Malajske kapitoly II. (Kuala Lumpur a okoli.)

Hlavni a nejvetsi mesto Malajsie nas privitalo hlukem a dopravnim chaosem. S batohy na zadech se probijime mezi taxikari ven z autobusaku a vedrem a dopravnim smradem si to sineme do nedaleke Cinske ctvrti. Ma tu byt spousty levnych hostelu, tak doufame neco najit. Chinatown je v centru KL, coz by se nam hodilo pro vypravy do okoli. Ovsem zaroven rychle zjistujeme, ze je to tez jedna z nejzchatralejsich a nejspinavejsich ctvrti. Mistnimu standardu odpovida i hostel zvany Backpackers Travellers Lodge. Cena je to jedine, co se nam libi. Spiciho recepcniho jsme dve hodiny po poledni museli vzbudit, pokoje svou velikosti a stylem natolik pripominaji vezenske cely, ze jsme ihned zavrhli spolecnou nocleharnu (dormitory) pro ctyri lidi a vzali dvouluzak (palanda) o stejne male plose. Na klimatizaci si tu nehraji a chodby na vsech patrech maji stejne porad otevrene zadni dvere na pozarni schodiste. Jiz prvniho vecera jsme zjistili, ze je to zrejme proto, aby potkani mohli domu, nasi chodbu ve tretim patre pravidelne navstevovalo 2 az 5 kousku. Reggae Bar v prizemi se take ukazal jako hlucnejsi nocni kulisa, ale naoplatku tam nabizeli slusnou pizzu. Vzhledem k tomu, ze okolni ubytovaci zarizeni nevypadaly o nic lepe, zustali jsme alespon kvuli te cene 25 ringitu za noc/pokoj.

Pochopitelne prvni obhlidka zahrnovala okolni Chinatown. Nekolik uzkych a preplnenych ulicek lemovanych nejstarsimi domy v meste (cca 120 let stare), jejichz pomerne zajimave a pestre fasady jsou vetsinou hodne a jeste vice ponicene vlhkym podnebim, stinna podloubi u temer vsech domu, majici chranit pred destem a sluncem, ale dnes vetsinou vyplnena vsemoznymi stanky, takze chodci chodi po silnici, pomalu se sinouci nekonecna rada aut a taxiku snazicich se porovnat v prostoru, ktery s nimi nepocital. Samozrejme nechybi svatostanky, at jiz je to hinduisticky chram Sri Maha Mariamman Temple se spoustou indickych bozskych postavicek, ktery je momentalne pod lesenim, nebo cinske chramy bohyne Guan Yin a bojovnika Guan Di ovesene mnozstvim lampionu, vsechny nejakych 130 let stare. Pozdeji jsme jeste objevili taoisticky Sze Ya Temple, ale nejak se nam nepovedlo podivat se dovnitr, vzdycky bylo zavreno, a zvenci vypadal podobne jako ostatni cinske domy. Zajimavou budovou je cinsky klanovy dum Chan See Shue Yuen, ktery je tak pestre zdobeny, ze je casto zamenovan za svatyni. Desitky postavicek a ozdob jsou na stresnich hrebenech, dvernich stitech i v stenovych vyklencich.

Pri hledani informacniho centra (ktere jsme tam nenasli) navstevujeme rozlehlou budovu stareho KL nadrazi, ktera je zdobena cetnymi vezemi a vezickami, a je dobrym prikladem vychodni kolonialni architektury. Vlaky odsud stale jezdi, i kdyz mesto ma jiz novy modernejsi vlakovy terminal KL Sentral. Personal nam nedokazal poradit ani kde sehnat mapu mesta, ani kde najit opravdove infocentrum, coz nas uz ani neprekvapilo. Bohuzel jsme behem cesty mohli poznat i reku, dle ktere se Kuala Lumpur jmenuje (jmeno znamena Bahnity Soutok), a nevadila by nam tolik jeji kalna voda smyvajici blato z okolniho kraje, jako mnozstvi odpadku v ni a odpovidajici zapach. Na nabrezi jsme ale natrefili na trznici Central Market, ktera se ukazala byt prijemnym a atraktivnim mistem jak z pohledu vsemoznych prodejnich stanku, ovsem se zajimavym a vkusnym vicemene rukodelnym a umeleckym zbozim (i kdyz krapet drazsim),tak vzhledem k pomerne rozlehlemu Food Courtu v patre, s pestrou nabidkou asijske kuchyne a nadstandardni urovni cistoty.

