Thajske kapitoly II. (Ayutthaya - kralovske ruiny.)

Mirime do mesta Ayutthaya, a protoze se nam nechce platit drazsi mikrobusy agentur, volime verejnou dopravu. Dvema autobusy s prestupem je to sice celodenni vylet, ale vsechno probiha hladce a v pozdnim odpoledni se zabydlujeme v guesthousu Street Lamp. Jeste navecer vyrazime do ulic mesta, chceme ziskat alespon hrubou predstavu o okoli. Ayutthaya byla hlavnim mestem Siamskeho kralovstvi po nekolik stoleti a na jejim uzemi vznikly pomerne rozsahle svetske i duchovni stavby. Vetsina mesta vsak vzala za sve pri utoku sousedni Barmy v osmnactem stoleti, kdy vojaci mesto vyplenili a vetsinu budov poborili. Thajsko (Siam) pote zacalo budovat nove hlavni mesto.

Prvnim historickym komplexem, ktery jsme navstivili, byl Wat Ratchaburana. Rozsahla obdelnikova plocha obehnana ochrannou hradbou nabizi zbytky hned nekolika budov. Uprostred stoji ruiny vezovite stavby, ktera slouzila k ulozeni popela zesnuleho vladce. Okolo pak je nekolik budov slouzicich coby chramy pro ruzne duchovni ucely. Samozrejmosti byly sochy buddhu. Cast staveb je provedena z kamene, ale v prubehu doby pribyvalo i cihel. Nechybely ani zdobene ornamentalni omitky se stukovou vyzdobou. V polovine 20. stoleti zacaly byt ruiny cilem vykradacu hledajicich zlate predmety, coz donutilo vladu zasahnout. Zaroven byl zahajen archeologicky pruzkum, ktery prinesl mnoha prekvapeni. Prave chram Wat Ratchaburana byl mistem nejbohatsich nalezu, behem casu byly vyzvednuty desitky kilogramu zlatych sperku a nabozenskych predmetu. Bohuzel vetsinou prave vykradaci hrobu a ne vsechno z nejcennejsich uloupenych predmetu se podarila policii objevit. Presto se jednalo o nejvetsi zlaty poklad v historii Thajska a je zcasti k videni v muzejnich sbirkach.

Druhy den navstevujeme dalsi ruinovy komplex hned pres ulici odsud. Chram Wat Phra Mahathat se v mnohem podoba prvnimu komplexu. Centralni budova s mensimi okolo, tu a tam spicate kuzelove stupy. Tady je ovsem nekolik soch Buddhy pomerne zachovalych. Nejfotografovanejsim bodem je ale hlava Buddhy, ktera po zniceni puvodni sochy zustala lezet mezi koreny stromu, a do dnesniho dne je mezi nimi pevne vrostla. Slouzi i jako male obetiste ci oltar. Behem dne navstevujeme i nepoborene pamatky, jako treba Viharan Phra Mongkol Bopit, coz je chram postaveny ucelove pro velikou sochu sediciho Buddhy. Bronzova socha je udajne stara sestset let a puvodne se nachazela venku. V moderni dobe dostala zastreseni, a postupne tak vznikl prave tento chram. Jeste pozdeji se objevila myslenka sochu pozlatit, takze dnes je cela zlata. Zajimavosti je, ze socha kdysi utrpela castecne poskozeni, a pri jeho oprave byly uvnitr sochy nalezeny jeste dalsi mensi sosky zobrazujici Buddhu. Hned v sousedstvi chramu lze zase videt tri velike veze - stupy chramu Wat Phra Si Sanphet. Maji pomerne zachovalou omitku, coz se tu tolik nevidi. Opodal se pak nejakou dobu bavime pozorovanim "parkoviste slonu". Turiste si dopravaji vyjizdku na slonich hrbetech, a pro nas je dobrym kinem pozorovat jak chovani slonu a jejich mahoutu (pohanecu), tak prave turisty. Pozdeji se zastavujeme v Narodnim Muzeu, kde jsou casti nalezenych historickych pokladu, ale celkove nas muzeum spise otravilo. Jak extra turistickym vstupnym, tak pristupem personalu, i zanedbanosti sbirek. Alespon ale na zahrade muzea pozorujeme velikanske varany. Pak se jeste na kole projizdime kolem soutoku reky, kde jsou zbytky obranne pevnosti, a navstevujeme dva uzasne chramy (Wat Suwan Dararam) se statnym stromem boddhi. Ayutthaya byla fajn, ale my uz se tesime do Kambodze.

Thajske kapitoly I. (Z plazovych resortu za zbytky historie.)

Nase prvni tydny thajskeho pobytu byly ve znameni plazove rekreace. Tedy ne tak docela, protoze nejsme zrovna moc plazove typy, privedlo nas sem pro zmenu skalni lezeni. Po sestihodinove ceste z malajskeho Penangu jsme pomerne hladce prekrocili thajskou hranici a po nejakem tom dalsim prestupu napul zmrzli (z klimatizace) dorazili do mesta Krabi. Po par dalsich peripetiich jsme se nejak dostali na spravne nabrezi a dlouhoocasa lod (longtail boat) nas odvezla na plaz Ton Sai, nas cil. Bydleni v bungalovech, az prilis teple more, ruzne ciste plaze, typkove vseho druhu ze vsech koutu sveta, a hlavne vsude okolo skalni steny. Tri tydny rychle ubehly ve znameni chabe snahy zvysit svou lezeckou vykonnost a okusit neco z dobrot zdejsich krasovych vapencu. Mezi lezenim samozrejme nejake koupani, vyjizdka na kajaku, prochazky po okolnich plazich, pozorovani krabu, opic, turistu a jine haveti, ci dopravani si barovych a gastronomickych vytvoru. Vzhledem k nasemu nemasovemu zalozeni drtive vedou zeleninove nudle Pad Thai a smazena ryze se zeleninou a tofu.

Kdyz jsme usoudili, ze valeni na slunicku a houpani na lanech jiz bylo dost, sbalili jsme batohy a vyrazili dal na cestu, tentokrat poznavat to opravdove Thajsko. Do mesta Kanchanaburi musime bohuzel pres Bangkok, z cehoz zejmena kvuli probihajicim protivladnim demonstracim vubec nemame radost. Po cele noci v autobuse nas tak ceka dopravni chaos velkomesta, zatarasy a vojenska pritomnost v mnoha ulicich, komunikacni problemy s mistnimi a podobne. Po nekolikahodinovem trapeni uspesne dorazime na to spravne vlakove nadrazi v Thonburi a pozde odpoledne stojime v Kanchanaburi. Tady uz jde vse hladce. Zustavame dva dny, navstevujeme Museum Thajsko-Barmske zeleznice, kde ziskavame zakladni historickou a faktickou orientaci v deni behem 2. svetove valky, v osudech spojeneckych zajatcu, i v technickych datech zeleznice. Pak samozrejme nase kroky vedou ke slavnemu Mostu pres reku Kwai. Okolo vcelku vsedniho zeleznicniho mostu se to hemzi turisty, cvakaji fotoaparaty, vsude stanky se suvenyry vseho druhu. Vlaky pres most stale jezdi, a mnoho turistu si nenechava ujit atrakci, jiz jizda po "Zeleznici Smrti" je. Behem rok a pul trvajici stavby tu nedobrovolne pracovalo pres dveste tisic lidi, z nichz sto tisic za to zaplatilo zivotem. Mezi nimi to byly i tisice zajatych spojeneckych vojaku, jejichz hroby lze dnes navstivit na nekolika upravenych hrbitovech po okoli. Vzdycky si tak rikam, jestli je clovek poucitelny, a kolik dalsich jeste bude.

Dalsi den pak na kole projizdime mezi okolnimi policky s ryzi, zeleninou a bananovymi haji, a zastavujeme se v klastere Khao Poon. Krome par kapli a klasternich budov je tu hlavni zajimavosti nekolik jeskynnich prostor, v nichz jsou krome krapnikove vyzdoby sochy Buddhy a dalsich idolu. Jeskynni komplex je udajne hodne stary, ale vlastne se nevi jak moc. Prijemnym mistem pak je vyhlidka na konci klastera, kde je kaple s tlustou sochou mnicha, ale hlavne vyborny vyhled na v hloubce se klikatici reku Kwai a v dalce zamlzene kopce. Pak se pomalu vracime a pozorujeme skadlici se psy, radici kluky - mnichy, i dalsi mnichy natirajici bilou barvou kapli a obcas z legrace i jeden druheho. Ve meste pak navstevujeme jeste jeden nazdobeny klasterni komplex a vecer pak travime v restauraci naseho guesthousu pozorovanim pobihajicich jesterek a diskuzi o nasich splaskach odtekajicich plynule do reky. Okoli Kanchanaburi nabizi spousty dalsich zajimavych atrakci a mist, vzhledem k utikajicimu casu ale odolavame.

Malajske kapitoly III. (Z Cameronske vysociny na ostrov Penang.)

Kdyz jsme dali sbohem hlavnimu mestu, rozhodli jsme se zchladit na par dni v Cameron Highlands, coz je kopcovita krajina zhruba uprostred severni pulky Malajsie. Cesta autobusem byla umorna a posledni kilometry po klikate a strme stoupajici silnici jsme se jen modlili v rychly a bezbolestny konec. Ve zdravi jsme ale dorazili do mestecka Tannah Rata, kde se na nas hned na autobusaku vrhli dohazovaci jednotlivych hostelu. Vybrali jsme jeden se vstricnou cenou 25 ringitu za pokoj a nakonec jsme byli moc spokojeni. Prekvapenim bylo i to, ze indicky sef hostelu Twin Pines na nas dokazal slusne promluvit cesky, cestinu se trochu uci a vubec toho o nasi zemi dost vi. Asi i diky slivovici, kterou ho cas od casu cesi nalevaji. Cameron Highlands se svou vyskou pohybuji k dvema tisicum metru a jsou z vetsiny pokryty tropickym pralesem, coz vytvari pro nas prijemne klima. Pres den byva slunecno a horko, ale navecer se prijemne ochladi, takze jsme zde poprve a jedinkrat v Malajsii potrebovali na spani poradnou deku. Mestecko Tannah Rata je sice nevelke, ale prakticky jedine vyznamnejsi turisticke centrum v oblasti. Opravdove infocentrum tu nemaji, mapku jedinou velice pribliznou a turisticke znaceni mizerne. Poprve na nasi ceste se tedy nechavame premluvit k organizovane Tour, protoze tak zvladneme v jednom dni videt nekolik veci, ktere chceme.

Rano tedy spolu s dalsimi tremi evropany nasedame do omlaceneho Land Roveru a nas pruvodce si to s nami hasi po klikate hlavni silnici. Pozdeji nakladame jeste jednoho clena Orang Asli komunity, puvodni etnicke skupiny obyvatel dzungle. Bez nej by to udajne neslo, protoze jsou to strazci pralesa, ovsem behem cele cesty neudelal nic a dokonce ani nepromluvil. Kdyz odbocujeme ze silnice, jenom se pevne drzime, jak sebou auto hazi, naklani se do silenych uhlu a zmita se ve vymolech i hlubokem bahne pralesni cesty. Nas ridic je ale zjevne profik a zvlada triky terenniho rizeni bravurne. Pak vystupujeme z auta a pokracujeme asi 15 minut pesky k nasemu prvnimu cili. Tim je neobvykla pralesni rostlina zvana Rafflesia, jedna z nejvetsich kvetoucich rostlin na svete, jejiz kvet ma prumer az okolo metru. Kvete jen vzacne a pouze nekolik dni. K jednomu kvetu tedy prichazime a po kratkem informacnim uvodu od pruvodce fotime o sto sest. Odtud pak opet terenni cestou jedeme zpet a zastavujeme ve vesnici domorodych Orang Asli, kde nam predvadi a vysvetluji, jak se lovi foukackou. Vsichni si to zkousime, coz je docela zabava. Pak si prohlizime vesnici postavenou vesmes z bambusu a palmoveho listi. Zvedave nas okukuji deti, a maji z nas stejnou zabavu, jako my z nich. Pruvodce nam vypravi, jak jsou dnes Orang Asli, diky peci vlady, jiz vyspele etnikum a nikoli primitivni narod. Dokonce maji na opacne strane silnice i male zdene domky postavene statem. O neporadku a povalujicich se muzich okolo, kteri zjevne nepracuji, si vsak myslime svoje. Nedostatek hygienickeho a socialniho zazemi vesnice nemuze preci nahradit fakt, ze obyvatele maji motorky a obcas i auto. Dalsi program nas po obede vede na zdejsi cajove plantaze. Na okolnich svazich se pestuje leccos, spousta zeleniny a ovoce, reklamy upozornuji zejmena na jahodove plantaze, ale pro nas je atraktivni prave caj. Dozvidame se o jeho pestovani i zpracovani, prohlizime si okolni cajove keriky a potom navstevujeme malou tovarnu na jeho zpracovani. Cely postup je docela zajimavy a od vzrostle rostliny k salku caje proces trva zhruba pul roku. Na zaver prohlidky dostavame trochu casu na posezeni a ochutnani produkce ve firemni cajovne. Pak mame jeste posledni bod programu, coz je navsteva vlhkeho mechoviteho destneho lesa na jednom z nejvyssich kopcu. Samozrejme na nej lze vyjet autem, turiste se preci nemaji moc unavit. Prohlizime si ruzne druhy vegetace a zejmena vrstvy ruznych mechu a vlhkomilnych rostlin, mezi nimiz se najde i masozrava rosnatka. Do Tannah Rata se vracime az k veceru, a musime si priznat, ze to byl zajimavy den a nikoli vyhozene penize. Behem nasledujiciho dne si pak sami prochazime nektere stezky po okolnich lesich, kde nas ale jiz tradicne odpuzuji vsudypritomne odpadky. Plne prirodni pocity si pak uzivame, kdyz se pri prochazce tropickym porostem spusti tropicky lijak. Zazitek je to skutecne intenzivni, prudke proudy vody stekajici po obrovskych listech tropickych stromu jsou jako z televize, ale pozdejsi hodinovy pochod louzemi podel silnice v totalne promoklem obleceni je zas jinym zazitkem.

Cameron Highlands opoustime s prijemnym pocitem, ze jsme zas poznali trosku jinou tvar Malajsie. Nekolik hodin autobusem nas zase privede dolu do horka zapadniho pobrezi. Z pevniny po velikem moste prejizdime na ostrov Penang a na par dni se usazujeme ve meste Georgetown. Bydlime pro zmenu v Cinske ctvrti, a sehnat ubytovani je poprve na nasi ceste trosku komplikovanejsi. Turistu je tu zkratka docela dost. V Penangu bojujeme i se systemem dopravy, ktery je dost chaoticky a neni k dispozici zadna mapa autobusu. Pomalu si vsak zvykame a navstevujeme nektere zajimavosti oblasti. V Cinske ctvrti je mnoho chramu a starych klanovych domu, oltari s buddhy a sochami bohyne milosti Guan Yin se tu nesetri. Prohlizime si i zbytky kolonialni architektury mesta, jako je treba budova radnice a par krestanskych kostelu nedaleko Esplanade, a okukujeme stare kanony na zdech pevnosti Fort Cornwallis. Dalsi dny delame vylety k thajskemu buddhistickemu klasteru Wat Chaiyamangkala s obrovskou sochou leziciho Buddhy, rozlehlemu klasteru Kek Lok Si, kde je zas obrovita bronzova socha bohyne Guan Yin, a ve vecernich hod‌inach se se spoustou mistnich obyvatel tlacime v ulicich Chinatownu, kde se kona slavnostni pruvod na konec oslav Cinskeho Noveho roku. Je to pro nas dost neobvykla podivana, kdyz uz tak uzke ulicky stareho mesta, ktere jsou celodenne ucpane zmeti aut a blaznive se riticich motorek, jeste doplni pruvod nazdobenych slavnostnich vozu ruznych chramu, cechovnich spolku a cinskych firem, kazdy ruzne svitici a blikajici. Hluk pokrikujicich divaku se pak misi s kakofonii gongu, bubnu a radii v pruvodu, a do toho vrci generatory krmici tu svitici paradu elektrikou, stejne jako motory aut a vozitek vezoucich ty generatory. A kazdy si chce uzit tu podivanou, ktera se kona jen jednou za 12 let, vzdy na zacatku Roku Tygra. Penang a mesto Georgetown je pro nas ale dulezitou zastavkou jeste z praktickych duvodu, tady totiz navstevujeme konzulat, kde po dvojnasobnem vystani velikanske fronty ziskavame vizum pro cestu do Thajska.