem. V praxi se vsak jedna spise o predmesti Quita. Monument ma podobu temer vesnice, slozene z vlastniho pamatniku, muzejnich pavilonu a suvenyrshopu vseho druhu. Budova \"stredu\" ma podobu jakesi kuzelky s oznacenymi svetovymi stranami a dalsimizemepisnymi udaji. Udelali jsme nezbytne svetostredne fotky a prosli se parkem. Pak jsme zamirili do nekterych pavilonu. V ekvadorskem pavilonu byla expozice postovnich znamek, a dokonce mnoho exponatuceskoslovenske posty! Zaujal nas pavilon slunce. Ekvadorsti vedci tu seznamuji s vysledky svych mereni a pozorovani slunce, ekliptik, historii i nekterymiteoriemi. Pozoruhodna je i informace, ze skutecny \"stred sveta\" je o par set metru jinde! Pred dvema sty lety tu totiz francouzi spatnezamerili rovnik!

Posledni den naseho pobytu v Quitu jsme stravili prohlidkou Stareho mesta. Tato cast, se svymi ulickami a namestimi, pusobi opravdu starea zasle. Mnoho budov by potrebovalo opravit a hejna holubu fasadam taky nesvedci. Je tu nekolik kostelu a katedrala, hlavne ze 16.- 17. stoleti.Vetsinou se jedna o zmet slohu, diky mnohym prestavbam. Diky mlade historii teto casti sveta tu nenalezneme tolik starycharchitektonickych pamatek, jako treba v Evrope. Jednoho dne jsme se sbalili, ze vyrazime na zapadni pobrezi, k Pacifiku. Cestovali jsme jiz po nekolikate trolejbusem, ktery jede kbusovemu terminalu. To znamena obrovskou tlacenici, cpat se a pevne se drzet. Naprosto neslo udrzet si prehled o vsech vecech a batozich.O tom mne take presvedcila zrucna ruka kapsare. Kdyz jsme vystoupili, byl jsem o fotak lehci! Nejvic ale zamrzel temer dofoceny film zeStareho mesta. Skoda znacna, nikoli fatalni. V druhe kapse nez fotak byl totiz pas a kreditka. To by bylo horsi.

Sehnali jsme autobus a bez problemu do vecera dorazili k mori. Z Bahia de Caraquez je to do vesnice Canoa jen kousek. Bambusovy HotelBambu jsme nasli rychle, a za svitu hvezd jsme si na hotelovem pozemku pod palmami postavili stan (za 1,5 USD na hlavu a noc).

Boblin fotos zde.

Jihoamericke kapitoly III. (Z dzungle Silvestru do lesa.)

Pozn.autora: Predem upozornuju, ze nepodam vycerpavajici vyklad plne navazujici na predchozi kapitoly, protoze bychom Vam po prijezdu nemeli covypravovat :-))) Analogicky to plati i pro posilani fotek - posilame prubezne pouze vyber. Zaroven se omlouvam, ze snizenou kvalitu textu,ktera je zpusobena mizernou kvalitou zdejsich klavesnic a mizernou kvalitou (technickou i jazykovou) pisatele.

Ve meste Banos jsme stravili celkem asi tyden, az do doby kdy nas musel opustit Michal s Helenou. Vydali se na jih, smerem do Peru, kam je budeme pozdejinasledovat, potom chteji pokracovat do Chile. V Banos jsme si tedy uzili - zazili i Silvestr a Novy Rok, ktery se tu slavi velmi bourlive. Pointouvseho bylo, ze jsme byli radi, kdyz jsme dozili pulnoci, a pak jsme vsichni padli. Na Novy rok bylo mesto jak vymetene, jak se vsichnivzpamatovavali z bujareho veseli. Hlavni mistni Silvestrovskou zabavou je totiz, krome konzumace alkoholu, staveni a pak paleni papirovych figurin znamych osobnosti, politiku a vyjevu.Letosni Silvestr se pak odehraval zejmena ve znameni Bin Ladina a udalosti z 11.zari. Ulice byly plne papirovych teroristu, mrakodrapu s nabouranymi letadly a padajicimi postavami.Cele to na nas pusobilo ponekud morbidne, ale jiny kraj,jiny mrav. V noci vsechny ty vytvory zahorely plamenem,a zbylo z nich jen spousty dymu a neporadku.

