Kiwi kapitola IV. (Tongariro National Park.)

Mirime do strediska Whakapapa Village, kde je informacni centrum pro oblast Narodniho Parku Tongariro. Jiz z dalky se na nas pod slunecnou oblohou usmivaji siluety zdejsich vulkanu vypinajicich se k nebi z ploche krajiny. Narodni Park Tongariro je pojmenovan dle stejnojmenne sopky a jedna se o posvatne uzemi maorskych obyvatel, ktere starsi nacelnici koncem devatenacteho stoleti predali do rukou vlady pro "vsechen lid Noveho Zelandu". Jinymi slovy jej radsi predali, nez by o nej prisli. Diky tomu ovsem Parlament zahy schvalil zrozeni nejstarsiho Narodniho Parku na Zelandu.

Dnes se jedna o vyznamny cil domacich i zahranicnich turistu touzicich vyrazit na zdejsi trekarske stezky, z nichz jedna cast patri i mezi novozelanske Great Walks (tedy devet nejslavnejsich tras). Ke slave zdejsich sopek jeste prispelo ucinkovani ve slavne trilogii Pan Prstenu, kde vytvorili prostredi Mordoru a Hory Osudu (Doom). Tomu samozrejme odpovidaji mistni ceny i turisticke zatizeni. V informacnim stredisku nas nejprve nepotesili predpovedi pocasi na pristi dny - silny vitr a nejaky dest. Presto jsme se rozhodli zkusit stesti a zakoupili prislusny permit pro potrebne prespani v horske chate, coz prijde na 25 NZD na hlavu a noc. Inu Great Walks ma Great ceny. Nasim planem je vyrazit na okruh kolem Tongarira (Tongariro Nothern Circuit), coz je prave ta slavna 3-4 denni trasa Great Walk, pokud mozno ji zvladnout s jedinym prespanim na chate, a pak pokracovat po navazujicim 4-6 dennim okruhu okolo hory Ruapehu (Round the Mountain Track). Ten jiz neni klasifikovan jako Great Walk, tudiz na zdejsich chatach muzeme uplatnit na spani nase pulrocni chatove karty (Backcountry Hut Pass) a neplatit dalsi penize. Po vyrizeni formalit v infocentru opoustime spesne zdejsi expozici a jeste vyrazime na odpoledni prochazku k vodopadu Taranaki Falls, ktera se zahy protahne az k jezerum Tama Lakes. Tim jsme si vlastne prosli velkou cast useku, jenz napojenim dvou tras hodlame vynechat.

Po noci stravene v aute na okraji parku pak casne rano prijizdime na parkoviste v Mangatepo Valley. I pres sotolinovou mizernou silnici tu jiz je znacne zivo. Pribyva aut a sve pridavaji i autobusy vsemoznych agentur. Ze skrovneho vybaveni vetsiny cestovatelu je patrne, ze maji vesmes v planu jen tzv. Tongariro Crossing, jednodenni prechod nejvyssi a nejatraktivnejsi pasaze, a po zdolani prislusnych 19 kilometru je na druhem konci opet nalozi autobusy. Vetsi ci mensi skupinky tak nalehko vyrazi do zamraceneho rana a my s nasimi nabalenymi batohy vyrazime s nimi. Pomerne pohodlna cesta vede nejprve sirokym udolim Mangatepo a po minuti odbocky k pramenum Soda Springs se zatina kroutit a stoupat. Diky vulkanickemu povrchu tu temer neni vegetace a vitr a valici se mraky nas maji za snadnou korist. Se zvysujici se vyskou vitr zesiluje a kdyz prochazime rozlehlou plani Jizniho Krateru, uz nas slusne tlaci kupredu. Prichazi stoupani na tupy hrebinek, a to uz jsme mu plne vystaveni. Mijime odbocku na vrchol Mt. Ngauruhoe, uzasne pravidelne sopky, ktera je ovsem ztracena kdesi v mlze. Stejne je to s dalsi odbockou na vrchol nizsiho Mt. Tongariro. Prechod hrebinku podel Cerveneho Krateru (Red Crater) se stava opravdovym bojem. Drtiva vetsina turistu se otaci a miri zpet, nikomu se nechce riskovat smeteni vetrem do strzi Cerveneho Krateru. Jen par nejzdatnejsich a nejodhodlanejsich jedincu zkousi prejit nejvyssi pasaz hrebene a uniknout vetru na druhou stranu. V asi osmdesatikilometrovych narazech se nam to pres nejvyssi usek dari jen po ctyrech, protoze stat se v tom vetru prakticky neda. Jedna z krajinove nejatraktivnejsich pasazi tak ziskava naprosto jiny, znacne adrenalinovy rozmer. Jakmile jsme za hrebenem, vitr je vyrazne slabsi, a my, se zvirenym piskem a prachem v ocich i zubech, se muzeme v klidu pokochat tyrkysovou krasou jezirek Emerald Lakes.

Dal na sever se pred nami otevira siroka plan Severniho Krateru a nad nim jezera Blue Lake, kudy vede trasa jednodenniho Tongariro Crossing. My se ale stacime na vychod, abychom pokracovali jiz mene chozenou trasou celeho okruhu. Jiz v zavetri kopcu si muzeme vychutnavat pohledy na strme vulkanicke svahy, z nichz tu a tam vyfukuji oblaka sirnych plynu. Krajina je velice dramaticka a v prubehu dne mraku ubyva a ukazuje se nam kuzel Mt. Ngauruhoe. Nase stezka se vine lavovym prachem a postupne prochazi mezi podivuhodnymi skulpturami vytvorenymi rychle ztuhlou vyvrelinou. V prubehu odpoledne pak prijemne dochazime k chate Oturere. Puvodne jsme tu planovali zustat na noc, ale nakonec jen svacime a hodlame pokracovat jeste v dalsim useku. Od jedne zdejsi nemecke turistky se dozvidame, ze ji vitr v mnohem mene exponovanem terenu srazil do kameni, kde si zranila kotniky, takze dost mozna dokonci vylet vrtulnikem. V pomerne slunecnem odpoledni pokracujeme v ture a zajimavou krajinou dochazime az k chate Waihohonu Hut. Tady je spousta trekaru vsech narodnosti a cely vecer to tu pekne bzuci. Cesi jsme jedini a drtivou vetsinu tvori nemci.

Z Waihohonu Hut je to jiz jen kousek na rozcesti, od nejz uz jsme na trase okruhu kolem Ruapehu. Tady je turistu jiz jen minimum, takze si muzeme uzivat prirodnich kras naprosto neruseni. Nejprve mijime silny pramen Ohinepago Springs, kdy pod lavovou vrstvou rovnou vyvera cela reka. Okoli vody je porostle hustym lesnim pokryvem, ale ten se zanedlouho ztraci. Strida jej stale sussi krajina, az se postupne dostavame do prakticky poustniho prostredi. Tato oblast se nachazi ve srazkovem stinu hory Mt. Ruapehu, takze vegetace se tu temer neudrzi. Piscita zem je rozbrazdena spoustou ryh a koryt, mnohdy zajimavych tvaru, ktere tu vytvoril vanouci vitr. Jsme radi, ze se oproti predchozimu dni uklidnil, pisku v zubech a ocich mame dost na nekolik dni. Slapeme hodinu za hodinou a zvolna prichazime k dalsi zajimavosti, kterou je zdejsi Lahar Valley. Kopec Mt. Ruapehu je cinna sopka, ktera jednou za nekolik let zacne vyvrhovat svuj sopecny obsah do okoli, a to ve vetsi ci mensi intenzite. Nejvetsi vulkanicka aktivita poslednich let byla v letech 1995-6, kdy silne erupce naprosto odepsaly zimni lyzarske sezony. Nejprve nebezpecnymi vybuchy a pozdeji silnou vrstvou prachu, ktera pokryla veskere sjezdovky i infrastrukturu. Mensi neskodne erupce vsak nastavaji co par let. Dalsim a asi vetsim nebezpecim jsou vsak takzvane Lahars - vulkanicke bahnotoky. Krater Mt. Ruapehu je totiz vyplnen kraterovym jezerem, jemuz zvolna stoupa hladina. A pri erupci nebo pri vyraznem narustu hladiny se nestabilni okraj krateru obcas protrhne a voda se spoustou kameni a sopecneho bahna se pak vali do udoli. V padesatych letech tak ohromny sesuv strhl zeleznicni most tesne pred prijizdejicim rychlikem a vysledkem bylo dveste mrtvych. V pozdejsich obdobich skody byly vetsinou jen majetkove, nejaktualneji to odnesly casti vleku a lanovek a nektere turisticke mosty v letech 1995, 1996, 1999. A prave udoli v kterem jsme se zrovna nachazeli je jednou z techto bahnotokovych tras. Ztuhle kusy lavy a nanosy vulkanickych vrstev jsou rozhodne zajimavou podivanou, a svou krasu pridava i pomerne drava reka, jiz prekonavame po lanovem moste.

Vyprahlou krajinou pak prichazime k chate Rangipo, kde si davame zaslouzeny obed. Po nem jeste pokracujeme dal az na chatu Mangaehuehu Hut, kde prespavame uplne sami a mame nadherny vyhled na Mt. Ruapehu. To uz jsme ale opet v oblasti s vegetaci a nasledujici den je husty puvodni les pravidelne stridan vresovisti a mokrady. Pocasi se opet kazi a za obcasnych sprsek a hustych mraku mijime nekolik vodopadu a dorazime k silnici Ohakune Road. Tri kilometry musime v desti slapat po ni, abychom kousek pod lyzarskym stredistem Turoa opet mohli sejit na stezku. Stale za drobneho deste pak sestupujeme podel skalnich stupnu tvoricich uzasne vodni kaskady znacne sirnateho potoka na dno udoli, kde nas ceka strecha chaty Mangaturuturu Hut. Pres noc leje jako z konve, ale u roztopenych kamen je nam dobre. V noci vsude pekne radi mysky, ale rano se presto dobre vyspani probouzime do krasneho slunicka. Den zaciname koupeli v potoce a pak uz vyrazime na cestu. Nejprve stoupani z udoli do skalnateho uboci, kde se zahy objevi melke jezero Surprise. Dal opet po vresovistich a horskych loukach, ktere jsou co chvili prerusovane sumicimi potoky a mnozstvim vodopadu. Jednomu z nich neodolame a nasleduje dalsi svezi koupel. S uzasnymi vyhledy na kopec pak prijemne dorazime na posledni nocleziste Whakapapaiti Hut. Pozdeji nam jeste delaji spolecnost dva australani, s kterymi uz jsme se nekolikrat potkali. Prijemny vecer s nadhernymi vyhledy jakoby daval najevo, ze je posledni.

Dalsi den je opet zamraceno a pozdeji zacina mrholit. V hustych mracich sestupujeme udolim a lesem pokracujeme dolu do vesnice Whakapapa Village. Jiz za husteho deste zastavujeme v nasem znamem infocentru, kde si v suchu muzeme doprohlednout celou expozici o sopkach i historii oblasti. Odpoledne se pak vydavame na posledni cast nasi cesty zpet k autu. Trihodinovy usek je opravdovym sebezaprenim. V silnem desti kracime plochou travnatou krajinou, kde se vyhloubena stezka zmenila v hluboke koryto potoka. Voda se na nas vali ze vsech stran, tak se jen snazime si v pohorkach stale udrzovat tu ohratou a moc ji nevymenovat za studenou. Videt neni nic krome mlhy a mraku. Takze jsme radi, kdyz konecne dorazime na parkoviste Mangatepopo, kde stale jeste mame auto. Mokro je i v batozich, takze spasou jsou hlavne veci, ktere zustaly v aute. Leje i dalsi den, cimz nase neskromne plany na vystup na vrchol Mt. Ngauruhoe berou za sve. Pohorky budeme susit jeste tyden, ale odjizdime s pocitem vdecnosti. I pres mizernou predpoved jsme dostali moznost si uzit uzasny vylet a videt uzasnou krajinu. A v peti dnech putovani zvladnout zdarne dva zajimave okruhy s tim, ze ten opravdovy dest nas splachl az na uplnem konci.

Kiwi kapitola III. (Na severni ostrov.)

Po navratu z naseho Australskeho vyletu se snazime nezdrzovat v Christchurch a brzy vyrazime na sever. Znamou cestou jedeme do Blenheimu, odkud hodlame pokracovat na severni ostrov. V Blenheimu v knihovne pres internet shanime listky na trajekt a zjistujeme, ze jsou nejen drahe, ale pred Vanoci i vyprodane. Spekulujeme tedy s datumem a nakonec rezervaci ziskavame. A s ni i slusnou diru na uctu. V pet rano uz tedy najizdime na ferry, abychom o tri hodiny pozdeji poprve stanuli na pude hlavniho mesta.

Wellington nas vita dopravni spickou, ale mesto neni tak velike, takze se to da zvladnout. Parkujeme u nabrezi a vyrazime do ulic. Obchazime hlavni turisticka mista centra a da se to pohodlne zvladnout pesky. Obhlizime vladni budovu, ktera vypada celkem evropsky, a kolem Pamatniku obetem valky dorazime k Parlamentu. Je to docela rozlehlejsi komplex s parkovym okolim a je na nem pekne patrne, jak se postupne rozrustal. Na jednom konci zacina victorianskou budovou Parlamentni knihovny, nejpuvodnejsim sidlem zakonodarcu. Hlavni stredni trakt pak tvori sediva masa kamene s pseudo klasickym sloupovym prucelim, pred niz je umisteno nekolik soch byvalych premieru. A nejmodernejsi doba pak prispela svou troskou v podobe takzvaneho Beehive (Vceliho ulu) - betonove homole uzavirajici komplex na opacne strane. No, o nejmodernejsim sidle zakonodarcu musime prohlasit, ze je jiste zajimave, ovsem nikoli hezke. Od Parlamentu pak pokracujeme k nedaleke Wellingtonske katedrale. Anglikanska St. Paul's katedrala je rovnez stavbou moderni, ktera se rodila po vetsi cast druhe poloviny 20. stoleti. Hlavni lod je vskutku rozlehla, vybavena zajimavymi mozaikovymi okny a nechybi nekolik bocnich kapli pro mensi duchovni sluzby. Na nastennych deskach je zminovano mnoho historickych osobnosti duchovniho i svetskeho zivota, a momentalne nechybi ani kratka foto vystavka z historie a stavby katedraly. St. Paul je rovnez mistem nejvyznamnejsich statnich i kulturnich shromazdeni. Z katedraly mirime k dalsi duchovni pamatce, kterou je tzv. Old St. Paul. Jedna se o puvodni dreveny kostel, zasveceny stejnemu patronu, ktery puvodne slouzil jako Wellingtonska katedrala, a po postaveni nove budovy ztratil svuj ucel. Byl urcen k demolici, ale nastesti jej prevzal stat a uchoval jako vyraznou kulturni i duchovni pamatku. Rozhodne je to moc dobre, protoze v nevelke a zvenci mile vypadajici budove se skryva uzasny interier. Zejmena pseudogoticky dreveny strop je uzasnym rezbarskym dilem. Na cloveka tu dychne klid a pohoda, narusena jen skupinami turistickych zajezdu, ktere dostaly na probehnuti mista pouhych pet minut. Je to, pravda, hlavne jejich skoda, ale nejak to vnimame i jako neuctu k mistu, ktere si rozhodne stoji za to vychutnat. Nase dalsi kroky jeste miri ke kostelu St. Mary's, ktery slouzi jako hlavni Wellingtonska katedrala katolicke cirkve. Pote se odklanime od rusnych ulic centra a pokracujeme po nabrezi. Najde se tu jak mnozstvi ruznych historickych namornich artefaktu, starych kotev, lodnich sroubu, historickych jerabu i nekterych historickych lodi, tak mnozstvi modernich lec prijemnych zakouti s restauracemi a kavarnami. Upravene navrzene mostky a promenady esteticky propojuji stale fungujici pracovni pristav s misty pro odpocinek a turismus, takze tu je sportovni (lezecke) centrum, heliport pro vyhlidkove lety, jachtarske kluby i malicke obchudky s umeleckymi artefakty. K tomu tu a tam nejaka moderni ci maorska socha nebo plastika. Prijemnou prochazkou se tak vracime k budove Te Papa, nedaleko niz parkujeme. Je to moderne postavene Narodni novozelandske muzeum, ktere ma byt dalsi perlou Wellingtonu. Pro tentokrat ho vynechavame, budeme na nej mit snad dostatek casu pred navratem na jizni ostrov.

Z hlavniho mesta pokracujeme po hlavnim tahu podel zapadniho pobrezi na sever. V dalsich dnech se zhorsuje pocasi, projizdime mestecky Levin a Hawera a odolavame odbocce k Wanganui River, ktera vede k mnoha zajimavym mistum. Nasim cilem je sopecny kuzel hory Mt.Taranaki (neboli Mt. Egmont) a okolni narodni park. Na infocentru nam potvrzuji nehezkou predpoved pocasi, ale presto vyrazime na stezku k trekarske chate Maketawa Hut. Ta se na nasledujici dve noci stava nasim utocistem. Cestou se nam kopec sotva ukaze, tak doufame v lepsi zitrek. Rano se probouzime pod jasnym nebem a kopec zari svou snehovou cepici.

Vyrazime na turu smer vrchol, uvidime, kam nas snehove podminky pusti. Nejprve po zasobovaci ceste, pozdeji sutovymi roklemi a sutovym svahem se blizime ke skalnimu zebru. Uz pred nim prechazime prvni snehove pole a zjistujeme, ze snih je trochu zmrzly a bez macek to neni tak snadne. Po skalnim zebru to jde lepe a ziskavame vyskove metry. Bohuzel se zacinaji objevovat mraky nevestici nic dobreho. Zanedlouho zebro konci a cekaji nas jen snehove strane s obcasnym skalnim ostruvkem. Snazime se kopat si pohorkami stupy, ale je to dost pomale a unavne. Mraky pribyvaji a pomalu nas utapeji v bilem mliku. Nevidime, kam se skrabeme, strmy snehovy svah taky nic moc. Zkousime chvilku pockat, jestli se mraky neroztrhnou, ale po 40 minutach cekani se otacime. Sestup zmrzlym snehem nam jeste zneprijemnuje padajici voda a tez silne poryvy vetru prinasejici sekajici ledove krystalky. Dolu to jde pomalu, ale kdyz se dostaneme na skalni zebro, uz je to snazsi. Zanedlouho jsme zpatky na suti, i kdyz pekne promoceni. Dle zakona schvalnosti se mraky opet roztahuji a objevuje se slunicko, abychom mohli videt, ze zbyvalo snad padesat vyskovych metru ke krateru a dalsich par desitek k vrcholu. Chvilku jeste spekulujeme, zda to nezkusit znova, ale nakonec pokracujeme dolu k chate. K veceru nam prichazeji spolubydlici, parta asi deseti krestanskych mladezniku z ruznych zemi na outdoorovem kurzu, takze vecer rychle ubiha v druzne debate. Dalsi den se loucime a mensi oklikou s jeste dalsimi vyhledy do krajiny se vracime k parkovisti. Z dalky se na nas smeje Mt. Taranaki svym zasnezenym vrcholem, ktery tentokrat nasim krokum odolal. Jedeme dal na severovychod, silnici zvanou Zapomenuta dalnice. Klikati se mezi pastvinami, stoupa do strmych sedel a jen obcas potkame auto. Nasim dalsim cilem je oblast s nekolika sopkami - Tongariro National Park.

Australske kapitoly VI. (Blue Mountains.)

Behem nasi zpatecni cesty jsme stravili jeste dalsich par prijemnych dnu v oblasti Arapiles, kde jsme si uzili skalniho lezeni i pekelneho vedra. Po odjezdu z kempu pak jen zastavujeme v Caravan Parku u jezera Natimuk, kde je moznost se za poplatek osprchovat. Tedy ono to jezero tady spise bylo, nez je, molo vede od plaze smerem na travnatou plochu, ktera kdysi byla jezernim dnem, a kde se dnes da najit jen nevelka strouha vody. Letita sucha udelala sve a z kdysi vodnimi sporty oplyvajiciho resortu zbyly jen cedule a mola na suchu. To se nam to v Evrope popira globalni oteplovani a zmeny klimatu, kdyz nam o nic nejde, ale tady je voda skutecne zivotne dulezita a zivotne nedostatkova. Kdyz se pak opet citime jako lidi (tedy konecne se "necitime"), vyrazime na dlouho cestu zpet do Noveho Jizniho Walesu. Cestu nam zneprijemnuje jen odskakujici kamen od protijedouciho kamionu, ktery nam na prednim skle vytvari dvoucentimetroveho "pavouka". Dva dny prakticky jen stridame silnice, abychom dorazili do posledni oblasti, kterou planujeme navstivit.

