Kanadske kapitoly V. (Yoho...hohohohohoooooo! )

Napsala Evka.

Pote, co jsme vystoupili na Mt. Temple, tak jsme par dni odpocivali a predevsim zamerili svou pozornost na hledani prace. Nicmene nas nadale provazela myslenka vyuzit jeste dny volna a podivat se nekam na par dni - treba nejaky backcountry hike. A dopadlo to takto:

Sotva jsme zacali studovat mapu NP Yoho a planovat nekolikadenni trasu, prisel email z Inns of Banff. Byla streda a ve ctvrtek jsme chteli vyrazit do Yoho. Tak jsme ve ctvrtek vyrazili,.... ale na pohovor do Banffu. S trochou stesti a trochou vrozene drzosti jsme odsunuli nastup do prace na utery, misto manazerkou navrhovaneho vikendu. Bylo asi pul pate odpoledne, stali jsme na Banff Avenue a veci nabraly rychly spad. Koupit rocni Wilderness Pass, zamluvit taboriste, koupit bombu do varice, jidlo na 3 - 4 dny... Presun do Lake Louise, roztridit, pripravit, sbalit veci, domluvit s holkama z Mountaineer Lodge uschovu, a v patek nejpozdeji v 9:45 jet busem do Fieldu. Nebo predtim neco stopnout. Diky vydarenemu vecernimu stopu z Banffu jsme kolem pul osme byli ve Village, a meli aspon trochu vic casu. Patecni rano nas prekvapilo destem, tak jsme smerovali rovnou na autobus. S mokrym stanem v batohu a trochou neduvery v predpoved slunecneho patku a vikendu. Navrat planovan behem pondeli, nasledny presun do Banffu (hostelu nebo kempu) a v utery v 8:00 nastup v nove praci. Avsak pri cekani na tradicne zpozdeni Greyhound bus nase myslenky smerovaly ke trem dnum stravenym v prirode. Ostatni pocka, doresi se aktualne.




Kolem pul dvanacte uz stojime u dalnice ve Fieldu. Zbezne si prohledneme tamni Visitor Centrum a pak zbyva jen najit nastup naseho trailu. Asi kilometr po dalnici, a pak na sterkovou cestu koncici po par desitkach metru na malem placku parkoviste. Cedule s popisem trasy nas ujistuje, ze jsme spravne. Uzoucka pesinka vnasi trochu pochyb o oblibenosti nami zvolene trasy. Ale vyrazime. Nasledujici tri hodiny, kdy stoupame dvaapadesati cikcaky 900 vyskovych metru do Burgess Passu davaji jasne najevo, ze tudy chodi jen par blaznu. A jeste mene z nich natezko. Dostali jsme zabrat, a tak nam bylo skoro jedno, ze obcas prselo. V sedle nas pro zmenu komari nenechali v klidu poobedvat, a proto jsme radsi vyrazili dal na Wapta Highline. Nastesti uz vicemene po rovine. Pesina traverzujici uboci kopce vehlasneho naleziste zkamenelin s vyhledem na Emerald Lake. Kdyby neprselo, tak bychom si to rozhodne uzivali. Kolem pul seste schazime lesem k Yoho Lake - nasemu taboristi. Je nadherne, male, klidne, tiche. A kdyz prestane prset, nastrikani repelentem stavime stan a varime bramborovou kasi. Zitra rano nas ceka stoupani jen asi 200 metru, a pak Iceline - zvlneny trail, ktery nam doporucil jeden hiker z Calgary, ktereho jsme potkali na Big Beehive.

