Kiwi kapitola VII. (Whirinaki tramping.)

Rotorua je jiz nase stara znama, prespavame v Holiday Parku, pereme a nakupujeme. Brzy se ale davame znovu na cestu, nejprve smerem na Taupo a pozdeji odbocujeme na silnici cislo 38. Ceka nas asi dvousetkilometrovy usek kopcovatou a lesnatou krajinou s minimem osidleni. Vetsina cesty je jen sotolina, takze to jde pomalu, a za ohromneho praseni a poskakovani vyzaduje jizda plnou pozornost. Nastesti je tu provoz temer nulovy. Vetsinu obyvatel teto bohem zapomenute krajiny tvori maorske obyvatelstvo a na podobe osad a vesnic je to dost videt. Spousta polorozpadlych staveni je zpravidla doplnovana mnozstvim temer rozpadlych autovraku a zemedelske mechanizace okolo, obcas odpad tezko definovatelneho charakteru. Tu a tam se pase dobytek a cas od casu stadecko koni. Okolni krajina je zejmena vyuzivana k tezbe dreva, kdy puvodni chranene lesy na rozlehlych plochach nahradily jehlicnate porosty prumyslove vyuzivane. Nasim cilem je Whirinaki Forest, lesni park s velkymi moznostmi dobreho trekovani, kteremu se na Zelandu obecne rika tramping.

Mame v planu projit par zdejsich stezek, jez tu tvori dva velke okruhy. Prespavat budeme na chatach, na nez nam plati nas Backcountry Pass. Zanechavame auto na malem parkovisti a vyrazime na turu. Stezka nas nejprve vede bujnym lesem s opravdu vysokymi uctyhodnymi stromy. Po moste prekracujeme reku a muzeme obdivovat ostre vyrezany skalnaty kanon, jenz vytvorila. O kus dal zastavujeme u buracejiciho vodopadu. Od nej pak stezka tu stoupa, tu klesa, aby nas pohodlnou cestou privedla k prostorne chate Central Whirinaki Hut. Je pulka odpoledne a my se rozhodujeme pokracovat jeste na dalsi usek k chate Upper whirinaki. Zahy ovsem cesta dostava znacne odlisny charakter. Musime prekonavat mnozstvi popadanych stromu, ktere stezku zatarasily pri vetrne bouri par let zpatky a jeste nejsou odklizeny. Postupne stezka temer mizi a z mapy a informacni cedule vime, ze mame sledovat tok potoka. I ten je vsak co par metru zatarasen padlymi stromy a postup vpred vyzaduje znacne hledani a usili. Znackovaci trojuhelnicky se nam co chvili ztraci a jen malo zretelna vyslapana stezicka tu a tam v hustem pobreznim porostu dava tusit, ze tudy opravdu obcas nekdo chodi. Udoli potoka se meni spise v rokli se strmymi brehy na obou stranach, les je velice husty s bujnym spodnim patrem, takze neustale stridame oba brehy, abychom se vubec posouvali kupredu. Nekdy preskakujeme po kamenech, jindy to jde po klade, ale nejvice proste brodime potok, a lameme si hlavu, jak by se to dalo udelat jinak. S pripozdivajici se hodinou se dostavame z nejhorsiho a opoustime tok potoka, abychom jej vystridali chuzi v huste a vysoke trave. Zacina mrholit a co nezvladl vodni tok, to dokonava mokra trava. K chate dorazime po stehna mokri a za neustaleho mrholeni. K nasemu prekvapeni je pomerne mala chata nacpana k prasknuti. Prespava tu parta postarsich novozelandanu jdoucich z opacneho smeru nez my, a jeste triclena skupinka maorskych chlapiku, kteri prorezavaji a cisti okolni turisticke stezky od padlych stromu. Nakonec se vsichni nejak poskladame a o konverzaci alespon neni nouze. Snazime se susit, co se da, ale ve stalem desti to moc nejde. Od postarsich dam se dozvidame, ze bez promocenych bot pry neni poradneho trampingu, a ze chozeni vodou je normalni soucasti tury. Trosku nas uklidnuje, ze jejich pohorky jsou take durch, presto v pristich dnech zvedave okukujeme obuv vsech, ktere potkavame. Po par dalsich konzultacich a zhodnoceni nasich planu a casovych moznosti se rozhodujeme nasi planovanou trasu upravit a absolvovat pouze kratsi 3 denni okruh. Nazitri vyrazime smerem k dalsi chate, a prestoze nocni dest rano ustal, mokra trava opet vykonava sve. Cesta nas navic znovu brzy vede k potoku a velice casto primo potokem. V prubehu dne potkavame dalsi particku a vsichni si tez uzivaji cvachtani vodou a blatem. S mokryma nohama, ale tentokrat bez vody shora, zvladame dojit k chate Mangatepo, ktera je umistena ve velice prijemnem sedle mezi kopci. Jakmile dorazime, spousti se pomerne solidni lijak, ale pozdeji k veceru se jeste zvlada vycasit. V chate jsme uplne sami a muzeme si vychutnat klid a ticho prichazejici noci. Novinovym papirem vysousime vetsi cast nasi obuvi a rano vyrazime do slunecneho dne. Se slunecnimi paprsky nad hlavou to samozrejme netrva dlouho, nez prichazi prvni river-crossing. Pripominame si slova te novozelandanky, i kdyz bychom uvitali mit v botech sucho ponekud dele. Stezka se brzy meni v soustavne prekonavani reky a misty jsme vic ve vode nez na suchu. Snazim se pocitat, kolikrat brodime, ale u padesati me to prestava bavit. Presto si uzivame hezkeho slunneho dne i civilizaci skoro nepoznamenane krajiny. Casne odpoledne najednou prichazime na upravenou cestu a to uz nam zbyva jen kousek k autu. Zouvame promocene pohorky a jen nalehko v sandalich jeste vyrazime na kratkou odpoledni prochazku k Lagune Aruhaki. Cestou mijime dve particky lovcu vracejicich se z lovu s prazdnou. Laguna se zahy ukazuje byt temer vyschlou a misto vody v ni roste jen spousta vysoke travy, i tak to ale byla prijemna prochazka ve slunnem dni. Pak uz ale balime a zaciname ukrajovat dalsi kilometry po sotolinove silnici.