Dalsi den jsme vyrazili do odlisnych casti mesta, protoze nelze navstivit KL bez navstevy modernich Petronas Twin Towers. Dvojice spickovych administrativnich budov s prilehlym obchodnim a nakupnim centrem a parkem vytvorila novy centralni bod moderni casti KL. 495 metru vysoka stavba dokonce drzela nekolik let vyskovy rekord a rozhodne je nejprodavanejsi dominantou mesta. Spickovy standard udrzby a cistoty je v drsnem kontrastu ke zbytku mesta i vetsiny JV Asie, a verejnosti tu krome nakupnich galerii slouzi i Petronas koncertni sin s pravidelnymi symfonickymi koncerty. Cestou k vezim jsme letmo okoukli i jinou vyskovou dominantu, jiz je KL Menara Tower - televizni vez s vyhlidkovou plosinou, lakajici turisty k navsteve za nemale vstupne. Vez je ale hodne podobna jinym obdobnym stavbam ve svetovych metropolich a prilis nas nezaujal ani prirodni park v jejim okoli. V teto casti mesta jsme ale konecne objevili velmi dobre fungujici centralni infocentrum pro turisty, takze jsme konecne obdrzeli vytouzene mapy mesta a par letacku na okolni zajimavosti. Hned jsme proto zasypali personal dotazy jak se dostat na nami vytipovana mista a parkrat museli zamestnanci centra dat hlavy dohromady. Celkove v nas ale infocentrum zanechalo vyborny dojem, ktery se jeste znasobil po navsteve vecerniho predstaveni tradicnich malajskych tancu ve zdejsim sale. Za cenu 5 ringittu (cca 25 korun) jsme obdrzeli temer hodinovou tanecni paradu se spoustou nadhernych tradicnich kostymu, milymi tanecniky, prijemnou zivou muzikou a uzasne pestrym programem. Az nam bylo lito, jak malo turistu tuto atraktivni podivanou vyuziva.

Jiny den jsme se vydali objevovat kolonialni tvar mesta, ktera je zastoupena zejmena okolim namesti Merdeka Square. Tady byla v roce 1957 vyhlasena nezavislost na Britanii a tady tez sidlila vetsina vladnich uradu. Namesti je lemovano vyznamnymi kolonialnimi budovami, na nichz se prolinaji prvky zapadni architektury s arabskymi i vychodoasijskymi vlivy. Moghulska budova Sultan Abdul Samad Building je nejnapadnejsi cihlovou stavbou i diky vezi s hodinami, kdysi tu sidlila vlada a pak soud. I sousedni budovy vladnich uradu a Muzea textilu jsou atraktivni svym kolonialne moghulskym stylem. Daleko mene honosne, ale nemalo atraktivne pusobi tudorovsky styl s hrazdenym zdivem Royal Selangor Clubu. Za shlednuti stoji i Viktorianska kasna na plose namesti, krestansky kostel na opacne strane nebo budova mestskeho divadla. Nedaleko za rekou se pak rozklada rozlehla bila budova mesity Masjid Jamek, z jejichz minaretu a vezicek se pravidelne ozyva volani k modlitbe. Den jsme pak doplnili navstevou Narodni Mesity, ktera je se svou nekulatou strechou atraktivni vyjimka z beznych tvaru techto budov. Obrovska svatyne je velice vkusne dekorovana islamskymi motivy a arabskymi texty, velice vkusne jsou zvoleny barvy okennich vyplni. Zeny turistky samozrejme musi obleknout erarni plaste, ktere zakryji celou postavu vcetne hlavy, takze se po nadvorich mesity pohybuje spousta rozevlatych fialovych bytosti vypadajicich stejne. Navstevu nam zprijemnila i sluzbu konajici dobrovolnice, ktera nam vysvetlila hodne zajimavych veci okolo islamu i stavby a zodpovedela nase dotazy. Spolu s mesitou jsme si prohledli i nedaleke Lake Gardens, tedy rozlehly park s mnozstvim hezkych zakouti, rostlin, malou oborou, jezerem a paradnim detskym hristem. Dokonce se nam u jezera povedlo videt i metrovou jesterku - varana!