V sobotu nas probouzi slunicko. V pohode susime vsechno zavlhle a jsme stastni. Od jezera vyrazime jako posledni. Jsme radi, ze mame odstup od ostatnich, a kolem jen prirodu. Poprve zahledneme na protejsi strane udoli vodopad Takakkaw Fall. K nemu dorazime v nedeli cestou na dne udoli. Ale dnes zustaneme nahore, v krajine, kde jeste pred sto lety lezel ledovec. Slunce hreje, ale vitr je stale studeny. Vodu doplnujeme z potucku. Prochazime celou priblizne desetikilometrovou Iceline. Nez sestoupime do lesa a zamirime Marpole Connectorem k vodopadum Twin Falls, potkavame znameho z kempu z Lake Louise. Klucinu, ktereho jsme nalakali na vystup na Mt. Temple. Dnes nam on doporucuje zajit k ledovci Yoho. Je to asi 8 kilometru dlouha odbocka, ale stoji za to. Dekujeme, uvidime, jestli to zitra stihneme. Jsme prekvapeni, ze jsme o tomto trailu nikde necetli. Krasnym udolim podel reky prichazime k hlavnimu cili dnesniho dne, vodopadum Twin Falls. Jsou opravdu krasne. A javorove susenky k tomu cini tuto zastavku skutecne dokonalou. Prohlizime si puvodni drevenou chatu postavenou Kanadsko-Pacifickou zeleznici. Cestou domu na taboriste u vodopadu Laughing Fall prochazime i kemp Twin Fall a mijime odbocku k ledovci Yoho. Pocitame a premyslime, jestli jsme schopni to zitra stihnout vcetne tech tri kilometru, ktere nas deli od dnesniho nocleziste. Laughing Fall slysime zdalky, a hlavne diky Tomovi nemineme taboriste, ktere je hned vedle. Je asi sest hodin. Uzivame si vecer u soutoku dvou rek. Plan na nedeli zni: vyrazit zavcasu nalehko. Stan zustane stat a aspon oschne. Kdyz vse vyjde, tak stihneme mozna i stopnout nekoho do Lake Louise. Jsme zvedavi, jestli ten ledovec a trail k nemu bude stat za tu namahu. Ale litovali bychom, kdybychom sanci promarnili. Navic nedele ma byt take slunecna.

U snidane se trosku zapovidame se dvema damami z Kanady, takze startujeme az kolem devate. Prekvapeni uz v 9:30 stojime u cedule u zname odbocky. Potom pesina lesem, opet do kopce - pozvolna, ale do kopce, a take z kopce, ven z lesa, a uz stojime na prahu ledovcem vyhloubeneho udoli. Steka se zde nekolik potoku a po stranich tecou praminky a drobne vodopady. A dole mezi kameny huci a vsi silou se zene silny proud. Uz ted je jasne, ze jsme se rozhodli spravne - jit sem. A to ani netusime, ze nas ceka dobrodruzne stoupani a hledani cesty ve vapencovych plotnach, a na zaver prochazka po dlouhatanskem hrebinku bocni moreny. Ted ale v dopolednim slunci smyvame ledovou vodou pot z obliceju, ramen, zad... Cestou zpet uz nemame cas si domyt zbytek. Chceme se jeste dnes dostat do Lake Louise. Stejnou cestou se vracime ke stanu. Nekolikrat se ohlizime za sedym ledovcem s okrajovymi trhlinami, nad nimiz jsme od 12 do 12:30 sedeli a bastili bagel se syrem. Ted uz je to jen sedobily pas na horizontu. A v kempu jako malokdo vim, proc je voda v rece tak hnedobile blative zkalena. Ve tri hodiny zaciname balit. Cesta zpet k civilizaci je malinko fadni - uz moc siroka. A ani 254 metru vysoky vodopad Takakkaw Fall nemuze konkurovat vsemu, co jsme doposud v Yoho videli. Kolem seste hodiny v zoufalstvi, unaveni, nevericne hledime na auto, ktere nam zastavuje a bere nas do Lake Louise.

Kanadske kapitoly IV. (Calgary a Stampede)

Calgary jako pojem uz jsme znali, nez jsme jeli do Kanady. Koneckoncu mesto bylo preci dejistem zimni Olympiady v roce 1988. Takze jakasi hruba asociace velkeho mesta kdesi v kanadske Alberte nekde v povedomi existovala, coz uz treba o hlavnim meste Edmontonu rict nemuzu. Ovsem s vyrazem Stampede jsme se poprve setkali, az kdyz jsme se zacinali blize zajimat, kam nas to vlastne vitr zaval. Pritom Calgary a Stampede k sobe neoddelitelne patri a oboji je podbarveno pachem koni, hvizdanim lasa a stin vrhajicimi sirokymi kovbojskymi stetsony. Metropole Calgary je totiz Mekkou kovboju kanadskeho zapadu a Stampede jejich nejvetsim svatkem. Takovy dojem jsme alespon dostali pod vlivem vsemoznych letaku a reklam.

My jsme pri nasem priletu na zdejsi letiste mesto zahledli spise jen zdalky, takze se hodilo se do metropole trosku podivat. Navic jsme chteli uskutecnit nejake narocnejsi nakupy, pro ktere bylo Calgary nejblizsi moznosti (z Lake Louise cca 180 kilometru). Problemem byl jako obvykle cas, respektive den volna, kterych v praci bylo pomalu. To se vsak vyresilo pote, co jsme jim v Mountaineer Lodge rekli Byebye a udelali si pred dalsi praci prazdniny. A protoze prvni pule cervence je i obdobim konani stampede, mrkneme trosku, o co jde. Doprava do mesta je mozna prakticky pouze Greyhound autobusem a neni to vylet levny. Navic s par spoji za den nas pozdravovalo vstavani uprostred noci, protoze jediny smysluplny autobus z Lake Louise odjizdel v pul ctvrte rano. Dalsim bychom tam totiz dorazili nekdy po poledni, a to pro nas bylo pozde. Prvni ranni kroky po ulicich mesta byly tudiz znacne rozespale, ale prekonali jsme to.

Nejvetsim dojmem Calgary pusobi nez se do nej prijede. Lezi totiz v naproste rovine, z niz se najednou tyci vysoke moderni mrakodrapy mestskeho centra, oznacovaneho jako Downtown. Centrum neni nijak zvlast rozlehle a lze jej prejit napric asi za 20 minut. Mrakodrapy jsou vetsinou osidleny obchodnimi firmami, v mistnim pripade casto temi nejak spojenymi s Albertskou ropou, ktera je hlavnim zdrojem ekonomickeho bohatstvi calgarskeho regionu. Jinak se mesto asi podoba ostatnim americkym velkym mestum. Ulice ze severu na jih a kolmo z vychodu na zapad, nazyvane cisly. Trochu nuda, ale jednoduse prehledne. Historicke budovy nejsou ve meste prakticky zadne, na zdejsi pomery je sto let tou nejdelsi historii. A kdyz uz se najde nejaky postarsi kostel, je stejne ze vsech stran totalne oblozeny do nebe trcicimi mrakodrapy. Celkove nas architektura Calgary moc nezaujala. Jednotlive budovy jsou sice architektonicky pomerne pekne, ale v souhrnu tvori dost homogenni hmotu, jak jsou nacpane na sebe. Navic pri pomeru vysky budov a sirky (spis uzky) ulic je lze jen tezko okukovat, protoze clovek stoji primo pod nimi. Nijak nas nezaujala ani proslula Calgary Tower, symbol mesta a napadna dominanta. Z dalky to jeste slo, ale zblizka se nam zdala dost osuntela. Mozna je shora hezky vyhled na mesto, ale nejak se nam za nej nechtelo zaplatit pozadovanou cenu. Radeji jsme tedy vyrazili smerem ke Stampede Parku.