Blue Mountains je oblast rozkladajici se za humny zapadne od Sydney. Nekolik narodnich parku tady ma chranit pomerne unikatni krajinu, ktera je i vyznamnym cilem turistu a vikendovistem Sydneyanu. Pradavne morske usazeniny tu byly vyzdvizeny do vyssich poloh a vytvorili tak jakesi piskovcove plato. Nasledna vodni a vetrna eroze jej pak protkala kanony a roklemi, a na jeho okrajich se vytvorily strme skalni steny z nichz se riti vodopady. To vsechno jen nejakych sto kilometru od Sydney a o zhruba osmset metru vyse. Oznaceni Mountains (hory) je pro nas samozrejme znacne usmevne, ale na australske placate pomery je tady krajina preci jen clenitejsi. Jak prijizdime od zapadu po Great Western Highway, zacinaji se nam nabizet jednotliva turisticka mestecka a jejich atrakce. Prvni starosti je samozrejme misto k noclehu, coz resi kempoviste zdarma v bocnim udoli Megalong Valley. Kadibudka, popelnice, potok nedaleko a dostatek mista, kam postavit nase spaci auticko je vse, co potrebujeme. Puvodne planovano na jednu noc, ale pozdeji se pro nedostatek lepsich prilezitosti vracime opakovane. Prvni zamraceny a ostatni parne dny pak naplnujeme vylety po okoli.

Po letme zastavce v mestecku Lightgow, kde se hlavne tezilo uhli pro zeleznici a dnes tu jeste maji dve tepelne elektrarny, je nasi prvni vyznamnou zastavkou vesnicka Blackheath. Navstevujeme tu Visitor Centrum a pak uz mirime k nedaleke vyhlidce Govet's Leap. No, nevim kdo a kam tu skakal, ale musel si skocit pekne, protoze je to vlastne okraj te piskovcove plane a pod nim udoli o nekolik stovek metru nize. Lze tu pozorovat, jak eroze ohlodava tu tektonickou desku a neustale pekne "upravuje" vsechny ty kolme steny. Samozrejmosti pak je z vysky dolu padajici vodopad. Po obvodu pak vede nekolik vyhlidkovych tras, z nichz jednu zcasti absolvujeme, nez nas prehanka opet zazene. Nazitri uz je hezky, takze vyrazime na dalsi vyhlidku Evan's Lookout. Tady si pak prochazime puldenni trasu s nenapaditym jmenem Grand Canyon. Prestoze kvuli uzavere neslo udelat okruh a museli jsme se vracet stejnou cestou, tak to byla moc prijemna prochazka. Nejprve jsme se skulili po schodech az na dno udoli, aby nas stezka protahla vlhkym skoro pralesem podel potoka s romantickymi tunemi, nasledne se udoli sevrelo a vytvorilo kanon. Stezka pak pokracovala kanonem a ruzne stridala jednotliva patra. Chvilku jsme byli na jeho dne, pozdeji jsme prochazeli po rimsach v pulce vysky sten, a jindy jsme slapali po jeho hornim okraji a voda hucela hluboko pod nami. Na konci kanonu zas pro zmenu cekala vodopadova sprcha, nabizejici osvezeni, nebo moznost projit za sucha za vodni clonou. Behem vyletu se nam navic naskytla moznost uzasneho setkani s drakem. Tedy vlastne jen drackem, Eastern Water Dragon je zdejsi jesterka merici nekolik desitek centimetru a my jich v kanonu mohli pozorovat hned nekolik.

Z Blackheathu jsme pokracovali dal na vychod, zcasti turistickou silnici zvanou Cliff Drive, ktera kopiruje okraj piskovcove tabule a nabizi rozhledy do hlubokych udoli a pohledy na strme srazy. Tak jsme dojeli az do mestecka Katoomba, coz je hlavni turisticke centrum. Je tu mnozstvi turistickych tras a ruznych piknikovist, nekdy prekvapive zanedbanych. Prvni atrakci je kabinova lanovka, ktera premostila jakysi skalni zaliv s vodopadem. Zrejme nestacily vyhlidkove plosiny na ruznych stranach tohoto "zalivu", takze se turiste mohou vozit krabici povesenou na lane a pendlujici tam a zpet, a pritom si fotit vodopad. My jsme si zas na oplatku fotili turisty v te krabici. Take jsou tu schody vedouci dolu pod skalni stenu, kde je nekolik navazujicich stezek. Dalsi moznosti je sjet dolu jinou kabinkovou lanovkou a nebo zvolit moznost jizdy jakymsi vlackem, ktery vas po strmych kolejich dostane tez na dno udoli. Tento puvodne dulni dopravni prostredek (tezilo se tu uhli) je dnes prezentovan v turistickych pruvodcich jako nejstrmejsi zeleznice na svete, coz nas zaujalo. Ovsem nema to zadnou lokomotivu a po kolejich to taha lano, takze opet spis lanovka (byt pozemni), nez zeleznice. Prestoze jsme vetsine techto atrakci dokazali odolat, nutno priznat, ze misto ma sve kouzlo a vyhledy okolo Katoomba Falls rozhodne stoji za navstevu. Odsud jsme pak pokracovali dale do mestecka Katoomba, az na misto zvane Echo Point. To je ovsem spravny turisticky hub, lidickami se to tu jen hemzi a na parkovnem tu mesto spravne ryzuje. Proudy turistu neustale pendluji mezi zdejsim infocentrem a vyhlidkovym "namestim". Tady jsou totiz v videni Three Sisters (Tri Sestry), prezentovane ve vsech materialech jako to nejlepsi z nejlepsich. Jedna se o tri skalni veze, ktere eroze vymodelovala ze skalniho ostrohu vybihajiciho do udoli. Nekolik ruznych verzi legendy vypravi o tom, ze jsou to vlastne zkamenele aboriginske divky cekajici na svou zpetnou premenu. No, o konecnou premenu se asi stejne postara eroze. Skalni veze se ale v Blue Mountains prilis netvori, takze se nelze divit zivemu zajmu a tento (pro nas celkem obvykly) prirodni utvar. Po kratke prohlidce mista jsme radeji rychle utekli z turistickeho mumraje. Dalsi den jsme stravili troskou skalniho lezeni nedaleko Blackheath, kde jsme si alespon malicko osahali zdejsi piskovec a ochutnali mistni lezeckou klasifikaci v nekolika sportovnich cestach. Posledni vyraznou zastavkou pak bylo dalsi mestecko smerem na vychod, Wentworth Falls. Opet se tu z okraje piskovcove desky riti dolu proudy vody a vytvareji zajimave kaskady a stupne. Skalni stena je navic protkana siti turistickych tras, z nichz nas zaujal zejmena trail National Pass, ktery po uvodnim sestupu pod vodopad prochazi skalni stenou po polici zhruba v polovine jeji vysky. Po obejdeni nekolika vypoukluch skalnich sten nasledne trasa opet vystoupi nahoru na plosinu rokli zvanou Valley of the Waters (Udoli vod). Tady stezka strme kopiruje tok potoka, ktery si razi cestu shora a v ruznych vyskovych urovnich tvori rozmanite kaskady a vodopady prolozene tunemi a misami. Moc hezka prochazka, zejmena diky chladu a stinu v parnem dni. Prochazku jsme zakoncili u chaty zdejsi Spravy Parku, kde je tez kavarna. Bohuzel pote, co nas obsluha nezvladla za pul hodiny ani objednat, jsme se sebrali a sli se najist do auta. Od Wentworth Falls uz nase cesta miri jen na vychod. Prespavame v karavan parku v mestecku Perinth a odtud jiz je to jen skok do Sydney. Cestou jeste nutna mycka a tankovani auta, abychom ho mohli vratit pujcovne. Te pak jeste platime 220 dolaru za opravu predniho skla, nebot sklo pojistka nezahrnuje. Nas australsky vylet se tak uzavira a my se spoustou novych zazitku a kapsami skoro bez penez se vracime na Novy Zeland.

Australske kapitoly V. (Jizni Australie).

Kdyz prijizdime do Adelaide, nastava typicky problem velkych mest, parkovani. Nakonec parkujeme u nemocnice na placenem vicepatrovem parkovisti, ve kterem zustaneme pozdeji i na noc. Mesto s asi milionem obyvatel ma nekolik pomerne prijemnych turistickych zajimavosti, vesmes koncentrovanych v mestskem centru. Centrum je vlastne tvoreno zejmena ulici North Terrace tahnouci se nedaleko reky, na ktere jsou soustredeny nejstarsi a nejvyznamnejsi budovy. Nachazi se tu budovy vlady, parlament, universitni campus, Narodni Museum, Art Gallery of South Australia, valecny pamatnik apod.