Vydali jsme se ale i trosku dal od mesta. Velice nas zajimaly hinduisticke Batu Caves, coz jsou rozlehle skalni chramy na severnim okraji mesta. Ve vapencovem masivu priroda vytvorila obrovite prostory a lide tu vybudovali spoustu chramu, kapli a oltaru hinduistickym bohum. Hlavni prostora je pristupna po vysokem a strmem kamennem schodisti strezenem obrovskou zlatou sochou. Rozhodne neobycejna podivana, kterou ale vyrazne zkazi neunosne mnozstvi odpadku na kazdem kroku, stejne jako spousta opic, kohoutu a holubu pozirajicich kde co, a ktere se lidi vubec neboji a mnohdy na ne primo dotiraji. Bohuzel i okoli mista je ve znameni spousty trhoveckeho haraburdi a hluku vedlejsi frekventovane silnice bez prechodu pro chodce. Inu Asie. O to prijemneji nas ale prekvapila trosku zastrcena jeskyne Ramayana Cave, ktera je vyzdobena spoustou soch a vyjevu z indickeho eposu Ramajana. I kdyz je za provozu stale pomalu dostavovana a personal si rekl za vstupne, byla nejhezci casti nasi navstevy a byli jsme uvnitr uplne sami! Od Batu Caves jsme jeste popojeli do prirodni oblasti Templer Park, kde jsou zbytky puvodniho lesa a potok s vodopady, bohuzel jiz tradicne plne odpadku. Dalsi vyletni den jsme pak venovali navsteve mesta Putrajaya, coz je nove administrativni centrum federalni vlady asi tricet kilometru jizne od KL. Po potizich s hledanim spravneho autobusaku jsme jeli drazsim, ale perfektnim, vlakem Light Rail. Pak uz jsme po Putrajaya chodili pesky. Mesto bylo vybudovano prakticky v devadesatych letech 20. stoleti ciste jako sidlo administrativy. Vsechny budovy jsou nove a moderni, az neasijsky se dba na cistotu a sluzby. Urbanisticky pomaha i rozlehle a zajimave tvarovane jezero, na jehoz brezich a poloostrovech se mesto rozklada. Zajimava architektonicka reseni se jen predhaneji, uziva se nerez, sklo, ale i tradicni mramor a jine materialy. Centralni bulvar je uzavren budovou Dataran Putra, sidlem federalni vlady, s vyraznou zelenou kupolovitou strechou a parkem okolo. Opodal stoji moderni, presto tradicni, budova mesity Masjid Putra, ktera diky poloze na poloostrove pusobi dojmem, ze pluje na hladine jezera. Cervena kupole hlavni prostory i vyzdoba interieru pusobi moc prijemnym dojmem. Naprosto jinak, ale rovnez uzasne, se vyjima nad jinou casti jezera dalsi nova mesita, tentokrat velice hranata nahoru se rozsirujici budova s malou nerezove lesklou kupoli zarici do okoli. Se stribritym kovem se pekne doplnuje zlate bronzova spice Monumentu Millenium (Alaf Baru), ktery byl vztycen nedaleko. Putrajaya ma spoustu krasnych a zajimavych modernich staveb, nejen budov, ale i mostu pres jednotlive casti jezera. Vsechno je navic prolozeno vodotrysky a vsemoznou zeleni, diky cemuz mistni Putrajayu oznacuji jako "Garden City". Den nam tu rychle utekl a jen jsme litovali, ze nemame vice casu prohlednout si i dalsi casti tohoto noveho reprezentativniho malajskeho mesta. Pro cestu zpet do KL jsme jiz zvolili levnejsi a tradicni autobus namisto rychleho drazsiho vlaku, coz se ovsem ukazalo jako spatna volba. Metrobus nas totiz nejdriv skoro hodinu vozil po Putrajaye, aby se konecne vydal na dalnici, kde pri vecerni spicce zdolaval vetsinu z onech skoro triceti kilometru krokem. Inu, nekdy se nevyplati prilis setrit.

Malajske kapitoly I. (Z jihu do Melaky.)

Do prvniho mesta Malajsie to bylo jen kousek a po asi desetiminutovem cekani opoustime imigracni prepazku s razitkem v pasech. Johor Bahru se tak stava prvnim mestem, ktere v zemi hodlame poznat. Neni to zadna turisticka destinace, vetsina turistu hned miri dale na sever, diky cemuz to je i s ubytovanim trochu slabsi. Nakonec ale mame kde hlavu slozit a muzeme zacit poznavat okoli. Dle pruvodce tu neni nic moc zajimaveho, ale v prvni regulerne islamske zemi je pro nas zajimave skoro vsechno.

Pri pesi obchuzce nejdrive navstevujeme jakysi park s jezirky a koupalisti, ktery nas ale zas tak nezaujal, pozdeji v centru okukujeme dominantni budovu Sultan Ibrahim, postavenou coby kralovsky palac a pak slouzici jako pevnost. Dnes je to sidlo vlady statu Johor, ktery je jednim z jedenacti statu Malajske Federace. Dale mirime k nabrezi, odkud pres vodu vidime Singapur, a upravenym parkem prichazime k zahradam kdysi rezidence kralovske rodiny Abu Bakar. Bile zarici budovy se hezky vyjimaji uprostred upravenych zelenych ploch, jen na protejsi strane dojem trosku kazi zjevne popularni, ale nevabne vyhlizejici sousedni Zoo. Obchazime ji obloukem a prichazime na navrsi s dalsi honosnou stavbou. Mesita Abu Bakar nam ale zustava nepristupna, vstup je povolen jiz pouze muslimum. Prochazime si tedy jeji hezke okoli a rozhlizime se tez do kraje. Pak se snazime obloukem vratit do centra, coz je vzhledem k absenci chodniku, rusnym hlavnim silnicim a smrdutym stokam v tesne blizkosti rozlehleho arealu nemocnice jaksi obtizne. Az za delsi dobu se vsak dari, takze se soumrakem dorazime pekne uondani domu. V rannim zacinajicim horku dalsi den slapeme s batohy pres mesto skoro hodinu na autobusak. Pekne zchvacene nas ale prijemne prekvapuje klimatizovany luxusne vypadajici autobus. Zvuky ozyvajici se po rozjeti pocit luxusu sice vyrazne schladi, ale po trech hodinach jizdy po dalnici mezi palmovymi haji bezpecne dorazime do mesta Melaka (Malacca).

Tady nezaciname nejslavneji, nejsme schopni se zorientovat podle mizerne mapky mesta v pruvodci. Nic jaksi neni tam, kde by melo byt (pozdeji se ukazuje, ze autobusak je jinde nez je nakreslen v mapce). Nakonec vyrazime odhadnutym smerem na centrum (ktery se pozdeji ukazuje spravnym) a ze spleti neprijemnych rusnych silnic bez chodniku nas vysvobozuje az kolem jedouci autobus. Ubytovavame se primo v centru v dvouluzaku bez oken za 50 ringitu se snidani. Behem tri dnu se pak snazime poznat alespon neco z historie tohoto kralovskeho mesta kdysi vyznamneho Melackeho Sultanatu. Sly tudy dejiny a zanechavaly stopu, puvodni prostredi Melackeho Sultanatu priblizuje replika sultanova palace z 15. stoleti s expozici kostymu, obyceju i architektonickych prvku, prijemnym doplnkem krasne drevene budovy je zajimavy prilehly park. Krasne vybudovany, bohuzel mizerne udrzovany. Holandskou kolonialni eru pak ilustruji torza puvodniho obranneho opevneni A Famosa, coz je vlastne jiz jen kamenna brana a nekolik kanonu, dale na kopci zbytky kostela St. Paul se starymi holanskymi nahrobky, a zejmena puvodni holandsky palac Stadhuys - sidlo guvernera, stejne jako opodal stojici kostel Christ Church. Ten je pak centralnim bodem jedne pulky mesta, a male namesticko pred nim, s kasnou a veznimi hodinami, je centrem turistickeho a trhoveckeho mumraje. Hlavne tady se v podvecer ozyva troubeni a hlasita hudba kazetaku namontovanych na vyzdobenych trickshaw - trikolovych vozitkach pro turisty, ktera si mistni ovesuji kvetinami a ozdobami, vybavuji svetylky a reproduktory, aby pak na autobaterii vyhravali naplno a kazdy neco jineho. Na holandskou historii odkazuje i replika drevene historicke lodi, v niz je umisteno namorni muzeum. Ta je zajimavym protejskem k modernimu obrovitemu obchodnimu centru o par kroku dal (a diky klimatizaci dobremu na ochlazeni), stejne jako k vyhlidkove pohyblive plosinovezi trefne prezdivane camember na mrkvi.

Jinou historickou eru pak prozivame na druhe strane reky, kde se propletame ulickami Chinatownu. Turistickym magnetem je uzka Jalan Hang Jebat, zvana tez Jonker Street. Spousty kramku, stanku a restauraci se vsim typicky cinskym a davy turistu odevsad. Pochopitelne nemuzeme vynechat nekolik cinskych chramu a tez jeden hinduisticky. Pozdeji si duchovni paletu jeste doplnujeme navstevou Islamskeho Muzea, kde si krapet ujasnujeme zakladni pojmy. Jinou zajimavou prochazkou byla navsteva tradicni dosud obyvane vesnice Kampung Village vyse po rece, kde lide stale bydli v prevazne drevenych domkach na kulech a s vyrezavanymi ozdobami. Vetsinu turistu sem vozi vyletni lode po zregulovanem toku reky s malovanymi nabrezimi a fasadami. My jsme dali prednost pesi prochazce, pri niz nasemu oku neuniklo nekolik skoro slumovych chatrci s do reky vytekajicimi splasky, ktere v tesne blizkosti turisticke promenady byly jako pest na oko. Par dnu v Melace uteklo rychle a ani vecerni Carlsbergy v hostelovem baru nas nemohly odradit od umyslu zvednout kotvy k dalsi ceste za poznanim.

Singapurska kapitola.

Kdyz jsme prileteli do Singapuru, prvni co na nas drsne dolehlo bylo strasne dusno. Clovek se jen poti a poti, a to se jeste ma nejak hybat. S tezkymi batohy jsme to tedy zvladli do mesta a po mensich peripetiich se usadili v lacinem hostelu na severnim okraji ctvrti Little India. Singapurske ceny se ukazaly byt podobne jako na Zelandu, takze zatim zadna levna Asie. Ctvrt Little India byla prvni, kterou jsme zacali poznavat, vsude spousty kramku, stanku a hlavne lidi, kteri se shlukuji na ulicich i v pruchodech bez zdanlive priciny. Prekvapive vetsina z nich nevypada, ze by vubec nekdy neco delala. Drtivou vetsinu tez tvori muzi, zen je videt vyrazne mene, ale i tak muze clovek tu a tam obdivovat pestrobarevnost jejich sari. K dalsimu folkloru patri shaneni jidla, vsude jsou k dispozici tzv. hawker stalls, poulicni stolky a stanky nebo male kryte haly, kde se vari nekolik jidel na plynovych varicich a podava kolemjdoucim. Cistota na urovni Asie a neni radno prilis patrat po kuchynskem zazemi, ale vysledkem jsou velice povedena a chutna jidla za par supu. Bohuzel jak je pro Indii typicke, vetsinou hodne ci jeste vice ostra. Zacali jsme tak poznavat dobroty jako placky rotti, capati, tosai a ruzne podoby jidel s ryzi ci nudlemi.

Prvni navstivenou pametihodnosti byl hinduisticky chram Sri Veeramakaliamman Temple v nedaleke ulici, kde lze obdivovat nespocet barevnych soch indickych bozstev. Indove tvori vyraznou etnickou skupinu v multikulturnim Singapuru a vedle cinanu a malajcu davaji mestu velkou pestrost. V indicke ctvrti to stale voni palenym santalovym drevem, a vsude jsou videt obetni kvetiny a ovoce, protoze obeti se neprinaseji pouze do chramu, ale i k ruznym malym oltarkum postavenym pred kazdym druhym domem. Stinnou strankou pak je to, ze pozivatelne obetiny uvitaji nejen indicti bohove, ale i cetni singapursti kanalizacni hlodavci. Pak uz ale pri ceste mestem poznavame i dalsi ctvrti a kultury, prochazime arabskou ctvrti se spoustou obchodu s koberci i vsim moznym, okukujeme islamskou architekturu Sultanovy Mesity, a vecer pak hlavne podlehame cinskemu prostredi na singapurskem nabrezi a v Cinske ctvrti.

Nase navsteva mesta totiz pripadla presne na oslavy Cinskeho Noveho Roku, slaveneho podle lunarniho kalendare s promenlivym datem vetsinou behem unora. A protoze zacina Rok Tygra, vsude jsou k videni postavy tygru, nechybi svatecni cinske lampiony, umelecke skupiny po meste predvadi kostymovane tance, a na velike otevrene scene u more probihaji vecerni show. Krom toho je na plovouci plosine mnozstvi ruznych sviticich soch a figur draky pocinaje a pandami konce. Nedaleke trhy nabizeji zbozi a cetky dovezene primo z Ciny a nechybi originalni zastupci cinske kuchyne. Oslavy trvaji nekolik dni s kazdodennim ohnostrojem, ale ta novorocni noc je nejbourlivejsi a spojena s extra bohosluzbami a vyzdobami cinskych chramu. Diky tomu muzeme v noci navstivit i chramovy sal s jen dvakrat rocne vystavovanym Buddhovym zubem, ktery patri ke vzacnym relikviim. Je na co koukat, krome vlastniho zubu totiz stoji za obhlidku zlata klenotnice na zlatych dlazdickach podlahy, zlatem vykladany strop a pestre malovane postavy buddhu a bozstev na stenach. A pochopitelne i pagodovita budova chramu. Dale v Singapuru navstevujeme dalsi cinsky chram Bohyne Milosti a obhlizime i hinduisticky chram Sri Krishnan Temple opet s mnozstvim postav bohu na strese.