Calgary Stampede oznacuje samo sebe jako "Nejvetsi outdoorovou show na Zemi". No, nevim, jak na to prisli, ale ceny tomu dosti odpovidaji. Cela akce se odehrava na vychode mesta ve specialne k tomu urcenem arealu. Kdyz jsme prosli hlavni branou, zustali jsme trochu zmateni. Cekali jsme tu svet divokeho zapadu konce 19. stoleti a podobne, ale uvitala nas konzumni soucasnost. Dnesni Stampede je vlastne smesi soutezniho Rodea, zavodu krytych vozu, prehlidkou zemedelskych uspechu, trosky puvodni indianske kultury a velkeho zabavniho parku okolo. Pro nas bylo hlavni atrakci Rodeo, ktere jsme videli poprve. Zavodi se kazdy den a posledni nedeli se kona finale s velmi tucnymi financnimi prize money. Kovbojove soutezi v nekolika disciplinach, jako je jizda na divokem koni, jizda na divokem byku, chytani telete do lasa a jeho svazani, chytani telete holyma rukama, rychla jizda zrucnosti na koni mezi barely. Vsechno samozrejme s peknym uvodnim ceremonialem a defile jezdcu na konich, a o prestavkach neco malo indianskeho tancovani. Bylo zajimave to videt, obdivovali jsme jezdce, ze maji vsechny kosti cele. Ve stejne arene se pak vecer konaly zavody krytych vozu na dostihovem zavodisti spolu s vecerni show. To uz ale bylo bez nas, protoze bychom nestihli autobus, a taky cena vstupneho uz byla prilisnou dirou do penezenky. Po Rodeu jsme jeste navstivili ukazku indianske vesnice a okoukli tradicni indianska teepee. Bohuzel vystoupeni indianskych tanecniku se casove prekryvalo s nasim Rodeem. V prubehu dne nas jeste zaujala Sin slavy interpretu Country music se spoustou fotek a country exponatu. Taky jsme navstivili staje, kde jsme si prohlizeli spoustu ruznych koni i dobytka vsech velikosti. Koneckoncu jsme preci v dobytkarske Americe. Mezitim jsme to prokladali prochazkami zabavnim parkem se spoustou atrakci, jako jsou Ruska kola, strelnice, strasidelne hrady, centrifugy, kolotoce, tomboly a podobne, a taky hamburgery, hotdogy, pizza a spousta dalsiho obcerstveni. Jako pest na oko pak pusobila mensi vystavka kanadske armady, ktera tu ukazovala svuj tank (tedy upraveny nemecky Leopard), vrtulnik, kokpit stihacky, nejake obrnene vozidlo a torpedo. Na to stylove posadili westernove sedlo a zvali kolemjdouci k posezeni, coz mela byt parodie jakehosi filmu. Ja jsem pozvani, s oduvodnenim, ze "trimetrovou rouru mezi nohama fakt mit nemusim", odmitl. :-) Nas pobyt v Stampede Parku pak uzavrela prudka bourka s uzasnym krupobitim, ktera se zcistajasna odkudsi privalila,aby nam rekla, ze je cas jet domu do hor.

Suma sumarum "Nejvetsi outdoorova show na Zemi" pro nas zustala smesi Zeme Zivitelky, Rodea a Matejske pouti. Zadna velka pecka, ale i tak zajimave to videt. Fascinujici ovsem bylo, jak touto udalosti ziji mistni. V celem Calgary jsou vylohy pomalovane rodeovymi motivy a obrazky, ve meste se konaji ruzne akce s charitativnim podtextem a skoro vsichni mistni nosi po dobu Stampede na hlave kovbojske stetsony. Vcetne uredniku cestou do kancelare.

Kanadske kapitoly III. (V pohorach po horach: Big Beehive, Mt. Fairview, Mt. Temple)

Z pohovky v obyvacim pokoji naseho docasneho domova v Lake Louise Village se hezky koukalo nejen na televizi, ale sklenene dvere poskytovaly i bezva vyhled na reku Bow River, lesy a tycici se hory. Nejvetsi, nejhezci a nejimpozantnejsi Mt. Temple se svou bilou cepici, ktery je svymi 3543 m.n.m. nejvyssim kopcem u Lake Louise, vpravo od nej pak dalsi dominantni vrchol Mt. Fairview a dale na sever pak udoli jezera Louise ohranicene oblou skalnatou homoli Big Beehive. Postupne se staly i nasimi turistickymi cili.

Prvni: Traily k Lake Agnes a na Plain of Six Glaciers pres Big Beehive.