Pristi zastavku planujeme u jezera Waikaremoana, turisticke destinace, v niz je rovnez jeden z Great Walks. Jiz nas tlaci cas, takze se rozhodujeme jen pro jednodenni navstevu. Pocasi je dosti promenlive, tak jsme pomerne stastni, kdyz se nam dari vyhnout se nekolika silnym prehankam. Nejprve delame kratkou zastavku u Papakorito Falls, moc prijemneho vodopadu s lagunou a klidnym okolim. Potom popojizdime k Onepoto Caves, kde nas stezka provede mezi skalnimi bloky a vychozy protkanymi mnoha jeskynemi, chodbami a dirami. Prubezne si uzivame vyhledy na jezero Waikaremoana, ktere svou polohou mezi dosti strmymi kopci skutecne opravnene lahodi oku turistu. Kochame se scenickymi vyhledy po okoli a v pokrocilem odpoledni pak opet vyrazime po prasne silnici k jihovychodu. Vede nas nejprve prudce dolu z kopcu a pozdeji se priblizujeme k pobrezi. To uz ale opet prichazi asfalt, po kterem to preci jen rychleji ubiha.

Nasledujici den nas vita mestecko Napier, ktere si behem dne prohlizime. Maji tu velice prijemne udelany nabrezni park, mezi mnozstvim stromu a kytek tu lze vychutnavat pohled na more, nebo se uvolnit v bazenu ci pri minigolfu. Hlavni atrakci Napieru vsak je mestske centrum, ktere bylo z velke casti vybudovano ve stylu Art Deco, potom co puvodni centrum srovnalo se zemi zemetreseni v roce 1931. Prochazime se mestem a obdivujeme puvabne fasady budov, zdobene geometrickymi, arabskymi i maorskymi vzory. Nekolik prijemnych zelenych parku ozivuje rusne ulice a vsude je spousta lakave vypadajicich kavaren a hospudek. Zase jedno z prijemnejsich mestecek. Vychutnavame si uzasne latte a snazime se jeste rychle nasat posledni dojmy ze Severniho Ostrova, protoze nazitri uz jen navstevujeme muzeum Te Papa ve Wellingtonu, a pak nas uprostred noci nabira ferry Interislander, aby nas po ctyrech tydnech prepravila zpatky na Jizni Ostrov.

Kiwi kapitola VI. (Poloostrov Coromandel.)

Opoustime Rotoruu a nase cesta vede stale vicemene na sever. Zastavujeme v mestecku Te Aroha, kde ma byt lazensky park s gejzirem. Park je docela hezky, kvetinove zahony, rybnicek, hriste pro deti, koupaliste. V lazenske budove je moznost si zaplatit koupel ve zdejsi uhlicite vode. Z parku pak do nedalekeho kopce miri nekolik turistickych stezek. Nas ale nejvic zajima zdejsi gejzir, udajne jediny s uhlicitou bublajici vodou na jizni polokouli a udajne strikajici az do trimetrove vysky. Trosku nas zarazi mnozstvi trubek a ventilu vedoucich od vridla a tez cedule informujici nas, ze gejzir strika jen mezi polednem a druhou hodinou. Trpelive tedy cekame, abychom se nakonec opravdu dockali. Jenze bublajici a penici voda se vysplha maximalne do pulmetrove vysky a po chvilce bryndani opet umlkne. Inu, zrejme to spise BYL jedinecny gejzir, pro same lazenske vyuziti uz asi nezbyla voda na strikani. Vyrazime tedy na okolni turisticke stezky, trosku se protahnout slapanim do kopce. Z vrcholku Te Aroha je pekny rozhled do kraje a cestou mijime jeden strom Kauri, nas prvni.

Po dalsich desitkach kilometru jiz jsme na poloostrove Coromandel a mirime do stejnojmeneho zdejsiho lesniho parku. Maji tu hezke nove navstevnicke centrum a je to viditelne popularni vikendova destinace. Planujeme vyslap na zdejsi Pinnacles, skalnaty vrcholek s nedalekou DOC chatou. Od puvodniho zameru tam prespat nas odrazuje jednak jeji obri kapacita 80 lidi, a jednak cena 15 dolaru. Nase hut pasy tu neuznavaji. Vyrazime tedy na kopec jen na jednodenni vylet a radujeme se, ze vikendove zastupy jiz odjely. Cesta je to prijemna, nejprve bujnym lesem se spoustou stromovych kapradin a jinych vlhkomilnych rostlin, pozdeji ve vyssich partiich sussi kroviny a stromky. Tu a tam se objevuji skalni zebra a nakonec skalnaty vrchol vulkanickych Pinnacles. Trochu nas znechucuje pohled na upravene schodiste, kterym v ramci prevence eroze zdejsi DOC kopec ozdobilo. Vrcholove vyhledy jsou vsak uzasne. Cestou zpatky volime mensi okliku po stopach puvodni kolejove drahy pomahajici pri tezbe kauri stromu. Kauri strom je puvodni zdejsi druh lesniho velikana, ktery byl objeven zahy po prijezdu evropanu a pro svou enormni masu dreva ihned tezen. Pomalu rostouci strom dosahuje prumeru kmene az nekolika metru a muze se dozivat i pres tisic let. Tito velikani pak byli v letech zhruba 1870 az 1930 temer vykaceni, a to i pres to, ze transport obrovskych kmenu z kopcovate krajiny byl zapeklity orisek. Dnes je kauri chraneny a lze jej najit jen na nemnoha mistech. A jen par kusu patri mezi velikany s vekem kolem 600 let. I dnes vsak lze obdivovat tu a tam zapomenutou kladu v lese nebo parez gigantickych rozmeru. Po koupeli v rece odjizdime od Pinnacles a nasledujici rano se jdeme podivat na mensi hajek kauri stromu. Cesta ma byt nenarocna a vybavena mostky, misto toho ovsem neustale preskakujeme po kamenech nebo brodime potoky. Diky peknemu pocasi z toho ovsem mame spise legraci. Pak dojizdime do Coromandel Town, coz je docela hezke male mestecko, kde se vsechno deni soustredi na hlavni tride. I tady uz je patrny turisticky ruch a blizici se letni sezona. Odpoledne jeste zajizdime na silnici 309 navstivit zdejsi (nicmoc) vodopad a pak se projit prijemnou lesni stezkou k jiz uctyhodnym kauri. Jsou stare udajne 600 let a maji temer dva metry v prumeru.