Singapur ale mel i svou britskou historii, takze v pristich dnech nase kroky vedou treba do Fort Canning Parku na malem kopci, kde stavala britska pevnost a dnes tu stale zustala jeji brana a zbytky opevneni. Mesto ale je zejmena centrem obchodu, coz je videt na stankarskem trzisti Buggis Village i na obrovskych a supermodernich komplexech na Orchard Road. Tady potkavame zcela jiny Singapur, moderni budovy vsemoznych designu a tvaru se lesknou nablyskanou cistotou, vsude perfektni klimatizace a renomovane obchodni znacky. Siroke a naprosto ciste chodniky jsou tezkym kontrastem proti uzkym a zaslym ulickam arabske, cinske ci indicke ctvrti. Podobny moderni luxus na nas pak dycha z nabrezi, kde se tyci zarici vyskove budovy vedle kolonialnich architektonickych skvostu jako Raffles Hotel, Fullerton a podobne. Nelze minout nasvicenou sochu Merliona, jakehosi morskeho lva chrliciho z tlamy proud vody, a zaujala nas rozhodne i moderni promenada Esplanade se zajimavymi budovami divadla a koncertniho salu.

Nas vikendovy svatecni cas v Singapuru utekl velice rychle a stale by bylo co objevovat, stejne jako si prijemne uzivat vsudypritomnych kavaren, baru i restauraci a stanku s cinskou, indickou, malajskou, thajskou a kdovijakou kuchyni. Cesta ale vede dal na sever, takze v jednom hostelu nechavame v uschove ten nejvetsi batoh a vyrazime autobusem pres dalnicni most do Malajsie.

Kiwi kapitola XIII. (Z hor do ruchu mesta.)

Dalsi den chceme venovat jen jednodenni odpocinkove prochazce na kopec Avalanche Peak, slibujici uzasne vyhledy do kraje. Cedule nas strasi udajnymi 4 hodinami na vrchol a stezka stoupa opravdu zostra.

Po dvou hodinach namahave chuze ale stojime na vrcholu a s mnozstvim dalsich turistu pozorujeme nejen okolni kopce a ledovec, ale i vlezle papousky Kea snazici se vysomrovat neco k snedku. Ty potvory nejsou vubec plache a kdyz si clovek neda pozor, svymi silnymi a ostrymi zobaky dokazou v mziku kompletne zdemolovat batoh nebo vazne poskodit auto. Sestup byl podobne rychly a zbytek dne si uzivame prochazkou po vesnicce a posedavanim v mistni kavarne. Navecer jeste popojizdime po hlavni silnici k viaduktu pres rokli Otira Gorge, premosteni tohohle uzkeho a strmeho useku bylo tezkym inzenyrskym oriskem, zejmena vzhledem k neustalym kamennym sesuvum a nestabilnimu podlozi. Pak uz davame Arthur Passu sbohem a pristi rano parkujeme v rezervaci Cave Stream nedaleko Castle Hill.

Krasova rezervace nas nalakala svou hlavni atrakci. Cave Stream je totiz potok, ktery si ve vapencovem podlozi vyhloubil pulkilometrovou podzemni stolu, a touhle jeskyni se da za rozumneho stavu vody prolezt. Bereme tedy celovky a nase vode uvykle pohorky opet nutime do ricniho toku. Vytokova jeskyne nejprve vypada obrovska, jako tunel pro metro, brzy se ale zuzuje v chodbu na rozpeti pazi. Nejhlubsi misto je hned na zacatku a voda nam dosahuje akorat po zadek. Pak se hloubka promenuje, obvykle je nekde okolo kolen, a pristi skoro hodinu si jen uzivame uzasne vapencove formace a zakruty podzemni jeskyne, obcasne pereje a nejaky ten vodopad. Voda je pekne studena, takze kdyz se nakonec objevi otvor vtoku potoka do jeskyne, teple slunecni paprsky jsou opravdu vitane. Diky vcasnemu prijezdu jsme rano byli v jeskyni sami, ted jiz u auta potkavame dalsi skupiny lidi touzicich si uzit trosku jeskynariny.

Popojizdime ke Castle Hill a relaxujeme pri prochazce mezi vapencovymi balvany vsemoznych tvaru a velikosti. Priroda tu predvedla sve socharske schopnosti a oblast je navic popularnim cilem pro horolezce a zejmena boulderisty. Vetsina dne prijemne utekla a tak sedame do auta a zanedlouho jsme zpatky v Christchurch. Nas cas na Zelandu se pomalu chyli ke konci a dochazi na mene prijemne pripravy pred odletem. Hlavni starosti je prodat auto, coz je pri prevaze nabidky nad poptavkou znacne stresujici, ale nakonec se dari. Pak uz jen odpocitavame dny do odletu, spime ve stanu na zahrade hostelu, a snazime se ve meste zabavit, jak se da. A ono se da - prochazky v Botanicke Zahrade, zdarma koncerty a divadla v parcich, navsteva Kiwi Housu a Aquaria, par vystav, a mozna i nejake skalni lezeni v nedalekych Port Hills.