Je zacatek cervna a nedockave cekame, az dostatecne roztaje snih na trailu k jezeru Agnes. Podle vyvesky Visitor Centra je cesta stale nedoporucena pro zimni podminky. Presto po par slunnych dnech, kdy alespon dole v udoli je zem uz celkem sucha a jezero Lake Louise se uz kompletne zbavilo ledu, vyrazime. Nejprve nas ceka obligatni trikilometrova cesta (Louise Creek trail) z Village k jezeru Lake Louise. Tady kousek od Chateau zacina vyhledavany trail k Lake Agnes, uvadeny v pruvodcich jako neco, co musite absolvovat. Vyrazna a udrzovana cesta nas vede lesem pozvolna do kopce a obcas se mezi stromy nabidne vyhled dolu na ostre tyrkysovou hladinu jezera Lake Louise. Kyc, ktery prodava, ale opravdu stoji za videni. Vetsinu casu ale stoupame stale lesni cestou, az se pred nami objevi nevelke jezirko Mirror Lake. Tady se jiz podruhe nase cesta potkava s trailem, kterym se vozi turiste na konich. Rozhamtane blato a trus tomu odpovida. A k tomu nam zacina prset. Balime se do bund a pokracujeme jiz strmejsi pesinou za jezerem, a pozdeji po drevenych schodech vzhuru pres terenni prah. Vpravo od schodu registrujeme dolu padajici mensi vodopad, a nad nim uz nas vita dreveny srub Teahousu. Stojime na celni morene jezera Lake Agnes, uzavreneho v ledovcovem kotli. stale prsi, vsude okolo jezera je fura snehu a hladina je jeste kompletne pokryta ledem. Jdeme se ohrat na caj a domaci Banana Loaf do srubu, pricemz pred vchodem musime odhanet zvedave a zradlachtive Chipmunky, prouzkovane zemni veverky. Uvnitr je moc prijemne a diky spatnemu pocasi neni prilis busy. Takze je cas i na prohozeni par slov s personalem. U salku javoroveho caje (jsme preci v Kanade) se dozvidame, ze zde pracuji prevazne studenti na prazdninach, a neni to zivot snadny. Pecivo se pece cerstve vzdy brzy rano, vari a pece se na plynovych bombach, topi nastipanym drevem. Obsluha spi pod strechou ve spacakach, pracuje od rana do noci a veskere zasobovani sem musi prinest na zadech lide nebo kone. Vetsi naklady pak cas od casu vrtulnik, protoze podobne jako v Tatrach, silnice sem zadna nevede. Pocasi se nam zlepsilo, prestalo prset,zacalo chumelit, takze vyrazime dal. Malo zretelnou vyslapanou stezkou obchazime jezero, abychom se jiz po snehu zacali drapat do velmi strmeho svahu za nim. Snehu vetsinou az po kolena, ale na vice odtatych mistech muzeme poznat, ze normalne stezka prekonava stoupani mnozstvim cikcaku. Nektere dodrzujeme, ale mnohdy se hrabeme mokrym snehem primo vzhuru. Zpocatku vyuzivame stopy a stupy jineho chudaka, pana co se probojovava pred nami. Brzy ho dohanime a aby to nevypadalo blbe, tak ho stridame v proslapavani cesty. Nakonec se prodereme nahoru na sedlo u Big Beehive, kopce, ktery tvarem sve skalnate steny pripomina vceli ul. Tady z cesty odbocujeme k vyhlidce na Big Beehive. Ze snehu po kolena se obcas stava snih po zadek, kdyz se clovek propadne do nejake diry. Ale vyhled je opravdu luxusni, cele jezero Lake Louis je hluboko pod nami jako na dlani, Chateau Fairmont, a dobre vidime i na Village a na Transkanadskou dalnici. Protoze jeste nejsme mokri dost, pokracujeme ze sedla na druhou stranu do udoli jezera Lake Louise a trailem Highline smerujeme na Plain of Six glaciers. Cestou se kochame pohledy na okolni kopce s padajicimi seraky a zasnezenymi zleby, jezero v udoli, odpocivajiciho megasviste (2x vetsiho nez v Evrope) a snehobilou chlupatou horskou kozu s kuzletem. Trail nas pozvolna dovede do horni casti udoli nad jezerem Lake Louis, vytvoreneho ustoupivsim ledovcem, po nemz tu jsou stale vyrazne patrne kamenne moreny. Mijime dalsi Teahouse a pokracujeme az na nejzazsi turisticky dostupny bod, vyhlidku Plain of Six Glaciers. To uz stojime na sutovem svahu, odkud toho pro mlhu neni moc videt a desne tu fuci. I tak se snazime uzit si pohledy na uzaver udoli tvoreny masivni stenou Mt. Victoria, na ktere visi dve rady impozantnich ledovych seraku. Zminenych sest ledovcu, ktere mistu daly jmeno, jsme tu dnes jiz nenasli, ale i pres mizernou viditelnost lze nejake do kopcu ubihajici ledy rozpoznat. Dostatecne promrzli se pak vracime udolim dolu k jezeru a postupne ze sebe opet svlekame jednu vrstvu za druhou. Ten ledovy vitr z hor umi opravdu udelat zazraky..