Nase prvni kroky smerovaly do Narodniho Musea (zdarma), a to zejmena kvuli jeho expozici aboriginskych kultur. K videni tu jsou lovecke i denni potreby puvodnich obyvatel Australie, ruzne ostepy a bumerangy, filmove zaznamy prezentuji zhotovovani techto veci, a lze shlednout i nejstarsi filmove dokumenty natocene badateli na zacatku dvacateho stoleti. Expozice je pomerne rozsahla, az se clovek v te zaplave ostepu zacina trosku ztracet. V hornich patrech pak muzeum pokracuje sbirkou zamerenou na ostatni pacificke narody, takze je mozne porovnavat zbrane, predmety ci ritualni masky puvodnich obyvatel z Papuy-Nove Guiney, Bali, Samoy, Vanuatu a dalsich ostrovnich statu. Mimo to jeste muzeum nabizi nevelkou expozici australske i svetove fauny, ovsem u nekterych vycpanin i popisku jsme byli trosku v rozpacich. V hale muzea je tez umisten zajimavy vyklad tykajici se morskych kytovcu, doplneny kosternimi exponaty. Navstevu muzea jsme pak ukoncili v nejvyssim patre, kde jsou prezentovany fosilni nalezy z oblasti Flinders Range, ktere posunuly historicko-geologickou hranici vyskytu prvnich zivocichu na zemi. Na jejich zaklade bylo vymezeno nove pre-cambrijske obdobi nazvane Ediacaran. Prijemnym rozptylenim pro nas jeste bylo setkani s ceskou divkou, ktera v Adelaide studuje anglictinu a mohla se s nami podelit o svoje dojmy a zkusenosti z Australie. V povidani jsme pak pokracovali jeste vecer u kafe. Krome Narodniho Musea a ostatnich historickych budov jsme behem odpoledne a nasledujiciho dne jeste podnikli prochazku podel reky, v jejimz okoli se nachazi nekolik naopak velice modernich architektonickych vytvoru, obcas doplnenych dekoraci s aboriginskou tematikou. Vyraznou budovou je zejmena komplex Festivaloveho divadla, ktere ma i venkovni amfiteatr. Okoli je pak oziveno nastennou malbou aboriginskeho autora (resp. jeji kopii) nebo napriklad skulpturou Solarnich stromu, specialne navrzenych solarnich panelu, ktere ke kolemjdoucimu promluvi o solarni energii a zobrazuji mnozstvi jimi vyrobene energie, pouzivane k osvetleni okoli. Libil se nam i nedaleko nadrazi vybudovany odpocinkovy prostor s lavickami, lemovany aboriginskymi malbami a mozaikami. Adelaide na nas celkove pusobilo dosti prijemnym dojmem a ziskali jsme z nej pocit, ze se jedna spise o studentske nez obchodni centrum.

Po kratkem seznameni s mestem jsme jeste vyrazili na nedaleke morske plaze, abychom si trosku ulevili od spalujiciho vedra. More vsak bylo jeste hodne studene, takze se jednalo spise o letme smoceni ve vlnach a dal jsme stravili nejaky cas brouzdanim se v pisku a pobreznich melcinach. Odtud jiz nase cesta smerovala k severu, protoze chceme navstivit Narodni Park Flinders Ranges. Je to vlastne cast stejnojmenneho horskeho pasma, ktere se tahne od Adelaide (Adelaide Hills) na sever v delce mnoha set kilometru, a v nemz je nekolik ruzne velkych parku. Pokracovali jsme tedy z Adelaide stale k severu, silnice se postupne menily na mensi a mensi a rovnez okolni krajina se znacne promenovala. Civilizace ubyvalo a pozdeji i dobytka. Po nekolika stech kilometrech jsme jiz jen zridka potkali auto a jeste ridceji nejakou obyvanou usedlost. Casto jsme mijeli jen ruiny po davnych obyvatelich a stopy zivota slo zaznamenat pouze dle obcasnych vetrniku pumpujicich vodu z vrtu do nadrzi. Otevrena voda v krajine prakticky neexistuje, zivot je tu zavisly prave jen na skromnych zasobach v podzemnich vrtech. Vyprahla krajina je pokryta jen trsy odolnych travin a obcasnym krovim. Pouze v dolicich, kde se behem destu voda udrzi dele, se vyskytuji eukalyptove stromy. Pod nimi pak odpocivaji klokani a prochazi se emu. Pozvolna se na obzoru zacinaji vynorovat obrysy vetsich a vetsich kopcu, az se pred nami objevi NP Flinders Ranges.

Zdejsim centrem je misto zvane Wilpena. Nelze jej nazvat ani vesnici, je to jen velke infocentrum s potravinovym obchodem, benzinovou pumpou a autokempem s nekolika chatickami. Wilpena zaroven slouzi jako vychozi bod pro vetsinu okolnich turistickych tras. Absolvovali jsme tu kratsi vyslap na kopec Ohlson-Bagger se solidnim vyhledem do okoli a udajne cetnym vyskytem vsemoznych jesterek. No, par jsme jich potkali, ale bohuzel zadnou z vetsich goan, ktere bychom radi. Pozdeji jsme projeli parkem vice k severu, mnohdy po cestach neslusicich nasemu autu. V jednom zastrcenem taboristi jsme pak potkali jeste skupinku cechu. Nazitri jsme si prosli stezku rokli Bunyeroo se zajimavymi skalnimi formacemi. Vubec cele Flinders jsou geologicky velmi zajimavym mistem, jak jsme jiz vedeli z muzea v Adelaide, a pozdeji jsme se utvrdili pri autoturistice po zdejsi geologicke trase. Je to asi 20 kilometrova prasna silnice prochazejici vychodozapadnim smerem napric parkem a formou vykladovych ceduli na prislusnych mistech navstevnika seznamuje s geologickym slozenim oblasti a jeji davnou prehistorii. Na vychozech geologickych vrstev je tu krasne viditelny profil z obdobi zhruba pred 620 miliony lety az po dobu asi pred 500 miliony lety. Po teto geo exkurzi jsme jeste zajeli na nekoli vyhlidek a na mista s aboriginskymi reliefy a malbami. Pred vyjezdem z parku je to Arkaroo Rock, skalni previs s carami vyvedenymi okrem a uhlem. To uz opoustime Narodni Park a vydavame se zpet k mestecku Hawker. Tady navstevujeme dalsi aboriginske misto, tentokrat Yourambulla Caves. Tri piskovcove jeskyne/previsy jsou vyzdobeny spoustou okrovych a uhlovych car a znacek, udajne opet az 10 tisic let starych. Uzivame si tu zapadu slunce a prespavame v aute na parkovisti nedaleko. Rano pak znovu vyrazime na zpatecni cestu na jih, postupne se blizime k rece Murray River, prvni opravdove rece s vodou, kterou dokonce prejizdime s privozem. Ale to uz jsme ve vinarskych oblastech, jimiz postupne projizdime az zpatky do Victorie.