Kiwi kapitola XII. (Trekking v Arthur Passu.)

V Christchurch se Evka nechava doockovat pro pristi cestovani a nase male auticko jde na testovaci stanici pri pravidelne kontrole na WOF (Warranty of Fitness). Zatimco v zime v Blenheimu jsme kontrolou prosli i s nekolika nefungujicimi drobnostmi (sterac, ostrikovac),sjetymi gumami a lehce orezlou karoserii, v Christchurch si na nas i pres vymenene pneumatiky, jiz opravene drobnosti a vytmelena a pretrena reznouci mista museli vymyslet alespon nejakou opravu. Takze diky odrbanym gumovym manzetam na kloubech rizeni, ktere jsou takove jiste jiz spoustu let, davame vydelat 130 dolaru jeste nedaleke garazi. Pak jiz ale uspesne dostavame novou WOF a pristi opravy snad bude delat az dalsi majitel naseho auticka. To uz nas ve meste nic nedrzi a radi vyrazime znovu do hor. Mirime do oblasti Arthur Passu, coz je vyznamny narodni park uprostred jiznich Alp a horsky prusmyk na hlavnim tahu z vychodniho pobrezi na zapadni. Stoupani je misty pekne prudke a sama zatacka, takze auticko dostava zase pekne zabrat. Nejprve projizdime oblast Castle Hill, ale navstevu planujeme na zpatecni cestu. Prespavame na DOC taboristi u rezervace Cragieburn, a koho tady nepotkavame, nez naseho lezeckeho kamarada Petra, s nimz jsme se poznali v Golden Bay. Brzy zrana ale vyrazime dal a roztrhanou mlhou prijizdime do udoli reky Waimakariri. Delame prvni fotky u dlouheho mostu pres stometrove ricni koryto, ktere ale vody ma jen dva nevelke potucky. Pak popojizdime do Arthur Pass Village, jedine vesnicky siroko daleko, kde je ovsem infocentrum DOC.

Predpoved pocasi vypada hodne dobre, hladiny rek jsou nizko, takze planujeme fajnovou turu. Chceme zkusit nekolikadenni okruh s prechodem pres sedlo Harman Pass a navratem k silnici na zapadni strane hor, a propojit ho s dvoudenni trasou na opacne strane silnice, ktera nas pres sedlo Goat Pass vrati zpatky temer k vychozimu bodu. Tak bychom vyresili obligatni problem vetsiny novozelandskych treku - odlisny pocatecni a koncovy bod trasy. Protoze cesta je klasifikovana jako narocnejsi a vhodna jen pro zkusene, vyplnujeme jeste formular pro pripad nouze zahrnujici kontakty, popis trasy a nejzazsi data pro navrat. Po navratu se tu musime opet ohlasit. Auto parkujeme na kempovisti Klondyke Corner, kde se da tez bezplatne kempovat. Pak uz hazime batohy na zada a vyrazime od dlouheho silnicniho mostu ricnim udolim proti proudu. Slapeme sutrovatym korytem s obcasnou travou a uzivame si slunneho dne a super vyhledu. Mijime malickou starou chatu Anti Crow Hut a po par dalsich hodinach nas jiz vita rozlehla chata Carrington Hut. Tady zustavame na noc a v prubehu vecera si vymenujeme zkusenosti a trekkingove tipy s belgicko-novozelandskym parem, ktery nam dela spolecnost. Nazitri nas ceka udajne hodne narocna pasaz a taky skonci obdobi suchych bot. Od chaty lesni stezkou prichazime k rece White River, ktera je docela prudka a pri destich hodne nebezpecna. I ted pri jeji nizke hladine opravdu silny proud s vodou nad kolena, a s velkym batohem na zadech, vyzaduje pozornost a fyzicke nasazeni. Od reky pokracujeme strmou kamenitou rokli vzhuru a hledame si cestu kudy se da mezi sesuvy z bocnich svahu a proudem draveho potoka. Po dvou hodinach ale jsme na hornim konci rokle a pred nami se otevira travnate sedlo Harman Pass.