Druhy: Mt. Fairview pres Saddleback Pass.

Slava zas mame volno. Chceme nejaky vetsi kopec, ale zatim o nich moc nevime. Takze zkusime Mt. Fairview, ktery ma byt snadneji dostupny. Dle vyvesky Visitor Centra se pro zimni podminky jiz tradicne nedoporucuje. Pocasi dosti nejiste a mame pomaly start ostre kolem poledne. Pouceni si vsak bereme rukavice. Obligatni trikilometrovy Louise Creek trail nahoru k jezeru a uz od parkoviste lesem zdolavame prvni cikcaky do sedla Saddleback. Kopec nas pekne zahral, zato nas zchladil protijdouci borec hlaskou, ze to dal chce sneznice. uplne nas nepresvedcil, ale za chvili protijdouci holciny s nohavicemi mokrymi do puli stehen byly dosti vymluvne. Po par mensich flecich snehu do 20 centimetru jsme vysli z ridnouciho lesa na plan v okoli sedla. Snehu kam se podivas. Po kolena zapadli jsme se probijeli dal vzhuru, vtom se obloha zatahla a zacalo sypat jak o zivot. Obrovite, krasne, unorove vlocky s trochu moc silnym vetrem, co se proti tomu nedalo vubec jit, jak to zalepovalo oci. Zastavili jsme a cekali, az to trochu prejde. Preslo. A mohli jsme se plahocit dal. S vetou "jsem lehkej, jsem lehkej,..." se snazime naslapovat na vrchni vrstvu mokreho snehu, nez se ozve zuch a jsme v te kasi az po rozkrok. Tezko verit, ze sto metru zbyvajicih na vyfoukany pruh suti v sedle se da jit pul hodiny. Ze sedla na vrchol Mt. Fairview je to jen slapani do kopce spoustou sutru. Na vrcholu je pro zmenu zas mlha, fuci a neni nic videt. Delame par zmrzlych fotek a otacime se zpatky dolu. Slibujeme si, ze na pristi kopec polezeme za vyhledy a za slunicka. Vracime se zpet do sedla, to jde rychle. Odtud se pokousime projit na druhou stranu do Paradise valley. Ale snehu je tu tolik, ze nemame sanci. Navic nevime, kudy presne stezka pod snehem vede, a s nejakymi znackami si tu nikdo hlavu nelamal. Obracime se zpet stejnou cestou. Zase ten snehovy ocistec, to co mame v botach radsi bez komentare. Kdyz jsme dole na suche silnici, jeste nostalgicky pohled zpet na dvouapultisicovy kopec. Slavanazdar vyletu, boty budeme susit dalsi dva dny.

Treti: Mt. Temple ze Sentinel Passu (JZ hreben).