Australske kapitoly IV. (Skaly Grampians a Arapiles).

Po opusteni Great Ocean Road zaciname trosku stoupat a pomalu prijizdime k Narodnimu Parku Grampians. Tektonicke sily tu zvedly k nebi puvodni morska dna a vytvorily skalnate kopce a hrebeny s piskovcovymi stenami. Grampians nejsou nijak zvlast vysoke, ale kontrast dosti strmych sten a vyraznych udoli sam o sobe pusobi skoro neaustralsky. Centrem parku je mestecko Halls Gap se solidnim infocentrem a Aboriginskym kulturnim Centrem Brambuk. Zato s volnym spanim je to tu trosku komplikovanejsi. Prvni nasi prochazkou v Grampians je navsteva vodopadu Silverband Falls, pozoruhodny je tim, ze po dopadu na zem od nej neodteka zadna voda. Okamzite se totiz ztraci v kamenite zemi a potok zacina tvorit az o nekolik metru nize. Dalsi asi puldenni vyslap jsme vybrali na Pinnacles. Stezka jde nejprve okolo Venusinych lazni, tedy kamennych mis vymletych potokem, a pozdeji zvolna stoupa roklemi a kamennymi plosinami na vrchol kopce Pinnacles. Odtud jsou pak dobre vyhledu na cele udoli i na Halls Gap. Nejhodnotnejsi vsak pro nas byly ony pasaze, kdy se prochazelo uzkymi skalnatymi chodbami a kanony, kdy jeden je dokonce nazyvan Grand Canyon. I tady jsme uz objevili stopy horolezeckych aktivit, zejmena v podobe detskeho zajezdu za skalolezenim.

Nazitri mirime ke kopci Hollow Mountain, na vylet i na pruzkum lezeckych terenu. Cestou se zastavujeme na vyhlidkach Reed Lookout a Balconies. Hezka mista, jen nebyt tech prepeclivych pristupovych nerez schodu, jak na plovarne. Pozdeji prijizdime k Mount Zero, kde delame kratkou zastavku s pozorovanim jine organizovane skalolezecke skupinky deti, a primo u parkoviste jeste muzeme pozorovat Jezuru Australskou, ktera si tu shani neco mravencu k snedku. Potom se presouvame pod Hollow Mountain, kde se to ale hemzi outdoorovymi zajezdy. Prochazime si lezeckou oblast Summer valley a potom se vydavame na vyslap na kopec. Stezka patri k tem narocnejsim a tim i atraktivnejsim. Co chvili proleza skalni uzlabinou nebo je nutne skakat po piskovcovych balvanech. V prubehu vystupu a zejmena pak u vrcholu lze videt spoustu uzasne tvarovanych piskovcovych formaci, jak se tu vetrna i vodni eroze vyradily v sochareni. Jeskyne i previsy jsou plne vsemoznych tvaru, a podle stop magnezia je jasne, ze je uz objevili i mistni boulderiste. Od Hollow Mountain jeste popojizdime k mistu Gulgurn Manja Shelter, skalnimu previsu s primitivnimi aboriginskymi kresbami a carami. Udajne mohou byt stare az 10 tisic let. Skoda, ze jsou "chranene" pred vandalismem tak ohavnou barierou z pletiva. Potom uz opoustime park Grampians a mirime na zapad. Chceme se dostat k parku Arapiles.

Je to jen neco pres stovku kilometru z Grampians, jizne od mesta Horsham, nachazi se udajne nejlepsi lezecka oblast v Australii. Z hlubin zeme se tu kdysi vyzvedl mohutny masiv kremence a piskovce. Uprostred roviny tak vytvoril clenity shluk kopcu a skal rozbrazdenych kominy a sparami. Lezeni vseho druhu i obtiznosti, na jednu i vice delek. Kemp se nachazi primo pod skalami a je samozrejme plny horolezcu. Krome nich tu je pak spousta jesterek i vsudypritomnych papouchu. Jen tech much kdyby nebylo. Travime tu dva dny a snazime se trosku vratit ztracenou lezeckou formu. Libi se nam tu, takze se tu urcite jeste zastavime, az se budeme pri nasi ceste tudy vracet. Po lezeckem odpocinkovem pobytu opet balime, a vyrazime dal na zapad. Mirime do Adelaide a Jizni Australie.