Kdyz nas tedy kamaradi opustili a osireli jsme, rozhodovali jsme se, co podnikneme dal. Potrebovali jsme se v brzke dobe dostat zpet do Quita, kde mame domluvenu schuzku. Zaroven jsme nechteli jet zpetstejnou cestou, zvlaste kdyz termin schuzky neni uplne zavazny.Nakonec jsem se tedy dohodli, ze budeme z Banos pokracovat dale na vychod (smerem k amazonske panvi) anavstivime nektera mesta ci vesnice na okraji amazonske dzungle. A tak se i stalo. Mistnimi autobusy (byly jiz popsany) jsme se rozhodli presunout. To jsme ovsem netusili, ze nam jizzname cestovani busem muze jeste dostat novy rozmer. Prvnim problemem je, ktery autobus a kterou spolecnost si vybrat, protoze nahaneci se na cloveka vrhaji jako vosy, a jsou schopni vam prodat cestu donedalekeho mesta klidne s oklikou pres Gronsko, jen aby urvali kseft. Trasu jsme si tedy urcili, ale stejne se nam nezdala cena. Byla totiz dvakrat vyssi, nez cena Quito - Banos, a pritom je to do Teny, kteroujsme si zvolili jako cil, mene kilometru. Brzy jsme vsak pochopili proc. Autobus byl jako vzdy celkem narvany a cestou jsme si vychutnavali jak vsechen jiz nam znamy folklor, takvice nez tricetistupnova vedra (jeste ze nemame teplomer, mozna bych se tem teplotam sam divil, kdyz tomu porad rikam 30 stupnu :-)) Zacatek cesty jsme jiz znali, vede k Rio Verde, aje zariznuta do strmeho uboci okolnich hor, ktere se na jedne strane zdvihaji mnoho set metru nahoru, nastrane druhe spadaji desitky metru dolu do divoke reky, lemovane mnoha vodopady (koneckoncu nektere snadi Bob posilal nafocene). O kvalite silnice si nedelejte iluze,prach a diry a spousta kamenu, o vyhybani se s protijedoucimi busy a tezkymi nakladaky ani nemluvim. S nami spolucestujici nemecke turistkyradeji zaviraly oci, aby se jim nedelalo nevolno, zatim co my - otrlejsi, jsme se jen smali. Ale bude hur.