Na Mt. Temple mame spadeno uz dlouho. Nejdriv mu ale predchazi jeden z nejuzasnejsich zdejsich trailu. Od Morraine Lake, coz je asi 14 km vzdalene velmi fotogenicke jezero, se stoupa do Larche valley a pak do Sentinel Passu. Tady to vetsinou turiste otaci a uzivaje si vyhledu na vrcholy Ten Peaks se vraci stejnou cestou. Chapu, proc je trasa tak popularni, i nas vzalo kouzelne modrinove udoli Larche Valley za srdce, hned jak se nam otevrelo po prudkem stoupani po zalesnenem uboci jezera Morraine Lake. Jemna svezi zelen mladych modrinovych jehlicek v tomto obdobi je balzamem a pastvou pro oci, stejne jeko uzasne vrcholky na na vsech stranach. A to udajne za nejkrasnejsi obdobi k vyletu tu plati casny podzim, kdyz modriny zlatnou nez opadaji. No uvidime, treba uvidime. V Sentinel Passu se nase oci upiraji k vystupovce na Mt. Temple, hledame stezku v suti a odhadujeme narocnost. Je dost pozde, dost mraku, ale kopec laka. Po rozpacitem dohadovani se nakonec odolame. Pokracujeme pres sedlo Sentinel Pass a pres sut a skalni bloky opatrne sestupujeme do Paradise valley. Svuj nazev nenese nahodou. Vita nas rozlehle udoli s krasnym lesem, ledovcovymi plesy a romantickou rekou. Byt medved, taky tu bydlim. casto se trail deli na dva dny a zde v udoli je maly backcountry kemp. Prochazime si trosku zaver udoli a pak delame odbocku k vodnim kaskadam Giant Steps. Voda tu tece po cistych plochych skalnich tabulich nez zacne padat a poskakovat na nizsi stupne. celkem hezka atrakce, a hlavne, nikde tu nejsou temer zadny lidi. Paradise Valley je dostatecne daleko odevsad, takze moc jednodennich hikeru se sem nedostane. navic je jeste pred hlavni sezonou, takze si uzivame prirody i samoty. Cesta udolim dolu k silnici je pravda ponekud delsi, ale zprijemnuji ji pohledy na strme steny Mt. Temple a pozdeji na tyrkysovou hladinu jezera Lake Annette. Podel silnice od Morraine Lake nas pak cekaji asi 4 kilometry lesem a nasledne jeste obligatni Louise Creek trail dolu do Village. Po nekolika dalsich dnech uz jsme se rozhodli vyrazit na vrchol Templu. Puvodni plan na sobotu nam zkazilo pocasi, kdyz predtim nasnezilo. Vyckali jsme tedy jeste jeden slunny den, az snih trochu odtaje a vyrazili. Po uspesnem stopu k Morraine Lake jsme cestu do Sentinel Passu uz duverne znali. Odtud jsme pak zcerstva vystrelili sutovymi svahy vzhuru. Vystupova stezka je dosti patrna, obcas prerusena snehovymi useky, ale vetsinou bezproblemu schudnymi. Nekde je vystup znacen kamennymi muziky. Trosku narocnejsi je prekonavani nekolika skalnatych prahu, kdy uz clovek potrebuje i ruce a pripadne trosku volit vhodnou cestu po skalach nebo vysnezenym zlabkem. Ale vetsinou je to jen dupani po ujizdejici suti, i kdyz dosti slusne do kopce. Koneckoncu ze Sentinel Passu, kde se odbocuje z trailu, je to jeste dalsich skoro 900 vyskovych metru. Po dosazeni vrcholoveho hrebene uz se jde ciste po snehu. Je dobre vyfoukany, premrzly a krasne drzi pod botou. Pohled pres hreben na uzasne preveje je taky zazitkem. Stejne jako stovky kilometru velikych kopcu vsude okolo. Rozhled z vrcholu ve 3543 metrech je k nezaplaceni. A samozrejme pekna kosa. Mame na sobe vsechno obleceni vcetne rukavic, a presto nam ledovy vitr pronika az do morku kosti. Par fotek, nez prsty uplne promrznou a hura opatrne dolu. S pocitem dobre odvedene prace a vedomim, ze tura konci az v teple domova se stejnou cestou vracime za postupneho odkladani dole nepotrebnych svrsku. Pri pozdejsich pohledech na Mt. Temple uz ten kopec zas vnimame trosku jinak..

Kanadske kapitoly II. (Jak jsme pracovali a dopracovali.)

Nase prvni zamestnanecke a pracovni zkusenosti v Kanade jsme nabyvali v Mountaineer Lodge, Lake Louise.

Zamestnavatel nam poskytuje ubytovani - na okraji Village, cca 5 minut chuze od Lodge. V domku asi 20 metru od reky Bow dostavame v prvnim patre pokojik pro dva, k tomu deku, prosteradla a sadu rucniku. Platime 200 dolaru mesicne kazdy, kuchyni a obyvak sdilime se dvema spolubydlicimi, kteri obyvaji dalsi dva mensi pokojicky v patre vedle nas. Obyvak je vybaven prijemnym mekkym kobercem, samozrejmosti je televize se satelitnimi programy, ktere ale konkuruje vyhled na hory skrze prosklene zahradni dvere. Telefon ani internet soucasti vybaveni neni, ale je moznost si ho zaridit individualne. Mame stesti na cistotne a mile spolubydlici, jak zjistujeme pozdeji, protoze v nasem dome se vsichni prezouvame, umyvame po sobe nadobi a obcas vyluxujeme. Coz neni v Kanade zrejme uplne bezne. Ale osazenstvo naseho domu tvori mezinarodni spolecnost. Akimi je z Japonska a v Kanade studuje, tady pracuje na Front Desk. Rachel je Kanadanka z Ontaria na studijni praxi a dela Housekeeping jako my. Brzy ji ale v domku strida Agnes z Velke Britanie. Vsichni si dobre rozumime (pokud si rozumime :-) ) a celkove vladne pohoda. Dalsi personal je nasimi sousedy v obdobnych domeckach. Vesmes vsichni na Working Holiday, 4 Nemci, 2 Britky, 1 Novozelandanka a pak 3 - 6 Kanadanu, vesmes mladych a neklidnych (a neporadnych).