Tady uz se vali cary mlh a mraku a okolo jsou zbytky snehovych poli. Viditelnost je ale dostatecna, abychom spravne identifikovali dalsi smer postupu k potoku Mary Creek, jelikoz tohle je jedno z kritickych mist trasy s moznosti zabloudeni. Zase nas chvilku vedou znackovaci tyce dolu do udoli a pak sledujeme tok potoka az na hranici lesa. To uz se z nej stava reka Taipo, kterou tez nekolikrat brodime, nez se pred nami objevi chata Julia Hut. Nevelka chata stoji nedaleko od sve starsi predchudkyne stejneho jmena, a je zajimave navstivit a porovnat obe. Prijemnou atrakci u chaty Julia Hut (te nove) jsou horke prameny. Jde se kousek podle reky a v kamenitem korytu na nekolika mistech probublava horka termalni voda z hlubin zeme. Pak uz je treba jen si vyhrabat ve sterku bazenek, pripadne privest spravne mnozstvi studene ricni vody strouhou pro optimalni teplotu, a prirodni lazne jsou hotove. My jsme vyuzili peknou diru po nasich predchudcich a po mensim prohloubeni jsme si nalezite uzili perfektni horkou koupel pro dva.

Dalsi den pak pokracujeme dolu udolim reky Taipo, mijime malou chatu Mid Taipo Hut a pred nasim noclezistem opet musime na druhou stranu reky. Ta uz je tu zase hodne silna a byla by znacne riskantni, takze je k dispozici mala prepravni lanovka. To je atrakce sama o sobe, kdy je na ocelovem lane na dvou kladkach zavesena robustni kovova klec, do ni vleze jeden clovek a bud se odstrkuje po lane pomoci kovove tyce k zahaknuti (dost drina), nebo ho druhy preveze ze brehu za pomoci dalsich kladek s klikou a taznym ocelovym lanem. K chate Seven Mile Creek je to pak jiz kousek. Rano nas pak ceka znovu stoupani z udolniho dna nad hranici lesa. Behem dvou hodin nabirame 9oo vyskovych metru a ocitame se na travnatych planich na hrebenech pasma Kelly Ranges. Tady je zase trosku narocnejsi orientace, ale diky super pocasi zvladame spravne proklickovat mezi horskymi plesy a za hrebinkem uz najit chatu Carroll Hut. Spolecnost nam na noc dela postarsi par z Christchurch a je s nimi vyborne popovidani, kdy se navic dozvidame, ze s vicedennim trampingem zacali az ve svych padesati!

Nas paty den vyletu znamena dokonceni prvni (delsi) casti cele trasy. Behem hodinky sbihame opravdu hodne strmym svahem dolu k silnici a po trech kilometrech slapani po asfaltu jsme na trailheadu druhe casti. Obvykle dvoudenni trasa je navic soucasti extremniho multidisciplinoveho zavodu od pobrezi k pobrezi, takze nas v prubehu dne nekolikrat miji bezci trenujici na zavod. Nutno je obdivovat, protoze teren je opravdu narocny. Trasa stoupa udolim reky Deception a vetsinou neni ani znacena. Proste se sleduje tok reky proti proudu, kde to jde tak po brehu, je-li treba se prebrodi a misty v horni casti udoli pak jiz primo mezi balvany toku. Nekolik desitek brodeni s vyskou vody az po stehna zajistuje dostatecne ochlazeni v horkem dni, stejne jako znacne zvysuje vahu jiz dost tezkych pohorek. Vetsinu dne se probijime udolim vzhuru a letmo se zdravime s makajicimi bezci. Nakonec ale vystoupame az pod sedlo Goat Pass, a vita nas velika chata s partickou spolunoclezniku. Rano se rozhodujeme pro rychly bocni vylet jen nalehko bez batohu, a svizne z Goat Passu stoupame k horskemu plesu Lake Mavis. Jezero je moc hezke, stejne jako okolni spicate kopce. Kdyz sebehneme zpet k chate pro batohy, uz potkavame dalsi skupinky bezcu v pulce jejich trasy. Ze sedla Goat Pass nam zbyvaji jiz jen nejake ctyri hodiny dolu udolim reky Mingha, tahle cast je navic bezneji chozena, takze i stezka je upravenejsi a mnohem snazsi. Brzy jiz mame opet na dohled silnici a po prebrodeni hlavniho toku uz jen kousek ke kempu Klondyke Corner. Moc radi u auta konecne sundavame promocene pohorky a odhazujeme velke batohy. Za krasneho pocasi mame za sebou dalsi vicedenni turu, a na DOC pri hlaseni navratu se jen divi, ze jsme zpatky skoro o dva dny drive, nez odhadovanych osm dni.