To uz ale prejizdime k vychodnimu pobrezi a obracime se zpatky na jih. Nase prvni ranni zastavka je na Hot Water Beach. Je to docela hezka pisecna plaz u more, ovsem ma jistou pozoruhodnost. Lide chodici okolo s ryci a lopatkami v ruce pro to maji dobry duvod, uprostred plaze totiz piskem probublavaji horke prameny. Pri odlivu tak je mozne vyhrabat si v pisku jamu a po naplneni termalni vodou mit vlastni bazenek s teplotou pres 60 stupnu! A kdyz se clovek zacne prehrivat, muze se schladit ve stale jeste studenem mori. Zajimavy prirodni ukaz je znacne popularni a parkoviste se plni auty i karavany jiz od casneho rana, kdy vrcholi odliv. Vzhledem k absenci jakehokoli placeni je tu i hojne slyset cestina. Brouzdame se piskem, obcas si spalime chodidla v horkem praminku a pak se osvezujeme rychlou koupeli v mori. Slunce jiz je vysoko, kdyz prejizdime k nedaleke zatoce Cathedral Cove. Velice romanticke misto se skalnatym pobrezim ruznych tvaru vsak zahy preteka mnozstvim lidi, takze brzy prchame. Jedeme dal na jih a zastavujeme ve Waihi. V tomto nevelkem mestecku maji povrchovy zlaty dul Martha primo uprostred mesta! A terasovita hluboka jama je samozrejme i hlavni turistickou atrakci. Chvili pozorujeme obrovite stroje nakladajici a odvazejici zlatonosnou rudu, a dokonce jsme zrovna i svedky odstrelu dalsi skaly. Dost dlouhou dobu pak travime ve visitor centru se zajimavou expozici o tezbe a zpracovani zlatonosne rudy.

Dalsi tezebni zastavkou pak pro nas je navsteva udoli Karangahake Gorge. Hluboka ricni rokle je poseta zbytky starych dulnich a zpracovatelskych staveb, zbytky koleji uzkorozchodnych zeleznic i ruznych tunelu a mostu. Mnozstvi turistickych stezek sleduje bohatou zdejsi historii a zaroven dava moznost vychutnat si dramaticnost prirody. V hlubokem udoli se stekaji dve reky a kazda z nich si vytvorila mezi kopci velice scenicky kanon. Behem odpoledne a vecera si dopravame nekolik kratsich prochazek, z nichz cast absolvujeme s baterkami v rukou skrze stare stoly a razebni tunely. Karangahake Gorge se stava rozhodne jednim z nasich favoritu poslednich dnu. To uz ale pokracujeme k jihu abychom se od oblasti Coromandelu a Bay of Plenty vratili zpet k Rotorure.

Kiwi kapitola V. (Vulkanicke plato Taupo - Rotorua.)

Od Tongarira se vydavame dale na sever a pres Turangi dorazime k Taupo. Je to stredne velke mestecko lezici na brehu stejnojmenneho velikeho jezera. Stale jsme v oblasti s nejvyssi vulkanickou aktivitou na Zelandu a prave i jezero Taupo je vlastne jejim produktem. Kdysi davno to byla sopka,jejiz sopecna kaldera byla tak rozlehla a vychrlila tolik sopecneho materialu, ze po zklidneni tu nezustal zadny sopecny kuzel, ale jen obrovska dira. A z te po postupnem zaplneni vodou vzniklo jezero Taupo. Horninu z one erupce lze najit temer vsude po severnim ostrove a tvori az metr silnou vrstvu. Vulkanicka aktivita ovsem uplne neskoncila a v prubehu doby cas od casu z jezera vybubla novy sopecny ostruvek. Presto jsou geologove presvedceni, ze sopecna kaldera Taupo jeste nerekla sve posledni slovo, a drive ci pozdeji dojde k dalsi obrovske erupci. Dorazime tedy k Taupu, ale pocasi zustava stale stejne mizerne. Sedive nebe nas obdaruje spoustou vody a jen obcas se najde chvilka bez deste. Jednu takovou chvili vyuzivame k navsteve Aratiatia Rapids, hydroelektrarny na rece Waikato.

Reka je jedinym prirozenym odtokem z jezera Taupo a byl na ni vybudovan cely system vodnich del. Diky dostatku vody a dostatecnemu prevyseni tak Waikato River vyrabi ctvrtinu Zelandske hydroelektriny. Vodni tok si u Aratiatia prorazil cestu skalnatym pasem, v nemz vytvoril uzky kanon plny pereji a valcu. Po vybudovani male prehrady a elektrarny byla voda svedena potrubim na tri turbiny a kanon zustal prazdny, ovsem alespon pri dostatku vody elektrarna pro turisty nekolikrat denne otvira prepadova vrata a cast vody odpousti do puvodniho kanonu. Stalo se to zajimavou atrakci, o cemz svedci mnozstvi aut i zajezdovych autobusu. Zacatek cele show je avizovan nekolika sirenami, ktere upozornuji, ze se budou otvirat vrata a plnit koryto. Oblast je totiz popularnim mistem vodnich sportu a nenadaly prival by mohl byt ohrozenim. Za par minut nasleduje otvirani prepadovych vrat, jimiz zacne proudit vodni masa do kanonu. Postupne se plni jednotlive laguny perejovych stupnu a pribyvajici voda si razi cestu dal, az s bourlivym hukotem zalije cely kanon a vali se dolu, kde pod budovou elektrarny opet pokracuje hlavnim korytem. Krome vyhlidky z mostu je mozne projit upravenou stezkou podel kanonu a zastavit se na dalsich dvou vyhlidkach umistenych nad nejdivocejsimi pasazemi. Zhruba po pul hodine se opet ozve sirena a vrata prehrady se pomalu uzavrou. Ovsem jeste dalsich patnact minut trva, nez vsechna voda odtece a perejnate stupne se objevi na suchu. Kontrast mezi prazdnym a zavodnenym kanonem je vskutku fascinujici, protoze nektere pereje jsou vytvoreny az petimetrovymi skalnimi balvany, ktere po napusteni uplne zmizi pod vodou!

Po Aratiatia Rapids jsme se vydali k navsteve dalsi vodni zajimavosti, kterou jsou Huka Falls. Ty jsou jednim z hlavnich turistickych lakadel Taupa. Reka Waikato si tu zase prorazela cestu skalami, coz vedlo k vytvoreni uzkeho kanalu, kde voda ovsem slusne nabrala na rychlosti, aby se na jeho konci vyvalila do sirokeho reciste nekolikametrovym buracivym vodopadem. Sila vody je tu vskutku uctyhodna, coz zivi hned nekolik agentur nabizejicich vylet pod vodopad se silnymi motorovymi cluny. Vecer si pak dopravame kratkou prochazku po nabrezi jezera, ktere je samozrejme lemovano spoustou resortu, hotylku a kavaren. Ani nazitri neni nijak hezky, presto se ale vydavame alespon na mensi ochutnavku vulkanickych zajimavosti. Navstevujeme misto zvane Craters of the Moon (Mesicni kratery). Na jakesi pasece uprostred lesu se tu nad zemi povaluji kourove chuchvalce a vsude to je citit sirou. Sledujeme upraveny chodnik a s pomoci vykladovych panelu muzeme obdivovat sopecne fumaroly (kourici dira), sirnate zbarvenou pudu okolo, diry s bublajici horkou vodou i s prskajicim varicim se sopecnym bahnem. Okoli je navic pozoruhodne vyskytem nekterych specialnich teplomilnych rostlin, ktere jinde nerostou. Bohuzel ani tady nejsme usetreni rozmaru pocasi a slizneme nejakou tu prehanku. Taupo nabizi spousty ruznych sopecnych tours a letaky s "must do" reklamami se na cloveka vali ze vsech stran. Presto nas krom pocasi odrazuji i ceny, obvykle v radu desitek dolaru, takze se spokojujeme s nasi malou levnejsi navstevou Craters of the Moon a opoustime Taupo. Mirice porad na sever, po ustani deste zastavujeme u Rainbow Mountain, sopecneho kopce, na nemz pruvodce doporucuje prijemnou prochazku. Slapeme tedy lesni pesinou, ktera nas v jednu chvili privede k okraji tyrkysove modreho jezirka v nevelkem byvalem krateru. Okolo se vypinaji ruznobarevne sopecne strze a skalni utvary, jez daly kopci jmeno. Pak pokracujeme vzhuru na vrchol, odkud je slusny rozhled do okoli. Take se tu davame do reci s jinou dvojici turistu, z nichz se vyklubou cesi. Slovo da slovo a spolecne odjizdime k nedalekemu potoku Kerosen Creek, zminovanemu v pruvodci. Je to celkem obycejny neprilis pruzracny potok v lese, jen v nem tece tepla voda. Opet diky vulkanicke aktivite oblasti se muzeme vsichni dostatecne vycachtat v tuni pod malym vodopadem, kde si uzivame asi ctyricetistupnove vody. A protoze to nestoji ani cent, promineme mistu i vsudypritomne sirnate aroma.