Nasi praci je Housekeeping, tedy pokojska ci uklizecka. Ucime se stlat postele po americku - casem se z puvodnich 20 minut dostavame cca na 8. Zjistujeme, jak narocnych je 6.5 hodiny uklizeni, ohybani se, stlani, pulirovani kachlicek a kohoutku. Po navratu z prace jen nabirame sily na dalsi den a jime. O to vice nam vadi, ze ze smluvnich peti az sesti pracovnich dnu se vyklubalo prakticky porad sest a k tomu nepravidelne. Takze obcas jedeme sedm az deset dni v rade. Protoze i pro mnohe dalsi je tento rezim neunosny, stale se pocet zamestnancu meni. Nikdy se nedostaneme na predpokladanych deset lidi na Housekeeping, bezne se stava, ze zamestnanci odchazi ze dne na den. Divime se tomu, ale je to tu dosti bezna praxe.

Jeste vice se divime, kdyz nam jednoho vecera (asi v pul devate) po sousedech vedeni vzkaze, ze s nami chce mluvit, a abychom prisli do Lodge. Nikam se nam tou dobou nechce, ale jdeme. Dozvidame se, ze nedokazali vyresit jiste problemy s provoznim managerem, nasledkem cehoz byl vyhozen a s nim odchazi i jeho zena, nas Supervisor. A protoze je potreba zajistit chod Housekeepingu a Tom v te dobe zacal asistovat Christine (Supervisorovi), byli jsme pozadani, abych se ujal jejich povinnosti naplno. Prislibili jsme udelat co bude mozne do doby sehnani nahrady. Majitele to velmi uvitali s prislibem oficialniho vysvetleni ostatnimu personalu nasledujici den. Rano se ale nijak neobtezovali, takze jsme byli nuceni nejen zorganizovat praci Housekeepingu, ale taky celit mnoha otazkam ohledne situace. Supervisorovskym povinnostem se Tom ucil vicemene za pochodu metodou "uzivej zdravy rozum", protoze mi nikdo nerekl, co vsechno vlastne mam delat a jak na to. Christina mi predtim odhalila jen par zakladnich veci, abych ji mohl zastoupit behem jejiho dne volna, ale to mi vsechno dopredu pripravila. Prvni volno od otevreni sezony dostala po trech tydnech prace bez prestavky a dal uz proste nemohla. Za celou tu dobu ji totiz nikdo nesehnal asistenta, ktery by ji mohl v nepritomnosti zastupovat. Nakonec to nabidli nam, ale necitili jsme se byt temi pravymi. Jak kvuli jazyku, tak kvuli neprijemne pozici vuci ostatnim, zejmena Kanadanum. Navic tezko nutit lidi plnit pracovni povinnosti v mnozstvi a casovych limitech, ktere jsou pro ne na hranici moznosti.

Vynucene jsem tedy docasne prevzal Supervisorovske povinnosti v ocekavani nove prichoziho personalu. Provizorium se ale zdalo stat trvalym stavem. Takze jsme se zahy rozhodli oznamit vedeni nas odchod v cca tydennim horizontu. (Personal se tu obvykle najima take skoro ze dne na den.). Tyden ale ubehl bez jakekoli znamky po zmene a my byli stale zadani o laskavost a neustale odkladani naseho odchodu. Po vice nez dvou tydnech jsme konecne odesli. Najednou jsme byli bez prace a taky bez postele. Zabydleli jsme se v nasem stanu v kempu v Lake Louise, a zacala "Holiday" cast z naseho Working Holiday programu.