Autobus se tedy v oblacich prachu, ktery vlezl vsude, sunul na vychod, smerem bliz k Vam a bliz k amazonskemu povodi. Pochopitelne jsem se jiz nachazeli v nizsi nadmorske vysce nez Quito (2850 m.n.m) i nezBanos (asi 1800 m.m.m). Projizdeli jsme malymi mestecky a vesnicemi, a teprve jsme si zacinali uvedomovat obrovsky rozdil mezi jednotlivymi oblastmi. Zatimco v Quitu je spoustapanelaku a vyskovych budov, pomerne omitnutych a upravenych (na mistni pomery - rekneme jako ve Spanelsku),Banos bylo vesmes betonove - neomitnuty surovy beton vsude,z nehoz koukaji armovaci draty( tokdyby se nekdy melo pristavovat), domy v dzungli a u dzungle jsou vesmes jen sbite z mizernych prken a vlniteho plechu. Kdyz lemovaly cestu, meli jsme pocit ze to jsou snad jen dobytci chlivky, a to jeste vevelmi ubohem stavu. OMYL! Ti lide tak opravdu ziji! Uvnitr jen udusana hlina nabo prkenna podlaha a nic, par velkych rezavych hrncu, v nichz se vari na ohnisti, co priroda dala, rozvesene hadry, teda jakopradlo. Mezi tim slepice, obcas morce, krava nebo prase. Skutecne sepeti s prirodou. Okolo lahve od coca- coly a spousta jinych odpadku. Za domem obcas bananovniky nebo jine ovocne palmy, ale i mezi nimi odpadky, stavebni rum a zbytky pomyceni puvodni dzungle. Vsude se pracuje na stavbach silnice, takze cestou spousty tezkych (ale fakt tezkych) stavebnich stroju, jako budlozery a bagry, hlavne velke Macky,Caterpilary a pod. Taky spousta strasne prasicich tezkych nakladaku s kamenim v obou smerech.Jen pro poradek upozornuji, ze "silnice" se stala prasnou cestou plnou der a vymolu, lemovanou bujnouvegetaci z obou stran o sirce akorat tak na jedno vozidlo. Navic v prudkych zatackach se svijici jednou ostre nahoru a zas dolu, potom ubohy most a zase ostra zatacka. Obdivuju mistni ridice, protoze v tom prachutoho moc nevidi, a to se jeste misty musi vyhnout protijedoucim. Do zatacek skoro nikdy neni videt, takze se pred ni zatroubi a pak se tam vlitne. Kdyz je neco proti, mel by taky zatroubit a jeden nechadruheho projet. Pokud to nejde, mensi couva. Meli jste videt, jak ciste byly po takove petihodinove cestenase batohy, ktere byly v kufru autobusu. Malem centimetrova vrstva prachu. V horsich mistech dzungle jsou na ceste jeste kameny, ktere nekdy maji prumer az desitky centimetru! Z technickeho hlediska ty mistniautobusy obdivuju, protoze z ceskych by uz litaly srouby a trhala se kola. Taky z toho ma clovek pekne omlaceny zadek, a nekdy nejen ten. Ale rozhodne to je zazitek, a kdyz se obcas vyjede na kopec a ustoupivegetace, je to fantasticky pohled na stovky kilometru zvlnene dzungle. Cestu jsme ve zdravi prezili, s jednim padem do prikopu, kdyz jeden protijedouci nakladak v zatacce nezatroubil. No co, obhledl se bus,jestli se nic neutrhlo (i v prikopech jsou ty sutry) a pak pomalu (kupodivu sam bez nasi pomoci) z prikopu vyjel. A jelo se dal.

Kdyz jsme dorazili do Teny, zjistili jsme, ze mesto je na velke plosine, kde se vymytila dzungle. Domy uz byly zase z betonu (teda nektere), a krome silnice je mesto spojeno s okolim letecky. Maji tam takove maleletiste, bez osvetleni, ktere vypada jako sirsi silnice (je jen pro mala letadla), a v horku na nem mistni dedove susi kukuricna zrna. Leta to tam totiz taky jen " v utery a v dubnu".Hned u busu nas odchytil Eduardo, mistni nahanec turistu a vnutil nam bydleni.Ale bylo celkem fajn, takze jsme si nestezovali. Studena spolecna sprcha nam nijak nevadi a nekdy je docela prijemna. Obzvlastekdyz v dzungli je vysoka teplota s ostrym sluncem a vysokou vlhkosti. Jeden nemusi vubec nic delat, aby se potil. Mesto je celkem ohavne a jedinou turistickou atrakci jsou "Jungle Tours", vylety primo do pralesa.Bohuzel stoji s agenturou okolo 30 USD na hlavu a den, coz se nam zatim zda prilis. A zatim nejsme schopni ani vyrazit do pralesa bez oficialnich agentur(treba jen s pratelskym domorodcem), takze si zatim jungletour nechame ujit, mozna se zadari pozdeji. V Tene jsme stravili asi dva dny, pak jsme se rozhodli pokracovat na sever zpet do Quita. Cesta probihala ve stejne kvalite, a navic musela vystoupatpres 2 tisice metru nahoru, az do And. To nekolikahodinove stoupani byla pastva pro oci. Nejprve jedete dzungli, pak zalesnenyma horama, pak skalnatyma horama a pak i vidite zasnezene a zalednenevrcholky. Fakt uchvatna promena. Quito nas privitalo svym hustym smogem, spinou a hustou dopravou. Navic zacalo prset. Zabydleli jsme sev nam jiz znamem "Casa Bambu", kde krome nas bydli sami amici. Ted nas cekaji toulky po meste a jeho okoli.

Boblin fotos zde.