Do mesta Rotorua dorazime opet v desti. Ovsem ani ten nedokaze smazat jiz znamy pach sirnych plynu. Cela Rotorua, asi nejproslulejsi turisticke centrum Severniho ostrova, je jim doslova prosycena. A vulkanicka aktivita je vedle Maorske kultury i hlavnim turistickym lakadlem. I tady odolavame dosti drahym tours a vsemoznym agenturnim lakadlum. Namisto toho hned zrana vyrazime do Kuirau Parku, coz je velka zelena plocha v centru mesta. Nejprve prochazime mistni trh (je sobota), ktery nas ovsem tak moc nezaujal. O to vice nas vsak upoutavaji nespocetna vulkanicka zakouti parku. Najdou se tu potucky se spinavou horkou vodou a varicimi se tunemi, spousty kouricich der (fumaroly), at uz holych, ci skrytych ve vegetaci, velke jamy, na jejichz dne zlovestne duni a prska vrouci bahno, nebo klidna melka jezirka, kde sirnata voda vytvari barevne usazeniny. Okolo umistene cedulky jen varuji kolemjdouci, aby davali pozor kam slapou, nebot sopecna cinnost je stale v pohybu, tu ustane a o krok dal opet zacne. Pro relaxaci navstevniku je k dispozici i male lazenske pokuseni v podobe jednoho venkovniho a jednoho altanem zastreseneho brouzdaliste s termalni vodou, ktere jak domaci, tak turiste hojne vyuzivaji. Prochazka v Kuirau Parku se tak pro nas stala nejvyraznejsim a nejprijemnejsim setkanim se zdejsi sopecnou cinnosti, a skutecnost, ze je bez vstupneho a se svobodou pohybu, jen posilila nasi averzi k vetsine prodavanych turistickych lakadel. Z parku prochazkou pokracujeme do nedaleke ctvrti Ohinemutu, coz puvodne byla maorska vesnice, dnes je ale soucasti mesta. Zije tady jedna z nejstarsich maorskych komunit, jez se rada svym domovem pochlubi turistum. Pozoruhodne je zdejsi Marae (Komunitni centrum), ktere patri k velmi starym, a je bohate rezbarsky a barevne zdobene. Druhou zajimavosti pak je zdejsi kostel St. Faith, zvenku vcelku obvykly dreveny anglikansky kostelik, uvnitr ovsem bohate dekorovany maorskymi vytvory. Vsechny sloupy a tramy jsou zdobeny bohatymi rezbami, vykladane perletovymi muslemi, steny jsou pokryty rakosovymi propletanymi vzory. Velice vkusne a zajimave se tu snoubi krestanska symbolika s maorskym remeslnym umenim. Zajimavosti je i postava Krista vybrousena ve sklenene vyplni bocniho okna, za nimz lezi jezero Rotoroa. Pri pohledu z kostela ven tak Kristus kraci po hladine. Za prohlidku vesnice, pri niz je pouze zakazano fotografovat uvnitr kostela, neni predepsano zadne vstupne, vybira se pouze dobrovolny prispevek dle vule kazdeho navstevnika. Prochazku nam zprijemnilo i mile popovidani si s dvema mistnaky - zamestnanci, kteri nam ochotne vysvetlovali i mnohe zalezitosti jejich vsedniho zivota. Zaujalo nas ale nejen centrum vesnice, ktere navstevuji turiste, zvedave jsme okoukli i okolni obycejne domecky (nekdy upravene, jindy jen ruiny). Prakticky na kazde zahradce nekde ze zeme vystupuje sloup sirnate pary, i nektere obycejne ploty byly ozdobene maorskymi rezbami, a voda v louzi na kraji silnice bublala a varila se! Jak nam potvrdili i oba chlapi, vetsina mistnich vytapi sve domy termalni spodni vodou a tez ji vyuziva na umyvani a koupani. Sirnemu zapachu behem sveho zivota naprosto privykli.

Odpoledne se pak vydavame do tzv. Government Gardens, velkeho verejneho parku obklopujiciho Rotorua Museum. Byvale vladni zahrady dostavaly svou podobu koncem devatenacteho stoleti, kdy na miste puvodnich bazin zacalo pomalu vznikat misto pro smetanku. Opodal byla vybudovana rozlehla budova lecebnych lazni, ktera je dnes symbolem architektury Rotoruy. Udajne tu byly praktikovany mnohe znacne drasticke lecebne metody, vcetne elektrickych soku pri koupeli a podobne. Dnes je v budove umisteno museum venujici se nejen lecebnym proceduram, ale tez historii zdejsiho obyvatelstva, vcetne puvodniho. Okolnimu parku pak nechybi ruzova zahrada, pamatnik obetem valky, jezirko s altanem, mezi upravenymi cestickami pak nekolik opecovavanych hernich ploch pro bowls a petanque. Kolonialni atmosferu pak doplnuji bile obleceni postarsi hraci. Samozrejme i tady lze najit upraveny horky termalni pramen, stejne jako velkou cmoudici jamu s bublajicim bahnem na dne.