Dirigentik

středa, června 24, 2009

Kiwi kapitola I. (Vzhuru k protinozcum.)

Po kanadske zime jsme si kratce uzili domaciho jara, abychom opet vyrazili do kalendarni zimy, tentokrat na jizni polokouli. Nalakal nas Novy Zeland, ktery by mohl byt opet novou a zajimavou zkusenosti. Let z Prahy pres Londyn probihal bez problemu, a to az do okamziku, kdy jsme po mezipristani v Bangkoku meli mit dalsi v australskem Sydney. Tesne pred dosednutim na plochu nas letiste odmitlo kvuli pocasi, respektive lehke mlze s viditelnosti tesne pod predepsane minimum. Letadlo bylo odkloneno do Brisbane, kde jsme stali asi hodinu na ranveji, abychom se potom opet vraceli do Sydney. Tentokrat to klaplo, ovsem podobne jako polovine cestujicich v nasem i dalsich letadlech nam samozrejme uletel pripoj do Christchurch. Po martyriu se shanenim nahradniho spoje nas soupli do letadla na Auckland, kterym bychom pak meli pokracovat pres Wellington do Christchurch. Do Aucklandu jsme dorazili, ne tak ovsem nase zavazadla, takze dalsi zdrzovani s vyplnovanim papiru na reklamacich a na celnici. Zatim nam ovsem zas uletelo letadlo do Wellingtonu, takze opet shanet nahradu. Nakonec jsme dostali vecerni spoj primo do Christchurch, kam jsme pozde vecer skutecne dorazili, po zavazadlech samozrejme ani stopy. Autobusem jsme uspesne doputovali do hostelu City Oasis, kam za nami druhy den prijely i batohy. Celkem jsme si uzili 41 hodin cesty, ktera vedla pres osm letist.




Christchurch nas privital vetrnym a destivym pocasim, i kdyz slunicko se obcas take ukazalo. Mesto ma asi 350 tisic obyvatel a zdalo se nam celkem prijemne. Centrum tvori namesti s katedralou a v blizkem okoli je par historickych budov. Cele mesto je celkem mlade, nejstarsi jadro je z poloviny 19. stoleti, i to je vsak na zdejsi pomery historie. Navstivili jsme take Canterbury Museum, podobne jako katedrala vystavene v neogotickem anglikanskem stylu,kde jsme se mohli dozvedet neco o kolonizaci Noveho Zelandu Polynesany (Maori) a pozdeji Evropany. Mezi dalsi zajimave pamatky pak patri treba komplex budov Art Centra (drive cast Univerzity) nebo byvala radnice. V dalsich dnech jsme se jeste prosli Hagley Parkem lemovanym tokem ricky Avon, jehoz soucasti je i botanicka zahrada s pro nas mnohdy exotickymi stromy. Hagley Park je prijemne a zive misto, kam vyrazi na prochazku rodinky s detmi a na mnoha zdejsich hristich se hraji rugbyove a fotbalove zapasy.




Nasi hlavni starosti v Christchurch vsak bylo sehnat nejake auto, kterym bychom mohli pokracovat dal po ostrove. Po nekolikadennim snazeni a obihani hostelovych vyvesek, trhu a bazaru, jsme se nakonec stali majiteli jednoho letiteho a neprilis perfektniho japonskeho vozitka, ovsem aspon za prijatelnou cenu. Nasi dalsi snahou bylo sehnat pracovni povoleni, ovsem po navsteve imigracniho uradu a spatreni te obrovske fronty jsme se rozhodli nechat to na pozdeji, a vyrazit do Blenheimu. Po statni highway 1, ktera odpovida tak nasi silnici 1. az 2. tridy jsme se nezavratnou rychlosti par hodin presouvali na sever jizniho ostrova do oblasti Marlborough. Oblast je proslula hlavne vinarstvim, ktere ji behem poslednich triceti let umistilo do svetoveho podvedomi svym Sauvignon Blanc, a hlavnim strediskem je mestecko Blenheim. Tady jsme se rozhodli zatim usidlit a po spani v aute a v kempove chaticce jsme nakonec zakotvili v trvalem karavanu v kempu Spring Creek. Prvni cesta vedla samozrejme na zdejsi urad, kde jsme po vyplneni papiru a zaplaceni patricnych obnosu dostali (asi po tydnu) sezonni pracovni povoleni pro zemedelstvi. Se shanenim prace to vsak bylo horsi, vsude jsme se dozvidali, ze maji plno, at to zkusime pozdeji. Nakonec jsme zacali pracovat pro jednu kontraktorskou firmu, sice za malo penez, ale aspon jsme zacali ziskavat praxi. Bohuzel prace je narazove, obcas je a obcas neni, takze uvidime v budoucnu.




V prubehu cekani na papiry a shaneni prace jsme vsak zvladli i vyrazit na vylet do okoli. Nase prvni cesta vedla do nedalekeho Narodniho Parku Nelson Lakes. Tvori jej zejmena dve krasna horska jezera Rotoiti a Rotoroa, okolo nichz se tyci horske vrcholy a rozkladaji zelene lesy. Pocasi nam tu zrovna nepralo, prselo a vsude mokro, ale i tak jsme si tu prosli nekolik kratsich vychazkovych tras a mohli si prohlizet novozelandskou floru, tolik jinou od te nasi. V Nelson Lakes parku zije i nekolik jedincu ptaka kiwi, ovsem na toho jsme stesti nemeli. Zato nam delala spolecnost spousta kachen, par nejakych kormoranu, jakasi divna koroptev zvana weka a fura vsemoznych pevcu. V lesich se tu pak vsude vidi spousta pasti a pasticek, do nichz se ochranci z DoC (Department of Conservations) snazi chytat skudce jako kuny, lasicky, krysy a oposumy. Tihle nepuvodni predatori jim tady totiz likviduji puvodni druhy ptaku, vcetne tech ohrozenych. Po necelych trech dnech jsme se jeste pri zpatecni ceste priblizili k oblasti Rainbow, kde lezi mensi lyzarske stredisko. Sezona jeste nezacala, takze jsme nemohli az do resortu, ale jiz pristupove udoli bylo krajinove docela zajimave, a tezko uverit, ze o kousek dal se ma lyzovat. Nevypadala na to ani jedina pristupova silnice, vhodna spise pro off-road, nez pro normalni auto.




Pri jednom z dalsich volnych dni jsme se vydali navstivit male mestecko Picton, ktere lezi asi 20 kilometru severne od Blenheimu. Je to pristav, odkud jezdi ferry na severni ostrov, a tudiz pomerne rusne misto. Maji tu hezky udelane kotviste malych lodi i prilehle okoli s plazi a nabreznim parkem. Pateri mesta je hlavni ulice High Street, kde je spousta roztomilych kavaren a malych obchudku. Picton lezi na konci uzkeho morskeho zalivu a po okolnich lesich vedou vychazkove trasy s vyhlidkou na zaliv, more i pristav. Rozhodne jedno z velmi prijemnych mist pro nenarocny volny den.

Štítky: